Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Taková depka, že ani název tématu nevím
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
26.1.15 19:20
A co navstivit odbornou pomoc?? na psychologovi neni nic spatneho 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.1.15 19:23
@Teruu píše:
A co navstivit odbornou pomoc?? na psychologovi neni nic spatneho
Děkuji za radu. Mluvila jsem s několika. Píšu o tom. 
Budu se opakovat, buď mi nevěří, nebo si to asi vymýšlím, nebo… prostě…
- Citovat
- Upravit
26.1.15 19:33
@Anonymní píše:
Děkuji za radu. Mluvila jsem s několika. Píšu o tom.
tak to byl podle me spatnej doktor 
. jestli chces napis mi do zprav
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.1.15 19:34
Podle me moc slapes na pedal ten zbytek casu a obcas to pretece. Nejlepsi by bylo promyslet, co delas „spatne“ ten zbyly pul rok, co moc zadrzujes, kde bys chtela veci delat jinak…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.1.15 19:37
@Teruu píše:
tak to byl podle me spatnej doktor
Děkuji. Jsi z oboru, nebo máš zkušenost?
- Citovat
- Upravit
26.1.15 19:37
Jezis, tak to je zajimave, ale reknu ti ze nejsi na tom sama.vim ze anonimni nejsem, popsala bych s tebou sokromy
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.1.15 19:39
@AnnaF píše:
Podle me moc slapes na pedal ten zbytek casu a obcas to pretece. Nejlepsi by bylo promyslet, co delas „spatne“ ten zbyly pul rok, co moc zadrzujes, kde bys chtela veci delat jinak…
Děkuji.
Zrovna teď, když mám černý brejle, mám pocit, že dělám špatně to, že vůbec něco dělám - že žiju.
- Citovat
- Upravit
26.1.15 19:44
@Anonymní píše:
Děkuji. Jsi z oboru, nebo máš zkušenost?
z oboru nejsem, ale mam zkusenost s tim co popisujes a myslim ze bych Ti k tomu mela co rict.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.1.15 19:45
@Anonymní píše:
Jednou za čas, za půl roku, na mě padne asi tak na týden totální apatie. Neschopnost se rozhodnout, nechuť cokoli dělat. Únava. Jsem přecitlivělá jak těhotná na pachy, chutě, a zejména komunikaci. Všechno si beru, nesnesu jakoukoli kritiku. Pak to přejde a… jsem to zase já. Kvůli tomu, jak v tomhle „období“ nesnáším lidi, říkám, že bych nejradši vypadla na opuštěný ostrov. Pobrečela si tam anonymně třeba na emiminu… a vybrečená a spokojená se vrátila do reality.Pákrát jsme o tomhle stavu hovořila s terapeuty a psychology. Bohužel asi tom stavu, kdy jsem živelná, přátelská, sebevědomá a nemám za sebou ani stín nějaké pochybnosti, že tenhle tvor by snad byl zralý na sebevraždu. Minimálně že o ní uvažuje. Nevím, jestli mi ti lidi nevěří, nebo to není tak vážný, jak to vnímám já, nebo není pomoci. Nevím. Mám prostě pocit, že mě nikdo nechápe. Což o to období, kdy je dobře, tomu se člověk jen zasměje. Jenže pak…
Průšvih je, že tohle nechápe můj manžel. Nerozumí tomu, a já v tom stavu, do jakého se vždycky dostanu, nejsem schopna popsat, co se děje. Rozhovor, který vedeme, je mi tak nepříjemný, že mi připomíná výslech. Hroutím se, brečím, celé noci nespím, nemluvím s ním. On opouští domácnost třísknutím dveří a výrazy o skotu a pohlavních orgánech. Já bohužel nemám sílu udělat to, co tu asi bude drtivá většina navrhnovat. Co vím, co bych asi udělat měla. Co by normální ženská udělala. Já ovšem v tomto stavu normální nejsem.
Můj muž tomu nerozumí a má dojem, že ne že jsem unavená, ale líná. „Radí“ mi pak doplnit energii stejně jako to dělá on - prací. že když člověk má co dělat, na takovýhle kraviny zapomíná. Že mě tahle rada nepomáhá, je asi jasné. Usínám pak u stolu u večeře, jsem předrážděná i na děti, normálně zapomínám věci, jako jestli jsem už dala nudle do polívky nebo ne (dám je tam dvakrát)… jako kdyby mi půlka hlavy odumřela a ta druhá to prostě nezvládá.
Nevím, co se to děje. Mám to takhle dojakživa. 14 dní potřeby být v klidu, ideálně fakt někde sama. Ne že nemůžu pracovat - ale nemůžu být dirigována a úkolována, co mám dělat - to nezvládám. Musím si práci sama rozvrhnout. Jak těhotná. Jak v jiném stavu - doslova. A to bohužel s rodinou nejde. Jak říkám, manžel to nechápe, a to prostě situaci ještě zhoršuje. Nevěřím mu. Bojím se ho. Jo, chvílema fakt mám pocit, že vůči tomuhle muži se mě zmocňuje až panický strach.
Včera jsem zase probrečela noc. Mám do toho chřipku, děti jsou taky nemocné. Chlap v trapu - inu po „rozhovoru“, kdy se mi snažil „pomoci“, a já ho psychicky týrám tím, že mu to odmítám říct. Noci jsou pak strašný. Přeju si už se neprobudit. Než tohle - radši nic.
Problém není v Tobě, ale ve Tvém chlapovi. I přes anonym jsem Tě poznala. Není to poprvé, co si na toho vola stěžuješ. Měla bys zvážit, zda Ti za to ty nervy stojí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.1.15 19:46
@Anonymní píše:
Děkuji.
Zrovna teď, když mám černý brejle, mám pocit, že dělám špatně to, že vůbec něco dělám - že žiju.
Tak zkus popremyslet, az ty cerny brejle mit nebudes 
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.1.15 19:46
@Anonymní píše:
Děkuji za radu. Mluvila jsem s několika. Píšu o tom.
psychiatra.. dále popřemýšlet jak jsou tyto stavy vázané na ms cyklus..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.1.15 19:48
@Pincenza píše:
Problém není v Tobě, ale ve Tvém chlapovi. I přes anonym jsem Tě poznala. Není to poprvé, co si na toho vola stěžuješ. Měla bys zvážit, zda Ti za to ty nervy stojí.
Prosím respektuj mou anonymitu. Děkuji.
- Citovat
- Upravit
26.1.15 19:48
@Pincenza píše:
Problém není v Tobě, ale ve Tvém chlapovi. I přes anonym jsem Tě poznala. Není to poprvé, co si na toho vola stěžuješ. Měla bys zvážit, zda Ti za to ty nervy stojí.
No vida, hypoteza…jen nesouhlasim, ze anonymni to neni, ona prece s tim chlapem je. Proste, takovyhle navaly „deprese“ vzdycky souvisi s tim, co clovek nechce videt, kdyz zrovna tahne jako kun a nepada uplne na hubu…ale nejsme tazni kone, jsme lidi, mame na vyber.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.1.15 20:09
@Anonymní píše:
Jednou za čas, za půl roku, na mě padne asi tak na týden totální apatie. Neschopnost se rozhodnout, nechuť cokoli dělat. Únava. Jsem přecitlivělá jak těhotná na pachy, chutě, a zejména komunikaci. Všechno si beru, nesnesu jakoukoli kritiku. Pak to přejde a… jsem to zase já. Kvůli tomu, jak v tomhle „období“ nesnáším lidi, říkám, že bych nejradši vypadla na opuštěný ostrov. Pobrečela si tam anonymně třeba na emiminu… a vybrečená a spokojená se vrátila do reality.Pákrát jsme o tomhle stavu hovořila s terapeuty a psychology. Bohužel asi tom stavu, kdy jsem živelná, přátelská, sebevědomá a nemám za sebou ani stín nějaké pochybnosti, že tenhle tvor by snad byl zralý na sebevraždu. Minimálně že o ní uvažuje. Nevím, jestli mi ti lidi nevěří, nebo to není tak vážný, jak to vnímám já, nebo není pomoci. Nevím. Mám prostě pocit, že mě nikdo nechápe. Což o to období, kdy je dobře, tomu se člověk jen zasměje. Jenže pak…
Průšvih je, že tohle nechápe můj manžel. Nerozumí tomu, a já v tom stavu, do jakého se vždycky dostanu, nejsem schopna popsat, co se děje. Rozhovor, který vedeme, je mi tak nepříjemný, že mi připomíná výslech. Hroutím se, brečím, celé noci nespím, nemluvím s ním. On opouští domácnost třísknutím dveří a výrazy o skotu a pohlavních orgánech. Já bohužel nemám sílu udělat to, co tu asi bude drtivá většina navrhnovat. Co vím, co bych asi udělat měla. Co by normální ženská udělala. Já ovšem v tomto stavu normální nejsem.
Můj muž tomu nerozumí a má dojem, že ne že jsem unavená, ale líná. „Radí“ mi pak doplnit energii stejně jako to dělá on - prací. že když člověk má co dělat, na takovýhle kraviny zapomíná. Že mě tahle rada nepomáhá, je asi jasné. Usínám pak u stolu u večeře, jsem předrážděná i na děti, normálně zapomínám věci, jako jestli jsem už dala nudle do polívky nebo ne (dám je tam dvakrát)… jako kdyby mi půlka hlavy odumřela a ta druhá to prostě nezvládá.
Nevím, co se to děje. Mám to takhle dojakživa. 14 dní potřeby být v klidu, ideálně fakt někde sama. Ne že nemůžu pracovat - ale nemůžu být dirigována a úkolována, co mám dělat - to nezvládám. Musím si práci sama rozvrhnout. Jak těhotná. Jak v jiném stavu - doslova. A to bohužel s rodinou nejde. Jak říkám, manžel to nechápe, a to prostě situaci ještě zhoršuje. Nevěřím mu. Bojím se ho. Jo, chvílema fakt mám pocit, že vůči tomuhle muži se mě zmocňuje až panický strach.
Včera jsem zase probrečela noc. Mám do toho chřipku, děti jsou taky nemocné. Chlap v trapu - inu po „rozhovoru“, kdy se mi snažil „pomoci“, a já ho psychicky týrám tím, že mu to odmítám říct. Noci jsou pak strašný. Přeju si už se neprobudit. Než tohle - radši nic.
Anonymní, mohla by to být maniodepresivní psychóza. Doporučuju psychologa, drž se
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
Jednou za čas, za půl roku, na mě padne asi tak na týden totální apatie. Neschopnost se rozhodnout, nechuť cokoli dělat. Únava. Jsem přecitlivělá jak těhotná na pachy, chutě, a zejména komunikaci. Všechno si beru, nesnesu jakoukoli kritiku. Pak to přejde a… jsem to zase já. Kvůli tomu, jak v tomhle „období“ nesnáším lidi, říkám, že bych nejradši vypadla na opuštěný ostrov. Pobrečela si tam anonymně třeba na emiminu… a vybrečená a spokojená se vrátila do reality.
Pákrát jsme o tomhle stavu hovořila s terapeuty a psychology. Bohužel asi tom stavu, kdy jsem živelná, přátelská, sebevědomá a nemám za sebou ani stín nějaké pochybnosti, že tenhle tvor by snad byl zralý na sebevraždu. Minimálně že o ní uvažuje. Nevím, jestli mi ti lidi nevěří, nebo to není tak vážný, jak to vnímám já, nebo není pomoci. Nevím. Mám prostě pocit, že mě nikdo nechápe. Což o to období, kdy je dobře, tomu se člověk jen zasměje. Jenže pak…
Průšvih je, že tohle nechápe můj manžel. Nerozumí tomu, a já v tom stavu, do jakého se vždycky dostanu, nejsem schopna popsat, co se děje. Rozhovor, který vedeme, je mi tak nepříjemný, že mi připomíná výslech. Hroutím se, brečím, celé noci nespím, nemluvím s ním. On opouští domácnost třísknutím dveří a výrazy o skotu a pohlavních orgánech. Já bohužel nemám sílu udělat to, co tu asi bude drtivá většina navrhnovat. Co vím, co bych asi udělat měla. Co by normální ženská udělala. Já ovšem v tomto stavu normální nejsem.
Můj muž tomu nerozumí a má dojem, že ne že jsem unavená, ale líná. „Radí“ mi pak doplnit energii stejně jako to dělá on - prací. že když člověk má co dělat, na takovýhle kraviny zapomíná. Že mě tahle rada nepomáhá, je asi jasné. Usínám pak u stolu u večeře, jsem předrážděná i na děti, normálně zapomínám věci, jako jestli jsem už dala nudle do polívky nebo ne (dám je tam dvakrát)… jako kdyby mi půlka hlavy odumřela a ta druhá to prostě nezvládá.
Nevím, co se to děje. Mám to takhle dojakživa. 14 dní potřeby být v klidu, ideálně fakt někde sama. Ne že nemůžu pracovat - ale nemůžu být dirigována a úkolována, co mám dělat - to nezvládám. Musím si práci sama rozvrhnout. Jak těhotná. Jak v jiném stavu - doslova. A to bohužel s rodinou nejde. Jak říkám, manžel to nechápe, a to prostě situaci ještě zhoršuje. Nevěřím mu. Bojím se ho. Jo, chvílema fakt mám pocit, že vůči tomuhle muži se mě zmocňuje až panický strach.
Včera jsem zase probrečela noc. Mám do toho chřipku, děti jsou taky nemocné. Chlap v trapu - inu po „rozhovoru“, kdy se mi snažil „pomoci“, a já ho psychicky týrám tím, že mu to odmítám říct. Noci jsou pak strašný. Přeju si už se neprobudit. Než tohle - radši nic.