Až na samé dno
Jak moc jsem chtěla, jak málo jsem se těšila a jak špatně jsem toho svého cvrčka přijala. Některé z vás mě nejspíše odsoudí, jiné pochopí, další si z toho vezmou ponaučení a ostatní si prostě jen přečtou příběh plný šílenství.
- 3
Děti jsem chtěla už velmi brzo. Věk tak akorát mi přišel v 19 či 20. Příklad jsem měla ze svých rodičů, kteří mě měli brzy (mamce bylo 17, taťkovi 21) o rok později mi pořídili ještě brášku a za dalších 17 let si každý pořídil dítě s někým jiným.
Ten generační propad nebyl velký, ba naopak by se dalo říct, že se jednalo o nejlepší věkový rozdíl. Rodiče věděli co potřebujeme, šli s dobou a snažili se přizpůsobit tempu svých dětí. Když jsem viděla rodiče ostatních dětí a jejich nesmyslné zákazy, žasla jsem. Když mi bylo 17 mamka si pořídila dalšího prcka a taťka taky.
Jelikož máma pracovala, o ségru jsem se starala hlavně já, občas jsem byla bezradná, občas na ni zakřičela a občas nesnášela vše, co dělala, ale říkala jsem si, že to je prostě tím, že není moje, ale jinak jsem ji přeci měla ráda. Tohle všechno mě přimělo k tomu, že jsem dítě chtěla co nejdřív, jenže člověk míní a světe div se někdo mění. Prošla jsem si pár vztahy více méně vážnými a i přes to, že jsem antikoncepci neužívala od 19 let, otěhotnění se nekonalo.
Než začnu vyprávět celý příběh toho, jak se vlastně ta moje holčička semlela, shrnu příběh svůj.
Rodiče byli sice chápaví a drželi s námi krok, ale dětství jinak nebylo nic moc. Přišla jsem si odstrkovaná a opomíjená, byla jsem tiché dítě, které si snad ani neprošlo pubertou a snažila se všem vyhovět a být pro každého nejlepší. Pro někoho tak malého velký nápor, byla jsem často nemocná a navštěvovala psychologickou poradnu, nenáviděla jsem to.
Zhruba ve 14, kdy jsem pořád byla tiché dítě a navíc psychicky šikanovaná od ostatních puberťáků, doktorka rozhodla, že všechny mé nemoci pochází z psychického stavu a ocitla jsem se již přímo u psychologa. Odmítla jsem ho navštěvovat a raději použila svůj rozum a rozhodla se světu postavit. Stal se ze mě člověk navenek sebevědomý, cílevědomý a všehoschopný, uvnitř to tak ale nebylo, byla jsem stále vystrašená a hlavně neskutečně vystresovaná tím vším přetvářením sama sebe, abych mohla na tomhle světě uspět.
Takhle jsem to vedla dlouho, hodně dlouho. Získávala zaměstnání na vysokých postech a dělala vše pro to, aby mě ostatní obdivovali a byla jsem pro ně nepostradatelná. Má poslední práce a stres mě naprosto dodělal a já skončila na antidepresivech. Ve 25 letech jsem si poprvé uvědomila, že mám opravdu problém a že jsem hold o něco více psychicky labilní než ostatní lidé. Ukončila jsem vztah, přestěhovala se a rozhodla začít úplně znovu.
Stále jsem ale myslela na to, že jsem něco propásla a že děti, které jsem v tomhle věku chtěla mít již 3, mi prostě proklouzly mezi prsty tím, jak jsem se hnala za dokonalostí a tím, že všem dokážu, že mám na to být dobrá.
V době největšího propadu jsem se již znala s mým nynějším partnerem a otcem naší dcerky. Nemilovali jsem se, prostě jsme spolu jen spali. On chtěl děti stejně tak jako já (ve svých téměř 37 již na děti měl čas). Pak se něco stalo a sex přešel v city. Tehdy mi bohužel oznámil, že dle dávného vyšetření nemůže mít děti přirozenou cestou.
Nechala jsem si tedy vypsat žádanku od svého gynekologa na nový spermiogram, abychom věděli, na čem opravdu jsme. Neřešili jsme to a vyšetření odkládali. City začaly opět upadávat, sex začal být nudný a pomalu jsme se schylovali ke konci našeho vztahu. Věděli jsme to oba, ale ani jeden z nás nedokázal udělat ten první krok ke konci vztahu. Až přišel den, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná.
Bylo to ve chvíli, kdy jsem byla pevně rozhodnutá, že v 27 letech jsem na děti již stará, že mám nefungující vztah a hodlám to ukončit. I přesto jsem měla z těhotenství radost. Opravdu velkou. Věděla jsem, že partner mě již také nemiluje a tak jsem se rozhodla, že budoucnost našeho vztahu nechám na něm. Neměl se k tomu říct mi, že už se mnou být nechce i když jsem se ho jasně zeptala, a tak jsem mu poté oznámila, že jsem těhotná.
Reakce jako z filmu se nekonala, nadšení nepřišlo. Nežili jsme spolu, vzdálenost mezi námi byla 170 km a každou naší návštěvu provázeli jen hádky. Dala jsem mu spoustu příležitostí k tomu mě opustit, přesto to neudělal. Dohodli jsme se, že se alespoň budeme respektovat a nebudeme se podvádět. Čekala jsem, že když děti chtěl, že se bude zajímat, že bude chtít vše sdílet, ale nic z toho se nekonalo. Jezdil spíše ze slušnosti a při příležitosti, kdy jsme nebyli spolu, byl s jinými ženami. A já byla zoufalá, neustále ubrečená a naštvaná.
Můj průběh těhotenství nebyl rizikový, přesto mi první 4 měsíce bylo velmi špatně, nevolnosti byly od rána do večera. Radost mi dělala jediná věc, a to můj pejsek, chodili jsme spolu denně tak na 4 hodiny ven, ale i to mi později z důvodu velkých bolestí břicha bylo zakázáno.
Měla jsem v tom období podle všech svých plánů cítit neskutečnou radost a na vše se těšit. Všechny okolnosti však přispívaly pouze k tomu, že jsem vše dělala automaticky. Těhotenství mi rozbilo vše, co jsem dělala a měla ráda, a já začala toho tvora uvnitř nesnášet. Byly chvíle, kdy bych nejraději nebyla, aby nebylo nic a hlavně, aby nebylo těhotenství.
Strašně jsem se bála, hlavně toho že by mohly přijít opět deprese, případně poporodní deprese a nebo laktační psychóza, a tak jsem se snažila tyhle stavy potlačovat a nalhávat sama sobě, že vše bude v pořádku. Tento stav se zlepšil až kolem konce 7. měsíce. V tu dobu jsem se začala stěhovat do Příbrami. Musela jsem odejít do města za partnerem, jelikož jemu jako vojákovi nedovolili přestup na kasárny do Pardubic, kde jsem měla byt já.
Vztah mezi námi dvěma se lepšil a lepšil se i můj vztah k těhotenství. Takže ve chvíli, kdy už bylo vše tak nějak v normálu, jsem si to přesto neužívala z důvodu vyřizování bydliště, běhání po úřadech a podobně. Už jsem alespoň neměla ty černé myšlenky. Na otázku typu „Už se těšíš, až bude miminko s vámi?“ jsem však stále byla alergická. Byla jsem ráda, že budu mít dítě, ale že bych se těšila, tak se můj stav nedal rozhodně popsat. Teď si mnoho z vás řekne, že jsem ten typ lidí, co nikdy neměl mít děti, ale já bych se mnohem víc těšila na koupi nového štěněte než na dítě.
Porod jsem si zvolila v Pardubicích, takže 3 týdny před porodem jsem se přemístila do bytu svých prarodičů a čekala, až to přijde. O týden později, 17. 7. v pátek, přijel i partner, který si vzal dovolenou, aby mne podpořil. I on se začínal zapojovat a zajímat o to co a jak. Byl najednou jako vyměněný a já už v tu chvíli věděla, že ho mám opravdu ráda, ale pořád jsem z hlavy nemohla vyhnat to, že se v průběhu těhotenství scházel s jinými ženami a domlouval si s nimi sex přes net.
Porod přišel na řadu o 9 dní dříve, než byl termín, a to 20. 7. Přichystané už jsem vše měla a zároveň jsem měla sepsané i porodní přání. Ve čtvrt na 3 ráno mi praskla plodová voda, a to jen tak málo, že jsem si nebyla jistá, zda se opravdu jedná o začínající porod. Do porodnice jsme vyrazili až o 2 hodiny později, kdy mi odtekla další část plodové vody.
V 5 hodin ráno mě přijali, vzali si ode mě všechny věci a porodní přání. Bolesti nepřicházely. Doktor který se mě ujmul mi oznámil, že budou čekat 24 hodin, a pokud nenastanou kontrakce, přejdou k vyvolávání. V 8 hodin ráno mě připojili na monitor, v 10 ráno mi bylo oznámeno, že miminko má špatné ozvy, že mě budou sledovat, ale že musím být pořád připojena na monitor.
Chtěla jsem mít možnost co největšího pohybu, ale bohužel to možné nebylo. Můj porodní plán byl sestavený tak, že jsem si přála co nejpřirozenější porod, žádné vyvolávání, žádné protrhnutí vaku, žádná anestetika, pouze aromaterapie a hlavně hodně pohybu. Přes to, že vše neprobíhalo tak, jak mělo, snažili se mi vyhovět a možná, že to byla ta největší chyba a já si to všechno krutě prožila.
Porodní asistentky se snažily pomocí aromaterapie rozjet kontrakce a zlepšit ozvy, bylo to moc příjemné, ale k ničemu. Zhruba ve 12 hodin odpoledne opět přišel doktor, že to vůbec nevypadá dobře a že porod budou muset vyvolávat, že ví že podle porodního přání si to nepřeju, ale že to nevypadá vůbec dobře a že vše vypadá na císaře. Rozhodl se mi však ještě vyhovět a s vyvoláváním počkat.
Ve dvě odpoledne už však bylo rozhodnuto, převezli mě na porodní pokoj a začali porod vyvolávat pomocí oxytocinu. Partner, kterého pustili ráno domů, za mnou přijel a celou dobu na porodním pokoji byl se mnou. Byli jsme dohodnuti, že zůstane jen na první dobu porodní a na hlavní porod odejde a poté přijde až ve chvíli, kdy bude miminko na světě.
Po oxytocinu jsem se nevyhnula ani pouštění vody. Nastaly kontrakce, podle doktora však špatné, byly pouze do podbřišku. Jako úlevový prostředek jsem využívala pouze aromaterapii, i když bolest byla strašná, bála jsem se že by mohla nastat ještě větší, kdy opravdu budu potřebovat injekci (do epidurálu bych nešla za žádných okolností), že jsem se rozhodla bolesti vydržet.
Nejhorší bylo, že jsem se nemohla hýbat a musela jsem stále ležet. Kolem 4. hodiny mi bylo opět oznámeno, že bude muset dojít k císařskému řezu, ale nejprve mi zvýší dávky oxytocinu, ale že si nemyslí, že to pomůže. Pomohlo a ozvy miminka začaly být mnohem lepší, kontrakce však byly stále jen do podbřišku. Císař se tedy odložil a čekalo se.
Celý den jsem nejedla a už jsem si myslela, že z toho všeho prostě zkolabuji, nakonec mi pomohl hroznový cukr. Partner se mi snažil ulevit, tak mi občas držel kontrolky na monitor, abych mohla sedět na míči. Po všech těch útrapách, zlepšujících se a zhoršujících ozvách, špatných kontrakcích apod. bylo v 10 hodin večer rozhodnuto, že císař je nezbytný, a tak jsme si prošla veškerým kolečkem porodu a nakonec jsem skončila na sále.
Nechala jsem si dát celkovou anestezii a ještě před usnutím zažívala děsný strach. Pak už si nic nepamatuji. Jen přítel vyprávěl, že mu dali miminko na bříško, že holčička měla šňůru okolo krku a bříška, a proto nemohla sestoupit, a že já jsem císaře nesla velice špatně. Upadala jsem ještě několik hodin poté do bezvědomí a jediné, co si pamatuji, je jak jsem se na JIP klepala, třásla a naříkala a vůbec jsem nevěděla, že to vše pochází ode mě, ještě teď se za to stydím.
Na JIP mi nikdo nic neřekl, když jsem se zeptala, zda se narodila holčička a zda je v pořádku, bylo mi jen řečeno, že asi jo, ale že mi to přijdou teprve říct. Nejhorší je, že na jednu stranu mi to bylo jedno.
Rozárka se narodila ve 22:40, sestřička mi ji přinesla ukázat další den ráno asi v 5 hodin, dovolila mi pohladit si její ručičku, ale u mě to nevyvolalo žádný mateřský cit, žádné zlepšení stavu, žádné něžné pocity.
Z důvodu velké porodnosti, uzavřené porodnice v HK a stop stavu v Chrudimi, byla Pardubická porodnice přeplněná, a tak mě z JIP převezli na normální pokoj již kolem 12. odpoledne. Pak to vše začalo naplno.
Porodní asistentky nosily Rozárku na přisátí, nikdo mi nic neříkal, nevysvětloval, prostě ji jen přinesli, drželi ji, drželi prso a tlačili ji na mě. Jediné, s čím jsem měla spojené to, že dceru uvidím, byla bolest, nic jiného.
Již ve středu se rozhodli, že mi dají dceru na pokoj, jediné, co jsem cítila, byla bolest a únava, nic víc, a představa, že mám dceru celý den u sebe pro mě byla nepředstavitelná. Nikdo se mne však neptal a všichni jen tlačili na to, jak je důležité kojit, jak je důležité mít dítě co nejdříve u sebe apod. Tak jsem mlčela a snažila se.
Doktor však po vyšetření zjistil, že ještě nejsem schopná se o prcka starat a ať to řeknu porodním asistentkám. Po výměně služby si k sobě Rozárku zase vzaly sestřičky. Cítila jsem úlevu. Snažila jsem se dát do kupy a nevnímat, že necítím to, co bych měla, a přemáhala jsem se. Když mě nikdo neviděl, brečela jsem a v každé chvíli, kdy to bylo třeba, jsem se snažila dokázat sobě i ostatním, že je vše v pořádku.
Ve čtvrtek večer jsem se sama rozhodla, že si malou vezmu k sobě a pomalu se s ní zkusím sžít. V pátek ráno přišel však další šok, z důvodu přeplněné kapacity se rozhodli, že mě i Rozárku pustí domů. Nikdo se neptal, zda se na to cítím, prostě jen „jdete domů, určitě vám někdo pomůže, hlavně musí malá přibírat a nesmí žloutnout“ a ádijé.
Po příjezdu domů se nad malou každý rozplýval a gratuloval. Z důvodu, že jsme si našli byt ve čtvrtém patře bez výtahu a já byla po císaři, jsme se rozhodli, že začátky budeme u rodičů partnera. Přítel měl ještě 14 dní dovolené, a tak mi se vším pomáhal, vše vypadalo, že je celkem v pořádku, jen jsem nepotřebovala mít dceru stále u sebe, nepotřebovala jsem si s ní povídat a chovat ji, brala jsem si ji spíše jen na kojení nebo když ji nikdo jiný nemohl utišit v pláči.
Zato partner se rozplýval, stále ji nosil, ňuňal, prostě se do ní zamiloval. Otočil o 100 %, začal mi říkat, že mě miluje, že jsme jeho lásky, že o nás nechce přijít a já mám pocit, že je to jen kvůli Rozárce, prostě jako by si řekl, že to k tomu patří a že když chce ji, musí mít i mě.
Než příteli skončila dovolená, rozhodla jsem se, že se vrátíme do bytu, který jsme měli připravený, že si pořídím šátek, abych mohla chodit s malou a psem ven a hlavně, abych okolo sebe už neměla ty lidi, kteří se rozplývali a byli přehnaně pečliví. Zdálo se, že je vše v pořádku a že vše zvládnu.
První den, kdy byl partner v práci a já s dcerkou sama doma, to ještě bylo dobré, každý den se však mé pocity začaly zhoršovat. Všude člověk jen čte jak matka trpí se svým dítětem, když ho něco bolí, když pláče, když je nešťastné, ale já trpěla sama za sebe a ne za ni.
Kdykoliv brečela, nesnášela jsem ji, každý den jsem měla silnější pocit s ní zatřást či cokoliv jiného, aby už konečně přestala, musela jsem se neskutečně držet, abych neudělala něco, čeho bych litovala. Jediné, co jsem v těchto chvílích cítila, byl hněv, a tak jsem křičela a i toho litovala.
Posledních pár dní se vše zlepšuje, nemusím se už tak moc ovládat, nekřičím, občas mi ujede nějaké sprosté slovo. Malá pláče častěji víc a intenzivněji, ale já se snažím.
Chápu, že spousta z vás nechápe, ale potřebovala jsem tento příběh napsat a předat dál, protože věřím, že i to mi částečně pomůže. Věřím, že za pár týdnů, možná měsíců, se dostaví ta opravdová mateřská láska. Vím, že mám dceru ráda, i když asi ne tak moc, jak bych měla mít, ale každým dne je to lepší, každým dnem ji častěji hladím, začínám si s ní povídat, pusinkovat ji častěji a celkově se více chovat jako máma.
Stejně tak ale vím, že už nechci žádné další dítě, že už nechci absolvovat vše, co jsem zažila, veškeré to zklamání, smutek a selhání. Vím, že nechci, aby muselo další dítě trpět kvůli tomu, že jeho matka je nevyrovnaná. Vždy jsem chtěla děti 3 a jedno adoptované. Teď už ne, s klidem mohu říct nikdy. Chci pouze jedno, a to naučit se být dobrou mámou, aby má dcera nikdy nemusela přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdyby měla jiné rodiče.
Závěrem vám, co to čtete, chci popřát hezký průběh života, těhotenství i mateřství a klidný průběh porodu. Také chci upozornit, že v případě, že nejste psychicky v pořádku, měli byste to řešit, kor v případě, pokud si chcete pořídit děti. To nejdůležitější je klid pohoda a vyrovnání se sama se sebou, až v tu chvíli je člověk na dítě opravdu zralý a připravený. To přeji vám všem a doufám, že i já se do tohoto stavu jednou dostanu a dám dceři tolik potřebné lásky, pocitu jistoty a bezpečí, kolik si jen zaslouží.
Přečtěte si také
Matka mého přítele ho v dětství ponižovala. Dnes se o ni stará a dává jí peníze
- Anonymní
- 13.05.26
- 951
Potřebuji se svěřit s něčím, co mě hodně trápí. Tři roky chodím s Jakubem, je to skvělý a moc hodný kluk. Jenže je hodný až moc. Na začátku našeho vztahu mi vyprávěl o svém těžkém dětství. Otec od...
Můj jediný syn se chce odstěhovat k otci. Nemůže vystát mého nového partnera
- Anonymní
- 13.05.26
- 976
Můj syn Dominik je doslova vymodlený. Kdysi jsem ještě s prvním manželem Petrem nemohla otěhotnět. Absolvovali jsme několik cyklů umělého oplodnění, až se nám narodil náš vytoužený chlapeček. Od...
Nejsem hlídací služba zdarma. Nemůžu hlídat vnoučata kdykoliv si mladí vzpomenou
- Anonymní
- 13.05.26
- 761
Dnešní doba je v mnoha ohledech jiná než ta, když jsem sama měla malé děti. Moje mamka sice chodila do práce, ale měla jsem ještě babičku, která pohlídala pravnoučata. Děti byly tak nějak méně...
Porodní plán jsem měla dokonalý. Realita? Totální chaos a slzy
- Anonymní
- 13.05.26
- 604
Měla jsem to sepsané do posledního detailu. Kdy zavést klystýr ne, jaké polohy chci zkusit, že nechci zbytečné zásahy, že chci co nejvíc přirozený průběh a ideálně klidnou atmosféru. Porodní plán...
Syn přistihl tátu v posteli s milenkou. Od té doby ho nenávidí a nechce ho vidět
- Anonymní
- 12.05.26
- 3801
Kdybyste se mě zeptali, co je horší, jestli přistihnout manžela v posteli s cizí ženou, nebo když je přistihne vaše společné dítě, řekla bych bez váhání, že druhá možnost. O tom, že mě Mirek...
Přítelův syn ubližuje mojí dceři. Výchova problémového dítěte je noční můra
- Anonymní
- 12.05.26
- 1903
Po rozvodu jsem byla s Maruškou nějaký čas sama. Před dvěma lety jsem potkala Lukáše a hned jsme si padli do oka. Po pár měsících jsme spolu začali bydlet. Já mám desetiletou Marušku ve vlastní...
Přítel je finančně negramotný. Utrácí za hlouposti a já počítám každou korunu
- Anonymní
- 12.05.26
- 1447
Tomáš byl vždycky člověk, který si rád dopřával. Co vydělal, to utratil. Když jsme byli jen my dva, ještě to nějak fungovalo. Já měla svůj plat a on svůj. Jenže pak se nám narodila Rozárka a já...
Ukončila jsem vztah s milencem kvůli rodině. Teď mi dělá ze života peklo
- Anonymní
- 12.05.26
- 1758
Karla jsem poznala v době, kdy nám to v manželství s Petrem dost skřípalo. Byla jsem ráda, že jsem se mohla odreagovat, a mladší přítel mi navíc velmi lichotil. Jenže zatímco pro mě to byla spíš...
„Uteč, on tě zničí,“ varovala mě tchyně. Já jí ale nevěřím
- Anonymní
- 12.05.26
- 2108
Vždycky jsem si myslela, že scény jako z psychothrilleru se dějí jen ve filmech. Že když potkáte násilníka, poznáte to podle jeho zlého pohledu nebo hrubého chování. Jenže Marek byl jiný. Citlivý,...
Nechci, aby si tchyně brala naše dítě. Vadí mi, jak smrdí její byt
- Anonymní
- 11.05.26
- 7591
Možná to zní jako maličkost, ale já kvůli tomu poslední měsíce řeším nepříjemné dilema. Nechci, aby si tchyně brala naše dítě k sobě domů. A důvod, který nedokážu partnerovi normálně říct, mi...
Aboslutně vás chápu, ve chvíli kdy sem na dítě byla úplně sama sem měla co dělat aby sme oba přežili, snažím se na to zapomenout a doufám že ani ono neví. I na pohotovosti kvůli naraženým kůstkám v ruce sem musela jet (uznejme že praštit vší silou do zdi je sice hovadina ale lepší než opětovně křičet na miminko)… Držte se 
i Vám se pak uleví… kamarádka si prošla něčím podobným a říká, že po začátku léčby se ji udělalo dobře a že lituje, že nešla k dr dříve… nenechte to dojít daleko!
Bude to chtit hodne sil..
Když máš takovéhle psychické problémy, tak sis opravdu měla radši pořídit to štěně ze kterého by si měla větší radost než z malé. Možná by to bylo lepší, kdyby sis hledala lepšího chlapa, kterej by tě miloval. Spát s někym koho vlastně nemiluješ, jen kvůli tomu, aby jste měly dítě, které ty vlastně nesnášíš. 
Co když se ty city k malé nedostaví ani za 2, 4 nebo 10 let? Bude si připadat odstrkovaná stejně jako ty.. Budeš si na ní vylévat zlost, budeš na ní křičet pokaždé, když se ti nebude líbit, že si nechce hrát sama, že jí něco bolí a ty jí budeš muset věnovat věškerý svůj čas? Na nic nečekej a choď aspoň k tomu psychologovi, pokud se ti rozjede třeba laktační psychoza, pak tě můžou napadnout i horší věci než jen s ní zatřást. 
Přeji tvé Rozárce hodně štěstí do života, ať je to taková bojovnice jako při porodu, protože to bude opravdu potřebovat 
A tobě přeji ať pobereš rozum do hrsti a dáš se do kupy, už kvůli ní i sobě. 
. Jako nejsem úplně ta super trpělivá matička, ale kluky miluju 
Naprosto chapu, taky jsem si tim prosla, ze dite pro me bylo jako cizi. Bylo mi jedno, i kdyz treba rvalo…
Poradim jen, ze je nejlepsi se uklidnit ve vedlejsim pokoji, zhluboka dychat.
Ver, ze bude lip!