Touha ublížit slabším
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Měla bys zajít k psychologi, psychiatra bych ještě neřešila. Je to blbý životní období a je třeba řešit…nejde o to že by tě nadopoval práškama ale poradí jak v sobě tohle řešit. Zajdi tam!!! vůbec dobrý je že si uvědomuješ tenhle problém, většina magorů právě neví že je něco špatně…bude to ok! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahojky a netrpíš spís obsedantně-kompulzivní poruchou?
http://cs.wikipedia.org/…3%AD_porucha
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Tak první správný krok je, že si to uvědomuješ, a druhý správný krok by měl být, že zajdeš za psychologem. Přeji hodně sil
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ještě jsem chtěla napsat, že se mi to zhoršuje v období, kdy si připadám sama a zbytečná jako třeba na mateřské. Vím, že by mi pomohlo být víc mezi lidma. S kamarádkami. Jenže nikdo nemá čas. Už několikrát jsem zkoušela kontaktovat různé známé. A každý má jen tisíc výmluv, proč zrovna nemá čas. A pak si připadám ještě víc zbytečná. Myslela jsm, že se alespoň přijdou podívat na dítě. Vůbec jim to za to nestálo. Najednou přestali odpovídat nebo se vymuvili, že nemají čas. Připadám si jak prašivá.
- Citovat
- Upravit
Rozhodně zajít k odborníkovi, je dobře, že to umíš popsat, on to s tebou rozebere a vysvětlí ti to, určitě to pomůže.
- Citovat
- Upravit
Tak přijd si popovídat sem, rády tě vyslechneme. Zkus si třeba požádat o vstup do nějaké skupiny, kde se denně nakecá pár stránek. Je to hrozně fajn.
Myslím, že jsi krásný případ pro kineziologa a myslím, že by ti určitě pomohl.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj, docela tě obdivuju, že si problém nejenom uvědomuješ, ale dokážeš ho sem i napsat a zjevně ho chceš řešit 
Na tvém místě bych stím určitě něco dělala, protože nevíš, kdy může přijít nějaký slabší okamžik a zvrtne se to a budeš toho litovat do konce života. Protože slabšímu se ublíží snadno - a pokud by to bylo třeba dítě - radši nedomýšlet… 
Zkus popřemýšlet e nějakém psychologovi, pokud k němu nechceš rovnou jít, najdi třeba nějakou poradnu po netu…Držím ti palce, abys to zvládla. A taky aby ti už bylo líp…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Zkus se zamyslet, jestli ti dela dobre jenom ta predstava, nebo mas pocit ze by jsi nekomu mohla opravdu ublizit. Hodne lidem behaji v hlave veci, ktere v ale v realu vubec nechteji udelat, treba nedavno jsem cetla zajimavy clanek o tom, ze hodne zenskych vzrusuje predstava nasili pri sexu, ale v realu to vubec zazit nechteji. Treba takhle jenom „vypoustis paru“
Pokud by se to „prevazovalo“ k realne potrebe, vyhledej odbornika. Muze to byt „jenom“ spatna reakce na stres a tim, ze se budes sama trapit, to jen zhorsis. Psycholog si s tebou promluvi a pokud by mel pocit, ze to potrebuje lecbu, posle te dal. Nektera dnesni psychofarmaka uz az takove oblbovaky nejsou a nikdo nerika, ze by jsi je musela brat cely zivot. Muze to byt jenom tim, ze ti stres spustil neco v hlave a potrebujes se pres to dostat. Ja jsem takhle prosla lecbou deprese, nejspis prave spustenou stresem a perspektivu mam velice dobrou, pry je dost pravdepodobne ze uz nikdy prasky potrebovat nebudu.
- Citovat
- Upravit
To nebude na psychiatra, dobrý psycholog ti určitě poradí - když si to uvědomuješ, tak je to dobré…
Ale jinak si moc dobře uvědomuju, jak jsem měla kdysi touhu rozmáčknout maličkého ptáčka, kterého jsem držela v dlani, až jsem se toho lekla…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ono je rozdíl, jestli u té představy cítíš sebeuspokojení nebo strach, jestli si to představuješ ráda nebo s obavama…A jestli si to představuješ jen to píchnutí nožem, nebo pak celý katastrofický scénář ze kterého polívá horko. Záleží, jak to vnímáš celé…
Ale jinak podle mě každý má někdy takové ty podivné myšlenky. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj,
bylo by dobré, kdyby jsi vyhledala odbornou pomoc a svůj problém a pocity někomu svěřila a hezky si je s odborníkem rozebrala.
Může to být kombinace více věcí, nízké sebevědomí, pocit frustrace, deprese, nemožnost se realizovat atd.
No mateřská, hormony, odtržení od normálního světa a uzavření se doma s dětmi, to dá zabrat. A to nemluvím o spánkové deprivaci.
A neboj, všechny bezdětné kamarádky se na mě taky vykašlali, a to i ty, do kterých bych to nikdy neřekla. Taky slibovali jak budou chodit vozit a pomáhat a neviděla jsem tady ani jednu, takže si to neber moc k srdci. Najdeš si jiné.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahojky 
Já mám taky někdy chuť vzít pánev a praštit s ní přítele do hlavy.. Většinou zrovna, když mám tu pánev po ruce, např. při jejím úklidu z odkapávače.. Nemusíme se při tom ani hádat, jen si prstě řeknu, jaký by to bylo ho tou pánvičkou majznout.. S tím nožem, taky mě to párkrát napadlo, třeba zrovna když jsem krájela chleba.. řekla jsem si „Jaký by to bylo někoho s ním bodnout?“ … Já si ale hned na tyhle svoje myšlenky představím, jak tom musí bolet a co bych musela udělat, kdybych opravdu někomu ublížila, jaké by to mělo následky pro toho druhého a také pro mě.. Mě to tedy nenapadá běžně a pokaždé, když se necházím v dané situaci, kdy mám něco takového po ruce…
Já bych určitě zašla k odborníkovi, promluvit si o tom..
A teď tedy nevím, zda se nemám k odborníkovi zajít taky 
- Citovat
- Upravit
Anonymní píše:
Ahojky
Já mám taky někdy chuť vzít pánev a praštit s ní přítele do hlavy.. Většinou zrovna, když mám tu pánev po ruce, např. při jejím úklidu z odkapávače.. Nemusíme se při tom ani hádat, jen si prstě řeknu, jaký by to bylo ho tou pánvičkou majznout.. S tím nožem, taky mě to párkrát napadlo, třeba zrovna když jsem krájela chleba.. řekla jsem si „Jaký by to bylo někoho s ním bodnout?“ … Já si ale hned na tyhle svoje myšlenky představím, jak tom musí bolet a co bych musela udělat, kdybych opravdu někomu ublížila, jaké by to mělo následky pro toho druhého a také pro mě..
Já bych určitě zašla k odborníkovi, promluvit si o tom..
A teď tedy nevím, zda se nemám k odborníkovi zajít taky
Né, to neboj, všichni máme občas prdlý myšlenky.
Každý je něčím divný. A takhle jak to napadá Tebe, to řpesně napadne i mě. Jeden psycholog říkal, že sklony ubližovat slabším máme v sobě všichni, tak jako x jiných úchylek, ale musí se to umět zpracovávat…
S tou pánvičkou jsem se musela smát, promiň… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Davdan píše:Anonymní píše:Né, to neboj, všichni máme občas prdlý myšlenky.
Ahojky
Já mám taky někdy chuť vzít pánev a praštit s ní přítele do hlavy.. Většinou zrovna, když mám tu pánev po ruce, např. při jejím úklidu z odkapávače.. Nemusíme se při tom ani hádat, jen si prstě řeknu, jaký by to bylo ho tou pánvičkou majznout.. S tím nožem, taky mě to párkrát napadlo, třeba zrovna když jsem krájela chleba.. řekla jsem si „Jaký by to bylo někoho s ním bodnout?“ … Já si ale hned na tyhle svoje myšlenky představím, jak tom musí bolet a co bych musela udělat, kdybych opravdu někomu ublížila, jaké by to mělo následky pro toho druhého a také pro mě..
Já bych určitě zašla k odborníkovi, promluvit si o tom..
A teď tedy nevím, zda se nemám k odborníkovi zajít taky
Každý je něčím divný. A takhle jak to napadá Tebe, to řpesně napadne i mě. Jeden psycholog říkal, že sklony ubližovat slabším máme v sobě všichni, tak jako x jiných úchylek, ale musí se to umět zpracovávat…
S tou pánvičkou jsem se musela smát, promiň…
Al ne, to je v pohodě, jen se zasměj On by si tou pánvičkou do hlavy teda zasloužil, né že né Jenže já mám pocit, že by mě pak nechtěl, protože by se mě bál
Já si taky myslím, že kadž má v sobě určité sklony k násilí. Jak říkáš, na slabších.. Mě by zajímalo čím to je..? Že si člověk potřebuje dokázat svou…převahu? Ještě teda dodám, že přítel není slabší než já a vždycky, když se pereme, tak on vyhraje 
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Jelikož mi tohle trápí už několik let, chtěla bych se zeptat, jestli jste se s tím někdo někdy setkal.
Na veřejnosti nejsem sebevědomý člověk. Vždycky hraju podřízenější roli. Doma teda vládnu já. Což je s podivem, protože manžel není žádný uťáplec. Ale v práci, ve škole, vždycky já jsem byla ta ustrašená nesebevědomá myš. Ale dobrý. Občas mi to mrzelo, ale celkově jsem si na to zvykla.
Jenže jednoho dne se to nějak zvrtlo. Bylo to špatný období. Rekonstrukce bytu, ve kterém jsme i žili, v šílených podmínkách, prachu, nic hotovo, všechno děsný v původním stavu. Do toho v nové práci, šéf totální debil, který neuznával ženský a seděl kousek ode mě v kanclu. Nikdo nesměl promluvit, pustit si rádio. Navíc mě přeřadil na podřadnější práci kvůli krizi. Takže jsem 8 hodin seděla v kanclu plném lidí, se kterými nesmíte prohodit ani slovo a jenom jsem tupě přepisvala čísla z jednoho programu do druhého. No děs. Přátelé mimo práci taky nula. Prostě život na nic.
Doma jsem si četla noviny o dalším studentovi, který v Německu postřílel asi 20 lidí. Říkám si, jaký je to debil. A pak tam rozebírali, jak to většinou dělají málo sebevědomí lidé, nespokojení se svým životem. Říkám si - to by na mě sedělo. A víc jsem to neřešila. Jenže pak jsme večeřeli s manželem a já držela v ruce nůž. Najednou mi polilo horko, rozbušilo se mi srdce a měla jsem strašnou chuť ho bodnout. Nůž jsem hned zahodila. A něak jsem to přešla.
Jenže ono se to pořád vrací. Když už je někdo opravdu slabší než já, tak mám chuť mu něco udělat. Alespoň dát pár facek nebo nakopat. Je zajímavý, že když jsem s člověkem, který je v pohodě a zdravě sebevědomý, ani by mi to nanapadlo.
Zkusila jsem si předtavit, co by stalo, kdybych vážně někomu ublížila. Jako ten samotný moment, toho ublížení, tak v myšlenkách pociťuju úlevu. Ale co nastane potom? Ten človějk bude zmlcený, bude ho to bolet atd. Ale to už se mi vůbec nelíbí, to se mi hnusí tohle dělat. Nechci nikomu ublížit. Prostě v té předtavě to probíhá tak, že si na slabším vyleju zlost, uleví se mi. A pak najednou střih, tomu člověku vůbec nic není, nic ho nebolí a s úsměvem se s polu bavíme dál, jakoby nic.
Prostě mi přijde, že se chci pomstít za tu slabotu. Ale nejde mi o nic víc. Žádná trvalá ublížení apod.
Vylití vztreku při sportu mi nijak neláká.
A zajít k psychiatrovi - nechci prášky na útlum. To přece situaci dlouhodobě neřeší.