Když vám vlastní děti hledají nového manžela: Komický román Muž u kormidla

Nemáš lehčí formu deprese? Jsou možná věci, se kterými je hodně
těžké se prát sama a poměrně snadno je může vyřešit lékař. Mívám
silný PMS - tak 5 dní v měsíci cítím to co píšeš ty a mít to
pořád, tak se na odborníka určitě obrátím, protože bych to nedala a
přizabila je
Zakladatelka
@Rona
no u mě to taky může souviset s cyklem, mám pocit že směrem k MS je to
horší a horší, jakmile přijde červená je to lepší.
nicméně mám na mysli to, jak si to pro sebe, samy pro sebe vnitřně, zdůvodňujete? co si říkáte, abyste přežily?
.
Příspěvek upraven 17.08.15 v 21:51
.
Příspěvek upraven 17.08.15 v 21:51
Zapojila bych manžela na úkor jeho koníčků, pokud by to jinak nešlo a místo dělání něčeho v domácnosti bych vyrazila ven. Práci na zahradě bych zkoušela, můžou se hrabat v něčem nezávadném, co nevadí, že rozhrabou a ty si vypleješ.
Trochu mi přijde, že to je začarovaný kruh - ty jsi na ně mrzutá, oni taky na tebe, ptž zrcadlí tvoji náladu. Jenže oni na to nemají kapacitu to pochopit, takže bych začala od sebe.
Nejsi trochu perfekcionista a detailista?
@Anonymní píše:
ZakladatelkaJá to právě bohužel moc nezvládám .. někdy mi pomůže uvědomění si, že se MS blíží a že už se přece znám, že po ní bude líp. Ale když jsem v ajfru, tak nepomáhá nic a mám pak morální kocovinu, že jsem na děti zlá. Ne, že bych je bila, ale jsem protivná a křičím víc, než je na místě.
@Rona
no u mě to taky může souviset s cyklem, mám pocit že směrem k MS je to horší a horší, jakmile přijde červená je to lepší.
nicméně mám na mysli to, jak si to pro sebe, samy pro sebe vnitřně, zdůvodňujete? co si říkáte, abyste přežily?
Já teda taky anonym protože se za to stydím Mám stejné pocity…
měla jsem krásný život a pak přišly děti
a všechno co jsem měla ráda je pryč…
jen se motám okolo plín, jídla, úklidu,
hřišť a nic z toho mě nebaví. Vstávám ráno nasr… když si představim
co mě čeká zase za den. odpočinou si nepomáhá..byla jsem na pár dní
pryč, ale jen se vrátim tak únava a naštvání je zpět
Dneska jsem zrovna přemýšlela, jestli by mi ten psycholog nepomohl…
Svoje děti miluju…ale prostě jsem byla zvyklá žít jinak a nějak se
nedokážu poprat s tím jaký je můj život teď…
@Anonymní píše:
Já teda taky anonym protože se za to stydímMám stejné pocity…
měla jsem krásný život a pak přišly děti a všechno co jsem měla ráda je pryč…
jen se motám okolo plín, jídla, úklidu, hřišť a nic z toho mě nebaví. Vstávám ráno nasr… když si představim co mě čeká zase za den. odpočinou si nepomáhá..byla jsem na pár dní pryč, ale jen se vrátim tak únava a naštvání je zpět
Dneska jsem zrovna přemýšlela, jestli by mi ten psycholog nepomohl…
Svoje děti miluju…ale prostě jsem byla zvyklá žít jinak a nějak se nedokážu poprat s tím jaký je můj život teď…
Nejde dělat některé staré věci, koníčky i s dětmi? Vždyť se dá jet na výlet, chodit na kroužky atd. prostě si ten kolotoč zpříjemnit
Ano, někdy mi pomáhá, že si řeknu, že jediná dospělá jsem tady já a že děti svůj vztek (nebo jinej problém) samy vyřešit nedokážou a že to MUSIM udělat já
@Calathea píše:
Jinak vnitřně si říkám a to doslova: přežij to, to že tě vytáčí do vrtule on to tak nemyslí, sám neví co se sebou a tím že na něj budeš ječet nic nevyřešíš, uklidni se a dejchej. Jo a jinak poznatek - většinou mě neskutečně vytáčí a dělá přesně ty věci jednu za druhou který mě rozpálí do ruda když se nudí a upoutává pozornost - takže pokud to jde tak suprově zabírá odhodit třeba i rozmytý nádobí, rozvařenej oběd a prostě jít s ním sednout si do pokoje ustrojit ho a vyrazit ven a on se zklidní a začne si hrát.
Taky znám a soucítím
@Ariadne nejde cestování po rozvojových zemích, čtení,
spaní
mám děti co se fakt nezabaví ani na
chvilku…prostě si neumí hrát. Teda hlavně ten starší
když nááááhodou třeba něco maluje tak
stejně každou minutu volá ať se jdu podívat co namaloval
výlety nedávám, protože neřídim a kroužky
mi nic nezpříjemní-naopak mě to tam ubíjí
asi sjem fakt zralá na toho psychologa…
Zakladatelka
@Ariadne píše:
Nejde dělat některé staré věci, koníčky i s dětmi? Vždyť se dá jet na výlet, chodit na kroužky atd. prostě si ten kolotoč zpříjemnit
bohužel, u nás to třeba nejde. na výlety nemocné děti tahat nemůžu. do kroužků jsme museli postupně přestat chodit, protože když jsme tam po třech-čtyřech týdnech šli, tak druhý den to začalo nanovo.
Zakladatelka
@Calathea píše:
Jinak vnitřně si říkám a to doslova: přežij to, to že tě vytáčí do vrtule on to tak nemyslí, sám neví co se sebou a tím že na něj budeš ječet nic nevyřešíš, uklidni se a dejchej. Jo a jinak poznatek - většinou mě neskutečně vytáčí a dělá přesně ty věci jednu za druhou který mě rozpálí do ruda když se nudí a upoutává pozornost - takže pokud to jde tak suprově zabírá odhodit třeba i rozmytý nádobí, rozvařenej oběd a prostě jít s ním sednout si do pokoje ustrojit ho a vyrazit ven a on se zklidní a začne si hrát.
díky, zrovna něco takového jsem myslela, aby mi ženský napsaly svoje zkušenosti samy se sebou
a co píšeš je naprosto přesný - oni jsou nejhorší, když se nudí.
starší se nudí, když mladší inhaluje.
mladší se nudí, když staršímu čtu úlohy ve sluníčku.
starší se nudí, než mladšího dám na nočník, přebalit (bojkotuje to
všemožně a schválně) atd.
mladší se nudí, když se starším dělám zdravotní úkony co
potřebuje.
furt jenom vysvětluju oběma, že nejsem Saxana, nemám natahovací ruku,
ani chobotnice, nemám těch ruk dvacet!
kurňa šopa
Zakladatrlko.
měla jsme něco podobného.
Starší byla od mala v pohadě, mladší věčně nemocná. Od malička…
Neustále boje o jídlo (s oběma) mne i manžela ničí dodnes, když už
jsou o něco větší. (necelých 6 a
Nejvíc mne ničilo neustálé bězhání po dokrotech a to že jsme byly
věčně zavřené doma. Mladší byla navíc víc jak 2 roky kojena, takže
1. noc bez obou dětí jsem zažila, cca ve 4.5 letech narození té první.
Dřív to prostě nešlo.
Pomohl mi až návrat do práce (ve třech letech mladší).
Já tam v danou chvíli ani tak nemusela kvůli openězum (to bychom nějak
zvládli) jako kvůli tomu, abych si odpočinula od dětí. (hlavně té
mladší)
Dneska už spolu zas normálně fungujeme (i když jsem ráda, když mi 1× za
1/4 roku vyjde vídend bez dětí), samozřejmě občas mi něco přelítne
přes noc)s ( nebo manželovi), ale je to minimální…
Mimochodem, ještě jedna myšlenka. Jíš nebo hladovíš? Já když nemám
čas si dojít na oběd ( občas se to stane), tak jsem navečer
nesnesitelnější (a podobně funguje i manžel, když si nedá odpolendí
sváču a má moc dlouhou pauzu mezi obědem a večeří…
PROSÍM O ZACHOVÁNÍ ANONYMITY (po špatných zkušenostech s napadáním zde). Kdyby to nešlo z jakéhokoliv důvodu, prosím o smazání. Děkuji.
Jsem na RD, dva prckové 1,5 + 3,5 a už mi normálně HRABE.
Jsem na ně hnusná, furt po mně něco chcou, furt chystat jídlo, furt je nahánět - aby se oblekli (přitom ven chtějí jít), vyslekli, umyli si ruce atd. atd. však víte.
Mám ale takové myšlenky, mám už pocit že mi prostě všecko dělají naschvál. Když uklidím, tak všecko rozházet co nejrychleji. Podotýkám, že s úklidem to nepřeháním. Spíš mě točí, jak to rozhážou a nechají ležet, jen mě naštvat. Pak jednomu něco dám, on to nechce, dám to druhému a ten první to okamžitě strašně potřebuje (to bylo dneska třikrát odpoledne, řev neskutečný). Mám pocit že jsou oba jako kladivo, co mě má zatlouct do země, sebrat mi veškeré moje koníčky, práci, DUŠI. Prostě zatlouct zatlouct a vyrobit ze mě jenom automatický stroj. Jsem na ně hnusná, říkám jim jak jsou oškliví že tohle dělají, nejsem schopná se podívat z jejich strany a zkusit je pochopit. Vůbec nechápu, co chcou, proč furt řvou… nejradši bych je začala mlátit, mám pocit že to všecko dělají jenom proto, aby zjistili co se stane, jestli je zbiju nebo ne. Zdůrazňuju, že u nás tělesné tresty vůbec nemáme, ani plácnutí přes ruku nebo tak. Ale oni tak provokujou, jakoby jim šlo jenom o to mě dohnat do kouta.
Chlap samozřejmě v práci, má svoje koníčky, pomáhá kde to jde. Když naposledy hlídal v neděli (hodinu), tak já se snažila aspoň NĚCO, nějaké minimum udělat doma. Hlídání nemáme. placené si nemůžeme dovolit. Do práce jít nemůžu, děcka furt na hromadě nemocné. (tím myslím opravdu stále, kdybych chodila do práce tak jsem tam za letošní rok do dneška mohla být 20 dní)
Prosím vás, určitě nejsem jediná, komu na RD hrabe… Jak jste si to pro sebe (vnitřně) zdúvodnily? jak jste přežily? Co vám pomohlo??
Já jsem ve své podstatě nutkavě aktivní člověk, spoustu odborných koníčků, barák, zahradu komplet sama, před RD duševně náročná práce… a teď kvůli děckám nemůžu VŮBEC NIC! Nemůžeme nikam jet, nikam jít, furt doma, ponorka, ani jeden pitomý záhon nemůžu vyplet, protože oni se mezitím mezi sebou škubou a musíme jít domů protože jsou nemocní a mokří od hlavy k patě! doprčic už
Jde mi o to, jak přežít? jak si nastavit svoje vnitřní fungování? Jak jste to zvládly vy překonat?
Vím že někdo poradí psychologa, děkuji předem, není třeba už psát.
Fakt chci vědět spíš to, jak se s tím člověk pere sám doma. Teda ne sám, bohužel se dvěma kazisvětama.