Čekání na dar

Jak si člověk myslí, že má vše pod kontrolou... a přitom má mysl pod kontrolou mě.

*

O víkendu proběhla oslava dvou neteřinek. Už jim byl jeden rok. Ten čas ale letí, to snad ani není možné. Ihned mi proběhlo hlavou, že už je to rok a půl od mé revize. Proč se od té doby nedaří. Už bych také chtěla napsat deníček o tom, jak jsem nalezla dvě čárky na testu.

Vždy se snažím být silná, myslet pozitivně a říkat si, že ještě máme čas se chvíli snažit a že máme ještě dva pokusy IVF. Dlouhou dobu to funguje, ale pak mě opět přepadne ta panika. Jako kdyby mi v hlavě úplně přeskočilo a nemůžu to nijak kontrolovat. Pro mě jsou roky už dlouhá doba. Vyšetření za sebou máme a jsme v pořádku. Chtěla bych to posunout dál, ale bojím se. Bojím se všeho, co nás čeká.

Nejvíce mě straší OHSS, hyperstimulační syndrom. Ten, který jsem měla při svém prvním IVF. Neskutečné. Byla to ohromná bolest, která mě možná potlačuje v tom jít dál. To, že jsem už jednou našla dvě //, mě teď spíš přijde jen jako sen. Stane se to ještě někdy? Možná ne.

Vždy se mi tak nějak uleví, když se můžu vypsat se svých pocitů, které mě tíží. Nejhorší jsou situace, kdy se mi sevře hrudník a nemůžu ani popadnout dech, jak je mi ze všeho smutno. Partner by si tak moc přál miminko, stejně jako já.

Nevěřím, že když se přestane myslet na otěhotnění, tak to přijde. Asi to jsou nějaké náhody nebo co. Kolik žen otěhotní, i když nechce, i když 7 let se modlí, aby ten zázrak přišel. Co je vlastně tou příčinou neúspěchu? Ubírá mi neskutečně moc energie o tom přemýšlet.

Kdo říká „Tak na to nemysli.“ se o mimčo nikdy nesnažil. Nejde to udělat.
Kdo říká „Najdi si nějakou činnost a zaměř se na ni.“ také to nefunguje.

Už 4 měsíce lítáme kolem bytu, který zařizujeme, a popravdě jsem si uvědomila, že nejsem těhotná, až když jsem začala menstruovat. Vůbec jsem na to nemyslela. Až do teď, kdy mě ta oslava opět hodně vzala. Zajímavé je, že jsem byla na začátku roku hodně optimistická a přidala se do diskuze V roce 2018 otěhotním a basta, podstoupila jsem hysteroskopii, která dopadla na jedničku a byla jsem plná síly a odhodlání. Chtěla bych s dát pauzu se snažením, ale v podvědomí si každý cyklus řeknu, tak třeba příště to vyjde, ještě jednou to zkusím.

Ale jak dlouho to ještě mám zkoušet. Nechci tu číst komentáře, že se na nás jednou štěstí usměje, že budu mít krásně děti. Tenhle deníček pro mě plní úlohu vypovídání se. A ne čtení falešných nadějí.

Jedna věc mi ale zůstává a myslím, že v tomhle nezdaru je to velmi podstatné. Partner drží se mnou a hlavně se milujeme, kdy chceme. Ne jen v období ovulace. Mám toho správného muže, kterého nikdy nechci dát. :-)

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
969
21.8.18 08:44

Přeju hodně sil do dalšího snažení :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
571
21.8.18 09:21

@Nugetkka děkuji :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
125
21.8.18 11:00

Taky přeju hodně sil a hodně štěstí. Já tolik trpělivosti neměla, po 4 transferech jsem to vzdala, moje psychika byla úplně v p..... a zdraví šlo taky celkem do háje. Šli jsme jinou cestou a jsme moc šťastní. Ale to není návod, někdo chce jen to vlastní miminko a já tomu vlastně docela rozumím. A věta ,, tak na to tolik nemysli” , je úplně debilní a fakt kdo si tím neprošel tak nepochopí :zed:

  • Nahlásit
  • Zmínit
27333
21.8.18 11:34

Taky jsem nesnasela větu Tak na to nemysli, až jsem otěhotněla ve 43 letech kdy už jsem na to fakt nemyslela a ani těhotná už byt nechtěla. Na první dítě 7 let snažení a mnoho pokusu IVF. Takže asi tak. :nevim:

  • Nahlásit
  • Zmínit
5004
21.8.18 11:56

Já nevím. Píšeš, že nechceš číst „falešné naděje“. Tak jestli je pro tebe představa miminka falešná naděje, máš v duchu nastaveno „miminko nebude“, tak asi fakt pak nebude, no :nevim: . Psychika je mocná. Já mám třeba takové heslo, že „vždycky zaparkuju“. A i když je všude našlapáno, mockrát se mi stalo, že pár metrů přede mnou někdo vyparkoval a odjel a uvolnil mi místo. Nějak to funguje, jen nevíme jak. K zamyšlení.

  • Nahlásit
  • Zmínit
7629
21.8.18 12:25

V procesu dlouhodobého snazeni jsem nikdy nebyla, takze vcítit se nedokazu,ale co treba poridit si psika?Zainvestujes a -vybijes- si na nem neznost,mazleni,city. Zdas se byt silna,ale působíš na me rezignovane a uz dopředu pocitas s neuspechem.Jak psano vyse,psychika je mocna. Drzim pesti :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
21.8.18 14:38

Znám to, nejsi v to sama, taky se několik let snažíme… ale já stále věřím, že jednou to vyjde! :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
571
21.8.18 16:27

@svycarka máme malého kočičáka a momentálně mu dávám moc lásky :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
571
21.8.18 16:31

@Lucie_Sx jojo. Možná to vyznělo blbě.. ale zase si říkám že je vždy lepší počítat s oběma variantami. Třeba jako při mém prvním těhu po IVF. Ano vyšlo to a už jsme se tak těšili. Samozřejmě jsem vůbec nepočítala s možností že se v 8 týdnu zastaví plodu srdce. A taky to nikdo nevěděl a nepočítal s tím. Jen je možná někdy lepší připravit se i na druhou variantu než být pak zbytečně zklamán. Vždy tu jsou dvě varianty. Já jsem měla spíš potřebu to vyjádřit jak se cítím a vím že je tu spoustu hodných lidí kteří to člověku přejí a snaží se jim dodat trochu naděje ale ono to už po 4 a půl letech přestává fungovat.

  • Nahlásit
  • Zmínit
44
21.8.18 22:50

My jsme byli na IVF a narodila se nam supr holka, s druhym to zase neslo a ja jsem na IVF uz nechtela, protoze je to pro zenskou az moc velky hormonalni napor (tech si behem zivota uzijem i bez injekci az az, no ne?). Rovnala jsem si to v hlave a uvedomila si, ze jsou lidi co bud vubec nechteji dite nebo jen jedno (to pro me do te doby bylo nepochopitelne). Premyslela jsem nekolik dni nebo tydnu nad tim co je k tomu asi vede, jaky to pak je, jaky maji zivoty a tak. Zkratka se mi to prevalovalo v hlave. Uvedomila jsem si ze to opravdu MUZE mit sve vyhody. Clovek ma treba vic penez a casu cestovat, a to tak nejak nalehko, svobodne (ruku na srdce, cestovat s detmi rovna se prakticky celou dobu se prizpusobovat, zadny „kam me cesta zavede, nemam plany“). Abych to zkratila, predstava jedinacka zacala byt realnou a celkem i zadouci moznosti. Co prislo pak byl dost zvlastni moment, minuta na kterou nikdy nezapomenu, neco co jsem roky nezazila. Obrovska uleva! Myslenka „to je POHODA ze uz na to nemusim myslet, ze uz me to nemusi trapit a provazet na kazdem kroku, ze uz to nemusi byt soucasti meho zivota!“, telem mi projelo uvolneni ktereho zadna yoga predtim ani vzdalene nedosahla. Uleva je presne to slovo! Bylo to tak prijemny, ze jsem se ani pozdeji nevratila do puvodniho modu „snazeni“. Neplyne z toho asi zadna rada, je to jen moje zkusenost nad kterou dodnes zasnu :-)

  • Nahlásit
  • Zmínit
5123
22.8.18 04:13

Přeji,ať se brzy zadaří :hug:.Určitě v tom nejsi sama.Moje kamarádka nemohla mít vůbec svoje děti,dvě si adoptovali a jsou šťastní.Taky znám jednu,co se zařadilo přirozeně až po tom,co si adoptovali holčičku.Vím,je to slabá útěcha,ale chci ti dodat optimismus,že to jde řešit i jinak,i když někdy až tímto krajním způsobem.Co zkusit hlídat ve volném čase malé děti?Když jsem kdysi hodně chtěla dítě a bývalý přítel nechtěl,pracovala jsem s malými dětmi a aspoň částečně mi to pomáhalo.Vím,je to úplně něco jiného než u tebe,ale třeba by to pomohlo aspoň psychicky.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
22.8.18 08:24

Tchýně čekala na dítě - mého manžela 12 dlouhých let. Tehdy tedy nebylo IVF. Mezi tím 6 neúspěšných těhotenství, potraty ve druhém trimestru, porod mrtvého miminka. Až na 7. pokus se jí povedlo donosit živé dítě. Já bych to asi vzdala dřív. Ale ona je tvrdohlavá a tak to zkoušela pořád dál.

  • Nahlásit
22.8.18 21:16

Ne všem to vyjde, život může být krásný i bez dětí!

  • Nahlásit
  • Zmínit
3208
24.8.18 13:08

On na to nikdy člověk nepřestane myslet úplně i když se snaží sebevíc. Přeju hodně síly. A nejvzdávej to! :pankac:

  • Nahlásit
  • Zmínit