16 týdnů a najednou není!
- Prázdná náruč
- EEEDIT
- 29.03.10 načítám...
Přišla jsem o miminko v 16 týdnu.Bylo to hrozné a moc to bolí.
Jsem 12 let šťastně vdaná a mám dva nádherné chlapce 11 a 7 let. S manželem jsem se rozhodli, že chceme ještě jedno dítě a tentokrát se pokusíme o holčičku. Je mi 33 let, mám nadváhu a beru leta brášky na vyšší tlak.
Před těhotenstvím jsem se informovala u 5 lékařů, zda do dalšího těhotenství po zdravotní stránce mohu jít. Všichni lékaři po rozhovoru se mnou souhlasili. Jsem důsledná, když se do něčeho pustím a věděla jsem, že dodržování diety a správné životosprávy nebude u mě problém. Podle menstrulace, výpočtů a rad lékařky jsme vypočítali nejlepší dny na oplodnění a s velikou radostí zjistili, že to vyšlo na poprvé. V lednu jsem tedy spěchala k lékaři s hláškou, že mám pozitivní těhotenský test.
V obou těhotenství jsem měla těhotenskou cukrovku a musela jsem si píchat 4× denně inzulín a dodržovat dietu. Pod dohledem báječné doktorky jsem zdárně cukrovku zvládala i teď i když inzulín jsem si musela píchat za den 5×. Po pěti týdnech těhotenství jsem začala trochu krvácet. Neměla jsem žádné bolesti, ale ihned zajela k doktorovi. Podle ultrazvuku bylo vše v pořádku i akce srdeční byla vidět. Velikost plodu odpovídala jak měla a tak mě doktor poučil o klidovém režimu a odeslal mě domů. Poctivě jsem odpočívala a skoro celá domácnost přešla na mého báječného manžela. Zvládal to bravurně a já jsem ho s láskou a vděkem pozorovala a odpočívala. Krvácení přestalo, ale po pár dnech se situace opakovala a pak ještě jednou. V nemocnici mi opět udělali ultrazvuk, který ukázal, že uvnitř mě je všechno v pořádku a malá sraženinka, kterou před tím viděli se ztratila. Velmi mě to uklidnilo a i tělo to asi poznalo. Přestala jsem krvácet a začala se cítit velmi dobře.
Únava ustoupila, bolest prsou byla menší. Sreeneng i odběry krve vyšli negativně což, mě uklidnilo ještě více. Doktor dovolil procházky a celkem normální režim. Dostala jsem od sestry přístroj na poslouchání srdíčka od 12 týdne těhotenství a musím říct, že poslouchat srdíčko bylo velmi uklidňující. S miminkem jsem si každý den povídala a kluci měli velikou radost, že čekáme miminko. Každý večer nejenže dali pusinku tatínkovi a mě na dobrou noc, ale i na bříško jednu pro miminko. I manžel si naše těhotenství užíval a často mě hladil na bříšku. Jediné s čím jsem bojovala byla nepříjemná zácpa. Brala jsem si na doporučení lékaře vlákninu což celkem pomáhalo. 25.března bylo po dlouhé zimě konečně lepší počasí a tak po dovolení lékaře, že mohu už na procházky jsme s rodinou vyrazili si sednout k rybníčku na čaj. Den to byl moc pěkný a mě bylo dobře. Jen ráno mě ta zácpa opět hodně potrápila a byla jsem na toaletě snad hodinu něž-li se mi podařilo vyprázdnit. Druhý den jsem se vzbudila (15+1 týden těhotenství) a trošičku mě pobolívalo břicho, přesně, jako když se mi chce na velkou, ale nejde to. Říkala jsem si „a jéjé to zase bude boj“ vzala jsem si raději vlákninu a čekala až se mi podaří vyprázdnit. Vím, že na lepší průchodnost ve střevech je dobrý pohyb a tak jsem si sedla na velký cvičební míč a lehounce, opatrně jsem chvilku pohybovala pánví. Pak jsem si raději lehla a po chvilce jsem šla na toaletu a konečně se trochu vyprázdnila.
Jenže bolest břicha nezmizela. Začala jsem jí cítit dole v podbřišku po stranách a začala být intenzivnější. Musela jsem se jít vyčůrat a na kalhotkách jsem viděla malinko krve a trochu narůžovělého hlenu. Lekla jsem se a říkala jsem si proč krev???Šla jsem do ložnice a najednou jsem vytřeštila oči a skoro přestala dýchat. „Bože ne, to jsou kontrakce??? Krev a hlenová zátka?? To snad ne!“ Zavolala jsem doktorovi, vše mu vysvětlila i to se zácpou, že nechci plašit, ale mám strach. Řekl mi, že buď si mám koupit magnesium a jít si lehnout a nebo přijet. Přijela jsem k němu, bolesti byli větší a v inervalech. Dokrot mě prohlédl a řekl mi, že mu je to líto, ale potrácím. Byl pátek 26 března 2010 v 11:30 po ultrazvuku jsem slyšela, že miminko je sice živé, ale že vaginální nález je tak pokročilý, že se to nedá zachránit a potrácím.
Okamžitě mě manžel musel odvést do nemocnice k Apolináři, kde mě přijali na ambulanci. Než-li jsem stačila ulehnout na lehátko, praskla mi voda. Sundala jsem si opatrně těhotenské džíny a kalkotky a čekala na doktora. Sestřičky byly velmi hodné a bylo na nich vidět, jak mi chtějí pomoci, jak jen to jde. Ležela jsem na tom lehátku a ani nevím kde začít s popisováním mých pocitů. Nejhorší ta představa, že miminko stále žije, ale já ho tam neudržím. Přišel doktor ani se na mne nepodíval a zasedl za pracovní stůl a začal si pročítat moje záznamy. „Ona už tu paní byla dvakrát s krvácením?? No jo, tak to je jasný!“ Slyšela jsem, jak říká sestře. Najednou jsem ucítila něco dole. Řekla jsem to sestřičce a ona se podívala, pokývala hlavou a řekla něco doktorovi. Ten jí něco odpověděl, opět se na mne ani nepodíval a řekl, ať zavolá rovnou na sál. Druhá sestra přivezla převozné lehátko a řekla mi, abych se opatrně přesunula. Když jsem se, ale nadzvedla miminko ze mě vyjelo. Bylo to hrozné, cítila jsem ho, jeho velikost a můj pocit bezmoci byl strašný. Sestřičky začli kolem mě lítat, opětovně se dívali na doktora, jakoby čekali, že jim řekne co mají dělat a pan doktor se choval, jako bych tam nebyla.
Začaly tedy kolem mě uklízet, něco dole dělat. Pak mi dali mezi nohy prostěradlo, řekli mi ať si to přidržuju a přesunu se na to lehátko. Ani sem nevěděla cože si to tam přidržuju. Doktor si něco bručel pro sebe a já se začala navíc bát i operace. Dopoledne mi naměřili u gynekologa tlak 150/90. Na otázku zda je to se mnou vážné mi doktor odpověděl, že co čekám, když mám tlak, jako 70tiletá babička. Přitom doma mám tlakoměr a byla jsem s tlakem naprosto pod dohledem. Do teď jeho chování nechápu. Byla jsem vystrašená, bála jsem se o miminko, plakala jsem, nervozitou se klepala a on mi vynadal za vysoký tlak?? Mimochodem po operaci jsem měla tlak naprosto normální dokonce nízký, že ani prášky mi nadávali. Přístup doktora mi nikterak nepomohl nebyl tam témeř k ničemu, všechno dělaly sestry. Jediné co jsem od něj ještě uslyšela, něž-li mě odvezli z ambulance a já celá vyděšená zmatená všem sestrám i doktorovi slušně děkovala, tak na mě zakřičel „no nemáte za co děkovat, snad to příště vyjde, hodně štěstí.“ S vědomím, že jsem ztratila naše miminko jsem se držela manžela za ruku a oznamovala jsem mu, že se to stalo už na ambulanci a teď mě odvážejí na operační sál, kde mě musí dočistit a vyndat ze mě placentu. Manžel byl smutný a bylo na něm vidět, že má o mě strach. Zaměstnala jsem ho, aby mi dojel domů pro inzulín a potřebné věci. Myslím, že byl trochu rád, když mě předal do rukou doktorů, že tam odtud bude moci na chvilku odejít a jít na vzduch.
Přijela jsem na sál, ze všech sil přelezla na operační lehátko a přála si, aby mě co nejrychleji uspali a já sem mohla na chvilku přestat myslet na to co se děje. Vzbudit se na pokoji a mít operaci za sebou. Jenže já od malinka nemám viditelné žíly. Ležela jsem tam a z každé strany mi půl hodiny píchali do rukou stále znova a znova. Když už nějakou žílu konečně našli, tak praskla. Bylo to utrpení a já se stále omlouvala, že mají se mnou tolik práce. Asi tak deset vpichů a rejpanců jehlou v žílách a já ležela a byla jsem naprosto odevzdaná. Občas jsem sebou bolestí cukla. Konečně se to podařilo a já po chvilce ucítila točení hlavy. Pak už sem nic nevnímala.
Po zdárné operaci jsem se probudila na pokoji a k mému údivu mi bylo tělesně celkem dobře. Přišla sestra, že mi musí odebrat krev. Bylo na ní vidět, že asi ví o mých problémech s odebráním. Začala hledat žílu. Poprvé nic, podruhé nic, po páté to vzdala a přišla s jinou sestrou. Ta mi krev nabrala na po čtvrté. Bylo mi to jedno. Přišel manžel, toho sem hrozně ráda viděla, poveděl mi co naši chlapečci, jak jim je a jak tu zprávu snášejí. Jsou stateční i když to oplakali. Mladší měl od rána teploty, takže do toho všeho jsem celý den myslela ještě na to, zda už mu je dobře. Babička s dědou se o kluky moc dobře zatím starali. Manžel mi přinesl potřebné věci a já se začala hrozně klepat. Takovou klepavku jsem snad ještě neměla. Když jsem mu chtěla něco říct klepala jsem zubama. Sestra mi naměřila teplotu 38.6 a podle krve zjistili, že mám v těle zánět. Dostala jsem antibiotika třikrát do žíly a pak dvě balení domů. Se mnou na pokoji čtyři ženy, z toho tři těhotné. Poslouchat jejich hovory, jak se baví o těhotenství, jak se těší na miminko, jak už cítí pohyby bylo zvláštní. Ještě zvláštnější ale bylo, že jsem nebrečela.
Koukala jsem do zdi, nemluvila jsem, jen jsem za všechno poděkovala. Jedla jsem jen kvůli inzulínu, že musím. Volala jsem mojí diabetoložce paní doktorce Moravcové, která je nejlepší doktorka co znám. Chodila jsem k ní pokaždé, když sem čekala miminko a i teď jsem k ní chodila od začátku, takže mě zná. Potřebovala jsem poradit s dávkou inzulínu a bylo moc uklidňující jí slyšet. Druhý den jsem teplotu už neměla, ale krev ukázala, že hodnoty zánětu jsou větší. Kontrolní ultratvuk dopadl prý moc dobře. Děloha se mi po kapačkách prý krásně zatáhla a je naprosto čistá. S tím, že musím opravdu odpočívat a v ruce dvě balení antibiotik, jsem byla propuštěna domů.
Jak je to doma? Doma jsem se uvolnila. Manžel si musel vzít tři dny dovolené. Mám plačtivé stavy. Přicházejí nárazově, někdy mi jen tečou slzy, jindy se až otřásám, někdy musím i hlasitě vzlikat. Snažím se, ale jako by mozek potřeboval tu bolest vyplavit spolu s pláčem. Vím co se v takových situacích říká jiným, uklidňující, logické, povzbuzující věty, vím to všechno Vím to, ale říkat to někomu jinému a přenést to na sebe, na svoje city je těžké. Moc těžké. V nemocnici mi řekli, že se to stalo pravděpodobně tím zánětem, že jsem to nemohla ovlivnit. Že příroda ví co dělá a je to tak lepší. Stále si, ale říkám, kdyby! Kdyby sem si hned lehla! Kdybych neseděla na tom míči. Kdybych nešla den před tím na tu procházku. Proč sem hned ráno nepoznala co se mnou je, proč jsem necítila zánět, vždyť mi bylo před tím dobře! Lehce mě všechno rozpláče. Podívám se na boty, které jsem měla v ted den na sobě a pláču. Lehnu si v posteli na břicho a pláču. Dám si s manželem kávu a hned mám v očích slzy, že mohu s kofeinem. Nemohu být sama ani v místnosti. Okamžitě začínám myslet na to co jsme ztratili a neudržím se. Takže chodím za manželem, jako pejsek. Často se ho ptám, jak je jemu. Vím, že je také smutný a trpí se mnou i když jako muž. Čerpám z něj lásku a on je mi velikou oporou. Snažím se před chlapečkama být silná a když to na mě přijde, odejdu do jiné místnosti.
Manžel ví, že na tělesnou bolest mám antibiotika, ale na bolest citovou potřebujeme čas a trpělivost. Je to tak těžké. Vím, mám krásné zdravé kluky a manžela, mám šťastné manželství, to vše mi hodně pomáhá. Jsem za to šťastná. Také věřím, že to tak asi mělo být a tělo ví co dělá a proč, jen to musí můj mozek pochopit i tam kde to teď nechápe. Byla jsem v šestnáctém týdnu a den před tím jsem myslím miminko poprvé ucítila. Rozhodla jsem se z toho vypsat. Třeba tu najdu jednu, dvě či víc žen, které mě pochopí a řeknou, co pomohlo jim.
Ptala jsem se mojí maminky, jak mám zvládat ten nárazový pláč. Řekla mi „musíš se vyplakat. Nedržet to v sobě“. Je pravda, že se cítím trochu lépe. S manželem jsme mluvili o tom, že bychom se pokusili o miminko ještě jednou a doktorka nám to jen schvaluje, ale až tak za pět měsíců.
Jak to mám tak dlouho vydržet to nevím. Věřím, že čas nám pomůže a bolest zmírní, opakuju si to. Chybí mi a moc.
Přečtěte si také
Děti tři hodiny vyhlíželi babičku, zatímco tchyně hlídala „oblíbenější“ vnučku
- Anonymní
- 03.05.26
- 1001
Tuhle situaci zná asi každá máma. Telefonát od tchyně: „Odpoledne se stavíme!“ A v tu ránu se kolotoč rozjíždí. I když jsem si slibovala, že to nebudu hrotit, stejně mi to nedá. Rychle vyluxovat...
„Volníčko, co?“ Sousedka mě obvinila, že se flákám, zatímco můj chlap dře
- Anonymní
- 03.05.26
- 820
Můj ranní rituál je pro mě svatý. Manžel učí, takže v 7 ráno naloží děti do auta, hodí je do školky a pokračuje do školy. Já pracuji na home office, a než v osm usednu k monitoru, využívám tu...
Syn se cítí jako dívka a zvažuje operaci. Já se s tím vůbec nedokážu srovnat
- Anonymní
- 03.05.26
- 332
Nevím, jak mám tohle jako matka vůbec přijmout. Říkala jsem si, že kdyby mi syn řekl, že je na kluky, asi bych to zvládla. Ale když mi sdělil, že uvažuje o operaci a chce být ženou, je mi z toho...
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 3965
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 2610
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 2144
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1691
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 3472
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 3026
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 6451
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
A tvoje maminka má pravdu, ten smutek a zlost musí jít ven. Pomůže čas a pomůžou ti kluci, protože oni tě nenechají smutnit. Zkus si najít nějaký koníček, cokoliv na co jsi dřív neměla čas. Prostě se zkus zaměstnat.
)
vím, jak ti je, bohužel… Nebudu tě nijak utěšovat, protože vím, že to stejně moc nepomůže…jen ti napíšu, co pomohlo mně.
, za ty 4 měsíce jsem našla znovu odvahu a to samé přeju i Tobě.
