Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Jestli mu něco dlouze vysvětluješ, tak tě stejně nevnímá
. Buď přísnější jako manžel.
@Anonymní píše: Více
tak pokud manželův přístup funguje, proč to neděláš podobně? ![]()
Trvej pouze na zásadních věcech, o méně důležitých ho nech rozhodovat. Také se mi osvědčilo upozorňovat dopředu na změnu. Třeba na hřišti, že se ještě třikrát sklouzne a jde se domů. A to pak dodržet i za cenu řevu.
Jak vlastně na tu scénu reaguješ? Dosáhne dítě svého?
A ještě bych se oprostila od toho, že je ostuda.
Manžel je na můj vkus přísný až moc, několikrát mu už dal na zadek a docela hodně. Už je to teda dlouho, ale já to takhle nechci.
Dosáhne svého jak kdy. Někdy ano, někdy ne. V obchodě např. často ano, abych se řevu vyhla. Když se někde můžeme zdržet déle, tak jdu taky cestou menšího odporu. Ale ne vždy to jde a to je pak hrozná scéna.
Jak to dítě ví, že se lidé bijí? Chodí do školky a nebo ho sem tam plácnete? Je ještě malý.
Něco si o tom přečti. Takových různých období ještě bude… Já bych s ním nešla tam, kde dělá scény. Něco vám tím chce říct a neumí to. Je to těžké, ale vydrž…
![]()
@Vada píše: Více
Dělá scény všude. Doma. U prarodičů. Na ulici. Na hřišti. Všude. Není to místem. Když někam jít nechce, umí to říct normálně a když to není nutnost, nenutím ho. Celkově si myslím, že dost věcí (nezásadních) nechávám na jeho rozhodnutí. Nemá žádnou drezuru, naopak má spoustu volnosti. Nestojím mu 24/7 za zadkem. Ale stejně si k tomu vztekání tak 60× denně najde důvod. Ať je to nepůjčení kladiva, potřeba oblíkat se, to že musíme jít od prarodičů domu, že bude k večeři omeleta, ale on chce zrovna sušenku apod.
Já vidím jako zásadní problém tu nekonzistentnost. Maminka je moc hodná, tatínek moc přísný, dítě má pak v hlavě zmatek. Zkuste se dohodnout a nasadit podobnější přístup.
Chápu, že tatínka možná nebude tak snadné přesvědčit aby změnil výchovný styl, ale můžeš začít u sebe. Když něco řekneš, tak to platí. Nemůže si nic vyřvat. To dítě potřebuje znát hranice. Není to, že bys na něj byla přísná, ale hranice jsou důležité ![]()
Moje dítě začalo být vztekle a neposlušné ve třech a trictvrte. Nedělala jsem s tím nic moc. Trvala jsem na zásadních věcech. Trvalo to pět měsíců a pak to přešlo. Dítě nebijeme. Já občas křičím bohužel. Nevedlo to nikdy ke zlepšení, jenom k eskalaci scény.
Nadpis by měl znít „umí neposlouchat“. Protože dítě v tomhle věku má neposlouchat a vztekat se, to k tomu patří. Bylo by spíš varovné, kdyby to nějaké dítě nedělalo. Bít bych se nenechala. Vzala bych za ruce a jasně řekla, že ne. A držela, dokud by dítě nepřešla chuť.
@Vada píše: VíceProboha, nezlob se, ale to jsou fakt takové rádoby psychologické kecy
Příspěvek upraven 22.04.25 v 18:57
@Anonymní píše: Více
No ale tohle je klasické období vzdoru. Holt musíš přežít. A hlavně být důsledná ve všech situacích. Jinak má dítě v hlavě chaos a vše je jen horší. Do obchodu s ním buď nechoď, když nezvládáš psychicky jeho scénu, a nebo holt přijmi fakt, že tam bude ječet. Dcera se jednu dobu v obchodě na zemi s velkým řevem válela dost pravidelně. Ale jasně jsem řekla, že bude jen jedna sladkost a tu druhou nekoupila… A nějaké názory okolí nebo pocit ostudy, to mi bylo jedno. Přenastav si to ve své hlavě, že toto je přirozený vývoj.
V obchodě dcera ve třech letech jezdila v košíku a v ruce držela něco k jídlu a jedla. Co nakupuju ji nezajímalo. Přijde mi, že ho tím debatováním a necháváním rozhodovat přehlcuješ, je z toho unavený, a neustále hledá nějaké hranice, o které by se mohl opřít.
Scény a hysteráky jsou v tomto věku normální. Nepíšeš ale, jakým způsobem tedy dosáhneš toho, aby udělal, co je třeba. Dostane trest, pokud neposlechne? Nebo si vše vyřve? Protože pokud mu vždy ustoupíš, bude se jeho chování zhoršovat a za pár let tě bude mít totálně na háku. Pokud teď budeš důsledná, jistá, pevná ve svých rozhodnutích, tak za pár týdnů, max. měsíců, bude zase klid.
Ahoj, omlouvám se za anonym, je to pro mě citlivé téma.
Syn bude mít brzy 3 roky a absolutně, ale absolutně neposlouchá. Perfektně mluví, rozumí, vývoj naprosto v pořádku. Ale poslední 3 týdny už jsou na palici, nevím, zda období vzdoru, ale on v jedné jediné věci neposlechne. Snažím se v klidu vysvětlovat a domlouvat se s ním, nefunguje to. Když zvýším hlas, akorát se rozbrečí a nikam to nevede. Začal mě už i mlátit, když se má stát něco, co nechce. Manžel je přísnější a na toho si syn nedovolí, ale mě už snad šikanuje. Všude scény, na ulici, u prarodičů, na návštěve. Všechno si vyřvává, vzteká se pro naprostý kraviny a já už prostě nevím, co s ním.
Měl někdo vzteklý dítě? Jak s ním fungovat, aby všude nebyla ostuda?