Poradna porodní asistence
Bc. Vladimíra Toplaková
@Ms.Ragdoll píše:
Zrvona v jedné diskuzi vedle, by ses dozvěděla, že to bezmála na odebrání je. A až se zde uzákoní zákaz tělesných trestů, tak to tak možná i bude. Protože s dětmi se lze vždy domluvit a plácání je v podstatě stejné jako mlácení. Je to odrazem pouze toho, že rodič nicjiného, než řešit situace násilně nezná a neumí to:-)
jj, já tyhle výchovné koncepty znám
Jako máma šesti dětí, vychovaných citem, zkušeností a selským rozumem(a nijak netraumatizovaných), si o tom myslím své. Taky už jsem s některými exempláři, odchovanými liberálními trendy, měla tu čest
. Kdo chce kam…
@Tomášek8 píše:
Promiň, radši Norsko a ČR v souvislosti s dětmi nesrovnavej. A ani české a norské rodiče.
a ty zas necpi ty pindoury i do diskusí, které s tím vůbec nesouvisí ![]()
@Gituš píše:
@terinka4444 Mám na to jiný názor, neznáš situaci a nevíš, co přesně ho k tomu vedlo, ani já to přesně nevím, ale protože měl nějaké přesvědčení nutně nemusí být tupýKoukám, že veškerá odlišnost je brána za tupost
. No, on je spokojený, syn taky, co ten starší, to netuším, nevídají se, takže byla trochu jiná situace
no to se na mě nezlob, nebo zlob, to je jedno, ale jestliže máš dvě vlastní děti a dvě pojmenuješ stejně ( ještě jak jsi psala na truc exmanželce aby měl nositele jména), tak to není odlišnost, ale úplná debi…a tupost. A za další, v dnešní době, aby se otec nevídal po rozvodu se svým dítětem, pokud chce, to je taky dost raritní věc. Což je OT, ale s jedním dítkem se nestýká a udělá si nové stejného jména, něldo tomu říká odlišnost, jak tomu říkám já nepíšu, musela bych být vulgární.
@Wani píše:
Pžiznám se, že osobně nechápu tu posedlost některých chlapů dát za každou cenu jméno synovi po sobě
a to třeba hned 2× u dvou vlastních dětí
@terinka4444 píše:
a to třeba hned 2× u dvou vlastních dětí
Tak oni to nemusí brát jako jméno „po sobě“, ale po svém tátovi, dědovi… prostě že se to jméno táhne rodem už dlouho. Takové zajištění kontinuity - příjmení asi nestačí ![]()
@Knihomyš Znám z okolí i takové muže, které prostě trvají na jménu po sobě (jejich otec se jmenuje jinak, nejde o rodové jméno). Co je k tomu vede ![]()
@Wani Že by chtěli světu ukázat, že je dítě fakt jejich? Znáš to, matka jistá, otec nejistý… Hele, fakt nevím, budeš se muset zeptat jich.
Mně třeba přijde poměrně vtipný, že často svatbu né, ale že by se teda dítě jmenovalo po matce, to taky né ![]()
Ale zas ženy prožívají výběr toho jediného správného jména - viz x diskusí tady… možná si nemáme co vyčítat ![]()
Nečetla jsem celou diskusi, ale za mě, která je v pozici toho prvního sourozence - NE, ne ne a ne!
Otec nás po rozvodu opustil, nestaral se o nás, vídali jsme se sporadicky (on neměl zájem)- na nátlak jeho rodičů, sestry, mamka se snažila, aby fungoval… občas jsme o něm třeba 2 roky nevěděli, občas si nás bral pravidelně. Celé dětsví mě to hodně trápilo, hlavně po tom, co si mamka našla nového partnera, který měl také dceru z prvního manželství a vzorně si jí bral…
Celé dětsví jsem se trápila, že nemám takového tátu jako ostatní a že mě nemá rád. No a pak to zařízl…
Když mi 14 let, tak se mu narodila dcera, které dal stejné jméno. V tohmle věku to byla opravdu velká rána, sesypala jsem se, bylo to jako by mě už definitvně škrtnul ze svého života… Tehdy z toho bylo po celé rodině haló, naši mi nabízeli i změnu jména, ale byla jsem na osmiletém gymplu, takže by to bylo divný… po třech letech to ten kretén udělal znovu s bráchou…
Krom psychický rány to působí i jiné obtíže, v rodině se musíme rozlišovat jako malá a velká… Protože se na tyto děti tatík taky vykašlal, mám je v pěstounské péči a ta vysvětlování na úřadech a vlastně všude proč se jmenujeme stejně jsou super…
No a a ségra to taky vnímá negativně, protože zase má pocit, že má být jen moje kopie a spokojená také není.
Dej to klidně přečíst manželovi, opravdu to nedoporučuju, je to neuvěřitelná podpásovka vůči oboum dětem…
@TopSecret píše:
Nemuze mit dve deti stejneho jmena, resp. stejneho prijmeni. Leda, ze by mel prijmeni po tobe, ale jinak to nejde a nepovolili by to.
Může mít děti stejného jména i příjmení - vím z vlastní zkušenosti, jsem to první dítě. Nesmí je mít se stejnou matkou
@Knihomyš píše:
@Wani Že by chtěli světu ukázat, že je dítě fakt jejich? Znáš to, matka jistá, otec nejistý... Hele, fakt nevím, budeš se muset zeptat jich.
Mně třeba přijde poměrně vtipný, že často svatbu né, ale že by se teda dítě jmenovalo po matce, to taky né
Ale zas ženy prožívají výběr toho jediného správného jména - viz x diskusí tady… možná si nemáme co vyčítat
tak to je hodně prostinký „důkaz“ pravosti otcovství
At už z hlediska vnitřního pocitu, nebo vůči okolí.
Tady by měl tatínek zapracovat na sebevědomí a empatii.
@Knihomyš píše:
@Wani Že by chtěli světu ukázat, že je dítě fakt jejich? Znáš to, matka jistá, otec nejistý… Hele, fakt nevím, budeš se muset zeptat jich.
Mně třeba přijde poměrně vtipný, že často svatbu né, ale že by se teda dítě jmenovalo po matce, to taky né
Ale zas ženy prožívají výběr toho jediného správného jména - viz x diskusí tady… možná si nemáme co vyčítat
Já se jednoho zeptala, odpověď byla, že prostě to tak chtěl ![]()
s tou svatbou mi přijde taky vtipný (nepočítám ženy, které se vdávat nechtějí), v životě bych to neudělala (oni mají stejně děti moje příjmení, manžel si přibral i moje).
@pe-terka píše:
tak to je hodně prostinký „důkaz“ pravosti otcovstvíAt už z hlediska vnitřního pocitu, nebo vůči okolí.
Tady by měl tatínek zapracovat na sebevědomí a empatii.
To víš, u prvorozeného ta dokázat musíš, u druhorozeného už ne ![]()
@Lara Farseer píše:
Nečetla jsem celou diskusi, ale za mě, která je v pozici toho prvního sourozence - NE, ne ne a ne!Otec nás po rozvodu opustil, nestaral se o nás, vídali jsme se sporadicky (on neměl zájem)- na nátlak jeho rodičů, sestry, mamka se snažila, aby fungoval… občas jsme o něm třeba 2 roky nevěděli, občas si nás bral pravidelně. Celé dětsví mě to hodně trápilo, hlavně po tom, co si mamka našla nového partnera, který měl také dceru z prvního manželství a vzorně si jí bral…
Celé dětsví jsem se trápila, že nemám takového tátu jako ostatní a že mě nemá rád. No a pak to zařízl…
Když mi 14 let, tak se mu narodila dcera, které dal stejné jméno. V tohmle věku to byla opravdu velká rána, sesypala jsem se, bylo to jako by mě už definitvně škrtnul ze svého života… Tehdy z toho bylo po celé rodině haló, naši mi nabízeli i změnu jména, ale byla jsem na osmiletém gymplu, takže by to bylo divný… po třech letech to ten kretén udělal znovu s bráchou…
Krom psychický rány to působí i jiné obtíže, v rodině se musíme rozlišovat jako malá a velká… Protože se na tyto děti tatík taky vykašlal,mám je v pěstounské péči a ta vysvětlování na úřadech a vlastně všude proč se jmenujeme stejně jsou super…
No a a ségra to taky vnímá negativně, protože zase má pocit, že má být jen moje kopie a spokojená také není.
Dej to klidně přečíst manželovi, opravdu to nedoporučuju, je to neuvěřitelná podpásovka vůči oboum dětem…
oni nemají ani péče schopnou maminku? ty jako staršé sestra máš v pěstounské mladší nevlastní sourozence? Navíc tedy stejného jména jak ty s bratrem? to je mazec teda!
Tak hlavně že je váš „povedený“ tatínek spokojen ![]()
@pe-terka
Maminka má problémy s alkoholem, teď zrovna funguje, ale má minimální plat a nemá podmínky se o děti postarat, v péči je měl otec, který je minulý rok dal do FOD Klokánek. Babička s dědou mají přes 75 let, jediný, kdo se mohl psotarat, jsem já.
Odměnou mi je, že se mnou už otec vůbec nekomunikuje a především u babičky s dědou mě nehorázně pomlouvá…
Já jako starší polorodá sestra mám v pěstounské péči své sourozence, sestra se jmenuje stejně jaké já, bratr se jmenuje jako můj nyní již zesnulý bratr, o to je to stejné horší jméno horší (bratr zemřel několik let po narození mladšího).
Co jsem se vdala, je to lepší, aspoň už se ségrou máme jiná příjmení, do toho čekám miminko, tak tu budeme bydlet v pěti ![]()
„Tatínek“je nehorázný idiot a po tom, co mi v druhém měsíci těhotenství nechutně nadával, že mu údajně syna týrám (je problémový, řešíme s ním dlouhodobě potíže ve škole, zpaojuje se do šikany, fláká školu, chodí na terapii) jsem s ním přestala jako dcera chtít mít cokoli společného a komunikaci omezuji na zákonné minimum jako pěstounka k biorodiči svěřených dětí…
no jeje, tzv výchovné principy pražské kavárny… jedno nebo dvě děti, ve vyšším věku, někdy od různých tatínků takže harmonogram co kde kdy a u koho dítě bude, a hlavně dítko ani peříčkem, protože trauma voe…celoživotní trauma…z toho že je dítě předávano jako balík sem a tam trauma není, ale z plácnutí přes zadek ve dou letech je trauma jak…a k tomu máme předoporodní trauma, porodní trauma a poporodní trauma žáno…
a po pár letech psycholog, další psycholog, škemrání o diagnosy a mlácení papírama na hlavu / dítěte/ o učitelku, protože si
dovolila po harantovi něco chtít, a to se v kavárně nenosí, harant je posvátnější než krá – va
taky mám své zkušenosti, a tenhle typ / nemusej bejt jen z prahy, ale často jsou / je docela signifikantní i v jiných sférach, nicméně bude vám hodiny mlátit o hlavu jak že se správně vychovávají děti…
…a jen tak a nikdy jinak až na věčné časy