Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Vyhoření? Jak si pomoct?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
24.6.15 13:45
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.6.15 13:53
ZAKLADATELKA
@Anonymní píše:.....
Nemocnost - nemlich to samé. Kdyby měli doma harmonii, nebudou nemocné…
Ještě musím reagovat na tohle — to je hrozně kruté
(nemyslím to osobně přímo na tebe, ale už jsem se s tím názorem setkala vícekrát, takže reaguju obecně na tenhle náhled na věc - mám pocit že ho sdílí spousta lidí, často jsou to rodiče zdravých dětí - aspoň ti, které jsem znala osobně a řekli mi to)
co si o tom myslí ostatní??? prosím napište, hrozně mě to zajímá… kdo máte nemocné děti - jak to vnímáte???
Já totiž dost těžce nesu, že vlastně ZA VŠECKO MŮŽU JÁ – cokoliv se nepovede, cokoliv není nachystáno, uděláno… všecko je moje vina… dítě neumí na nočník, je to moje vina.. auto není přezuté, je to moje vina… dítě neumí říkat nějaké písmenko, je to moje vina… není mléko/chleba, je to moje vina… není zařízena oprava silnice k domu, je to moje vina… a tak bych mohla pokračovat do aleluja
a pak ještě se často dozvím, že dítě je nemocné - je to taky moje vina…
Jako kolik toho má jedna slabá ženská uhlídat???
Jak to ovlivním, jestli někdo musí do práce a dá děcko co ještě ani nedobralo antibiotika do školky??? a jak ovlivním to, že to náš kluk chytne a přinese domů??? a jak ovlivním to, že to od něj chytne mladší a u něj je to samozřejmě pak horší a musíme třeba i do nemocnice???
fakt jsem z tohodle často na palici ještě víc než z těch děckých šarvátek – všecko je moje chyba, za všecko můžu, všecko mám zařídit. i to, aby všichni ostatní rodiče školkových dětí dávaly do školky jenom naprosto zdravé děti???
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.6.15 13:57
ZAKLADATELKA
@Luca82
holka přečetla jsem si tvoje příspěvky všecky zvlášť… tyjo jak já se v tom vidím!
na jednu stranu jsem ráda, že v tom nejsem sama… a děsí mě, kolik musí být takových ženských jako my? to je fakt síla.
jak to popisuješ, jak na tebe furt starší volá nebo rozlíčí kadění po záchodě… to je jao u nás v bledě modrým! 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.6.15 14:05
pocity jako já – taky jsme před dětma dělali všecko možné, opravdu dost cestovali, pracovali oba, vzdělávali se, sami stavěli, budovali sami zahradu, hodně četli, prostě jsme byli nejlepší parťáci a k tomu milenci, super.
teď?
po prvním to šlo, i když já měla velké zdravotní problémy, vylízala jsem se…
po druhém je to fakt naprd.
kdybych mohla vrátit čas, tak druhé nemáme. kdybych tušila, co mi druhý nachystá, jaké nervy a co všecko okolo… že mě připraví o chlapa…
teď jsme s chlapem už jenom rodiče. společně nemůžeme nic.
vše na střídačku, jeden s dětma, druhý může pracovat. zábava moc nehrozí.
do narození děti jsme společně byli 2× na 2 hodiny (starší má skoro 5 let). už nejsme partneři, jsme dva cizí lidi co spolu mají děti
to mě možná ničí nejvíc. to jak nás ty děcka rozdělily
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.6.15 14:07
ZAKLADATELKA
@Anonymní píše:
Tady třeba Lenka.......Někde jsem četla, že na prvním místě má být matka a ne děti. Protože, když matka odpadne, tak se o děti nebude mít, kdo postarat. Něco na tom je. …
TO JE FAKT
měla bych víc asi hledět na sebe…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.6.15 14:27
ZAKLADATELKA
@Anonymní píše:
Anonym xyzZakladatelko, nadpis diskuse mě hned zaujal, už několikrát jsem přemýšlela, že podobnou diskusi taky založím…Takže opravdu nejsi sama, mám to dost podobné, jak to popisuješ ty.Plus se nacházím ještě i v dalších příspěvcích co tu píší další. Taky už jsem z toho totálně na palici jedu druhou mateřskou jedno dítě má 4 roky a druhé 10 měs. Většinu času si s nimi vůbec to mateřství a tu možnost, že jsem s nima doma vůbec neužívám, ale taky jen přežívám. Tak jak mě vytočí oni a obvzlášť ten starší mě uměl vytočit jen otec alkoholik, ale s tím to bylo tak jedno za delší čas, zatím co oni to zvládnou i několikrát za den
Jo a nemocní jsme taky pořád, co starší vlezl do školky. Což je taky hrůza, pořád zavření doma, já to chytám od nich, je mi blbě, ale stejně musím fungovat a stejně a ještě lítat kolem nich, když je jim zle.
No kdybych měla napsat všechno, tak by to byl román…Jinak radu tedy moc nemám. Asi se to musí nějak přežít nebo si to nějak nastavit líp v hlavě , ale to už jsem zkoušela několikrát a stejně jsem zas zklouzla zpátky…Jo a manžel už mě taky musí mít dost, jak jsem protivná to jste tu některé taky psali.
Jediný co mi pomáhá je fakt vypadnout pryč. Nejlíp na mé špatné nálady a depky zabírá vypadnou na to cvičení nebo si vyjet na kole a pustit si při tom hudbu. To se mi fakt spraví nálada, jen to není trvalé…jak se vrátím domů, tak mě spolehlivě někdo opět vytočí
ACH JO, další co mi mluví z duše.
píšu „ach jo“, protože je nás asi fakt hodně
zvýraznila jsem pár věcí, co bych napsala naprosto stejně
furt jenom PŘEŽÍVÁM - říkám si, teď nějak přežít zimu, bude to lepší… teď nějak přežít tuhle chorobu, ty horečky přejdou, přežijem… za chvíli zase, teď nějak přežít tuhle další chorobu, oni se z toho vyhrabou, na jaře bude líp… teď zase nějak přežít to jaro, až nebude tolik pylu, bude jím líp… pak zase nějak přežít to vedro, bude se jim líp dýchat až bude chladněji… teď nějak zase přežít než půjde starší do školky.. prostě furt jenom „nějak přežít“
Taky nemáme hlídání
starší je někdy s babičkou (ale tady doma s náma, ona si ho nikam nevezme, takže stejně kolem něj skáču, jídlo, obléct, vysléct atd.), jenomže jsou z toho často problémy, ona mu nerozumí (nechce rozumět) on se zlobí…
mladšího si taky nikdo nevezme, má zdravotní problém, který může být z ničeho nic akutní, takže ani na 5 minut ho nemůžu nikde nechat. jestli se to nezlepší (šance tu je), tak mi ho nevezmou ani do školky nikde
a taky ty choroby chytám od nich, asi už jsem moc dlouho ze školky venku 
občas i manžel to chytne, to je pak MASAKR, když tu mám nemocné dvě děcka a k tomu chlapa
Taky si říkám, nějak si to přenastavit v hlavě… ale jak??? jak??? 
a jak píšeš že to nikdy není trvalé, to zlepšení nálady…
já když mám opušťák a můžu jít třeba do hnusného hyper-super na nákup pro celou rodinu (nesnáším nakupování, ale už jsem tak daleko, že jsem ráda že od nich vypadnu), tak se mi ani nechce vracet!!! vždycky přemýšlím, co by se stalo, kdybych to prostě otočila a jela někam PRYČ!! tradá, na druhou stranu, třeba do Regensburgu a prostě si tam našla práci a bylo by
achjo, jsem se zasnila
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.6.15 15:27
Holky, vzhledem k tmu, že tu mám asi nejstarší děti vám mohu říci, že bude líp. 
Náš aktuální domácí stav je, že starší ze školy přinesla spálového streptokoka. Mladší odpadla již pár dní předtím a když se zdálo, že už se vše zvládne bez atb., tak se s ní starší rozdělila… Takže je na atb. od pátku, starší od pondělka, já se přidala s anginou včera. Manžel má ošetřovačku a čeká na výsledky výtěru, aby jim to neodnesl do práce.
Zatím jsme se ještě nepozabíjeli 
, nejtěžší na tom je udržet hlavně tu malou v klidu (ventolin do ní rveme po kilech).
Samozřejmě u nás naplno běží televize, pohádky a aktuálně všichni 3 dohromady paří hry na počítači. Jinak by si vyhrály, ale rozhodně ne v klidu (kouli na nohu a svěrací kazajku ještě na předpis v lékárnách nedávají)
myslím si že problém náš všech opravdu je, že jsme byly zbyklé jednak pořád makat (a ta práce za námi byla vidět ) a druhak, že nás ubíjí ten stereotyp a nemožnost z něj příliž vyklouznout.
(mimochodem, můj manžel běžně z práce před šestou večer nechodí ani nikdy co jsme manželé nechodil…)
an. 6+8
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.6.15 15:41
Anonymní Stodvacátá
Zakladatelko,
ani nevíš, jak jsi mi dneska touto diskuzí pomohla, potřebovala jsem si přečíst, že nejsem jediná a těší mě otevřenost, i když jsme téměř všechny anonymní. Sice už nejsem na RD, nastoupila jsem zpátky do práce, ale mám ode dneška paragraf, protože syn je již postopadesáté nemocný a já mám chuť koupit si lano Mám pouze jedno dítě, ale často vydá za tři - situace, co tu všechny popisujete, jako kdybyste byly u nás doma 
- příspěvek někoho, že mu jako bonus blije v obýváku kočka, tak to je přesný!. S nástupem do nové školky (předtím chodil dva dny v týdnu) je syn večer ještě rozjívenější, ukňouranější a plný energie, než byl dřív 
Dala bych nevím co za to, vyspat se alespoň JEDNOU týdně do sedmi, půl osmé ráno (vstáváme mezi pátou a půl šestou, první rok jsem nespala vůbec). Dát si pořádně oběd a dojíst ho, se mi podařilo až v práci - poprvé v životě jsem se přestala bát, že ztloustnu, nemám šanci.
RD jsem si absolutně neužila, byl to pro mě očistec a ani teď není líp, jak jsem si naivně myslela. Naše vyhlídky na společný život s mužem jsou takové, že se vidíme večer hodinu, než si jdeme lehnout. A to jsme dřív jako vy, ostatní, cestovali, pařili, smáli se - už ani nevím, jak to vypadá. Víkend je taky hektický, v podstatě doháním to, co přes týden nestihnu. Druhé dítě rozhodně neplánujeme, stejný scénář bych nepřežila.
Dnes ráno mě dítko systematicky vytáčelo tak, že jsem se musela v jeho zájmu schovat do koupelny, jinak bych ho asi přetrhla, nebo nevím. Beru v potaz to, že je nemocný a frustrovaný víc, než já, že opět tvrdneme doma. A to se přiznám bez mučení, že na zadek dáváme pravidelně. To jediné na něj platí, ale mě ubíjí denně 1000 x zvyšovat hlas nebo plácat - obzvlášť s tím, že to nemá dlouhodobý efekt. A to jsme s mužem vážně důsledný, syn nemá šanci si něco vyřvat či vydupat, ale zkouší to denně, pořád dokola, dokolečka, má pekelnou výdrž. Zákazy jsou též na denním pořádku.
A stejně jako ostatní v diskuzi - neumím se s tím srovnat, neumím se hodit do pohody, zkrátka jsem neustále ve stresu a denně vytočená. Jen v té práci je mi dobře. A to jsem si opravdu myslela, že bude líp, že se budu domů těšit. Sama ze sebe mám depku a taky jenom přežívám 
Kdyby měl někdo chuť si popovídat, můžete na e-mail: Gilbert. Grape@email.cz
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.6.15 15:59
@Anonymní píše:
ZAKLADATELKAJeště musím reagovat na tohle — to je hrozně kruté
(nemyslím to osobně přímo na tebe, ale už jsem se s tím názorem setkala vícekrát, takže reaguju obecně na tenhle náhled na věc - mám pocit že ho sdílí spousta lidí, často jsou to rodiče zdravých dětí - aspoň ti, které jsem znala osobně a řekli mi to)co si o tom myslí ostatní??? prosím napište, hrozně mě to zajímá… kdo máte nemocné děti - jak to vnímáte???
Já totiž dost těžce nesu, že vlastně ZA VŠECKO MŮŽU JÁ – cokoliv se nepovede, cokoliv není nachystáno, uděláno… všecko je moje vina… dítě neumí na nočník, je to moje vina.. auto není přezuté, je to moje vina… dítě neumí říkat nějaké písmenko, je to moje vina… není mléko/chleba, je to moje vina… není zařízena oprava silnice k domu, je to moje vina… a tak bych mohla pokračovat do aleluja
a pak ještě se často dozvím, že dítě je nemocné - je to taky moje vina…Jako kolik toho má jedna slabá ženská uhlídat???
fakt jsem z tohodle často na palici ještě víc než z těch děckých šarvátek – všecko je moje chyba, za všecko můžu, všecko mám zařídit. i to, aby všichni ostatní rodiče školkových dětí dávaly do školky jenom naprosto zdravé děti???
Jak to ovlivním, jestli někdo musí do práce a dá děcko co ještě ani nedobralo antibiotika do školky??? a jak ovlivním to, že to náš kluk chytne a přinese domů??? a jak ovlivním to, že to od něj chytne mladší a u něj je to samozřejmě pak horší a musíme třeba i do nemocnice???
Nemyslím si, že bys za to mohla ty…
Mé starší dítě je celkem OK.
Ve školce běžné nemoci, co statečně prědávala mladší. (Ta to odskálala mnohem hůř, včetně hospitalizace na JIRP..)
Jak naivně jsem si myslela, že bude alespoň promořena před nástupem do školky…
Nebyla. Střídalo se to 3 týdny doma týden ve školce… Až tak do dubna…
Lety se to lepšilo, až letos začla starší nosit dárečky pro změnu ze školy a malá je na hromadě hlavně teď na jaře. Co jsme si „nevyžrali“ na podzim, máme teď.
Ono s malou je to totiž složitější.
V jejím případě bych mohla říct, že za to nemůžu já, ale její tatínek (alespoň něco na něj mohu hodit. 
).
Je jak přes kopírák, včetně časté nemocnosti…
A hlavně, podědila po něm nedědičnou vadu a to jsem fakt ovlivnit nemohla ( teda mohla, ale nechtěla 
)
Většina jejích zdravotních problémů je totiž dána jejím fyzickým stavem a to prostě nezměním, s tím se musím smířit (teda pokud jí nechci hnát na všechny možné i nemožné operace a zákroky, o kterých vím, že by její stav mohli teoreticky změnit).
Hlavně je prosím tě blbost dávat si za všechno vinu.
Měla jsem to podobně.
Když mi před 12-ti lety zemřela mamka, tak se zbytek rodiny (taťka, bráchové, děda a hlavně babička) upnuli na mně.
Jeden čas to bylo o tom, že jsme tam přijela a každý si mně stěžoval na toho druhého… Taťka na bráchy, jak mu nepomáhají, babička na dědu, brácha na druhýho a na taťku, že má na něj moc vysoký nároky, děda na druhýho bráchu…
A mý starosti nikoho nezajímaly, ale měla jsem pocit, že to mám všechno vyřešit. vždyť jsem přeci doma a nic nedělám.. A hlavně vidím to jinýma očima…
Vzdala jsem to. A naučila jsem se to pouštět jedním uchem tam a druhým ven. Jinak jsem z toho byla na přášky, že jim nemohu pomoci. Samozřejmě, že jsme se snažila je trochu uměrnit… Ale víc jsem nemohla.
Stejně tak ty neovlivníš, jeslti budou ostatní dávat do školky marody a nebo ne…
Mimochodem, taťka ve svých 70 začal chodit k psychiatrovi (poslední impulz asi byl, když si brácha pořídil mimčo s holkou, co nemá ani výúční list), zobe semtam antidepresiva a je to asi všem ku prospěchu… Už si na bráchu tolik neztěžuje a na mne toho tolik nenakládá.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
Anonymní
24.6.15 17:20
Anonymní xyz
jo jo taky se těch tvých příspěvcích poznávám, alespoň v tom nejsem sama už jsem si i párkrát říkala, jestli to tak mám fakt jen já. Ten tvůj popis nemocí a jen to přežít a přežít je přesnej, zrovna teď jak byly ty vedra, tak si říkám to už máme nemoci za sebou to už bude dobrý už se oteplilo a prd velebnosti. Malej zase něco dotáhl se školky a skolilo to všechny i malou. Dokonce to pár dní atakovalo i manžela a to už je co říct, protože ten je hodně odolnej. Už jsem si i říkala, že mám imunitu na prd já, ale když už to chytá i on, na kterého v práci furt všichni nemocní prskají a nic, tak prostě ty bacily ze školky jsou nějaký echt, protože to dává právě zabrat i jemu, i když on to má jen tak poloviční dobu, pak to rozchodí. Jinak on mívá ještě 24 hod. služby, takže já jsem pak na ně opravdu úplně sama.
To že máš ještě menšího prcka nemocnýho, mě mrzí, to si ho pak tuplem nikdo nechce vzít. Ale trošku tě uklidním, že moji byli oba zdraví a dokonce i dost pohodoví miminka, oba celou noc spali a spí, takže hlídání fakt bez problémový a stejně mi je nikdo nepohlídá 
Až dokud staršímu nebyli 3 roky, tak tchánovci nepohlídali a přes noc nehlídají do teď, jen přes den.
Jediný kdo by to možná dal by byla moje máti, ale to taky jen tak párkrát do roka. Jenže s tou jsem teď právě po narození druhé nemohla počítat vůbec. Sestře umřel manžel na rakovinu, ta to nějak nezvládla a dala na rok syna naší mamce. Takže ta měla svých starostí dost, natož aby mi hlídala. Vůbec bylo tohle období těžké a náročné.
Když tak o tom píšu, tak ještě jedna věc mě tak nějak vrací na zem. Když si přečtu nebo se dozvím nějaké hrozné osudy jiných, to si pak, říkám, že já se mám ještě dobře a vlastně si nemám na co stěžovat, až se někdy zastydím. Ale opět to zase není dlouhodobé…
Jak píšeš na konci, že by jsi nejraději odjela pryč, tak ty stavy mám taky a často, přesně, jak to popisuješ. Už jsem to i několikrát říkala doma, když pak někam odjíždím, tak se mě manžel pak ptá jestli se ještě vrátím, sice to myslí ze srandy, ale někdy mám fakt chuť se sbalit a odjet…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.6.15 18:21
Zakladatelko: Taky mám chuť utéct nejhorší je, že i když si někdo vezme třeba jedno dítě tak mi zbyde druhé a s tim si taky neodpočinu. Teď nedávno si naši vzali poprvé na dva dny oba dva a to vám byl ráj!!! škoda, že to nemůžou dělat každý týden asi tak na 4 dny
Co založit skupinu kde nebudem anonymní, můžem si veřejně stěžovat a nikdo se na nás nebude dívat jak na nejhorší matky na světě?
Anonym2
- Citovat
- Upravit
24.6.15 21:30
Jej to nas ale je… Jako na jednu stranu je to hrozny, ale na druhou stranu to cloveka potesi, kdyz vidi, ze neni sam.
Kolikrat prisel manzel z prace a ja tu sedela a rvala, ze to nedavam.
Nektere situace, to je fakt jako pres kopirak.
Kolikrat si rikam, jak bych chtela byt zase mala, aby se zase chvili nekdo staral o me…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.6.15 22:39
@Anonymní píše:
ZAKLADATELKAJeště musím reagovat na tohle — to je hrozně kruté
(nemyslím to osobně přímo na tebe, ale už jsem se s tím názorem setkala vícekrát, takže reaguju obecně na tenhle náhled na věc - mám pocit že ho sdílí spousta lidí, často jsou to rodiče zdravých dětí - aspoň ti, které jsem znala osobně a řekli mi to)co si o tom myslí ostatní??? prosím napište, hrozně mě to zajímá… kdo máte nemocné děti - jak to vnímáte???
Já totiž dost těžce nesu, že vlastně ZA VŠECKO MŮŽU JÁ – cokoliv se nepovede, cokoliv není nachystáno, uděláno… všecko je moje vina… dítě neumí na nočník, je to moje vina.. auto není přezuté, je to moje vina… dítě neumí říkat nějaké písmenko, je to moje vina… není mléko/chleba, je to moje vina… není zařízena oprava silnice k domu, je to moje vina… a tak bych mohla pokračovat do aleluja
a pak ještě se často dozvím, že dítě je nemocné - je to taky moje vina…Jako kolik toho má jedna slabá ženská uhlídat???
fakt jsem z tohodle často na palici ještě víc než z těch děckých šarvátek – všecko je moje chyba, za všecko můžu, všecko mám zařídit. i to, aby všichni ostatní rodiče školkových dětí dávaly do školky jenom naprosto zdravé děti???
Jak to ovlivním, jestli někdo musí do práce a dá děcko co ještě ani nedobralo antibiotika do školky??? a jak ovlivním to, že to náš kluk chytne a přinese domů??? a jak ovlivním to, že to od něj chytne mladší a u něj je to samozřejmě pak horší a musíme třeba i do nemocnice???
Hele, já to napsala tak jako zjednodušeně, ale prostě nálada v rodině vliv na nemocnost má 
. Já neříkám, že je to všespasitelné, ale vliv to má. U nás jsme všichni daleko víc nemocní, když je tu dusno… kašle, rýmy, hlavně.
Hele ale, to co jsem zvýraznila… tohle si říkáš ty sama?? Nebo to ti říká chlap? Nebo okolí? To je totiž průšvih, takhle si nevěřit, takhle ze všeho vinit sebe. To je přece blbost, že ty můžeš za to, že dítě neumí na nočník. Tak na to ještě nedozrálo, ne? A ne že ty můžeš. Přijde mi, že si připadá zodpovědná za vše a pak jsi vzteklá sama na sebe, že spoustu věcí nezvládáš (bodejť by jo) a ten vztek ventiluješ na děti. Co zkusit zapracovat na tom, abys byla víc spokojená sama se sebou, a ono se to zlepší i s dětmi?
Já vím, že se mi to kecá, ale já to vidím u sebe.. jak něco „hrnu“ před sebou, neřeším to a nechám si to padat na hlavu, jsem vzteklá na sebe a pak na děti (zákon padajícího hov..a se tomu říká). Moc pomáhá si vyřešit sebe.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
24.6.15 23:10
ZAKLADATELKA
@Anonymní píše:
Anonymní xyzJak píšeš na konci, že by jsi nejraději odjela pryč, tak ty stavy mám taky a často, přesně, jak to popisuješ. Už jsem to i několikrát říkala doma, když pak někam odjíždím, tak se mě manžel pak ptá jestli se ještě vrátím, sice to myslí ze srandy, ale někdy mám fakt chuť se sbalit a odjet…
snad bych se ani nebalila… prostě bych to otočila cestou domů a domů už nejela a jela někam, kamkoliv!
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
ZAKLADATELKA
řidičák mám, je nám to k prdu, s nemocnýma nemůžeme nikam.
ale je fakt že je obrovská výhoda, že nemusím se dvěma usoplencema (teď myšleno doslova, ne jako nadávka) jezdit autobusem po doktorech, autem je to přece jenom pohodlnější
já si uvědomuju, že ty schválnosti nejspíš nemíří na mě… že tím chtějí něco říct… ale v tu chvíli, když se to děje, jsem úplně mimo vzteky!! desetkrát mu vysvětlím, proč něco nemá dělat, desetkrát mi řekne že jo, že rozumí… pak jde a udělá to a dívá se na mě s pohledem „a co teď ty uděláš?? he??“ a začne se smát
v tu chvíli si fakt říkám, že to dělá jenom proto, aby mě dohnal do kouta, aby vyzkoušel kam až jsem ochotná zajít, jestli mu konečně někdy naplácám nebo co (v jedné knížce totiž nedávno s údivem zjistil, že některé děti dostávají na zadek. od té doby ho to hrozně zajímá, u nás to nevedeme a asi to nikde zatím neviděl, neměl kde)