1. porod - nevím, do čeho jdu
- Porod
- Tiger-lily
- 19.09.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Stres. Práce. Svatba. Moc práce. Zařizování.
Jsou to dostatečné důvody, proč má perioda zpoždění. Není potřeba hledat jiné. V klidu čekám, kdy dorazí.
Po snídani je mi nějak divně, zítra to nebudu s tím jídlem tak přehánět. Dodržím své předsevzetí a další den snídám jen jablko. Po příchodu do práce zvracím jablko. Začínám přemýšlet o svém zdravotním stavu a dalšího dne pro jistotu snídám čaj. Následně zvracím čaj.
„Budu muset k doktorce, to není normální. Je mi blbě i z čaje,“ stěžuju si kamarádce.
Ta mě zrentgenuje pohledem a začne se smát. „To je jasný, jsi těhotná.“
Já těhotná? Ne, to není možné. Ale raději jdu koupit test. Protože mám ráda napětí, nechávám si provedení testíku až na ráno. A samozřejmě, dvě čárky jsou tam.
Tak jo. Jsem těhotná. Zatím mě to nechává v klidu. A pak to dorazí k cíli i mým dlouhým vedením. Moment. To budu muset RODIT. Ne. Co teď? Co mám dělat? Hlášky o tom, že když to šlo dovnitř, musí to jít ven, mě opravdu neuklidňovaly. Začala jsem shánět informace o těhotenství i o porodu a protože jsem se nějakým velkým štěstím vyhnula popisům těch nejbrutálnějších porodů, byl pro mě největším strašákem nástřih.
Následující měsíce ubíhaly docela rychle. Špatně už mi nebylo. V pátém měsíci jsem nedopla rifle. V sedmém se mě pár odvážlivců zeptalo, jestli náhodou nejsem těhotná. A sem tam nějaký rejpal se otázal, jestli už mám výbavičku, se kterou jsem nijak nespěchala.
14 dní před porodem jsem šla na výšlap s partou. Někteří zúčastnění byli trochu neklidní a ptali se, jestli nemám strach, že porodím v lese. Řekla jsem, že ne, že jsou s námi dva doktoři, tak je to v klidu. Týden před porodem jsem utíkala tři kilometry v bouřce. Den před porodem jsem vylezla na lešení.
Menší problém nastal s výběrem porodnice. Vzhledem k tomu, že spádové pracoviště je opředeno pověstmi, že primářem je sám Jack Rozparovač, začala jsem se bát. Z historek matek, které se dostaly do jejich spárů, jsem nabyla dojmu, že tamní parta tyranů se řídí heslem: Co se dá rozřezat, to už nám neuteče, a zejména si dávají záležet na dlouhém utrpení rodiček, ve sváteční dny navíc utrhnou sem tam nějakou tu dětskou hlavičku.
Proto jsem si zvolila menší porodnici, kde se mi prostředí zdálo dostatečně Tiger friendly a nekolovaly o něm takové zvěsti, nebo se ke mně alespoň nedostaly, což mi postačilo ke klidu na duši.
V pátek ráno jsem šla na kontrolu do porodnice. Do termínu zbývalo 10 dní. Vše bylo v pořádku a doktor mě pozval na další kontrolu s tím, že se zatím nic nechystá. Pak ještě hurá na monitor, snad to nebude trvat dlouho. Sestra mi přehodí pásy přes břicho a odchází do prosklené kukaně klábosit s kolegyní.
Chvilku dámy plkají a pak se upřeně zadívají tam, kde je vidět moje KTG. Vytřeští oči, vyskočí jak píchnutá sršněm a utíká ke mně. Druhá hned za ní. Mně prokmitnou hlavou všechny katastrofické scénáře. Už v duchu vidím, jak přibíhá další personál, jak mě házejí na kolečkovou postel a s pokřikem „akutní císař“ rozrážejí dveře sálu. Naštěstí se nic takového nekoná. Sestra znuděně přežvýkne, pootočí mi pásy a řekne: „Dobrý, zas byl spadenej pás.“
Odpoledne mi nebylo dobře, tvrdlo mi břicho, šla jsem si lehnout. Ještě jsem se vyhrabala, abych nakrmila psa a pak už jsem počítala kontrakce. Byly sice slabé, ale přicházely pravidelně po pár minutách, tak jsme raději vyrazili.
Na příjmu byla sestřička milá, i když jsem se jim tam vynořila tak na večer a jdou na mě kouknout, jak to s tím porodem vypadá. Rozdíl oproti rannímu vyšetření byl, že už se něco chystá.
„Kdybyste byla místní, pošleme vás ještě vyspat domů. Ale že jste přespolní, tak si vás tu necháme.“
Po tmě vpluju do pokoje a pod deku.
„Kdyby vám odešla voda, přijďte za mnou nebo na mě zazvoňte tady na ten zvoneček. A snažte se co nejvíc si odpočinout.“
Za chvilku se vedle mě ozve pláč a maminka z vedlejší postele se zvedá k miminku. Mám z toho trochu šok, myslela jsem, že mě dají mezi další hekalky.
Zavírám oči a docela se mi daří spát. Probudí mě až plodová voda. Nekonala se žádná velká rána, ale jasně jsem cítila, že ze mě něco teče. Poslušně to chci jít nahlásit. Zvonění je pro důchodce, já jdu. Hop z postele, zatočila se mi hlava a švihla jsem sebou o zem. Čas hrdinských činů skončil. Snažím se vyškrábat zpět do postele a raději zvoním.
Po vyšetření mě odesílají ještě lehnout. Po dalším vyšetření mě berou na sál, předchází tomu ještě křížový výslech. Ne, skutečně nemám zrovna náladu si vzpomínat na anamnézu příbuzných až do pátého kolena, byla bych docela ráda, kdyby to nechali někdy na potom. Následuje holení.
„Trochu vás tu doholím, kdyby bylo potřeba něco šít,“ ohodnotila sestra moje třídenní strniště a pustila se do práce. Ucukla jsem.
„Co je? Vždyť se holíte?“
„To jo, ale ne tupou žiletkou!“
Ještě klystýr. Z toho jsem měla taky slušné bobky. Ale hodná sestřička mě ujistila, že tři čtvrtě litru vlažné vody k výplachu střev bude hotový wellness. Pak to bylo dost rychlé. Naštěstí jsem přímo ve svém porodním boxu měla sprchu i záchod, tak jsem to střídala. Dost času jsem strávila ve sprše, teplá voda na břichu zmírňovala kontrakce. Když přestal působit klystýr, uvelebila jsem se v křesle a ještě podřimovala. Sem tam se objevila asistentka, prohlédla mě, zkontrolovala ozvy a zase zmizela.
„Vy jste tu tak potichu, ani o vás nevíme,“ smála se.
Začalo jít do tuhého. Válení se v křesle přestalo být příjemné. Opírala jsem se o lůžko s rozkročenýma nohama a prodýchávala kontrakce. Asistentka si zavolala posilu. Napíchly mi kanylu a daly mi do ní fýzák, prý pro případ, kdyby bylo něco nutné připíchnout. Hm, tak nevím, jestli tohle nemohly udělat až tehdy, kdy by to náhodou bylo potřeba. Musela jsem si lehnout a nohy mi zvedly do podpěr. Pak mě asistentka vyzvala, ať při další kontrakci zatlačím.
Neměla jsem ani páru, jak se vlastně u porodu tlačí. Myslela jsem, že se musí jako zatlačit někam z břicha do pochvy a hned jsem se taky o tu blbost pokusila. Oči mi vylezly z důlků jak v komiksu za doprovodu zvuku asi jako ííííííííííííííí. K porodu to nepřispělo. Až potom mi asistentky řekly, že mám tlačit na konečník, jako na záchodě. Žádný tlak jsem tam necítila, takže jsem neměla nucení tlačit.
„To bolí,“ ošívala jsem se.
„No jo, porod bolí,“ pokrčila asistentka rameny.
Při dalším pokusu o zatlačení mi spadly nohy z podpěr a začala jsem se kroutit. Asistentky mi nohy připoutaly řemeny, prý abych nekopla mimino. V tom okamžiku mi bylo jasné, že odtamtud už celá neuteču. Do té chvíle jsem přemýšlela, jestli neskočím dolů a nezdrhnu jim. Byla jsem tak vyjukaná, že jsem se ani nepokusila proti spoutání protestovat. Ale při dalším zatlačení jsem asistentky náležitě odměnila. Zatlačila jsem, následoval takový gejzír, že filmaři piss porna dodnes litují, že tam nebyli. Asistentky se mazaly převléct.
Převlékly se, přivolaly doktora. Doktorovi za chvilku končila noční, ospale se opíral o parapet a pokoušel se zvednout všeobecnou náladu tím, že vykládal vtípky. Asi byly legrační, ale já je nějak moc nevnímala. Asistentky přišly v čistém, mohla jsem tlačit. Teď už naostro. Zatlačila jsem asi dvakrát a při třetím zatlačení to tak štíplo, že jsem málem vyskočila z lůžka. V tom nepokračuju! Au! Už nechci!
Naštěstí to byla hlava, takže to nejhorší bylo za mnou. Zatlačila jsem ještě jednou, už mírně, a vyklouzlo tělíčko. Pak ještě placenta, vše v pořádku, doktor že mě ještě zkontroluje. Rukou mi vyšetřil spodek.
„To budete dělat ještě mockrát,“ snažil se zakončit můj porod posledními zbytky humoru po noční, když do mě strkal prsty v gumové rukavici.
„Už nikdy!“
Pak mi moji holčičku položili na prsa k přisátí, pamatuju si na ten spláclý nosík, černé vlásky, malinkou pusinku a tělíčko. Tak jsme to spolu krásně zvládly.
Přečtěte si také
Vždycky jsem si myslela, že svoje dítě nikdy neuhodím. Pak jsem mu dala facku
- Anonymní
- 06.10.26
- 108
Jednu věc jsem měla ve výchově svých dětí vždycky jasnou. Nebudu je bít. Sama jsem jako dítě dostávala facky a párkrát i pořádně přes zadek. „Škoda každé rány, která padne vedle,“ slýchala jsem...
Tchyně má klíče od bytu a chodí bez ohlášení. Manžel to neřeší
- Anonymní
- 06.10.26
- 112
Klíče od našeho bytu dostala tchyně jen pro případ nouze. Jenže postupně je začala používat kdykoli se jí zachce. Nosí polévku, přerovnává věci, kontroluje domácnost a manžel tvrdí, že bych měla...
Dělala jsem vše pro podporu jeho imunity. Stejně byl syn ve školce pořád nemocný
- Anonymní
- 06.10.26
- 106
Když Matěj loni nastoupil do školky, počítala jsem s tím, že první rok bude horší. Rýma, kašel, jednou za čas teplota. Jenže realita byla taková, že byl doma snad každé dva týdny. A já málem přišla...
Manžel domů „donesl“ pohlavní nemoc. Tvrdí, že mě nepodvedl
- Anonymní
- 06.10.26
- 223
K lékařce jsem šla kvůli potížím, které jsem nejdřív přičítala něčemu banálnímu. Výsledek vyšetření mě zaskočil. Manželovi jsem řekla, že by se měl nechat vyšetřit také, ale on odmítá připustit, že...
Dcera začala používat slovo „normální“. Zjistila, že naše rodina normální není
- Anonymní
- 06.10.26
- 119
Dcera už pomalu dorůstá do věku, kdy má na všechno vlastní názor a hlavně potřebu mi ho pravidelně sdělovat. Čím je starší, tím častěji také zjišťuji, že věci, které jsem ještě před pár lety...
Máma celý život řešila moji váhu. Teď začala hlídat i moji dceru
- Anonymní
- 05.10.26
- 883
Od dětství jsem poslouchala, že mám silná stehna, neměla bych si přidávat a některé oblečení mi nesluší. Dlouho jsem věřila, že to maminka říká pro moje dobro. Když ale stejné poznámky začala...
Spolužačka dcery (11) kouří. Konfrontovala jsem její matku a nestačila se divit
- Anonymní
- 05.10.26
- 1522
Podle mého soudu jsou děti ve věku kolem deseti let opravdu ještě příliš malé na to, aby nebyly pod dohledem rodičů. Potvrdilo se mi to hned po prvním týdnu školy. Dcera totiž přišla domů a svěřila...
Na svatbu dcery nepůjdu, pokud tam bude její otec. Jsem špatná matka?
- Anonymní
- 05.10.26
- 1641
Možná mě za to odsoudíte, ale já opravdu nevidím jiné řešení. A není mi z toho vůbec dobře. Když byly moje děti v pubertě, rozvedla jsem se s jejich otcem. Nebyl to jednoduchý člověk a po rozvodu...
Po porodu jsem bývala emoční troska. Překvapilo mě, jak se zachoval manžel
- Anonymní
- 05.10.26
- 856
Když se mi narodila má prvorozená dcera, byl svět jako pohádka. Holčička nám spala skoro celou noc a byla obecně neskutečně hodné miminko. S manželem jsme byli v tu dobu snad nejšťastnější pár na...
Manžel přestal dávat spropitné. Tvrdí, že už tak všechno stojí moc
- Anonymní
- 05.10.26
- 1023
Nikdy jsme nebyli rozhazovační, ale ani jsme nemuseli počítat každou korunu. Když jsme šli s manželem do restaurace, nechali jsme obsluze něco navíc. Stejně tak v kavárně nebo když jsem šla ke...
TEMPERAMENT A SMRNC! gratulace k male 
…sem zvědavá na sebe chjoo 
gratuluju k dceři 
Gratuluji k dcerce 
- myslela jsem že s touhle praktikou skončili v těch českých moderních baby/matka friendly porodnicích tak před 30 lety 
