Vztek na 8měsíční miminko, i když vím, že za nic nemůže
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Reakce:
Myslím, že jsou takové myšlenky normální, je to důsledek vyčerpání.
Dobré je stále myslet na to, že dítě za to nemůže, ono samo potřebuje
lásku a pocit bezpečí, zvlášť, když má takové problémy.
Někdo z rodiny vám nemůže trochu pomoct a odlehčit?
Já bych se možná obrátila i na nějakou odbornou pomoc – psycholožku
řešící problémy žen po porodu nebo nějakou dulu/poradkyni
s terapeutickým výcvikem, zkrátka člověka, který trochu ví,
o co jde.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Chodíte na fyzioterapii s malým? S tímhle syndromem by se mělo cvičit
zkus kontaktovat pediatra, ať vám napíše
zadanku, nebo pokud nenapíše, což je pravděpodobné, protože kiss syndrom
u nas není ofiko diagnóza, tak bych šla i jako samoplatce. Ale hned, teď
už je docela velký a moc času není. Nejlepší je jít co nejdříve.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Jinak takové myšlenky proste přicházejí, když člověk už nemůže,
znám to 
někdo ti musí pomoci, abys měla
chvilku klid a hned to bude zase lepší. Ať ho muž čapne a aspoň na par
hodin někam odveze, to se osvědčuje u nas. Ale musela jsem ho k tomu
bohužel přinutit, protože si myslel, že jsem vzteklá z rozmaru a nevěřil
mi, ze je to psychická únava 
ovšem jak videl, jak mi to neskutecne pomohlo,
tak to od té doby fakt delava i sam od sebe, když muze, a já jsem celkově
klidnější a více v pohodě. Proste to dite nemohu mít u sebe nonstop, a
ze jsem měla fakt dlouho
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Znáte z rodiny hodné děti, jasný, protože když to není Vaše dítě,
vždycky se bude jevit jako hodné, protože ho máte u sebe chvíli a to je
dost velkej rozdíl být s dítětem nonstop nebo hoďku, dvě, tři denně,
navíc z vlastní zkušenosti se děti včetně mimin chovají jinak doma a
jinak mimo domov, kde mají jiné vjemy.
Já jsem měla taky strašně náročný mimino, nicméně když jsem se bavila
s kamarádkami, jestli si období prvních týdnů a měsíců užívaly, tak
jednoznačná odpověď byla, že ne.
Je to prostě normální, lidi jsou namlsaný z Facebooku a instáče, ale
realita je hold úplně někde jinde. Podobný příspěvek tu byl včera a
vlastně jsem odpovídala něco podobného. Já mám děti dvě, necelý rok od
sebe a teprve teď, když mají 3 a 4, tak si na chvíli oddáchnu, ale to jen
v čase, kdy jsou ve školce a já doma na HO.
Přeji pevný nervy, budete jich ještě hodně potřebovat, ale jednou to
bude lepší.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Mám tři děti, nejstarší pět let, nejmladší půl roku. Lidi se mě
ptají, jak to zvládám a já odpovídám, že první dítě bylo
nejnáročnější a nezažila jsem nic horšího, než péči o to první
miminko. Vážně, pečovat o tři děti není tak strašné, jako o jedno, co
nespí. A to přitom nejmladší holčičku taky moc z náruče nesložím.
Ale umím si i dojít na záchod, u toho prvního to nešlo. Čím byl
starší, tím to bylo lepší, ale užila jsem si až do jeho tři a půl let.
Co jsem se z toho naučila - žádným výchovným přístupem syna nezměním
- a jinými slovy, není to ani mé mateřské selhání, že syn nespí a nehne
se z náruče.
Vztek k tomu patřil na obou stranách, vrcholil kolem jeho roku a půl- on se
na mě ještě hodinu vztekal za to, že jsem ho položila,( třeba abych se
převlékla), já za to, že je to s ním strašný.
Mé poučení za tu dobu - naprosto snížit nároky na sebe. Pečuji o dítě,
ještě i s tím potřebuji pomoct a všechno ostatní ( třeba úklid)
musí udělat někdo jiný. Manžel.
Po této zkušenosti vím, že psychoterapii v této době není vhodné
doporučit, nebo ano, ale jenom jako podporu a přenastavení rodinného
systému, aby se i jiní zapojili. Na psychoterapeutický růst v tu chvíli
není energie a jediné, co situaci může změnit, je spánek. Spát prostě
potřebujeme a bez spánku nebudeme usměvavé, schopné matky. Když se v noci
nevyspím, dodnes to děláme tak, že když jsou děti ráno vzhůru,
přebírá si je manžel a já dál spím, třeba od šesti do devíti. Ale
v mé naprosté krizi třeba o víkendu mi manžel jenom přikládal a
odebíral dítě na kojení a spala jsem až do oběda.
Můj muž nebyl takto pečující odpočátku. Musel se to naučit a já to po
něm musela žádat. Museli jsme zažít hodně hádek. Musel poupravit to, jak
chodí do zaměstnání ( já vím, že ne u každého muže to je možné).
A kým jsme pochopili, že nelze, abych já byla vyřízená a on žil svůj
předchozí život, taky jsme už první, pro mně nejhorší rok, měli za
sebou.
Buď k sobě chápavá a laskavá, procházíš mučením ( nedostatek spánku
je mučení). Nečekej lehké pochopení lidí - věty, jako mé dítě taky
nespalo a nehroutila jsem se z toho, jsou běžně ( mezi nespaním a nespaním
je prostě rozdíl, i v tom, co znamená, nemůžu se od svého dítěte
hnout). Jen málokterá matka zažívá tak těžké chvíle a pokud zažívá,
poznáš ji podle toho, že to popisuje jako naprosto strašné období. Kdyby
to bylo běžně tak hrozné, lidi by se odmítli množit.
Já ještě po pěti letech musím na ty chvíle každý den myslet, vrací se
mi to jako trauma. Zrovna jsem potkala rodiče sedmiletých dvojčat, jsou na
tom stejně. I když toužili mít víc dětí, už do toho nešli, nic
horšího, než ten první rok s dětmi, nezažili. Taky na to myslí téměř
každý den i po těch sedmi letech. Jiná maminka mi povídala, jak celé
hodiny myslela na to, že své vymodlené dítě dá do babyboxu. Ne, neměla
poporodní depresi, stačilo, aby se spánek jejího dítěte zlepšil a hned
byla milující, usměvavou matkou.To, jak matky v noci křičeli na svá
miminka, ať už sakra usnou, jsem slyšela nesčetně krát. A taky jsem
slyšela příběh od jedné známé, jak si nasazovala sluchátka s hudbou,
aby neslyšela řev svého dítěte.
Prostě nemuč se ještě výčitkami, buď na sebe hodná. A zařiď si
pomoc okolí.
A jinak, tvému synovi začla separační úzkost, taky jsme to měli stejné. I přes den, když první syn spal, musela jsem ležet vedle něho, nebo musel spát u mně v nosítku. Nemohla jsem sice uklízet, ale jít ven a povídat si s lidmi, jít na výlet, to všechno šlo. Prostě je potřeba přijmout, že ty nejsi ta, co uklízí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Bramborova píše:
Mám tři děti, nejstarší pět let, nejmladší půl roku. Lidi se mě ptají, jak to zvládám a já odpovídám, že první dítě bylo nejnáročnější a nezažila jsem nic horšího, než péči o to první miminko. Vážně, pečovat o tři děti není tak strašné, jako o jedno, co nespí. A to přitom nejmladší holčičku taky moc z náruče nesložím. Ale umím si i dojít na záchod, u toho prvního to nešlo. Čím byl starší, tím to bylo lepší, ale užila jsem si až do jeho tři a půl let. Co jsem se z toho naučila - žádným výchovným přístupem syna nezměním - a jinými slovy, není to ani mé mateřské selhání, že syn nespí a nehne se z náruče.
Vztek k tomu patřil na obou stranách, vrcholil kolem jeho roku a půl- on se na mě ještě hodinu vztekal za to, že jsem ho položila,( třeba abych se převlékla), já za to, že je to s ním strašný.
Mé poučení za tu dobu - naprosto snížit nároky na sebe. Pečuji o dítě, ještě i s tím potřebuji pomoct a všechno ostatní ( třeba úklid)
musí udělat někdo jiný. Manžel.
Po této zkušenosti vím, že psychoterapii v této době není vhodné doporučit, nebo ano, ale jenom jako podporu a přenastavení rodinného systému, aby se i jiní zapojili. Na psychoterapeutický růst v tu chvíli není energie a jediné, co situaci může změnit, je spánek. Spát prostě potřebujeme a bez spánku nebudeme usměvavé, schopné matky. Když se v noci nevyspím, dodnes to děláme tak, že když jsou děti ráno vzhůru, přebírá si je manžel a já dál spím, třeba od šesti do devíti. Ale v mé naprosté krizi třeba o víkendu mi manžel jenom přikládal a odebíral dítě na kojení a spala jsem až do oběda.
Můj muž nebyl takto pečující odpočátku. Musel se to naučit a já to po něm musela žádat. Museli jsme zažít hodně hádek. Musel poupravit to, jak chodí do zaměstnání ( já vím, že ne u každého muže to je možné). A kým jsme pochopili, že nelze, abych já byla vyřízená a on žil svůj předchozí život, taky jsme už první, pro mně nejhorší rok, měli za sebou.
Buď k sobě chápavá a laskavá, procházíš mučením ( nedostatek spánku je mučení). Nečekej lehké pochopení lidí - věty, jako mé dítě taky nespalo a nehroutila jsem se z toho, jsou běžně ( mezi nespaním a nespaním je prostě rozdíl, i v tom, co znamená, nemůžu se od svého dítěte hnout). Jen málokterá matka zažívá tak těžké chvíle a pokud zažívá, poznáš ji podle toho, že to popisuje jako naprosto strašné období. Kdyby to bylo běžně tak hrozné, lidi by se odmítli množit.
Já ještě po pěti letech musím na ty chvíle každý den myslet, vrací se mi to jako trauma. Zrovna jsem potkala rodiče sedmiletých dvojčat, jsou na tom stejně. I když toužili mít víc dětí, už do toho nešli, nic horšího, než ten první rok s dětmi, nezažili. Taky na to myslí téměř každý den i po těch sedmi letech. Jiná maminka mi povídala, jak celé hodiny myslela na to, že své vymodlené dítě dá do babyboxu. Ne, neměla poporodní depresi, stačilo, aby se spánek jejího dítěte zlepšil a hned byla milující, usměvavou matkou.To, jak matky v noci křičeli na svá miminka, ať už sakra usnou, jsem slyšela nesčetně krát. A taky jsem slyšela příběh od jedné známé, jak si nasazovala sluchátka s hudbou, aby neslyšela řev svého dítěte.
Prostě nemuč se ještě výčitkami, buď na sebe hodná. A zařiď si pomoc okolí.A jinak, tvému synovi začla separační úzkost, taky jsme to měli stejné. I přes den, když první syn spal, musela jsem ležet vedle něho, nebo musel spát u mně v nosítku. Nemohla jsem sice uklízet, ale jít ven a povídat si s lidmi, jít na výlet, to všechno šlo. Prostě je potřeba přijmout, že ty nejsi ta, co uklízí.
Lidi se množej jen proto, že je všude prezentováno jak je to super a
nejkrásnější období, jak těhotenství, tak mateřství. Pro mě teda,
čím jsou děti starší, tak je to lepší. Mateřská byla nejhorším
obdobím v mém životě a už nikdy víc 
a kdyby se na sociální sítě dávala realita,
tak by to hodně lidí odradilo. Zajímavé je, že většina mých kamarádek
se mnou souhlasí, že ta realita je vážně úplně nekde jinde a lidi se
množí, protože nemají ani páru.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Bud v klidu! Náš syn (teď 11m) je stejný 
přes den nic neudělám, protože spi na na mě
a jakmile odejdu je vzhůru a pláče. Přijdu, on se uklidni, lehne si a
spinká dal. Drží se jako klíště. To stejné večer, dřív usinal
i s tatínkem nebo babičkou, poslední tak dva týdny ani to ne.. usne jen
se mnou..
První 3mesice byl taky jen pláč, ABKM, veliké koliky, nesnášenlivost vitamínu D.. hrozné peklo. Už jsem byla kolikrát fakt nervni a i na nej parkrat zakříčela i když vím ze za to nemůže.. 😔
Je ještě malý a potřebuje blízkost, o to víc jestli byl náročný
porod. Já když jsem tohle v hlavě si srovnala tak se mi s tím žije trochu
lépe. Je to náročné, neříkám ze ne, ale smířila jsem se s tím že je
ještě miminko. On mě potřebuje, domácnost počká
Uklízím teď bud o víkendu když si s tatínkem přes den hrajou spolu
nebo večer když se mi povede na chvilku odejít.
Nebo uklizime přes den spolu - miluje pracku, vždycky mi tahá věci z ni
nebo do ni dava, to stjen myčka (jen pozor ať něco nerozbije ), vysavac úplně zbožňuje. Někdy si
i říkám ze ty krupky a všechno drobí na zem schválně protože pak
ukáže na vysavac a nedá pokoj dokud ho nezapnu 😁 ale tím tak
s úklidem končím ono se to nezblazni, ty drobečci nás prostě
potřebují mít u sebe. A nebude to navěky, ještě na to budeme rády
vzpomínat
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Moc všem děkuju za odpovědi. Snažím se to brát tak, že mě teď
prostě potřebuje a přejde to, ale je to náročné… 
zakl.
- načítám...
- Citovat
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Ahoj, mám problém a potřebuju slyšet, že nejsem sama
Potřebuješ pauzu..hele já mám zatím 2 měsíčního prcka, ale co se
narodil, tak spí jen u mě v náručí a musím skákat na balonu..spi sám
max hodinku z celého dne, jinak na rukou a jen u mě..v noci usíná
v jedenáct a budí se každou hodinu, od pěti ráno už spí opět jen na
rukou a musím skákat na balonu.. kočárek nenávidí, řve jak pominutý,
takže nosím v šátku, v něm spí, ale jen když se chodí a je
venku…takže naděje že bych doma mohla fungovat není..je to na palici
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Bramborova píše:
Mám tři děti, nejstarší pět let, nejmladší půl roku. Lidi se mě ptají, jak to zvládám a já odpovídám, že první dítě bylo nejnáročnější a nezažila jsem nic horšího, než péči o to první miminko. Vážně, pečovat o tři děti není tak strašné, jako o jedno, co nespí. A to přitom nejmladší holčičku taky moc z náruče nesložím. Ale umím si i dojít na záchod, u toho prvního to nešlo. Čím byl starší, tím to bylo lepší, ale užila jsem si až do jeho tři a půl let. Co jsem se z toho naučila - žádným výchovným přístupem syna nezměním - a jinými slovy, není to ani mé mateřské selhání, že syn nespí a nehne se z náruče.
Vztek k tomu patřil na obou stranách, vrcholil kolem jeho roku a půl- on se na mě ještě hodinu vztekal za to, že jsem ho položila,( třeba abych se převlékla), já za to, že je to s ním strašný.
Mé poučení za tu dobu - naprosto snížit nároky na sebe. Pečuji o dítě, ještě i s tím potřebuji pomoct a všechno ostatní ( třeba úklid)
musí udělat někdo jiný. Manžel.
Po této zkušenosti vím, že psychoterapii v této době není vhodné doporučit, nebo ano, ale jenom jako podporu a přenastavení rodinného systému, aby se i jiní zapojili. Na psychoterapeutický růst v tu chvíli není energie a jediné, co situaci může změnit, je spánek. Spát prostě potřebujeme a bez spánku nebudeme usměvavé, schopné matky. Když se v noci nevyspím, dodnes to děláme tak, že když jsou děti ráno vzhůru, přebírá si je manžel a já dál spím, třeba od šesti do devíti. Ale v mé naprosté krizi třeba o víkendu mi manžel jenom přikládal a odebíral dítě na kojení a spala jsem až do oběda.
Můj muž nebyl takto pečující odpočátku. Musel se to naučit a já to po něm musela žádat. Museli jsme zažít hodně hádek. Musel poupravit to, jak chodí do zaměstnání ( já vím, že ne u každého muže to je možné). A kým jsme pochopili, že nelze, abych já byla vyřízená a on žil svůj předchozí život, taky jsme už první, pro mně nejhorší rok, měli za sebou.
Buď k sobě chápavá a laskavá, procházíš mučením ( nedostatek spánku je mučení). Nečekej lehké pochopení lidí - věty, jako mé dítě taky nespalo a nehroutila jsem se z toho, jsou běžně ( mezi nespaním a nespaním je prostě rozdíl, i v tom, co znamená, nemůžu se od svého dítěte hnout). Jen málokterá matka zažívá tak těžké chvíle a pokud zažívá, poznáš ji podle toho, že to popisuje jako naprosto strašné období. Kdyby to bylo běžně tak hrozné, lidi by se odmítli množit.
Já ještě po pěti letech musím na ty chvíle každý den myslet, vrací se mi to jako trauma. Zrovna jsem potkala rodiče sedmiletých dvojčat, jsou na tom stejně. I když toužili mít víc dětí, už do toho nešli, nic horšího, než ten první rok s dětmi, nezažili. Taky na to myslí téměř každý den i po těch sedmi letech. Jiná maminka mi povídala, jak celé hodiny myslela na to, že své vymodlené dítě dá do babyboxu. Ne, neměla poporodní depresi, stačilo, aby se spánek jejího dítěte zlepšil a hned byla milující, usměvavou matkou.To, jak matky v noci křičeli na svá miminka, ať už sakra usnou, jsem slyšela nesčetně krát. A taky jsem slyšela příběh od jedné známé, jak si nasazovala sluchátka s hudbou, aby neslyšela řev svého dítěte.
Prostě nemuč se ještě výčitkami, buď na sebe hodná. A zařiď si pomoc okolí.A jinak, tvému synovi začla separační úzkost, taky jsme to měli stejné. I přes den, když první syn spal, musela jsem ležet vedle něho, nebo musel spát u mně v nosítku. Nemohla jsem sice uklízet, ale jít ven a povídat si s lidmi, jít na výlet, to všechno šlo. Prostě je potřeba přijmout, že ty nejsi ta, co uklízí.
Tesat do kamene
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Tvá nastvanost plyne z vyčerpání, frustrace a stereotypu. Mám
desetimecicni. První 4 měsíce prorvala me v rukou. Ten zbytek je o něco
lepší. Přes den už si obcas i sama hraje-jak začala sedět je vidět
značný posun k lepšímu. Ale musím na ni minimálně koukat jak si hraje
jakmile začnu něco delat, už ta mnou leze a
sape se po me. Uvarim jen o víkendu, když je manžel doma. Na úklid mám
jednou týdne paní uklízečku. Zehlit odmítám.
Noci jsou podobně strasne jak u vas. U nas se žádný kiss syndrom nekonal,
ale předčasný porod se spoustou doktoru a spoustou cvičení. Takže špatná
nálada z obou stran porad. Jenže děti v tomhle věku prochází mnohými
změnami a uci se nove dovednosti. Mala jak se naučila stát, tak se v noci
sice budi, ale prestala plakat. Stoupne si, já ji vezmu, ukolibam a i když
vím, ze za půl hodiny budu delat to stejny, tak UŽ naštvaná nejsem. A ze
jsem byla!!
Máme holt kontaktní mimina. A já radim teorii, nebo se tím spis utesuju
“závislost budi nezávislost”. Videla jsem to kdesi na instagramu a tak
jsem si to osvojila.
Je pravda, ze manžel když si jeden den o víkendu zkusil jak moc pozornosti
to dítě potrebuje, nechá me vydechnout častěji. Teď mám těhotné
kamarádky a jsem upřímně zvědavá, jaké mimco budou mít. A budu jim snad
závidět, jestli to bude pohodovy spac!
Takže mimino manželovi, vy si dejte kafe, u toho se nachystejte na wellness
nebo se jen zavřete jinde s knihou a pletovou maskou. Matkám stačí malo,
aby nabraly sily 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Sama v tom urcite nejsi!
Jak pises, ze mas kamosky se stejně staryma detma, ono se to fakt nedá
srovnávat … Jejich děti zřejmě nemají zdravotní problémy, co tvoje
mimco, a každý dítě je proste jiný …
Ja tu frustraci chápu, i když jsem to s detma neměla tak náročný jako
ty, ale mladší byl fakt velkej nespavec a celkem náročný a samozrjme jsem
taky zavidela těm, co dali mimino do kočáru a to tam prospalo půl dne Ale nemenila bych ho 
Radu moc nemám, jediný co se dá říct, ber to jak to je, den za dnem, ono
bude
lip. Fakt ze jo. Každý hrozny období je jen období.
Chce spát u tebe, nech ho spát u tebe. Vyuzij toho, ze nemáš žádný
jiný dítě o který se musíš starat a všechno ostatní proste počká Proste si ho uspi na rukách a odpocin si
s nim. A záměr se obecně víc na sebe a svoji pohodu, to fakt dělá divy!
Samozrjme s miminem a ještě m tomu ne úplně zdravým se to lip řekne než
udělá, ale i tvoje zdraví a psychická pohoda je důležitý!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
@Anonymní píše:
Ahoj, mám problém a potřebuju slyšet, že nejsem sama
Nejsi v tom urcite sama, myslim, ze jsi proste jen vycerpana. Vim, o cem
mluvis. S prvni dcerou jsme si taky prosli beznadejnymi chvilkami.
Neodlozitelna, nonstop urvana a pri prvnim diteti clovek proste nevi, co ma
delat. Prvni rok byl silenej. Ja se hroutila, manzelstvi malem na rozvod a to
chlap pomahal, co mohl, ale vyrizeni jsme byli oba. Kratce po dcerinych
2. narozeninach jsme zacali premyslet o sourozenci. Narodila se nam 2. holka
a pokud jsme si mysleli, ze s prvni jsme si prozili horor, druha nas vyvedla
z omylu a byl to primo ocistec. Narodila se i mesic driv, porod se vyvolaval,
prosli jsme inkubator, jip atd., zdravotne v poradku, ale bylo to
vycerpavajici. A doma to zacalo. Rev, rev a rev. Mala mela pravidelne rvaci
vecerni ritual. Zacala v 5 odpoledne jecet a nedarilo se ji nicim utisit ani
uspat. Vydrzela to vetsinou do 11 vecer. Den co den, 6-8 hodin revu, skakani
na mici a ruznych druhu uspavani. Jeji rekord byl 12 hodin. Musela jsem prestat
kojit, to kdyz jsem se pristihla, ze nad malou sedim, rvu na ni a
nekontrolovatelne rychle houpu s kolebkou a jsem uplne v afektu, pred ocima
rudo. To o chlup ponohlo, protoze behem tech rvacich smen me mohl suplovat
manzel a srovnaly se mi hormony a psychika. Litali jsme s ni po vsech certech
(doktori, nic nezjistili), byly jsme na odblokovani, nakupovala jsem ruzna
houpatka, dudliky, zavinovacky, kapky, sahli jsme si na dno, nic nepomohlo.
Zlepsilo se to od doby, kdy zacala lezt. Zacala pak i v klidu usinat. Ted bude
mit rok a v pohode to neni, uz sice spi, ale ten temperament tam je, je hrozne
hlucna, misto broukani ty slabiky rovnou rve a permanentne me tresti hlava. Co ti muzu poradit - zlepsi se to. Ted ti to
nepomuze, ale ver, nebude to na veky. Dalsi zlata rada je nenakladej si toho
moc. Doma bude bordel, nevadi, nezblazni se to. Deleguj chlapa. Nech mimco jemu
a bez vycitek se zavri do loznice a vyspi se. Nemej kvuli tomu cerne svedomi.
Dulezite je prezit, jak ja rikam. 
O pomoc s domacnosti pozadej treba kamaradku,
mamku, at ti navari na 3 dny dopredu. Pokud je to ve tvych moznostech, najmi si
1 tydne pani na uklid, vsechno tohle jsou stripky, ktery ti psychicky
ulevi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
- Nahlásit
Další podobná témata podle názvu
- Dcerka má problémy s vyprazdňování v 8 měsících.
- Zatvrdlina v prsu, miminko nechce pit
- Vojtova metoda u 3 měsíčního miminka - hysterický pláč
- Vyrážka na obličeji 6mesíční prcek
- Kde je slyšet srdíčko, když je miminko hlavou nahoře?
- Dotaz na partnery co se snazi o miminko ale nejde jim to
- 7 měsíční miminko a žádný pitný rezim
- Protivné miminko
Ahoj, mám problém a potřebuju slyšet, že nejsem sama
. Mám 8 měsíčního chlapečka a od začátku
je náročné miminko. Na mateřskou jsem se hrozně těšila, ale znám
z rodiny většinou bezproblémové děti, které jsou zdravé, hezky spí,
jedí a je to s nima pohoda… Náš chlapeček první 3 měsíce proplakal,
následně zjištěn Kiss syndrom, který do teď není úplně ok ( to nesu
špatně, protože vím, že je to následek zpackaného porodu, kdy mi
zbytečně pichli vodu a malému pak začaly padat ozvy… skončilo to
hrozícím vexem…nakonec mi několikrát skákali po břiše…do teď si
vyčítám, že jsem mohla zabránit píchnutí té vody a mohlo to být vše
v pořádku), alergie na bílkovinu kravského mléka, nemocné ledviny atd.
Prostě jeden problém za druhým, díky Kiss syndromu šílený bojkot kojení,
který trvá do teď přes veškerou snahu a malý odmítá i příkrmy, takže
každý den furt jen řeším, aby alespoň něco snědl nebo se nakojil…Do
toho se v noci neustále budí, pořád sebou mele, to ho vzbudí a takhle furt
dokola, ať spí sám nebo se mnou… zkusili jsme vše možné a nelepší se
to… Posledních 14 dní odmítá spát přes den jinak než u mě
v náručí…jinak si sám moc hrát nevydrží, pořád musím být u něj,
jak odejdu z místnosti, tak řev. Nikdo jiný ho nemůže uspávat jinak
šílene brečí…a na mě to nějak padlo. Už nemůžu, nestíhám nic doma,
nemám minutu pro sebe, protože ikdyz spí, tak je u mě. Poslední dny mám
hrozný myšlenky a vztek na něj, proč je takový, proč nespí v kočárku,
jak jiný děti, proč vstává 30× za noc, proč nejí a proč nemůžeme mít
vše v pohodě, jak jiní. Mám okolo sebe 2 kamarádky se stejně starými
dětmi a to je úplně jinej život. A já si furt říkám, za co já to
mám… Samozřejmě, že každé dítě má někdy horší den/období, ale já
už fakt melu z posledního a mám v hlavě hrozný myšlenky a vztek na
malého, ikdyz vím, že za to nemůže.. 