Trauma z nemocnice

Fotoalbum (0)
Sledovat e-mailem
Přidat k oblíbeným
Zapnout podpisy
Hledání v tématu
Sledovat eMimino.cz

Anonymní

27.3.24 22:21

načítám...

Trauma z nemocnice

Ahoj, jdu si pro radu. Jedu na náhradní pohon. Jsem ze sebe zklamaná, jak moc nezvládám aktuální situaci se svým dvouletým synem. Před měsícem jsme strávili týden v nemocnici. Pobyt to byl náročný, ale co se děje teď, je nad mé psychické možnosti.
Syn se ode mě nehne na krok. Vždy byl náročnější miminko i batole a už jsme si s ním ledacos zažili, ale nikdy neměl problém se spánkem. Po uložení do postýlky jsme pohladili, řekli dobrou noc, on se překulil a spal. Jasně, budil se, ale většinou stačilo pohladit a spalo se dál. Zvládal to i sám v pokojíčku ve své postýlce. Nyní je vše naruby a já začínám být bezradná.
Ač jsem byla v nemocnici s ním, spal se mnou v posteli a v podstatě jsem se od něj nehnula, vytvořil si na mě enormní fixaci. Vyžaduje neustálý fyzicky kontakt 24/7, uspat jej lze jen tak, že na mě leží a kdykoliv se vzdálím, probouzí se a má hysterické výlevy. Kdykoliv uslyší cizí zvuk, běží za mnou s panikou v očích a říká, že se bojí. Ze začátku mi to bylo opravdu moc lito, pořad jsme se mazlili, usínali společně v posteli a snažila jsem se mu dávat maximální pocit bezpečí. Chápala jsem jeho frustraci a traumatické zážitky z nemocnice. Nyní po více jak měsíci jsem v koncích. Jsem nervní, okřikuju ho, dnes jsem se přistihla, že už mi ho ani není líto. Přijde mi, jak kdybych se v čase vrátila do šestinedělí. Nemluvě o tom, že už konečně bez emocí začal rád chodit do dětské skupinky a já do práce. To si nyní neumím představit.
Co s tím? Vůbec nevím, jaké kroky nyní učinit. Vím, ze musím být trpělivá, být tu teď pro něho, aby se cítil bezpečně, ale už mi dochází síly. :nevim: Nevím, kdy tohle šilené období skončí a děsím se toho, že to nebude jen tak.
Díky za rady a prosím o shovívavost.

Citovat
Upravit

Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:

luca241

2128

28.3.24 00:56

načítám...

Zažila jsem s dcerou do 6 let opakovaně hospitalizace, což samo o sobě je náročné. Jak pro dítě, tak pro nás. A přesně tyto situace u nás byli běžné a později nejen vázané na pobyty v nemocnici. Spala s námi v ložnici do 6 let.Ze začátku jsem z toho taky byla na mrtvici, pak jsem to proste přijala, neřešiľa a dala ji, co potřebovala. Slychala jsem často od okolí, jak bude rozmazlena, nesamostatna a nesocializovana (téměř nechodila kvůli zdravotnímu stavu do školky). Bylo to extrémně náročné. Ale teď je ji 11. Je neuveritelne samostatná, společenská, neustále chvalena jak ve škole tak na krouzcich za to, jaka je ( byť doma bývá samozřejmě někdy na zabiti ). Moje psycholožka mi až po letech vysvětlila, ze ono to s tím dopranim pozornosti (samozřejmě ne v extrému, ale třeba toho společného spani, pozornost prave po hospitalizaci a tak) je prave naopak -ze ty děti když jim pak doprejes ten pocit bezpečí, tak bývají v pozdějších letech velmi samostatné. V podstatě od závislosti k nezávislosti. Chci té jen uklidnit, ze to přejde. Možná za měsíc, možná za týden ale třeba i za rok. Je to náročné, vím to sama. Ale opravdu to není navždy.

načítám...
Citovat
Zmínit

Janča_6

14696

11230

28.3.24 01:12

načítám...

Dobrej mu ten pocit bezpeci. Jak pise @luca241, az ho dostane dostatek (za par tydnu, mesicu), tak uz ho nebude potrebovat. Bude vedet, Ze je vse v poradku, v pripade potrebu jsi tu pro nej.

Nepises nic o manzelovi. Pokud jsi se synem sama a neni nikdo, komu by vadilo, ze se mu v noci nevenujes, tak mas situaci jednodussi. Pokud manzela mas, zkus mu and o vysvetlit, mel by te v tom podporit. Vazne to neni rozmazlovani.

Moje nyni 7,5leta dcera byla v nemocnici ve 4 tydnech, ve 13 mesicich na zakroku pod narkozou a pak v 5,5 letech po vaznem urazu, nejprve ARO a umely spanek, pak JIP a pak klasicky pokoj na ortopedii, celkem 11 dni. Ja jsem musela byt doma s ostatnimi detmi, v nemocnici byl manzel. Dokud byla dcera na ARO a JIP, mohl za ni jen chodit, byl ubytovany v nemocnicnim hotelu. Na klasickem pokoji uz byl s ni.

Dcera z toho trauma nema, vsechny pobyty v nemocnici zvladla uplne paradne. Ale ma PTSD z te nehody. Dosud ji musim uspavat a nesmi spat sama. Ale staci ji spat se svoji setrickou. Jinak je velmi sikovna, v mnoha ohledech napred, samostatna, chvalena ucitlekou i na krouzcich. Ale jak mi vysvetlila jeji psycholozka, pri zachvatech, kterymi trpi, se z ji stava miminko. Takze ja 7,5letou, 130 cm vyskou dceru nosim a hladim po zadech presne jako miminko. (A co ze na me nekdy lidi divne koukaji?) Delala jsem to tak i pred zacatkem terapii, ale ted uz chapu, proc je to tak spravne. (A delat to budu, protoze to dcera potrebuje.) To me tak napadlo k tomu, jak jsi psala, ze se citis jako v sestinedeli.

Dobrej mu ten pocit bezpeci, alespon pri tom spani. Postupne se to snad bude zlepsovat a najdes okamzik, kdy uz spi dostatecne trvde na to, abys mohla vyklouznout. Ale bud pripravena na krik pri nocni mure a hned jdi za nim.

Příspěvek upraven 28.03.24 v 06:58

načítám...
Citovat
Zmínit

Anonymní

28.3.24 04:52

načítám...

Tak tohle, co máš ty jsem měla já celé čtyři roky. Až na to, že syn trpěl naprosto příšerným atopickym ekzémem od prvního měsíce života. Tváře do krve, lepil se k prostěradlu, rozdrapane ruce a nohy..později i břicho a zadek…trvalo rok a půl, než se přišlo na to, na co má alergii a co neukázala alergologie, jsem si musela zjistit sama tím, že jsem sledovala co sní a zapisovat. Z něčeho ho svedela kůže, z něčeho natekl, z něčeho zase blinkal ze spaní nebo mu bylo různě nějak špatně. Suma sumarum nesmí 52 druhů potravin.
A to je teprve síla. Můj spánek po celou dobu byl 2-3 h denně za neustálého pláče. Později se přidalo i astma, takže syn nejen že se dusil přes den ale taky v noci.
Nalepeny na mě byl taky pořád. Ex partner měl smůlu. Prostě syn byl nemocný a mohl si říkat co chtěl. Spali jsme spolu v posteli. Holt to budeš muset nějak přežít. Je to tvoje dítě :roll: