Zvedání ze dna
O tom, jak jsem hledala lásku ke své vlastní dceři. O předsudcích, nadějích, falešných touhách, snech a skutečném životě.
Když jsem pár týdnů po porodu napsala svůj první deníček Až na samé dno, nečekala jsem tak velkou odezvu. Hodně z vás psalo o tom, jak mi rozumí a našlo se i dost těch, kteří naprosto nechápali.
Všechny vaše příspěvky mi pomohly, dost jich bylo povzbuzujících a díky nim jsem věděla, že když to zvládli ostatní, zvládnu to i já. Nejvíce mě však nakoply ty nenávistné. Nevím, zda říct, že od zlých či špatných lidí, protože oni si myslí, že jsou ti nejlepší. Takoví nejspíše nikdy nechybují, mají svůj svět nalinkovaný, někdy krásný, ale někdy také dost smutný.
Hodně takových příspěvků bylo i od těch, jež děti nemají, snaží se a nejde to, nemůžou a přijdou si ublížení a nešťastní. Nedokáží pochopit, že oni moc chtějí a nemůžou a někdo prostě má a neváží si toho. Já ovšem patřím k těm, které děti opravdu moc chtěly, nepřály si v životě nic jiného, jen šťastnou rodinu a děti, které budu moc, moc milovat. Nedařilo se, nešlo to, nebylo to tak a já se začala pomalu smiřovat. Nebyla jsem však na ostatní zlá, nepříjemná či nepřející, ba naopak.
Moje představa o mateřství byla taková, že se prcek narodí a vše přijde tak nějak samo, že ta láska je automatická. Mýlila jsem se, a jak moc. Nebudu se opakovat, to vše již bylo popsáno v prvním deníčku.
Pohled těch, kteří si myslí, že láska je automatická a dítě člověk miluje hned a nemůže to být jinak, mě nakopl k tomu dokázat, že i když se to mateřské pouto nevytvoří hned, ještě to neznamená, že je automaticky žena špatná matka. Nepřeji vám to zažít, nepřeji vám hledat lásku ke svému vlastnímu dítěti, protože, to je setsakramentsky hnusný pocit.
Moc chtít děti, mít představu o tom, jak to bude úžasné a skvělé a pak si prožít rozhašené těhotenství a šestinedělí plné smutku a nenaplněných představ, protože jste si vytvořili představy špatné, je jedna z těch horších věcí, která se vám může v životě stát.
Můj život nebyl krásný a růžový, o to víc jsem chtěla, aby byl život úžasný pro mé děti, pro mé tři vysněné krásné děti. Když už jsem přestala doufat, když už jsem byla smířená s tím, že děti mít nebudu, že si pořídím spoustu zvířat a všechnu svou lásku dám jim, jelikož jsem přestala věřit chlapům i lidem všeobecně, stala se ta věc, která měla být v mém životě tou naprosto nejhezčí.
Otěhotněla jsem. V té době jsem si myslela, že se špatným mužem, nyní však mohu říct, že s tím nejlepším a nejskvělejším, kterého jsem si kdy mohla přát. Jak již jednou bylo řečeno, začátky těhotenství byly strašné, provázely je deprese a pocity, že to, co nechci, je být těhotná.
Pak přišla další zpráva, která měla být stejně tak úžasná jako to, že čekám miminko a to bylo to, že čekám holčičku. Vysněnou krásnou blonďatou, modrookou holčičku, kterou budu milovat nade všechno na světě. Byla jsem šťastná, ale ne tak moc, jak jsem si vysnila.
Nyní mohu říct, že sny jsou zabijákem opravdového života a štěstí. Když člověk sní, má svět krásný a růžový. Snění je krásné, to nepopírám, jenže přehnanými sny si člověk zabíjí to krásné, co v životě má. Jelikož si to vysnil ještě krásnější a ještě růžovější, a tak si myslí, že to krásné, co má, není dost krásné nebo také, že to je málo.
Před tím, než jsem otěhotněla a než se maličká narodila, myslela jsem si, že se budu těšit na porod, že už se nebudu moct dočkat toho, jak poprvé budu držet své dítě v náručí. I přes těhotenství, které nebylo plné nadšení, jsem věřila a doufala, že až se maličká narodí, tak ji budu moc moc milovat a budu s ní chtít být od prvního okamžiku jejího života.
Sepsala jsem si porodní plán o tom, jak si celé těhotenství krásně prodýchám, jak se budu těšit, jak budu cítit to, že jde pomaličku a jak si ji hned přitisknu na hrudník a budu na ni s láskou koukat.
Po porodu jsem ovšem vystřízlivěla, velmi rychle a velmi krutě. Rozárka přišla na svět císařem, prošla jsem si všemi fázemi klasického porodu, jen ne tím sestoupením miminka až dolů. Vše jsem zvládla jen za použití aromaterapie bez jakékoliv anestezie. Na císaře jsem se nechala úplně uspat.
Neměla jsem miminko na bříšku a ani jsem ho bezprostředně po porodu neviděla. Neřekli mi, zda je v pořádku a má všech 20 prstíčků, zda se nadechla a plakala či se smála. Ležela jsem na JIP a necítila nic, necítila jsem nic, ani když mi ji přinesli ukázat, ani když mi partner poslal její první fotky, ani když mi ji poprvé přiložili k prsu.
Necítila jsem to štěstí, radost a krásný pocit, necítila jsem prostě nic z těch citů, co všichni všude tvrdí, že matka cítit musí. Jediné, co jsem cítila, bylo prázdno, strach a smutek. Vše jsem dělala tak, jak se má, správně a dobře, ale automaticky, bez jakékoliv další přidružené reakce. Krom toho, že chci někam utéct nebo skočit z okna. Předem upozorňuji, že jsem nechtěla svému dítěti ublížit.
Doma se všichni moc moc starali, pomáhal, kdo mohl a všichni mě chválili, jak jsem úžasná matka, aniž by věděli, jak jsem se cítila. Partner možná tušil, když se mě ptal: „Jsi ráda, že ji máme viď? Miluješ ji? Nedovedeš si bez ní představit život?“
Já svorně odpovídala na všechny otázky kladně. V jeho očích však byl vidět smutek, když se mě na to ptal, protože věděl, že vše není úplně v pořádku. Nedokázal mi však nikdy říct, že to ví. Dělal něco mnohem lepšího a úžasnějšího, pomáhal, padal na hubu únavou, ale přijel z práce a vzal si druhou směnu doma.
Vynahrazoval Rozárce všechny úsměvy, pusinky a pohlazení za mě. Povídal si s ní a choval ji s radostí, ne protože musel. Nyní, když se zeptá, ptá se už s radostí, ví, že se něco změnilo a já s radostí odpovídám, že ji miluju a že si život bez ní nedokážu představit. Myslím to vážně, upřímně, jen občas cítím smutek, smutek z toho, že dřív to tak upřímné nebylo, že to bylo jen automatické.
Rozárce jsou 3 měsíce, je to usměvavé sluníčko, čertík v krabičce, malé šídlo, které chvilku nevydrží být v klidu. Někdy mi přijde, že je tak napřed, protože na sebe potřebovala upozornit. Jakoby říkala: „Mami, já jsem tady, všimni si mě a zůstaň tu se mnou, zůstaň tu kvůli mně, potřebuji tě a budu tě potřebovat pořád.“
Mohu upřímně říct, že má dcera mě posunula o kus dál v mém životě, je pro mě vším, nepostradatelný kousek mého života. Můj vztah k ní je láskyplný, ale ne opičí. Vím, že vždy pro mě základem rodiny bude muž a žena, že beze mě a partnera by rodina nebyla rodinou a abychom mohli dát veškerou lásku jí, musíme mít lásku mezi sebou.
Nehodlám své dítě držet zkrátka a být na něj upnutá, jak je podle některých matek potřeba, aby to byla opravdová láska. Nechám ji lézt po stromech, natlouct si koleno, sníst trochu písku, ušpinit si bundu, jít ven samotnou. Nebudu potřebovat hlídat ji na každém rohu pro to, abych byla dobrou mámou.
Budu tu pro ni když bude potřebovat to koleno pofoukat, když se rozhodne jít se mnou za ruku, naučím ji bundu si vyprat nebo si ušetřit na novou. Nebudu z ní dělat porcelánovou panenku jen proto, že si někteří myslí, že nebudu dobrou matkou.
Miluji svou dceru, miluji ji možná ještě víc proto, že jsem si k té lásce musela dojít, protože to byla krkolomná cesta, na jejímž konci byla ta největší odměna. U Rozárky jsem skončila, vím to, je to jedno dítě místo tří, ale co na tom. Budu jí dobrou mámou a nebudu riskovat další zhroucení, už jen proto, abych ji neohrozila.
Vychovávám ještě dva 16leté kluky, kteří nejsou moji. Je bohužel jejich máma nezačala milovat nikdy, nechtěla je nikdy, nechtěla děti vůbec a to už je úplně jiná kapitola…
Maminky, nezoufejte, některá bude muset řešit problémy s odborníkem, u jiné opadne šestinedělí a vše se vyjasní. Nevěřte však tomu, že když o vás někdo řekne, že nebudete dobrou mámou, že to tak opravdu bude.
Pokud jste ve svém životě děti opravdu chtěly a věděly jste to ještě dřív, než jste je vůbec měly, budete stejně dobré mámy jako ty, které své děti milovaly od prvního okamžiku. Vy jste je totiž milovaly mnohem dřív, ještě před tím než jste je počaly, a to, že to nepřišlo hned, neznamená, že to nepřijde prostě jen o něco déle.
Přečtěte si také
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 279
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 404
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 273
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 701
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 219
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 3140
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 1372
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 487
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 1264
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 926
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
z tohohle deníčku sálá tolik lásky 
věřim, že to musel být masakr, najít city k maličké, ale zvládla jsi to a jsi ji úžasnou mámou, tak už si to nevyčítej 
a jak se vylodila, tak jsem tři dny nespala, neustále jsem na ni koukala, milovala jsem jí od první vteřiny.
mela jsem to dosti podobne. Porodila jsem a absolutne nic sem necitila..ani kdyz mi ji ukazali..ale tohle me preslo za par dnu…Mozna to bylo tim vycerpavajicim, extremnim porodem, mozna obavami, ze to nezvladnu do budoucna.Kdo vi. Ted jsou nam 3 mesice a je to nase stesticko. Preji, at malicka dela radost 
A taky to neznamená, že by maminka při těchto potížích neměla ráda své dítě.