Vzdělání, problémy s učením

Anonymní
5.12.20 09:20

Vzdelani, problémy s ucenim

Mám dvě děti. Jedno již ve škole. Tam mi hrozili různými diagnózami, ale nic se nepotvrdilo. Hodně jsme dělali spoustu věcí, tak třeba to pomohlo. Druhé už nějakou diagnózu má. Já se nikdy nepovažovala za chytrou. Dost lidí si myslelo, že chytrá jsem. Byla jsem taková sikovna holčička, která měla samé jedničky, všechno v pořádku, úhledně, správně, snažila jsem se. Byla jsem ve výběrové třídě, mám VOS. Na VS jsem chtěla přestoupit, ale pak jsem uznala, že na to nemám. Manžel se nikdy moc dobře neučil, to jsem věděla. Ale tak jsem si říkala, že je šikovný - no zase tak šikovný teda není. Já teda taky ne, ale kolikrát si říkám, že by bylo lepší, kdybych to udělala já. A upřímně nějak jsem přehlídla hodně věcí (dokonce i rodiče se ke mně vydrželi strašně dlouho chovat moc hezky - teď si říkám, jak jsem mohla být tak hloupá - všechno se přede mnou utajilo, i alkoholismus). Neřešila jsem nikdy manželovo vzdělání, věděla jsem, že má ucnak s nic moc oborem - nedělá to a ani mu to nejde. Jenže se provalily jeho výsledky ve skole. Už od první třídy jsou opravdu strašne. Divím se, že ho nechali prolezt až do 8.tridy. Žádné diagnozy neměl, prostě mu to nešlo. Prý se s ním učili denně, ale bylo to k ničemu. Vím to už nějakou dobu a pořád mě to trápí. Asi si řeknete, že jsem s ním neměla mít děti, že jsem měla řešit veci dříve (ano, měla). Vím, že je to moje chyba. Napíšete mi, že vzdelani není nejdůležitější. Důležité je, aby člověk byl šťastný. To určitě ano, ale já jsem se s některými předměty taky natrapila. At jsem dělala, co jsem dělala, tak to prostě nešlo. Vím, že jsem z toho byla dost nešťastná a nesu si to celý život. Dlouho po škole se mi zdály i ošklivé sny, že něco neumím a mám test, zkoušku… Už to nějakou dobu nemám, ale jsem opravdu dost dlouho od školy a trvalo to dlouho. Proto se desim, co bude s dětmi. Zatím mám ve škole jen jedno a to zatím docela snažive. Dělá vše, co se má, procvičuje (narozdíl od toho menšího). Často jsem to už řešila s učitelkou, že doma brečí, že tomu nerozumí, že neví, co s tím má dělat, že to nechápe. Vysvětluju, dlouze, různými způsoby. Paní učitelka mi řekla, že už ví, kterým dětem to jde samo, které mají problémy a že některé úkoly ty méně nadané děti nezvladnou. Říkala, že zatím zvládá, ale naznačila mi, že žádný Einstein není. Učení doma dělám vše samozřejmě já. Chtěla jsem, ať mi tatínek vypomůže (to jsem ještě netušila, jak špatně na tom s učením byl), ale nezvládá to vůbec. Čeština nejde, tu neumí, matematiku nechápe a spíš to dítě vysvětluje tatínkovi než tatínek dítěti. Nemá trpělivost, takže po chvilce odchází. Taktéž úkoly, které dítě nezvládne, tak může dělat jen se mnou. To, co jine deti zvládnou za krátkou dobu, my děláme strašně dlouho. Někdo 10 minut, my třeba hodinu - snažím se trpělivě vysvětlovat, poradit, jak na to. Tatínek by ukázal třeba v matematice výpočet řekl výsledek a bylo by to hotovo. Zatím teda starší dítě tak nějak zvládá, ale bude hůř.

Tak a co teď. Já mám určitě nějakou poruchu pozornosti, nedokážu se dlouho soustředit, mám špatnou paměť, spoustě věcem vůbec nerozumím, neumím si rozvrhnout čas, moc chytrá nejsem, s věkem se to zhoršuje, jsem roztekana, nedokážu nic dotahnout do konce. Vždy jsem si říkala, že bude lepší, když dítě nebude po mně. Jenže teď si říkám, že snad by bylo lepší, kdyby dítě bylo po někom z nějakého vzdáleného kolena - nebo třeba po babičce. Nevím, jaká je šance, že děti na tom nebudou jako rodiče. V manželově rodině jsou děti s různými diagnózami.

Co můžu udělat pro to, aby to mému dítěti aspoň trochu šlo. To mladší naprosto všechno bojkotuje, nechce dělat žádné úkoly, nechce malovat, nechce cvičit logopedii a je to paličák - prostě to nebude dělat. Něco přesně odpovídá jeho diagnóze a budeme to řešit celý život. Psycholožka mi moc nepomohla, spíš se divila, proč tam jsme a neřešila moc to, s čím jsme prisli. Samozřejmě zkouším různé možnosti, ale už teď je toho na mě moc, práce, učení se starším dítětem. Na mladší mi nezbývá tolik času. Snažím se dělat jen to nejnutnější, ostatní vypouštím, nikdo mi nepomůže. Může vůbec nějaká moje snaha k necemu být? Mám koupené nějaké pracovní sešity, ale donutit dítě je asi nad moje síly. Vím, že je vina i ve mně, nejsem tak důsledná, nestíhám, jsem unavená (mám nějaké zdravotní problémy). Je na to potřeba hodně energie. Pomohl by třeba u mladšího odklad školní docházky? Je březnový a straaaasne se mi do toho nechce. To mi připomíná, že i v me rodině je taky vzdálene jedno dítě, které má potíže s učením. Maminka má zvlastni skolu. Dítě dostalo odklad a stejně nezvládá. Nevim, jestli by to částečně nebylo řešení, že by dítě bylo o rok starší. Ale vím, že to děti u staršího dítěte strašně řešily, že mají spolužáka, který šel později o rok - pořád jsme si o tom doma museli povídat. Je i vysoký a vypadá starší než je. Já jsem narozená v září a pořád jsem měla pocit, že jsem šla o rok později, že jsem starší než většina.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
1447
5.12.20 09:30

To mě mrzí, asi budete se školou bojovat dlouhodobě. Odklad určitě pomůže a dítko dozraje, já bych se nebála. Sama jsme měla 6 v červnu a do školy mě dali až o rok později a to jsem se vždy učila sama a dobře. Na to učení s dětmi si zkus najít nějakou šikovnou studentku co bude k vám docházet. Dítě si k “cizímu” nedovolí tolik co k rodičům. Sama mám syna ve druhé třídě a jsme vděčná za to, že se sním doma učit ještě nemusíme, zvládá sám a baví ho to. Ve škole je chválen.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
5.12.20 09:34
@Petkaelik píše:
To mě mrzí, asi budete se školou bojovat dlouhodobě. Odklad určitě pomůže a dítko dozraje, já bych se nebála. Sama jsme měla 6 v červnu a do školy mě dali až o rok později a to jsem se vždy učila sama a dobře. Na to učení s dětmi si zkus najít nějakou šikovnou studentku co bude k vám docházet. Dítě si k “cizímu” nedovolí tolik co k rodičům. Sama mám syna ve druhé třídě a jsme vděčná za to, že se sním doma učit ještě nemusíme, zvládá sám a baví ho to. Ve škole je chválen.

Děkuji za reakci. Čekala jsem spíš, že dostanu vynadano - za dlouhý sloh, za můj přístup. Bydlíme na vesnici, tak je to komplikované tady najít někoho, kdo by se sem dopravil a časově to sladit. A ještě abychom si sedli.

  • Citovat
  • Nahlásit
K82
1594
5.12.20 09:58

Ahojda, určitě nejsi hloupá, minimálně pravopis a sloh zvladas :kytka: a první dojem z tvého psaní byl, jak moc mě mrzí, že se tak shazujes. Vím, že jsi teď smutná a trápí tě ta situace, ale každý máme své dobre i špatné stranky. Takže já bych začala tom, že TY budeš víc vnímat ty SVÉ DOBRÉ. Škola je důležitá, ale celý život na ni nestojí, Rozhodně ne na škole tvých děti. Taky mi přijde, že všechno bereš na sebe. Ale tvůj, v mých očích neschopny manžel, má na tom úplně stejný podil. A stejně tak i tvůj syn. Jasně, je ještě malý, ale možná si zvyká na to že se snažit tolik nemusí, protoze ty se svým způsobem snažíš i za něj. Jemu jasný, že všichni chcem pro své děti to nej, ale řeším teď něco obdobného (odpovědnost dcery za své činy) a taky jsem to asi trochu s tím opecovavanim a organizací prehanela.
A k otázce, co bys mohla udělat - já v ty podelany corona výuce zařadila, co nejvíc her. Dcera je ve druhé třídě, takže kris kros na čj, voko bere na matiku, lodě na představivost, disky na počty a strategii a pokaždé na procházce a nákupu jsem i třeba nechala platit a před tím z ní zkoušela dostat, kolik to asi bude stát (odhadem souvislosti, ne počty) a zkus ať si rika o účtenky atp. Prostě víc a víc odpovědnosti přenášet nenásilně na ni. Tak třeba ti něco z toho pomůže.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
24847
5.12.20 10:08

Ja nejak nepochopila, co resis. :oops:
Kazdy jsme nejaky, na neci sikovnejsi, na neco mene. Takze zacni asi tim, prijmout sama sebe a manzela takove, jaci jste. Neprojejtovat do ditete sve nenaplnene ambice. Kdyz mu nepujde uceni, tak co? Holt z nej nebude doktor nebo pravnik, ale treba sikovny truhlar.
Moje deti zadnou diagnozu nemaji, ale logopedii taky delat nechteji, vztekaji se, vzteka se i starsi u ukolu a to ho ve finale vysmrkne za par minut.
Co mladsimu nejde, ze vis uz ted, ze bude ve skole problem? Na neco odklad pomoci muze, ale pokud dite nema na neco bunky nebo ma poruchu uceni, tak to s nim pujde stejne cely zivot. S dyslektikem nebi dyskalkulikem budes mit praci tak jako tak. :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4021
5.12.20 10:16
@Anonymní píše:
Mám dvě děti. Jedno již ve škole. Tam mi hrozili různými diagnózami, ale nic se nepotvrdilo. Hodně jsme dělali spoustu věcí, tak třeba to pomohlo. Druhé už nějakou diagnózu má. Já se nikdy nepovažovala za chytrou. Dost lidí si myslelo, že chytrá jsem. Byla jsem taková sikovna holčička, která měla samé jedničky, všechno v pořádku, úhledně, správně, snažila jsem se. Byla jsem ve výběrové třídě, mám VOS. Na VS jsem chtěla přestoupit, ale pak jsem uznala, že na to nemám. Manžel se nikdy moc dobře neučil, to jsem věděla. Ale tak jsem si říkala, že je šikovný - no zase tak šikovný teda není. Já teda taky ne, ale kolikrát si říkám, že by bylo lepší, kdybych to udělala já. A upřímně nějak jsem přehlídla hodně věcí (dokonce i rodiče se ke mně vydrželi strašně dlouho chovat moc hezky - teď si říkám, jak jsem mohla být tak hloupá - všechno se přede mnou utajilo, i alkoholismus). Neřešila jsem nikdy manželovo vzdělání, věděla jsem, že má ucnak s nic moc oborem - nedělá to a ani mu to nejde. Jenže se provalily jeho výsledky ve skole. Už od první třídy jsou opravdu strašne. Divím se, že ho nechali prolezt až do 8.tridy. Žádné diagnozy neměl, prostě mu to nešlo. Prý se s ním učili denně, ale bylo to k ničemu. Vím to už nějakou dobu a pořád mě to trápí. Asi si řeknete, že jsem s ním neměla mít děti, že jsem měla řešit veci dříve (ano, měla). Vím, že je to moje chyba. Napíšete mi, že vzdelani není nejdůležitější. Důležité je, aby člověk byl šťastný. To určitě ano, ale já jsem se s některými předměty taky natrapila. At jsem dělala, co jsem dělala, tak to prostě nešlo. Vím, že jsem z toho byla dost nešťastná a nesu si to celý život. Dlouho po škole se mi zdály i ošklivé sny, že něco neumím a mám test, zkoušku… Už to nějakou dobu nemám, ale jsem opravdu dost dlouho od školy a trvalo to dlouho. Proto se desim, co bude s dětmi. Zatím mám ve škole jen jedno a to zatím docela snažive. Dělá vše, co se má, procvičuje (narozdíl od toho menšího). Často jsem to už řešila s učitelkou, že doma brečí, že tomu nerozumí, že neví, co s tím má dělat, že to nechápe. Vysvětluju, dlouze, různými způsoby. Paní učitelka mi řekla, že už ví, kterým dětem to jde samo, které mají problémy a že některé úkoly ty méně nadané děti nezvladnou. Říkala, že zatím zvládá, ale naznačila mi, že žádný Einstein není. Učení doma dělám vše samozřejmě já. Chtěla jsem, ať mi tatínek vypomůže (to jsem ještě netušila, jak špatně na tom s učením byl), ale nezvládá to vůbec. Čeština nejde, tu neumí, matematiku nechápe a spíš to dítě vysvětluje tatínkovi než tatínek dítěti. Nemá trpělivost, takže po chvilce odchází. Taktéž úkoly, které dítě nezvládne, tak může dělat jen se mnou. To, co jine deti zvládnou za krátkou dobu, my děláme strašně dlouho. Někdo 10 minut, my třeba hodinu - snažím se trpělivě vysvětlovat, poradit, jak na to. Tatínek by ukázal třeba v matematice výpočet řekl výsledek a bylo by to hotovo. Zatím teda starší dítě tak nějak zvládá, ale bude hůř.

Tak a co teď. Já mám určitě nějakou poruchu pozornosti, nedokážu se dlouho soustředit, mám špatnou paměť, spoustě věcem vůbec nerozumím, neumím si rozvrhnout čas, moc chytrá nejsem, s věkem se to zhoršuje, jsem roztekana, nedokážu nic dotahnout do konce. Vždy jsem si říkala, že bude lepší, když dítě nebude po mně. Jenže teď si říkám, že snad by bylo lepší, kdyby dítě bylo po někom z nějakého vzdáleného kolena - nebo třeba po babičce. Nevím, jaká je šance, že děti na tom nebudou jako rodiče. V manželově rodině jsou děti s různými diagnózami.

Co můžu udělat pro to, aby to mému dítěti aspoň trochu šlo. To mladší naprosto všechno bojkotuje, nechce dělat žádné úkoly, nechce malovat, nechce cvičit logopedii a je to paličák - prostě to nebude dělat. Něco přesně odpovídá jeho diagnóze a budeme to řešit celý život. Psycholožka mi moc nepomohla, spíš se divila, proč tam jsme a neřešila moc to, s čím jsme prisli. Samozřejmě zkouším různé možnosti, ale už teď je toho na mě moc, práce, učení se starším dítětem. Na mladší mi nezbývá tolik času. Snažím se dělat jen to nejnutnější, ostatní vypouštím, nikdo mi nepomůže. Může vůbec nějaká moje snaha k necemu být? Mám koupené nějaké pracovní sešity, ale donutit dítě je asi nad moje síly. Vím, že je vina i ve mně, nejsem tak důsledná, nestíhám, jsem unavená (mám nějaké zdravotní problémy). Je na to potřeba hodně energie. Pomohl by třeba u mladšího odklad školní docházky? Je březnový a straaaasne se mi do toho nechce. To mi připomíná, že i v me rodině je taky vzdálene jedno dítě, které má potíže s učením. Maminka má zvlastni skolu. Dítě dostalo odklad a stejně nezvládá. Nevim, jestli by to částečně nebylo řešení, že by dítě bylo o rok starší. Ale vím, že to děti u staršího dítěte strašně řešily, že mají spolužáka, který šel později o rok - pořád jsme si o tom doma museli povídat. Je i vysoký a vypadá starší než je. Já jsem narozená v září a pořád jsem měla pocit, že jsem šla o rok později, že jsem starší než většina.

Já Ti bohužel neporadím mám jen jedno dítě a to malé miminko.
Ale smekám před Tebou, před Tvou sebereflexí a zodpovědností nad výchovou dětí.
Mnohé by si z tebe mohly brát příklad.
Ať je to jak je to, zkus se méně podceňovat. Jestli je všechno co píšeš pravda a ještě jak hezky jsi to sepsala, tak určitě hloupá nejsi a určitě najdeš z této situace alespoň nějaké východisko. Držím Ti palce

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
5.12.20 10:17
@K82 píše:
Ahojda, určitě nejsi hloupá, minimálně pravopis a sloh zvladas :kytka: a první dojem z tvého psaní byl, jak moc mě mrzí, že se tak shazujes. Vím, že jsi teď smutná a trápí tě ta situace, ale každý máme své dobre i špatné stranky. Takže já bych začala tom, že TY budeš víc vnímat ty SVÉ DOBRÉ. Škola je důležitá, ale celý život na ni nestojí, Rozhodně ne na škole tvých děti. Taky mi přijde, že všechno bereš na sebe. Ale tvůj, v mých očích neschopny manžel, má na tom úplně stejný podil. A stejně tak i tvůj syn. Jasně, je ještě malý, ale možná si zvyká na to že se snažit tolik nemusí, protoze ty se svým způsobem snažíš i za něj. Jemu jasný, že všichni chcem pro své děti to nej, ale řeším teď něco obdobného (odpovědnost dcery za své činy) a taky jsem to asi trochu s tím opecovavanim a organizací prehanela.
A k otázce, co bys mohla udělat - já v ty podelany corona výuce zařadila, co nejvíc her. Dcera je ve druhé třídě, takže kris kros na čj, voko bere na matiku, lodě na představivost, disky na počty a strategii a pokaždé na procházce a nákupu jsem i třeba nechala platit a před tím z ní zkoušela dostat, kolik to asi bude stát (odhadem souvislosti, ne počty) a zkus ať si rika o účtenky atp. Prostě víc a víc odpovědnosti přenášet nenásilně na ni. Tak třeba ti něco z toho pomůže.

Jsi hodná. Já neměla problém s češtinou, větne rozbory jsem zvládala s přehledem bezchybně. Matematika to same. Mě to bavilo. Přijímačky na střední byly z těchto předmětů bez problémů. S matematikou jsem byla tenkrát i na nějaké olympiádě. Na střední jsem byla s matematikou taky na tom lépe. Jsem zvyklá za děti všechno dělat a hlídat je. Starší si nechá od těch otrkanejsich cokoliv nabulikovat. Já byla taky taková, řekla bych dlouho dětská a pomalejší. Mladší je bojácné dítě, jen doma je to hyperaktivní nezmar. Na nákupy děti neberu. A na hry nezbyl vůbec čas. Teď jsem na úkor povinnosti, úklidu, večeře si hrála se starším dítětem hru. Mladší se nezapojí a tatínek to bojkotuje - taky to neumí hrát hru, nebaví ho to a musí vyhrávat. Mladší pak brečí, že to není fér, když už náhodou něco hraje a prohraje. Já mám problém, že si neumím. nic zorganizovat, nic nestíhám, takže nestíhám s dětmi dělat to, co se má. Vždy jim objednám nějakou hru, která je dobrá a pak to s nima nemá kdo hrát. :( Teď jsme teda hráli Máme rádi Česko nebo jak se to jmenuje. Mě to teda vůbec nebavilo. Ale tak aspoň tam je něco poučného.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
5.12.20 10:24
@Svistice píše:
Ja nejak nepochopila, co resis. :oops:
Kazdy jsme nejaky, na neci sikovnejsi, na neco mene. Takze zacni asi tim, prijmout sama sebe a manzela takove, jaci jste. Neprojejtovat do ditete sve nenaplnene ambice. Kdyz mu nepujde uceni, tak co? Holt z nej nebude doktor nebo pravnik, ale treba sikovny truhlar.
Moje deti zadnou diagnozu nemaji, ale logopedii taky delat nechteji, vztekaji se, vzteka se i starsi u ukolu a to ho ve finale vysmrkne za par minut.
Co mladsimu nejde, ze vis uz ted, ze bude ve skole problem? Na neco odklad pomoci muze, ale pokud dite nema na neco bunky nebo ma poruchu uceni, tak to s nim pujde stejne cely zivot. S dyslektikem nebi dyskalkulikem budes mit praci tak jako tak. :nevim:

Opravdu nečekám, že bych měla mít doma doktora nebo právníka, nejsem naivní. Ale důležitá je i šikovnost. Je spousta lidí, kteří dělají pro mě příšernou práci - a to bych si třeba pro své děti nepřála. Myslím, že je dost praci, kdy lidí tam chodí s velkou nechutí a to není to, co pro děti chci. Tvé dítě se vzteká u úkolů a pak to má za chvilku. A teď si vezmi, když se to dítě vzteká a pak mu to nejde a nezvládne to, jak to to dítě vnímá. Pamatuji si to u sebe. Ve školce jsou stiznosti, že nic neumí a má už i nějakou diagnózu. Jde o to, že pokud mu to stejně nepůjde, tak abych ho zbytečně nedala o rok déle.

  • Citovat
  • Nahlásit
K82
1594
5.12.20 10:25
@Anonymní píše:
Jsi hodná. Já neměla problém s češtinou, větne rozbory jsem zvládala s přehledem bezchybně. Matematika to same. Mě to bavilo. Přijímačky na střední byly z těchto předmětů bez problémů. S matematikou jsem byla tenkrát i na nějaké olympiádě. Na střední jsem byla s matematikou taky na tom lépe. Jsem zvyklá za děti všechno dělat a hlídat je. Starší si nechá od těch otrkanejsich cokoliv nabulikovat. Já byla taky taková, řekla bych dlouho dětská a pomalejší. Mladší je bojácné dítě, jen doma je to hyperaktivní nezmar. Na nákupy děti neberu. A na hry nezbyl vůbec čas. Teď jsem na úkor povinnosti, úklidu, večeře si hrála se starším dítětem hru. Mladší se nezapojí a tatínek to bojkotuje - taky to neumí hrát hru, nebaví ho to a musí vyhrávat. Mladší pak brečí, že to není fér, když už náhodou něco hraje a prohraje. Já mám problém, že si neumím. nic zorganizovat, nic nestíhám, takže nestíhám s dětmi dělat to, co se má. Vždy jim objednám nějakou hru, která je dobrá a pak to s nima nemá kdo hrát. :( Teď jsme teda hráli Máme rádi Česko nebo jak se to jmenuje. Mě to teda vůbec nebavilo. Ale tak aspoň tam je něco poučného.

Jj, já tě fakt chápu. Ale to, co jsme se ti tím snažila říct je, že jednak nejsi hloupá a druhak to, jak to děláš teď evidentně nefunguje a ještě jste vsici frustrovani. Takže bych s více vybodla na povinnosti (dráhy, úplně chápu, že škole děti je nad tvé síly a hry tě nebaví, tak prosím dojdi nakoupit s mladším, my tady zatím neví procvicime/vem staršího na nákup, já si užiju maleho/nemůžeš? Škoda, já taky ne, je toho na mě moc, k večeři je včerejší chleba s máslem, pokud v lednici nějaké máme..). Prostě zkusit v životě zase najít trochu víc lehkostí. Takhle e snažíš, jak blázen a nikdo, včetně tebe, z toho nic nemá.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
5.12.20 10:30
@Pajik 76 píše:
Já Ti bohužel neporadím mám jen jedno dítě a to malé miminko.
Ale smekám před Tebou, před Tvou sebereflexí a zodpovědností nad výchovou dětí.
Mnohé by si z tebe mohly brát příklad.
Ať je to jak je to, zkus se méně podceňovat. Jestli je všechno co píšeš pravda a ještě jak hezky jsi to sepsala, tak určitě hloupá nejsi a určitě najdeš z této situace alespoň nějaké východisko. Držím Ti palce

Jsi moc hodná, děkuji za přívětivá slova. Příklad ze mě bych ale nikomu určitě nedávala, mám strašně moc chyb a nejsem schopná s tím něco dělat u sebe, natož pomocí dětem. S dětmi nezvládám to, co jiní zvládají levou zadní. Tím je to komplikovanější. Starší dítě chodilo před školou na jeden kurz, ale letos není a vše je komplikovanější. Kdybys věděla, co vše jsem svoji špatnou péči zanedbala. :,(

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
5.12.20 10:33
@Anonymní píše:
Mám dvě děti. Jedno již ve škole. Tam mi hrozili různými diagnózami, ale nic se nepotvrdilo. Hodně jsme dělali spoustu věcí, tak třeba to pomohlo. Druhé už nějakou diagnózu má. Já se nikdy nepovažovala za chytrou. Dost lidí si myslelo, že chytrá jsem. Byla jsem taková sikovna holčička, která měla samé jedničky, všechno v pořádku, úhledně, správně, snažila jsem se. Byla jsem ve výběrové třídě, mám VOS. Na VS jsem chtěla přestoupit, ale pak jsem uznala, že na to nemám. Manžel se nikdy moc dobře neučil, to jsem věděla. Ale tak jsem si říkala, že je šikovný - no zase tak šikovný teda není. Já teda taky ne, ale kolikrát si říkám, že by bylo lepší, kdybych to udělala já. A upřímně nějak jsem přehlídla hodně věcí (dokonce i rodiče se ke mně vydrželi strašně dlouho chovat moc hezky - teď si říkám, jak jsem mohla být tak hloupá - všechno se přede mnou utajilo, i alkoholismus). Neřešila jsem nikdy manželovo vzdělání, věděla jsem, že má ucnak s nic moc oborem - nedělá to a ani mu to nejde. Jenže se provalily jeho výsledky ve skole. Už od první třídy jsou opravdu strašne. Divím se, že ho nechali prolezt až do 8.tridy. Žádné diagnozy neměl, prostě mu to nešlo. Prý se s ním učili denně, ale bylo to k ničemu. Vím to už nějakou dobu a pořád mě to trápí. Asi si řeknete, že jsem s ním neměla mít děti, že jsem měla řešit veci dříve (ano, měla). Vím, že je to moje chyba. Napíšete mi, že vzdelani není nejdůležitější. Důležité je, aby člověk byl šťastný. To určitě ano, ale já jsem se s některými předměty taky natrapila. At jsem dělala, co jsem dělala, tak to prostě nešlo. Vím, že jsem z toho byla dost nešťastná a nesu si to celý život. Dlouho po škole se mi zdály i ošklivé sny, že něco neumím a mám test, zkoušku… Už to nějakou dobu nemám, ale jsem opravdu dost dlouho od školy a trvalo to dlouho. Proto se desim, co bude s dětmi. Zatím mám ve škole jen jedno a to zatím docela snažive. Dělá vše, co se má, procvičuje (narozdíl od toho menšího). Často jsem to už řešila s učitelkou, že doma brečí, že tomu nerozumí, že neví, co s tím má dělat, že to nechápe. Vysvětluju, dlouze, různými způsoby. Paní učitelka mi řekla, že už ví, kterým dětem to jde samo, které mají problémy a že některé úkoly ty méně nadané děti nezvladnou. Říkala, že zatím zvládá, ale naznačila mi, že žádný Einstein není. Učení doma dělám vše samozřejmě já. Chtěla jsem, ať mi tatínek vypomůže (to jsem ještě netušila, jak špatně na tom s učením byl), ale nezvládá to vůbec. Čeština nejde, tu neumí, matematiku nechápe a spíš to dítě vysvětluje tatínkovi než tatínek dítěti. Nemá trpělivost, takže po chvilce odchází. Taktéž úkoly, které dítě nezvládne, tak může dělat jen se mnou. To, co jine deti zvládnou za krátkou dobu, my děláme strašně dlouho. Někdo 10 minut, my třeba hodinu - snažím se trpělivě vysvětlovat, poradit, jak na to. Tatínek by ukázal třeba v matematice výpočet řekl výsledek a bylo by to hotovo. Zatím teda starší dítě tak nějak zvládá, ale bude hůř.

Tak a co teď. Já mám určitě nějakou poruchu pozornosti, nedokážu se dlouho soustředit, mám špatnou paměť, spoustě věcem vůbec nerozumím, neumím si rozvrhnout čas, moc chytrá nejsem, s věkem se to zhoršuje, jsem roztekana, nedokážu nic dotahnout do konce. Vždy jsem si říkala, že bude lepší, když dítě nebude po mně. Jenže teď si říkám, že snad by bylo lepší, kdyby dítě bylo po někom z nějakého vzdáleného kolena - nebo třeba po babičce. Nevím, jaká je šance, že děti na tom nebudou jako rodiče. V manželově rodině jsou děti s různými diagnózami.

Co můžu udělat pro to, aby to mému dítěti aspoň trochu šlo. To mladší naprosto všechno bojkotuje, nechce dělat žádné úkoly, nechce malovat, nechce cvičit logopedii a je to paličák - prostě to nebude dělat. Něco přesně odpovídá jeho diagnóze a budeme to řešit celý život. Psycholožka mi moc nepomohla, spíš se divila, proč tam jsme a neřešila moc to, s čím jsme prisli. Samozřejmě zkouším různé možnosti, ale už teď je toho na mě moc, práce, učení se starším dítětem. Na mladší mi nezbývá tolik času. Snažím se dělat jen to nejnutnější, ostatní vypouštím, nikdo mi nepomůže. Může vůbec nějaká moje snaha k necemu být? Mám koupené nějaké pracovní sešity, ale donutit dítě je asi nad moje síly. Vím, že je vina i ve mně, nejsem tak důsledná, nestíhám, jsem unavená (mám nějaké zdravotní problémy). Je na to potřeba hodně energie. Pomohl by třeba u mladšího odklad školní docházky? Je březnový a straaaasne se mi do toho nechce. To mi připomíná, že i v me rodině je taky vzdálene jedno dítě, které má potíže s učením. Maminka má zvlastni skolu. Dítě dostalo odklad a stejně nezvládá. Nevim, jestli by to částečně nebylo řešení, že by dítě bylo o rok starší. Ale vím, že to děti u staršího dítěte strašně řešily, že mají spolužáka, který šel později o rok - pořád jsme si o tom doma museli povídat. Je i vysoký a vypadá starší než je. Já jsem narozená v září a pořád jsem měla pocit, že jsem šla o rok později, že jsem starší než většina.

Prosím tě.
Jestli si myslíš, že šťastní mohou být jen vzdělaní lidé, pak je opravdu něco špatně.
Mám kolem sebe dost vzdělaných lidí a dost šťastných i nešťastných. Rozhodně to není přímá úměra. Diagnóza, možné poruchy a neporuchy se řeší jen na škole. Pak už je na každém, jak se se sebou a se svým životem a uplatněním popere.
Dám ti příklad naší rodiny, proto anonymně.

Já jsem prolezla základku, protože se se mnou nikdo neučil (na to prostě nebyl čas) a mám úplně blbej obor, ve kterém jsem nikdy nepracovala. Nastupovala jsem ale hned na kancelářskou práci, po mateřské jsem pak byla přes 20 let v jednom zaměstnání, pěkné ohodnocení a měla jsem atesty na kdeco. Teď už víc než 10 let další zaměstnavatel - nadprůměrné ohodnocení a nadprůměrná pozice - velké město.
Manžel vyučený, dělnická profese. Neuvěřitelně manuálně šikovný, vyrobí a vymyslí cokoli, pracovitý, celý život se o nás hezky stará a vše v pohodě. Manželství přes 30 let. Syn - ve škole velké problémy s nepozorností, PPP jsme navštívili, ale tenkrát na to žádná diagnóza nebyla. Základku prolezl, pak se vyučil v oboru který ho zajímal a je v něm opravdu dobrý. Dnes dělá v soukromé velké firmě IT technika, má postavený dům, partnerku, pěkný život.
Za svůj život jsem nikdy nenarazila na problém chybějícího vzdělání. Je důležité se s tím popasovat. Věř tomu, že firmy nekoukají jen na vzdělání, na pohovorech velmi rychle umí odhadnout co v člověku je.
Máš tedy pocit, že nemusíš milovat sebe, manžela a svoje děti takové jací jste? :srdce: Nepodceňuj sebe ani je. Každý člověk se dokáže uplatnit a má svojí hodnotu!!!
Ano, škola byla moje noční můra u mě i u syna. Dnes mě to přijde spíš usměvné.
M.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
5.12.20 10:35
@K82 píše:
Jj, já tě fakt chápu. Ale to, co jsme se ti tím snažila říct je, že jednak nejsi hloupá a druhak to, jak to děláš teď evidentně nefunguje a ještě jste vsici frustrovani. Takže bych s více vybodla na povinnosti (dráhy, úplně chápu, že škole děti je nad tvé síly a hry tě nebaví, tak prosím dojdi nakoupit s mladším, my tady zatím neví procvicime/vem staršího na nákup, já si užiju maleho/nemůžeš? Škoda, já taky ne, je toho na mě moc, k večeři je včerejší chleba s máslem, pokud v lednici nějaké máme..). Prostě zkusit v životě zase najít trochu víc lehkostí. Takhle e snažíš, jak blázen a nikdo, včetně tebe, z toho nic nemá.

Děláme jen opravdu to nejnutnější, co se nemusí, neděláme. Vše odkládám, i ty dárky k Vánocům nemám ani objednané. Přijde mi, že se snažím málo. Mám nějaké zdravotní potíže a jsem občas unavená a jsem ráda, že jsem ráda. Nemám tolik energie jako ostatní. Koronavir jsem sice prodělala s lehčím průběhem, ale už se mi to táhne hrozně dlouho. Únava mi zůstává i po měsíci. Je toho víc.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
5.12.20 10:43
@Anonymní píše:
Prosím tě.
Jestli si myslíš, že šťastní mohou být jen vzdělaní lidé, pak je opravdu něco špatně.
Mám kolem sebe dost vzdělaných lidí a dost šťastných i nešťastných. Rozhodně to není přímá úměra. Diagnóza, možné poruchy a neporuchy se řeší jen na škole. Pak už je na každém, jak se se sebou a se svým životem a uplatněním popere.
Dám ti příklad naší rodiny, proto anonymně.Já jsem prolezla základku, protože se se mnou nikdo neučil (na to prostě nebyl čas) a mám úplně blbej obor, ve kterém jsem nikdy nepracovala. Nastupovala jsem ale hned na kancelářskou práci, po mateřské jsem pak byla přes 20 let v jednom zaměstnání, pěkné ohodnocení a měla jsem atesty na kdeco. Teď už víc než 10 let další zaměstnavatel - nadprůměrné ohodnocení a nadprůměrná pozice - velké město.
Manžel vyučený, dělnická profese. Neuvěřitelně manuálně šikovný, vyrobí a vymyslí cokoli, pracovitý, celý život se o nás hezky stará a vše v pohodě. Manželství přes 30 let. Syn - ve škole velké problémy s nepozorností, PPP jsme navštívili, ale tenkrát na to žádná diagnóza nebyla. Základku prolezl, pak se vyučil v oboru který ho zajímal a je v něm opravdu dobrý. Dnes dělá v soukromé velké firmě IT technika, má postavený dům, partnerku, pěkný život.
Za svůj život jsem nikdy nenarazila na problém chybějícího vzdělání. Je důležité se s tím popasovat. Věř tomu, že firmy nekoukají jen na vzdělání, na pohovorech velmi rychle umí odhadnout co v člověku je.
Máš tedy pocit, že nemusíš milovat sebe, manžela a svoje děti takové jací jste? :srdce: Nepodceňuj sebe ani je. Každý člověk se dokáže uplatnit a má svojí hodnotu!!!
Ano, škola byla moje noční můra u mě i u syna. Dnes mě to přijde spíš usměvné.
M.

Nemyslím si, že šťastní lidé mohou být jen vzdělaní lidé. Myslím si ale, že je potřeba aspoň něco, co člověku jde, nějaká šikovnost, cílevědomost. U nás se to nějak všechno ztrácí. Snad se objeví něco, co jim půjde a co je bude bavit. V okolí vidím, že ti bez vzdělání nebo s nějakym ucnakem se špatnými referencemi dělají jakoukoliv práci za směšné ohodnocení. Já bych se taky v mnoha oborech neuplatnila. Ono i v me práci dělám chyby. A to je špatně. Neomluvitelné. Často ani nevím, co na to říct. Ještě že nejsem doktor. :lol: :mrgreen: Tam by ty chyby měly větší následky.

  • Citovat
  • Nahlásit
21709
5.12.20 10:52

Zakladatelko a řešíš sebe, manžela nebo děti?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
329
5.12.20 11:04

Obdivuji tvoji sebereflexi, podle mě jsi na tebe moc tvrdá, hloupá určitě nebudeš. Asi to bude chtít líp si věci zorganizovat a rozhodně víc zapojit chlapa. Pokud není schopný se s dětmi učit, tak aspoň v domácnosti by ti mohl pomoct, abys měla ty víc času se učit s dětmi. Vysát, umýt nádobí, udělat něco jednoduchého k večeři - na to nemusí mít vzdělání, ani být moc šikovný.

Zkus pohledat třeba nějakou knížku nebo jen na internetu a zapojte víc hraní do učení. A zkusit vypozorovat, jaký učební typ je - jestli si lépe zapamatuje, to co vidí nebo co slyší a na to se v učení zaměnit. Pokud si lépe pamatuje to, co slyší, tak mu látku číst, pak aby to sám zkoušel říkat. Pokud je vizuální typ, tak se zaměřit na obrázky, věci si psát, barevné zvýrazňovat a pod. Držím palce :)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat