Nakonec totálně nepřipravená
- Rodičovství
- Lesí
- 04.10.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Zjistila jsem, že ne vždy se dá na vše připravit. Jsem maminka od tříměsíční holčičky, už od těhotenství stálá navštěvovatelka eMimča. Jeden deníček už jsem napsala, týkal se porodu. Na porod jsem se chystala a taky se ho bála prakticky od druhého trimestru. Dopadlo to ale krásně, porod byl rychlý,za 4 hodiny hotovo, bez komplikací, bez šití. Já, tatínek i malinká jsme to zvládli skoro tak, jak jsem si to v hlavě programovala, připravovala. Až mě napadla myšlenka, že mi to ten život pořádně vynahradí někde jinde, protože já nikdy neměla nic úplně jednoduchého.
Michalinka a její "né néééééé nééééééééé" po...
- 1
Michalinka a její "né néé" doma
- 1
Michalinka a její "néé a áááááááááááááá"
Miška dnes:-) "Néééé" zůstalo,ale není už tak...
- 2
Miško moje,promiň mi,prosím,moje pocity v...
- 1
Od dvanáctého týdne těhotenství jsem se poctivě připravovala na příchod miminka. Cvičení, kurzy, pročítání časopisů, chytrých knížek, eMimina, nakupování (hezky průběžně, každý měsíc něco, najednou by to nešlo, nepatříme s přítelem mezi zbohatlíky 
) Ve 35. týdnu jsem měla všechno. Od oblečení, hračkek, kočárku, autosedačky, lékárny, kosmetiky až po věci na koupání, spinkání, papání. Myslela jsem na vše. Pro jistotu jsem nakoupila i pár lahviček, sterilizátor, ohřívač -člověk nikdy neví. Říkala jsem si, holka, pak nebudeš mít čas ani náladu něco shánět (jako kdyby podvědomí tušilo…).
Myslela jsem si, že lépe připravená už být nemůžu. Měla jsem nastudované, jak pečovat o miminko, jak s ním zacházet, držet ho, chovat, kojit 
Uspokojovalo mě, že mám vše krásně srovnané, nažehlené, naskládané. Věděla jsem například, že malé nebudu dávat dudlík, že budu chovat, ale že ji budu učit hezky usínat v postýlce. Viděla jsem se, jak v červenci porodím a v srpnu budu sedět na zahrádce na dece, opalovat se a malá bude vedle mě v kočárku ve stínu, jen v letním bodyčku. Viděla jsem se s kočárkem, jak hrdě kráčím a všem známým, které potkám, budu ukazovat svou panenku. Měla jsem v hlavě, že budu chtít kojit do roka! No… velký Hahaha. Všechno bylo totálně jinak!
Bezprostředně po porodu, po desáté hodině dopoledne, ještě na sále, jsem prožívala totální euforii a s přítelem jsme si užívali maličké. Tak zdravou a krásnou holčičku jsem porodila Užívala jsem si to i přes únavu, kterou jsem cítila. Přeci jen, první kontrakce doma přišla večer a ač to nebylo nic hrozného, spát už se nedalo. Do porodky jsme přijeli v šest ráno a malá vykoukla krátce po desáté.
Dvě hoďky na sále utekly a já se pomalu přesouvala na oddělení šestinedělí. Rozloučila jsem se s přítelem, naši holčinku odnesly sestřičky s tím, že mi ji přinesou, až se vybalím, osprchuji a trošku si odpočinu. Na pokoji jsem se stihla vybalit, s pomocí sestřičky ospršit, motala se mi hlava, hodně jsem krvácela, těšila jsem se, jak se natáhnu a budu to všechno vstřebávat, zavolám známým a samozřejmě jsem se těšila, až mi malou přinesou. Nicméně jsem to čekala třeba tak za hoďku, za dvě. Ale sotva jsem vyšla ze sprchy, přišla pro mě dětská sestřička, ať si jdu pro malou. Uf, vzala jsem postýlku, takovou tu jezdící, co v porodce bývá a opírala jsem se o ní a jela si pro holčičku, trochu mlha přede mnou mlha za mnou. Na dětském čekalo více maminek na své vánočky Stoupla jsem si do fronty A hned jsem ji poznala. Sesřička mi nesla totálně rudý, oteklý uzlíček, který byl slyšet nejvíc ze všech dětí. Neplakal, řval… nénénééé Teď už se tomu smějï, ale v té chvíli mi do smíchu nebylo. A začal očistec.
Opravdu mě mrzí, že to musím nazvat očistcem. Tak to nemělo být, na to jsem připravená opravdu nebyla! Dodnes s tím nejsem vyrovnaná, jaké jsem měla šestinedělí, tedy spíše osminedělí plné temna 
Zatímco ostatní maminky v mém okolí si krásně užívaly mateřství… Ale popořádku.
Už ve chvíli,kdy mi malou dali, napadlo mě… teď mi to osud dá sežrat… cítila jsem to, tušila jsem to. Myslela jsem si, já husička naivní, jak jsem připravená!Zlaté oči. Už v té chvíli, kdy malá opravdu strašně řvala, jsem věděla, že je „jiná“, že to bude ten typ miminka, co prostě pořád neutišitelně řve Četla jsem o tom, ale nevěřila, že já budu tou maminkou, která má takový dáreček.
Pět dnů na oddělení šestinedělí, pět dnů hrůzy, únavy, vyčerpání, zoufalství. Byla jsem nevyspalá troska neustále chodící za sestřičkami a prosící o radu, jak utišit a ptající se, zda je malá zdravá, v pořádku, když pořád tak křičí. Stále poslouchající odpovědi: „maminko, některá miminka prostě pláčí víc… maminko, zvykejte si, jak to budete dělat doma?“ Vybrečela jsem snad rybník. Když za mnou chodily návštěvy, malá řvala, já řvala. Pak už řvala i moje máma, přítel byl zoufalý. Chtěla jsem odejít na reverz. Hormony pracovaly, nevyspalost k tomu. Už jsem nemohla. Šla jsem čtvrtý den prosit, ať mi pár hodin v noci sestřičky pohlídají, že to nezvládám. Malá mě nenechala ani najíst, napít, já teda ani nemohla, nebyla chuť.
Kojení samozřejmě hrůza, mlíčko nikde. Sestřička, na kterou nikdy nezapomenu mi na mou prosbu tenkrát odpověděla: „maminko, ale to my nemůžeme (vzít si na pár hodin malou), jak to budete dělat doma, to si zvykejte.“ Tak jsem se odplazila řvoucí, bez očí. Holky z šestinedělí mi pak říkaly, že jsem narazila na bl… sestru, protože jim děti pohlídaly hned po porodu, aby se mohly vyspat a zvlášť, když mám malou takto náročnou. Na další návštěvě už přítel nevydržel a šel za touto sestrou, měla znovu službu, razantně ji poprosit, ať mi dítě pohlídají alespoň 2 hodiny, že se jinak složím. Tak jsem se konečně dočkala, sestra se asi zalekla (už jsem musela vypadat na laktačku) a malou mi pár hodin pohlídaly. Já blbec stejně nespala, řvala jsem zas, protože se mi stýskalo
Moc jsem se těšila domů. Říkala jsem si, tam to bude jiné, malá ucítí, že je doma, zklidní se, adaptuje se na svět. Bohužel. Horor pokračoval i doma. Malá absolutně nespala. Za 24 hodin dala tak 4, zbytek prořvala! Hodiny a hodiny v kuse, strašný bolestný křik! Ve dne v noci. Byla jsem totálně zoufalá, přítel taky, moje mamka s tátou to samé. Bydlíme v rodinné vile, rodiče mají byt v přízemí, my v prvním patře. Zprvu sem ani nechodili, nezvládali ten křik. Přítel si vzal v práci dovču 3 týdny, nemohl mě nechat samotnou, protože bych zřejmě skočila z okna i s malou. Ano, až tak to bylo šílené Střídalo se mi milion pocitů… láska k ní, nenávist, smutek, zoufalství, apatie. Chvílemi jsem si říkala, že navštívím i psychiatra. Ale ani na to jsem snad neměla sílu. Přítel měl pocity jako já. Navzájem jsme se podporovali, brečeli, vzpomínali, jaké to bylo dříve.
Když jednou malá brečela už 8 hodin v kuse, jeli jsme na chirurgii na pohotovost. Jsme oba zdravotníci, už jsme si říkali, že to není možné ,že ji musí něco bolet. Báli jsme se invaginace střev. Na pohotovosti na chirurgii nám jen řekli ,že je to ok, že tam má malá jen prdy. Takže nastalo nakupování, všemožné kapky, Sab simplex, Baby calm, mastičky na bříško, nahřívání bříška, rourkování. Několik dnů uběhlo a žádná změna. Další hodiny řevu v kuse. Jeli jsme opět na pohotovost. Malá si vyřvala teplotu. Ono totiž žádné utěšování nepomáhalo, ani chování, skákání na míči, zavinutí ala karp, dudlík (který jsem původně dávat nechtěla - haha), zpívání, povídání, kočárek, dali jsme si ji do postele, koupila jsem houpačku… nic nic nepomáhalo! Zoufalství totální. Na další pohotovosti opět závěr: malá v pořádku, už ani prdíky tolik nebyly. Jen nám řekli, že je malá dráždivé, neklidné, mírně hypertonické miminko. Takže jsem sedla k netu a načetla o tom, co se dalo. Vyhledala jsem poradnu v Motole pro tyto děti, kam jsme vyrazili.
Hodně nám tam pomohli, podpořili, poradili. Dostali jsme se i na neurologii, kde nám malou vyšetřila skvělá neuroložka, vše v pořádku. Sono mozku i bříška v pořádku. Jen reflux. Do toho všeho nám totiž holčička blinká tak 30 za den
Náš pan doktor pediatr se nechal slyšet: „viděl jsem hodně dětí, ale Michalka je výjimečná, k nepřeslechnutí“. Do zprávy nám i napsal - silný a intenzivní pláč. Nemohl Míšu nikdy ani pořádně vyšetřit, poslechnout srdíčko, strašně u toho řvala, u všech doktorů. Vždy po prohlédnutí musel s malou někdo ven, abych se s doktory slyšela.
Tak už to zkrátím Tento horor trval zhruba 2 měsíce. Byly to hodiny a hodiny chování, tišení. Chovali jsme třeba 20 hodin! Střídala jsem se s mou mamkou. Potom se to pomalu začalo lámat Vždy mírné zlepšení a zas zhoršení a tak pořád dokola… až to bylo lepší. Michalka nám pomalu začala spát, tak 8 hodin kouskovaně v noci, začala vnímat, smát se, hrát si, už tolik neplakala, tak 5 hodin za den, krása!
Momentálně jsou nám tři měsíce a máme zajetý určitý harmonogram dne. Cvičíme k tomu Vojtovku, tu nám napsala Dr. neuroložka. Usínáme v zavince, stále hodně chováme, ale už ne 20 hodin denně Míšenka je moje láska, naše láska. Milujeme ji celá rodina Babička i dědeček Míši jsou z ní unešení, chodí s ní na procházky, pohlídají, když si potřebuji odpočinout nebo uklidit, uvařit. Přítel mi pomáhá večer a o víkendech. Co mě stále moc mrzí je to, že nekojím. O mlíčko jsem kvůli nervům přišla, když byly Míše tři týdny. Takže lahvičky, sterilizátor a ohřívač lahví, co jsem pro jistotu v těhu koupila, se nám opravdu hodil! Michalka je stále plačtivější a živější miminko, spí méně než ostatní děti. Stačí jí tak 10-12 hodin kouskovaně za 24 hodin. Ale už se to nedá srovnat s tím začátkem.
Já se cítím už konečně šťastná, můžu vyjet i ven s kočárkem, malá už neřve celé 2 hodiny a já už nemusím chodit kanály. Moc se tedy ještě např. nenavštěvuji s kamarádkami, malá potřebuje svůj řád, klid, režim. Je to prostě jiné miminko Ale věřím, že i to se časem zlepší a budeme žít krásným plnohodnotným životem… já, můj přítel a naše dcera Jsem na nás hrdá, že jsme to přečkali. Byla to ohromná a vyčerpávající zkouška. Vím, že to nebylo žádné neštěstí, Michalka je zdravá krásná holčička, ale po hodinách neskutečného řevu to člověka snad ani neuklidnilo.
Všem maminkám takových náročných dárečků přeji pevné nervy a ať to brzy pomine a dělají nám jen radost! A maminky, které máte hodné kousky, děkujte za to každý den Člověk plánuje ,myslí si, jak to má zmáklé a nakonec mu osud ukáže, že to vůbec tak není a člověku spadne hřebínek Zjistí, že nakonec na to připraven nebyl Nezbývá nic jiného než improvizovat!
Děkuji, že jste dočetli až sem.
Přečtěte si také
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 70
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 82
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 89
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 117
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 146
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 2430
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
Deník ticha: Odejít znamená přežít
- Anonymní
- 30.05.26
- 1560
Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.
Finanční realita po porodu: Peníze mi po narození dcery vydržely jen 14 dní
- Anonymní
- 30.05.26
- 1095
Jsem máma samoživitelka a věděla jsem už v těhotenství, že na všechno budu sama. Když jsem si před porodem sedla nad papíry a kalkulačku, měla jsem pocit, že to mám celkem pod kontrolou. Mateřská,...
Myslela jsem, že horší než porod nic nebude. Pak přijela moje tchyně
- Anonymní
- 30.05.26
- 2212
„Tak mu dej ještě čajík, vždyť má určitě žízeň.“ „Proč ho pořád nosíš?“ „Ty dnešní matky všechno moc řeší.“ Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem po porodu fungovala na dvě hodiny spánku denně,...
„Tobě babička všechno sežere,“ řekla prodavačka mé dceři. Okamžitě jsme odešly
- Anonymní
- 30.05.26
- 1394
Být matkou po čtyřicítce má své výhody. Člověk je klidnější, má něco odžito a na svět se dívá s nadhledem. Má to ale i svou stinnou stránku – okolí vás neustále škatulkuje. Moje čtyřletá dcera je...
Byla jsem stejně nepřipravená na to uřvané miminko ,navzdory všem přečteným a nastudovaným chytrým knihám.Tvůj deníček naprosto vystihl všechno to co se mi tenkrát odehrávalo v hlavě a jak moc to první dítko bylo náročné.O to větší bylo překvapení,když se druhá dcera narodila jako úplný andílek 
Tedy jen do asi 8měsíců,pak se to otočilo a já s láskou vzpomínala na svou hodnou první dcerku,která v tomto věku byla už hodná a způsobně seděla na kočárku 
Krásně napsané.Myslím,že v tom rozhodně nejsi sama,jen se maminky stydí a nechtějí se chlubit,že jejich sladké dětátko je vlastně malý terorista a že ho chvílema milují i nenávidí 
Podle všeho ,už máte období klidu,tak at to vydrží a dělá ti jen radost 
Od nějakých 8týdnů po porodu jsme díky tomu mohli spát i 2h v kuse 
Vydrželo jí to do 3 měsíců. S mužem jsme padali na hubu, prostě masakr 
Vždycky mi pak před porodem vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, že se nám narodí stejně uřvané miminko. Naštěstí se to už neopakovalo, jinak bychom asi skončili u druhého dítka a nepořídili si jich 6 
mimi máme teprve na cestě, ale i tak si to živě představuji, protože tímhle si prošla i moje nej kámoška 
Ani jsem netušila,kolik je nás,maminek takových dráždivých dárečků 