Manželství - mám zůstat nebo odejít?

ahoj,moc mě mrzí,co prožíváš(chlapi zatracení ),ale taky jsem pro odchod.
Máš šanci být ještě šťastná moc fandím a přeji moooc štěstí a lásky 

Přečetla jsem se zájmem tvůj příběh, nečetla jsem však rady ostatních , tak snad se nebudu doslova opakovat.
Manžel se domnívá že 10 let bezpráví k tvé osobě změní láskyplný Valentýn, kytka, bonboniera, večeře a sladkopoblné řeči o lásce..
Sama víš, že nyní už je po všem, nejde znovu vstoupit do té samé řeky, ani kdyby on se zgruntu změnil ( o čemž pochybuji).
jemu ale nejde o lásku , jde mu o znovuzískání pozice Ovladatele tvého života - udělá proto cokoli, aby tě měl znovu pod kontrolou a ovládal tě.
Nelíbí se mu tvé sebevědomí, nelíbí se mu tvůj úspěch a práce - co je to za člověka, když ti takové věci nepřeje - takto se chovají naši nejbližší - ne takto se chová nepřítel č.1.
Myslím, že i kdybys nepotkala milého kluka sama bys došla do stádia kdy chceš opustit manžela, osamostatnit se začít svůj život naprosto v jiném duchu..
Milovala jsi ho dlouho a oddaně, ale tvůj věk, vzdělání a kolektiv v práci ti ukázal kdo opravdu jsi, jakou máš hodnotu a jak jinak by mohl vypadat tvůj život - bez něj.
přeji hodně štěstí, nebudu radit, či opusti nebo zůstat - jedno vím - už ho nemiluješ a to se změnit nedá.

Ahoj, prosím mysli hlavně na děti, těmi hádkami neskutečně trpí, ikdyž třeba pak vypadají v pohodě. I Tobě by bylo bez něj stokrát líp (nebo tisíckrát?) Přeji at dobře rozhodneš! 

@Anonymní píše:
Ahoj mamči, omlouvám se za anonym, ale je to pro mě dost citlivé téma. Vlastně ani nevím, jestli je pro mě nějaká rada. Asi se jen potřebuji vypovídat .
Trošku svůj příběh zkrátím, abych neseděla u PC do rána .
Jsem se svým manželem téměř deset let, máme dvě krásné děti. Manžel byl můj první a doposud poslední partner - o něm se nic takového tvrdit nedá. Přede mnou měl pár známostí a během našeho vztahu mě často podváděl . Měli jsme různé krize - menší, větší, hádky - myslím asi tak jako v každém manželství. Musela jsem tolerovat jeho úlety, jeho závislost na mámě, všechno mělo vždycky přednost před rodinou..... A já, jako správná milují manželka a dobrá máma jsem vždycky všechno žehlila, odpouštěla a snažila jsem se, aby jsme fungovali jako „normální“ rodina. Často jsem kvůli němu brečela, měla jsem problémy se sexem, protože jsem si ho představila s jinou a udělalo se mi špatně - takže oslovení „ty jsi frigidka“ a podobné, jsem slyšela poměrně často. Jeho mámě jsme MUSELI!!! postavit barák, protože v bytě se jí nelíbilo - stavěli jsme sami, bez moci jakékoliv firmy, takže manžel tam byl v podstatě každý den, téměř dva roky… Když jsme měli jet na dovolenou, vzal si v práci volno, ale nakonec jsme nikam nejeli, protože nová okna a střecha na jejím baráku prostě byla důležitější (podotýkám, že ona už dva roky bydlí v hotovém a my ještě pořád nemáme dodělané skoro nic - maličkosti, dodělávky, které už asi nikdy nikdo nedodělá… )
Ale jelikož jsem manžela milovala, tak jsem prostě všechno zkousla, a fungovala normálně dál jako máma i jako manželka. Snažila jsem se sama sobě i svému okolí namlouvat, jak jsem v pohodě, jak nám to spolu bezvadně klape.....
Jenže jsem začala studovat VŠ a našla jsem si skvělou práci, ve které jsem poměrně hodně úspěšná, mám hodně kontaktů, můžu úplně bez problémů kecat prezidentovi firmy do chodu společnosti, do marketingu,........
A manžel pomalu začal zjišťovat, že už na něm nejsem tak závislá, a že už se nezajímám jen o něj a o děti, ale mám i jiné zájmy - starala jsem se o ně pořád stejně, jen jsem musela poupravit svůj spánkový režim na maximálně 3 hodiny denně, abych všechno stíhala. Ale nevadilo mi to, jde jen o zvyk… Manželovi to bohužel asi naopak vadí a to hodně. Prostě jsem se změnila, vím to o sobě, už nejsem jen domácí puťka, která poslouchá na slovo, ale naučila jsem se být cílevědomá, zvýšilo se mi sebevědomí. To manžel před pár měsíci pomalu přestal rozdýchávat a doma začalo být dusno. Vyčítal mi práci, školu, říkal mi, že jsem nevděčná (musím být vděčná jeho mámě a babičce za to, že jsme si u nich mohli přistavit část domu… ). No, prostě mu začalo všechno strašně vadit a já tím, jak jsem se povahově změnila, jsem zjistila, že už k tomu člověku vlastně vůbec nic necítím, vím, že nejsem šťastná, že mám celý život před sebou (je mi 26 let)a nedokáži si představit dalších 40 let takového omezování a smutku.
A do tohoto pekla, aby toho nebylo málo, se objevil někdo třetí. Kluk, který má rád mě, má rád mé děti. Básní o mě, denně mi telefonuje, jezdí za mnou - ve vší slušnosti (většinou si jen povídáme, sem tam proběhne nějaká pusa - fakt pusa, žádné líbání…), prostě se s ním cítím hezky, jsem s ním šťastná a uvědomuji si, že jsem nikdy nic takového nezažila. S manželem proběhlo první měsíc sem tam nějaké rande typu procházka, kino,… ale po měsíci jsme začali stavět a od té doby u nás bylo všechno jen o práci a o šetření peněz…
Došla jsem k závěru, že už nevím, co dělat se svým manželstvím, co dělat s celým svým životem. S manželem se poslední dobou neustále hádáme, on má histerické výbuchy, dělá šílené scény - nedávno dostal vztek, ani nevím proč, chytil můj notebook a začal na mě histericky řvát, že ho vyhodí z okna. Tak jsem se rozbrečela - se mnou i děti (sakra, proč každou hádku vyvolává před dětma???), prosila jsem ho, ať mi ten počítač na chvíli vrátí, že si jen udělám zálohu dat do školy a do práce… Tak křičel, že počítač může za všechny naše problémy, že nám ničí manželství… podařilo se mi ho uklidnit tak cca po půl hodině. Chvíli byl klid, tak jsem uklidnila a uložila děti do postele a on začal zase řádit jak magor, ve finále alespoň rozerval kabely od internetu…
Takové a podobné akce u nás poslední dobou bývají nějak často. A potom si chtěl promluvit, že prý proč já jsem se najednou tak strašně změnila. Řekla jsem mu, že už takového života mám plné zuby, že už mě to nebaví, prostě chci být šťastná…A on se mě zeptal, jestli ho ještě miluji. Tak jsem mu popravdě odpověděla, že vůbec nevím, co k němu cítím, že jsem strašně zmatená, v srdíčku, že ho budu mít pořád, protože je táta mých dětí, ale víc nic…
Asi se mu to trochu rozleželo v hlavě, začal mi doma pomáhat, chová se ke mě více méně hezky - občas má nějaký výbuch, ale strašně mě vytáčí, když mi začne vykládat, že on se o všechno stará, uklízí, pečuje o děti a já, že si toho nevážím - jelikož tahle změna u něj funguje cca 10 dní, tak se mu musím lehce smát . Když mu oponuji tím, že já tohle všechno musela zastávat celých x let co jsme spolu, a že jsem na všechno byla sama, protože on měl většinou něco důležitějšího, tak to přešel s tím, že to je prý něco úplně jiného
No, ale prostě se snaží… Denně mi říká, že mě miluje, že mě nechce ztratit (nevím, jestli u něj nejde spíše o zvyk, být se mnou ). Podotýkám, že o tom druhém klukovi nic neví… Dneska mi opět udělal scénu, protože měli přijet na návštěvu moji rodiče (ti o našich problémech nic nevědí, nechci jim přidělávat starosti, dokud sama nebudu mít jasno, jak budu pokračovat dál). Rodiče jsem viděla naposledy na Silvestra, od té doby nic. Takže oni se k nám chystali celý natěšený, jak mě a děti uvidí, a manžel mi začal dělat scénu, že radši někam odjede, protože nebude poslouchat nějaké výčitky a moje pomluvy , tak jsem mu vysvětlovala, že rodiče o ničem nevědí, asi mi to nevěřil, ale doma nakonec zůstal - hnedka po odjezdu rodičů mi vykládal, jak prý se na něj taťka divně tvářil . Tak jsem mu na to odpověděla, že on kdyby se vrátil po 28 hodinách v práci a ještě měl absolvovat návštěvu malých raubířů, tak by se asi taky netvářil zrovna šťastně.......Něco si zabrblal pro sebe a odešel si sednout k počítači… Po chvíli zase hádka, že prý ho všude dělám nejhorším, že ho pomlouvám, a že dělám všechno proto, abych nás rozdělila. V klidu jsem mu řekla, že už toho mám dost, že potřebuji trochu klidu a že se od něj odstěhuji. Řekla jsem mu, že si najdu byt ve stejné lokalitě, jako teďka bydlíme, aby mohl každý den vídat děti - nechci mu dělat problémy, sedla jsem k internetu a našla pár volných bytů v okolí. Tak zase remcal, o tom, jak všechno ničím. No, ve finále to dopadlo tak, že vydržel být vzhůru až do půl jedné, někde vyčaroval nádhernou kytku, bonboniéru, a valentýnské přáníčko. Řekl mi, že ani po tom všem se jeho city ke mě nezměnily, a že mě nechce ztratit. Potom si šel lehnout a než usnul, tak mi ještě řekl, že dnes půjdeme na večeři .
Jenže, já vůbec nic necítím, nechci jít na večeři a hrát si na spokojenou rodinku. Mám divný pocit, výčitky, že jsem ho asi zradila, tím, že moje city k němu se změnily. Ale já vážně necítím nic jiného než lítost. Nechci mu ublížit, ale ani nechci čekat, kdy mu zase rupne v bedně a začne blbnout. Myslím, že mám nárok na trochu klidu a štěstíčka. A nemám tenhle názor jen proto, že se mi v životě objevil někdo další, to vůbec ne. On se objevil až později a vlastně ani nevím, jestli bych měla chuť hnedka si začít s někým dalším.
Nevím, co mám dělat. Jestli se snažit znova slepit manželství nebo si mám dát šanci na lepší život?Omlouvám se za zmatený román, ale sama už se s tím nějak neumím poprat

Ahojky všem,
Potřebuji se vypovídat a asi i znát názor někoho jiného na to jak to u nás doma je.
S manželem jsme spolu 7 led. 6 let bylo vše perfektní a já si neuměla představit život s někým jiným i když někdy naše tak rozdílné povahy mě dost vytáčely. Připadá mi jaky by teď co máme malého (9 měsíců) mi spadly růžové brýle. Vždy bylo více méně vše na mě (vaření, účty, úklid a vše ostatní). Manžel mi s něčím pomohl jen když sám chtěl a když jsem ho o něco požádala, když se mu prostě nechtělo tak nehnul brvou. Mě se kolikrát taky nechtělo vařit nebo uklízet, protože jsem byla stejně jako on unavená z práce, ale musela jsem to překousnout.
Těhotenství jsem měla rizikové a jeho polovinu jsem jen proležela. Nesměla jsem absolutně nic dělat. Manžel doma uklízel, vařil a dával na mě pozor, abych nic nedělala, byl úžasný. Ale po narození našeho syna je absolutně vše na mě. Manžel doma neudělá vůbec nic, na nic nesáhne. Nikdy mi neřekne, ať si taky chvíli odpočinu, že to udělá. O malého se stará, jen když vařím, či jsem v koupelně a už už kouká, kdy budu hotová, aby se mohl zase v klidu koukat na televizi či být u počítače. Když má volno, občas chodí se mnou ven s kočárkem nebo se chodí ven na celou noc bavit. Když po něm něco chci tak je naštvaný, že má volno a chce si ho taky užít, když jsem se ho zeptala, kdy že budu mít volno já. Bylo mi řečeno, že do práce nechodím a mám volno pořád. Za celý den si sednu jen když malý spí, jinak musím jezdit s kočárem nebo doma na něj dávat pozor. Navíc si vše zařizuji sama. Tahám s kočárem nákupy, vybírala jsem sama autosedačku a jídelní židličku, pro kterou jsem si i s malým sama zajela vyzvednout. Jeho defakto k ničemu nepotřebuji. Jeho chování ke mě je vyloženě jako ke služce. Když si s ním chci promluvit, tak já vytvářím vlny a já mám problém ne on. Přitom mi pořád říká jak mě miluje a malého taky. Věřím mu to, ale vůbec si neuvědomuje jak je vůči mě sobecký a tím mě taky ztrácí. Zjistila jsem, že už ho nemiluji a to definitivně. Mám ho moc ráda a záleží mi na něm, ale už to není láska, tu ze mě vyrval.
Byt ve kterém bydlíme je můj a na něj nemá nárok, takže kdybychom se rozváděli máme na rozdělení jen auto a vybavení bytu. Ale má mateřská skoro pohltí výdaje za byt, takže ho potřebuji finančně. Jenže on je beze mě taky úplný nic. Je jako dítě, opravdu. Nic si nedokáže sám zařídit, vše leží na mě a já tak moc potřebuji nějakou oporu. Už jsem se i rozhodla, že jestli to takto budu cítit po mateřské, kdy nastoupím znovu do práce a nebudu na měn už finančně závislá, rozvedu se, ale občas už mám 100 chutí mu sbalit kufry teď. Jako včera, kdy jsem mu říkala, že jsem konečně mluvila s vedoucím řemeslníků, kteří pod námi rekonstruují byt, aby se k nám přišel podívat na dveře, které se špatně zavírají. Manželovi jsem už 2× říkala, že toho chlapa o to požádám a on nic a když se konečně stalo, tak jsem nakonec byla ta špatná, že jsem s tím chlapem mluvila sama. A ještě když jsem byla k kočárkem venku, tak mi manžel volal, že má hlad. Řekla jsem mu, že budu doma asi tak za hodinu a půl, ať si tedy udělá kuře s rýží. Odpověděl mi, že se mu nic nechce dělat, tak se půjde najíst ven. To jsem se ohradila, že jedl venku den před tím a že by se mohl najíst taky doma, tak mi řekl, že fajn, tak až přijdu tak mu to jídlo udělám. Opravdu chování jako ke služce, připadám si tak méně cenná.
Díky všem, kteří si to přečetli.

Nevím, jestli zůstávat ve vztahu dál, jak byste se rozhodli vy? Nerada bych, aby si to manžel přečetl, proto anonym.

Když jsme ještě nebyli manželé, měla jsem ve vztahu krizi. Přišlo mi, že mě partner zanedbává, že všechno (práce, koníčky, vlastní zájmy) jsou pro něj přednější. Vztah ale fungoval: dobrý sex, čas sami pro sebe, přítel na mě čekával s večeří, atd. Jen náš společný čas byl na můj vkus dost pozdě večer, pak jsem ale začala pracovat krátký - dlouhý a po práci jezdila domů až kolem 22hod, takže mi to nevadilo, ve dnech volna jsem se dospala.
Přesto jsem se ale cítila zanedbávaná a opomíjená, plus mi vadilo, že partner stále neřešil vztahové věci z minula, čímž jsem v naší společné budoucnosti neměla žádnou jistotu.
Někoho jsem potkala a zamilovala se. Bylo to intenzivní, ale velmi krátké na to, dělat nějaká životní rozhodnutí. Cítila jsem se s ním super, žensky, milovaná, ve středu pozornosti a sex byl nejlepší, co jsem kdy zažila. Říkal, že by se mnou chtěl být, že čeká, že se rozhodnu od přítele odejít, že se nechce dělit, ale žádné společné plány nenavrhl a já začala mít podezření, že v jeho životě nejsem jediná (jednou jsem u něj v koupelně našla dlouhý hnědý vlas a jindy zase měl „schovaný“ můj kartáček, který jsem u něj měla v koupelně, atd.)…No, něco mě prostě brzdilo od přítele definitivně odejít.
Přítel na můj románek mezitím přišel a začal bojovat. Dořešil minulost, požádal mě o ruku a otěhotněla jsem s ním. Udělala jsem za milencem (D.)tlustou čáru, vdala se, přivedla na svět dceru, byla relativně spokojená, ale na milence ne a ne zapomenout.
Když byl holce rok, sešli jsme se a začalo to nanovo. Najednou jsem rozkvetla, shodila poporodní kila, začala o sebe dbát, cítila se dobře, šťastná, žensky. Jenže tentokrát nebyl sám ani D. Vztah jsme chvíli pytlíkovali aby nevěděl můj, ani jeho, organizačně docela věda (natož když jsem musela řešit hlídání malé). Pak jsem ale s manželem opět otěhotněla a vztah s D. vzdala.
Jsem rok po porodu druhého dítětě a nejsem spokojená. S manželem žijeme vedle sebe, ne spolu. On je nastavený na práci, koníčky, vlastní zájmy, spát chodí kolem 3-4hod ráno. Já usínám v 10hod s dětmi, ráno vstávám mezi 6-7, manžel si spí třeba do 10 nebo i 11hod a to včetně víkendů. Pak vstane, nasnídá se, já jdu s dětmi obědvat, prostě se total míjíme. Sex byl za poslední rok 1×. Mám pořád 10kg nahoře, cítím se nimilovaná, zapšklá, ze spousty věcí viním manžela. Prostě se vedle něj necítím dobře a vím, že potřebuju chlapa, který mi dokáže dát pocit, že mu na mě záleží jinak, než tím, že bude pořád pracovat.
Je to divné, s tím, kdo měl jiné bokem, jsem se cítila lépe, než se seriozním chlapem, který je mi věrný a snaží se nás zabezpečit. Je to zabezpečení ale k něčemu, když se skoro nevidíme, s dětmi nemá čas/energii pomáhat ani si moc hrát?
Vím, že dokud budu v tomto vztahu, budu jen otrávená a žít jak stará zapšklá panna, kterou nikdo neobejme, nepohladí. Přemýšlím, co dál. Mám chuť odejít, ale ještě 2 roky budu na RD a pak hledat novou práci (můj podnik zkrachoval).
Potřebovala bych ale někam do práce, mezi lidi. 3 roky již sedím doma a nedělá mi to vůbec dobře.
CO byste radily nebo na mém místě dělaly vy? Manžela vím, že nezměním Můžu se jen snažit si na tento život zvyknout…

@Anonymní píše:
Nevím, jestli zůstávat ve vztahu dál, jak byste se rozhodli vy? Nerada bych, aby si to manžel přečetl, proto anonym.Když jsme ještě nebyli manželé, měla jsem ve vztahu krizi. Přišlo mi, že mě partner zanedbává, že všechno (práce, koníčky, vlastní zájmy) jsou pro něj přednější. Vztah ale fungoval: dobrý sex, čas sami pro sebe, přítel na mě čekával s večeří, atd. Jen náš společný čas byl na můj vkus dost pozdě večer, pak jsem ale začala pracovat krátký - dlouhý a po práci jezdila domů až kolem 22hod, takže mi to nevadilo, ve dnech volna jsem se dospala.
Přesto jsem se ale cítila zanedbávaná a opomíjená, plus mi vadilo, že partner stále neřešil vztahové věci z minula, čímž jsem v naší společné budoucnosti neměla žádnou jistotu.
Někoho jsem potkala a zamilovala se. Bylo to intenzivní, ale velmi krátké na to, dělat nějaká životní rozhodnutí. Cítila jsem se s ním super, žensky, milovaná, ve středu pozornosti a sex byl nejlepší, co jsem kdy zažila. Říkal, že by se mnou chtěl být, že čeká, že se rozhodnu od přítele odejít, že se nechce dělit, ale žádné společné plány nenavrhl a já začala mít podezření, že v jeho životě nejsem jediná (jednou jsem u něj v koupelně našla dlouhý hnědý vlas a jindy zase měl „schovaný“ můj kartáček, který jsem u něj měla v koupelně, atd.)…No, něco mě prostě brzdilo od přítele definitivně odejít.Přítel na můj románek mezitím přišel a začal bojovat. Dořešil minulost, požádal mě o ruku a otěhotněla jsem s ním. Udělala jsem za milencem (D.)tlustou čáru, vdala se, přivedla na svět dceru, byla relativně spokojená, ale na milence ne a ne zapomenout.
Když byl holce rok, sešli jsme se a začalo to nanovo. Najednou jsem rozkvetla, shodila poporodní kila, začala o sebe dbát, cítila se dobře, šťastná, žensky. Jenže tentokrát nebyl sám ani D. Vztah jsme chvíli pytlíkovali aby nevěděl můj, ani jeho, organizačně docela věda (natož když jsem musela řešit hlídání malé). Pak jsem ale s manželem opět otěhotněla a vztah s D. vzdala.
Jsem rok po porodu druhého dítětě a nejsem spokojená. S manželem žijeme vedle sebe, ne spolu. On je nastavený na práci, koníčky, vlastní zájmy, spát chodí kolem 3-4hod ráno. Já usínám v 10hod s dětmi, ráno vstávám mezi 6-7, manžel si spí třeba do 10 nebo i 11hod a to včetně víkendů. Pak vstane, nasnídá se, já jdu s dětmi obědvat, prostě se total míjíme. Sex byl za poslední rok 1×. Mám pořád 10kg nahoře, cítím se nimilovaná, zapšklá, ze spousty věcí viním manžela. Prostě se vedle něj necítím dobře a vím, že potřebuju chlapa, který mi dokáže dát pocit, že mu na mě záleží jinak, než tím, že bude pořád pracovat.
Je to divné, s tím, kdo měl jiné bokem, jsem se cítila lépe, než se seriozním chlapem, který je mi věrný a snaží se nás zabezpečit. Je to zabezpečení ale k něčemu, když se skoro nevidíme, s dětmi nemá čas/energii pomáhat ani si moc hrát?
Vím, že dokud budu v tomto vztahu, budu jen otrávená a žít jak stará zapšklá panna, kterou nikdo neobejme, nepohladí. Přemýšlím, co dál. Mám chuť odejít, ale ještě 2 roky budu na RD a pak hledat novou práci (můj podnik zkrachoval).
Potřebovala bych ale někam do práce, mezi lidi. 3 roky již sedím doma a nedělá mi to vůbec dobře.
CO byste radily nebo na mém místě dělaly vy? Manžela vím, že nezměním Můžu se jen snažit si na tento život zvyknout…

jdi do toho, máš mou plnou podporu, pan D vypadá jako zodpovědný a trvale milující partner, budoucí skvělý táta tvých dalších budoucích dětí, určitě zase rozkveteš