7 let s mlíkem
Moje kojení. Obsahuje kojonazi a mlíkomafiánské kecy, krásné chvilky mazlení s miminkem i okamžiky, kdy se zpětně divím, že jsem se na to nevykašlala.
Kojení mě nikdy ani trochu nezajímalo a ve snu by mě nenapadlo, že s ním strávím tolik času a budu se mu tolik věnovat.
Zachytila jsem letmo jakési útržky v hovoru: „Měla jsem zánět v prsu a musela jsem přestat kojit. Dvoje antibiotika mi nezabrala.“
„No tohle“, zakroutila jsem hlavou. To je pěkná prasárna, to kojení. „Zánět, hrozně to bolelo, hnis…“
„Brr,“ mě to bolí, jen při tom pomyšlení. „Mimčo se bez kloboučku nemohlo přisát.“
Raději si ani nepředstavuju, jak takový klobouček může vypadat. Fakt nezájem, prsa jsou od toho, že mají vypadat ťip ťop v šatičkách.
Ještě se dozvídám pikantnosti o vpáčených bradavkách. Nemám ale dost odvahy, abych na ty moje nechala někoho mrknout, čistě za účelem posouzení, jestli náhodou nejsou vpáčené. Asi ne, tak to pouštím z hlavy.
Kojení mi bylo připomenuto až na cvičení pro těhotné. Stává se z něj realita, kterou tak nějak přijímám a nepředpokládám, že se tím budu extra zabývat. Pochytím nějaké tipy, jak se má dítě přisát. Beru to jako samozřejmost. Doporučené pomůcky jako odsávačky nekupuju.
1. Dítě
„Aú,“ omráčila mě neskutečná bolest. To má být jako blbej fór? Já si myslela, že porodem to skončilo. Teď budu mít ještě zmasakrované bradavky. Dcerunka se ukázala, že má sací reflex výborně vyvinutý. S profesionální jistotou našla zdroj a nasála si bradavku až do krku. Zatínám zuby, prý to přejde.
Nový šok nastává hned další ráno. „Pomoc,“ někdo mi přes noc ukradl tělo a nastrčil sem nějakou herečku z pornofilmu. Přichází kamarádka a málem jí vypadne čokoláda z ruky hned ve dveřích.
„Co to je? Né, neříkej, že až budu kojit, že budu mít taky takový prsa!“
Mléko bylo tady a bylo ho hodně. Poté, co mě nehorázně bolelo tahání miminka za bradavky, mi začala další bolest z přeplněných prsou. Holčička pije, ale i tak je mléka až moc.
Sestřička mi poradí nahřívat a odstříkávat. Ach jo, jsem na to levá. Skoro nic se mi nepodařilo vydolovat. Hodná sestřička to udělá za mě, už je mi to úplně jedno. Vyvalím mega kozy z výstřihu čtyřlístkované košile a ona mě pár zkušenými hmaty všeho mléka zbaví. To je úleva. Učím se odstříkávat mléko. Nahřát teplým ručníkem, předklonit se, vzít misku, podložit látkovou plenkou a snažit se. Ale jo, jde to. A tak mi kojení zabírá první dny. Kojím, odstříkávám.
„Jupí,“ už to nebolí. Skoro ani necítím, když je malá přisátá, jen jakoby mě někdo hladil. Je to úplně super, pocucává, pak na chvilku přestane, mžourá na mě očičkama a já zase koukám na ni a zase cumlá. Protáhne si pidinožky, občas se zamyslí, zčervená, zatlačí a udělá parádní poklad do plínky. Fajn, přebalíme a pokračujeme. Nejspíš ji kojení baví, drží se mě ručičkama a neúnavně dundá. Pak bradavku pustí a zase ji pevně stiskne dásněmi. Tak to ne, rychle jsem se naučila trik, strčit jí do koutku malíček a rychle vyšprtnout bradavku ven. Malá je kouzelná, i po tmě bezpečně najde jídlo, ňufká nosíkem jako štěně, hledá ručkama a sama se umí přisát.
Kojení dvou, tříměsíčního děťátka pořád zabírá dost času. Vlastně je to pro maminku výhoda. Kdybych nekojila, určitě bych si nesedla a někde bych v tu dobu smejčila a lítala. Takhle si aspoň odpočinu a navíc se dají při kojení číst knížky nebo brouzdat po netu. Po kojení přes rameno, grcka skoro pokaždé, takže plínka nebo hadr přes rameno se stává součástí mého outfitu.
Růstové spurty opravdu existují. A dostavily se přesně v určených dobách. Řád a pohoda při kojení jsou fuč. Malá celé dny u prsou, ehm u prázdných plandajících nádobek. Snaží se pít. Prořvané noci, hrom aby do toho, vůbec se nedivím, že tím některá sekne a zacpe mimino flaškou. Nemám k tomu daleko. Ale po pár dnech je mléko zpět. „Hurá!“ V porodnici jsem takovou radost z předplněných prsou neměla, teď ano.
A přesně stejně to bylo u všech mých dětí, spurty jsou reálné. Takže když slyším řeči o tom, jak měla ta či ona slabé mléko, a došlo mléko, a musela! dát mimino na umělko v tomto období, tak opravdu nevěřím. Pouze mamča neměla nervy na spurt, tak ať to teda přizná. Je to jako se vším. Nic nejde úplně samo a musí se i zabojovat, aby se dosáhlo výsledku.
Asi tak pětiměsíční miminko už kdovíco oblízne. Prstíky, hračky, všechno putuje do pusy a bakterie osídlují náš kojící svět. Do té doby stačilo, jen máznout po kojení něčím mastným, teď to nepomáhá. Bradavky mám do krve rozpraskané a každé kojení je pro mě peklo. Mám zkusit kloboučky. No vida, ani o ně nemám být ochuzena. Ale dcerka to prokoukne velmi rychle. Šílený řev, kopání, prostě ten umělý dudel nechce. Vyhazuju klobouček a trpím.
Zachraňuje mě pevaryl v kombinaci s genciánkou. Ať má každý na tyto přípravky názor jaký chce, já na ně nedám dopustit. Pár máznutí a bradavky byly jako znovuzrozené. A navíc byl náš svět o tolik barevnější a veselejší. Mám fialový domeček, v něm fialovou holčičku, s fialovou pusinkou a fialovou podprsenku, jsem fialová.
Pak jsme začli s příkrmy. V půl roce jsem dala první zeleninku, tedy nedala. Kojenec odmítá cokoliv kromě mléka. Přišla první lžička, následovalo dávení, prskání a řvaní a prso do pusy. Do devíti měsíců byla dcera jen na mléku, než vzala na milost i jinou stravu a ještě tak v roce a půl dala kolikrát přednost kojení před obědem.
Naposledy jsem ji nakojila ve 2,5 letech, před odjezdem do porodnice.
2.Dítě
„Jupí a juchajdá,“ říkala jsem si. To je bomba, že kojím. Budu ušetřena dvou nejhorších okamžiků – bolesti při prvních přisátích a navíc mi přebytky odsaje starší dcera. Marně jsem čekala, že se ráno po porodu vzbudím s plnýma prsama. Celý den jsem dávala mimčo přisát. Bolest byla opět neskutečná. Dvouletou jsem při kojení vůbec necítila, novorozený syn měl větší záběr. A obrovský kluk přes celou postýlku měl hlad. Brečel, vztekal se, krmení nebylo. V podvečer jsem ho popadla a šla za sestřickou pro dávku umělka. Nejdřív mi ho nechtěla dát, ať zkouším kojit, ale já se nedala. Řekla jsem jí, že chci, aby se vyspal syn i já, tak ať kouká ten zatracenej nutrilon navalit a hned.
Paráda, oba jsme se krásně vyspali a ráno jsem přivítala s obrovskýma bombama. Tak a teď nasadím profesionální odsávačku. A houby. Dcerunka na prsa vrhla velmi ošklivý pohled a věnovala jim jediné slovo: „NECU!“ Tím situaci s mlékem navždy vyřešila. Pro sebe. Mě čekaly zase hodiny v předklonu s nahřátou plínou, protože ani obrovský hladovec nedokázal přemíru mléka vypít. A pak zase spurty, genciána, až jsem se prokojila k třetímu těhotenství.
Nějaký ten týden před porodem, při prodělaném zápalu plic, mléko pozvolna došlo. Synek je od přírody kliďas, takže se s tím tak nějak smířil a sám se odstavil. Zbytečná námaha, nic neteklo. Narozdíl od dcery byl dobrý jedlík všech příkrmů.
3.Dítě
Ráno mléko není. Laktační poradkyně mě uklidňuje, že je brzo. V papírech má napsáno, že se jedná o exotku, která už čtyři roky v kuse kojí. Tak mi důvěřuje a jde se raději rozčilovat k vedlejší mamince, která sice tvrdí, že kojit chce a vůbec jí to nejde. Většinu času má přitom dítě zapíchnuté v sesterně, pokuřuje před vchodem a dává jasně najevo, že se nemůže dočkat, až maloše někomu strčí. Tak si tak trochu sama hysterčím, jestli se mi to znovu podaří a rozkojím se. Prostě asi potřebuju nějaký důvod k mírnému vyšilování. Euforie z miminka je obrovská. Je mi fajn, vesele pobíhám po oddělení a i přes hrozbu, že měl být malý na operaci, ho mám u sebe.
A je to v pohodě. Naučil se přisát, krásně přibral a šli jsme na plánovanou operaci. Na JIP budu muset nosit odsáté mléko. Nemám odsávačku? Bohužel tam žádnou nemají, tak ji honem utíkám ulovit do blízkého obchodu. Jde to hrozně. Ale mám tři deci a nesu mému chlapečkovi na JIP, kde se snažím mu tu trochu dát stříkačkou. Čekám zase, až se prsa naplní a odsávám.
Už je toho míň. A příště zase míň. Po dvou dnech už jsme na normálním pokoji a kojit nesmím. Jen odsát a nakrmit ze stříkačky, protože musím zapisovat, kolik toho malý vypil a kolik vyčůral. Jenže není co odsávat. Mlíko je fuč. Odsávačka je pro mě zabiják kojení, ani náhodou nedokáže napodobit sání dítěte. Svévolně přestávám vyplňovat tabulku a strčím synovi prso do pusy. Hurá, mléko je zpět. Syn spokojený, já spokojená. Sestřičkám to suše oznámím a kupodivu je to OK. Nic se nestalo, papíry jsou stejně nejspíš jen k archivaci a já kojím dál. Malý pije, čůrá, tak už je zapisování zbytečné.
Jo, už jsem něco psala o spurtech a genciálně?
Po druhém roce přichází menší problém. Tentokrát změna. Nejsem těhotná, takže odstavování stylem „necu“, nebo „není“ nám nehrozí. Už jsem rozhodnutá kluka odstavit. Jeho noční hody na mých prsou už mě unavují a on je nepotřebuje. Ach jo, je to kruté. Přes den to jde, ale ty večery. Maminka u toho být nemůže. Nastupuje na to můj muž, nabízí malému přitulení na chlupatou hruď, což se syynovi ani trochu nelíbí a křičí: „MA-MA!“ No jo, jenže máma je za dveřmi a taky trpí. „Copak bys rád? Máslo? Maliny?“ Chvíli pláče a pak už spí. Celou noc, konečně. Ještě několik dnů bez másla, malin a na mléko je zapomenuto.
Teď, když se zeptám, jestli by si dal, kouká na mě, jako že se asi matka zbláznila. Už se mu nestýská. Mně ano. Byl to občas masakr a strávená spousta času, ale byl to úžasný čas s mými dětmi, tak snad ještě někdy příště zase.
Přečtěte si také
„Už na mě nesahejte!“ Na tchyni jsem vyjela před rodinou a pleskla ji přes ruku
- Anonymní
- 09.05.26
- 4022
Možná jsem to přehnala. Jenže po měsících, kdy moje tchyně ignorovala, že mi její neustálé sahání na břicho vadí, ve mně při jedné rodinné návštěvě něco prostě prasklo. A reakce, která přišla,...
Děti jsem si vysnila. Realita mateřství je pro mě ale velkým zklamáním
- Anonymní
- 09.05.26
- 2435
Vždycky jsem chtěla být mámou. Celý život jsem se těšila, až budu mít děti. Také mě stálo hodně úsilí vůbec otěhotnět. Věřila jsem, že mateřství bude krásné a naplňující, přesně tak, jak o něm...
Pokladní okomentovala moje vložky tak nahlas, že se otočila celá fronta
- Anonymní
- 09.05.26
- 1581
Chtěla jsem jen rychle nakoupit pár běžných věcí. Jenže když pokladní u pásu nahlas okomentovala balení vložek, které jsem kupovala, otočila se za mnou skoro celá fronta. A já měla chuť z toho...
Shodila jsem prvních pět kilo. Podle manžela je to jen „šroubek z tanku“
- Anonymní
- 09.05.26
- 869
Mateřství mi dalo dvě nádherné děti, ale vzalo mi mou postavu. Po porodu mi zůstalo dvacet kilo navíc. Dvacet kilo, která pro mě nejsou jen číslem na váze, ale těžkým batohem únavy, hormonálních...
Život na vedlejší koleji (4. díl)
- Anonymní
- 09.05.26
- 986
Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 2834
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 3823
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 3291
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 1185
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 1610
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
Jsi dobra, tri deti to uz je pro me sci-fi - a sen meho muze, jenze ma smulu, on to rodit nemusi, ze? A mne uz je 35, coz je vek, kdy jsem vzdycky tvrdila, ze s plozenim koncim…i kdyz nikdy nerikej nikdy ze?:-) U vas byly 3 planovane? Taky si ted uzivam malou prisavku, v poradi 2. 
A zrejme naposledy, o to vic se snazim si to uzit, s prvnim se mnou tak mavaly hormony a poporodni deprese, ze jsem pri kojeni spis furt brecela, nez si nejak vychutnavala tu blizkost miminka - a to mi malej bradavky ani nenicil… no kojila jsem rok a pul, pak uz nebyl zajem ani mliko. O to jsem ale vdecnejsi, ze jsem ted dostala druhou sanci si mimco a kojici chvilky opravdu uzit, a mala jakoby to citila, jak jsem z ni nadsena, a je strasne hodna a pri kojeni fakt roztomila 
Tak at se dari i dal a deti vam delaji jen radost! 
.
Užívej, myslím si, že je co užívat, i když jde „jen o krmení“. Plánované, no já tedy původně uvažovala klidně o 5 nebo 6, ale tři po dvou letech byl dost velký záběr.
. Tak jsem zvědavá, jak to tentokrát dopadne.
A deníček nemá být fakt žádná oslava superkojení 
To jsi musela zažít hrozné galeje, tak přeju už jen příjemné kojení.
