Cesta k mému štěstí
- O životě
- pajinka256
- 02.04.15 načítám...
Deníček o tom, jak jsem se dopracovala konečně k pocitu uspokojení a radosti ze života a především co bylo, než jsem otěhotněla. Je to dlouhé čtení, ale je to přece záznam mého života.
Pro mnoho maminek zde jsem možná ještě mladičká holčina, která neví nic o životě, tak co by mohla něco psát, ale myslím, že za to necelé čtvrtstoletí jsem měla tu čest se spoustou lidí, kteří se na mém životě dost podepsali.
Vše začalo už v dětství. Máma měla z předešlého života dvě dcery, když se pak poznala s mým tátou, tak neváhala a ihned byla svatba a já. Jenže jí v životě pořád něco chybělo, a tak netrvalo ani deset let a byl tu rozvod rodičů. Já zůstala s tátou v rodném domově a máma se sestrami šly bydlet k neznámému chlapovi.
Neznámý byl pro sestry, pro mojí matku to byla známá láska z let minulých. Netrvalo dlouho a vztah začal být doprovázen terorem a násilím, až si moje mamka podřezala žíly. Naštěstí ji sestra našla včas a přivolala záchranku, ač jí nezávidím pohled na matku ležící v kaluži krve. Po tomto incidentu se matka se sestrami přestěhovala pryč a najednou se začala zajímat, že by si mě vzala k sobě. Nevím, jestli jí bylo smutno či co se jí honilo v hlavě, ale začala nekonečná etapa soudů.
Nejdřív byl soud o péči, chtěla mě k sobě, ale já k ní nechtěla ani náhodou. Jednou mě nechala u táty, tak proč to měnit? Nemluvě o mém pocitu strachu, kdybych ji našla já při pokusu o sebevraždu, či by na mě nějaký její partner vztáhl ruku. S tátou jsem měla pocit bezpečí a jistoty. Poté následoval soud o trávení společného času. Máma by mě nejradši měla každé prázdniny, takže bych si neužila žádný volný čas s tátou a to jsem nechtěla. Táta mě bral pod stan a většinou v tom kempu, kam jsme jezdili byla i kamarádka s rodinou, takže bylo vždycky paráda, když jsme tam byly společně.
Další nepříjemností bylo, že jsem vždy začátkem prázdnin podstoupila operaci a pak jsem měla pomalu měsíc prázdnin v háji, protože jsem musela být v klidu, nechodit na sluníčko, nechodit do vody a navíc jako bonus jsem měla krásně vyholenou hlavu, takže jsem ani mezi děti nechtěla chodit. Pak tři týdny u mámy, která na mě stejně většinou neměla čas. A jelikož si hledala stále stejné typy mužů, tak jsem poslouchala, jak se hádají a hádají a vždy jsem jen ležela v posteli a brečela a těšila se domů.
Takových soudních tahanic bylo několik a mě se konečně blížil konec základní školy. Oba rodiče ty tahanice, právníci atd. stálo spoustu peněz, že to pro oba už začalo být velice náročné a soudy přestaly. Když v tom najednou děsná rána. Během vyučování jsem byla odvedena do ředitelny, kde seděla moje třídní učitelka a nějaký dva neznámí lidé.
Představili se s tím, že jsou z kriminálky a jdou prošetřit jistou záležitost. Údajně měl někdo nahlásit, že si vydělávám sexem a otec nejen že se vším souhlasí, ale navíc doma vyrábí tvrdé drogy. Po prošetření záležitosti se ukázalo, že to vše byl jen nesmysl, ale co to udělalo s mojí psychikou a jak se začalo chovat okolí, to bylo mnohem horší než nějaká výpověď před kriminálkou.
Jelikož se zjevně vyšetřující ptali učitelů, jaký mají na mě názor a naznačili o co jde, tak začalo peklo u několika učitelek, které mě začali hůře známkovat. A to i když jsem měla písemku napsanou stejně jako spolužačka, tak jsem dostala horší známku, a když jsem se ozvala, tak té spolužačce za 2 napsala mínus a řekla, že to je v podstatě ta samá známka jako moje trojka a teď mi může spolužačka poděkovat, že jí zhoršuji průměr. Jiná učitelka mi ihned při jakékoliv příležitosti připomínala, že bych měla lepší známky, kdybych si méně všímala kluků a víc učení.
Byly to roky, kdy jsem poprvé poznala, jaké to je dostat od kluka pusu, posílat si po kamarádech psaníčka a pak čekat, co se vrátí zpět… A místo abych si mohla tyhle roky užívat, tak mi je někdo takhle znechutil, že jsem se raději s mojí první láskou rozešla, aby lidi nepomlouvali.
Po základní škole se mi pootevřeli dveře k jinému životu. Táta měl naštěstí porozumění a pouštěl mě, jak říkali „mezi lidi“. Já si konečně po letech užila prázdniny i přesto, že jsem chodila na brigády, ale o to větší radost byla, že jsem si vydělala na zábavu. Prvně jsem se dostala na ty „čaje“ a taky jsem zažila první pouťovou s partou kamarádů. Zažila jsem první mejdan, který jsme uspořádali ve stanu na zahradě a po prvním pivu jsme jí měli jako z praku.
Všechny kamarádky z okolí buď měli kluka a nebo o nějakém básnili. Začali řešit své poprvé a já se pořád bála, co bude, kdybych si něco začala s tím hezkým klukem, který mě pozval na tanec, když hráli První polibek od Brutusu. Sice to trvalo ještě nějaký ten rok, ale najednou se to stalo a já byla déle jak půl roku ve vztahu s klukem, čemuž pak následoval velice bolestivý rozchod, ale i to k tomu patří.
Pak už jsem na vztah s klukem začala koukat snad už jako každá jiná holka bez strachu, co na to budou říkat ostatní.
Osmnáct bylo zamnou a začalo zařizování závěrečného plesu. Příprava mě bavila, převážnou většinu věcí jsem zařizovala ve spolupráci s učitelkou. Ostatní spolužáci nejevili příliš zájem, jelikož ten rok nebylo příliš holek, se kterými by mohli tancovat, takže jim chyběla motivace, ale i přes to přišel ten velký večer. Myslela jsem, že to bude velký večer, protože to je jedna z nejsilnějších vzpomínek na školu, ale pro mě to byl o mnoho větší večer.
Kamarád se nechal přivést jiným kamarádem a s tímhle kamarádem jsem si užila spoustu zábavy, hlavně měl u sebe pořád krabičku cigaret, která k mým šatům neladila, takže jsem ho vždycky uprosila na jednu a během té jedné jsme si povídali a vzájemně se seznamovali. Zkrátím to o velký kus. Z tohohle prince je dnes můj manžel, kterého miluji nadevše a jsem ráda, že tam ten večer přijel. Tomuhle říkám zásah osudu. 
Po složení zkoušek jsme nastoupili oba do práce a já cítila svým způsobem hrdost, že jsem si dokázala najít tak rychle práci. První rok jsem se snažila vše naučit. I když by byl člověk schopný se zaučit za měsíc, já si říkala, že jsem zjevně neschopná a neustále si kladla na srdce vše, co šéf řekl, že dělám špatně. Prostě řekl, že je to špatně, tak jsem to brala.
Další rok jsem už začala pociťovat tu ztrátu energie ze sebe. S manželem jsme začali plánovat společné bydlení, svatbu a že by pak i to dítě a já nebyla ničeho schopná, nic mi nedělalo radost a kdyby mi manžel řekl, že budeme bydlet u popelnic, tak bych mu to odkývala, jen abych měla klid a nikdo po mě nic nechtěl.
V práci se situace horšila, slýchala jsem až moc často výhrůžky o výpovědi. Už jen přijet do práce v čas byl problém, o pět minut dřív bylo moc brzo a narušovala jsem šéfovo režim, o pět minut déle se už hlásilo vedení s tím, aby mi šéfová napsala upozornění, že pokud se situace bude opakovat, tak dostanu výpověď.
Můj strach došel už do takového stádia, kdy jsem v půlce cesty zjistila, že mám měkkou pneumatiku, a i přesto jsem pokračovala dál a modlila se, abych dojela do práce. Ano, dojela jsem až do práce, pneumatika zutá z ráfku a hliníkový ráfek zničený… No na vyhození. Manžel by mě za to nejraději zaškrtil ještě dnes, ale já bych udělala cokoliv, jen aby nebyl v práci žádný problém. Šéf se pak hrdě kasal, jaký si umí sjednat respekt, že si nedovolím přijet o minutu déle do práce.
Situace se stále víc horšila, že jsem si neodvážila ani nastoupit na neschopenku, když jsem měla, a pak jsem si začala uvědomovat i to, že si nedovolím ani otěhotnět, abych se vyhnula nepříjemnému rozhovoru se šéfem. Dokonce si myslím, že bych ani otěhotnět nedokázala, jelikož v té době začaly i špatné nálezy z cytologie nebo bych potratila. Kouřila jsem dvě krabičky denně, pila hektolitry kafe, v noci nespala a ke všemu jsem za tři roky někde nabrala 15 kg.
Vše vyvrcholilo, když jsem se cestou do práce začala rozhlížet, do kterého stromu to napálím, a jestli se chci zabít úplně, nebo jen zmrzačit, abych nějaký čas nemusela do práce. Dneska jsem si sama sobě k smíchu, ale tenkrát jsem byla opravdu tak na dně, že jsem nad tímto přemýšlela.
Sebrala jsem se a zašla k odbornému lékaři, který se divil, že jsem to vydržela takovou dobu. Údajně tam lidi končí tak po dvou měsících, co nastoupí do práce, kde jsou takové problémy, a já tam přišla až po letech. Bez léčby se to neobešlo. Možná si říkáte, proč jsem prostě z té práce neodešla, ale doktoři v tom viděli to, že kdybych odešla teď, tak bych odešla pokaždé, když bych narazila na problém. Prostě to je tak lepší, že jsem se s tím vším porvala. Nakonec šéf odešel do důchodu, já dobrala léky a navíc i přestala kouřit.
Na pozici toho šéfa jsem byla povýšena já a začala jsem konečně chytat chuť do života. Neříkám, že to bylo nejsnazší, ale už mi problémy nepřipadají, jako konec světa. Prostě problémy řeším, každý nějaký má, tak co bych se ze všeho hned hroutila.
V práci se toho spoustu změnilo a najednou přišlo září a já zjistila, že čekáme miminko. Jsem doma na neschopence a spousta lidí mi říká, že teď zářím štěstím, jak mi to najednou sluší a i já se cítím být šťastná. Ráno vstanu a cítím, jak jsem plná dobré nálady a chuti jít něco dělat. Těším se na našeho miláčka, který se snad narodí v termínu a bez komplikací. Jsem šťastná, že miminko je v pořádku, že mám manžela, který je odhodlaný stát při mě u porodu a podporovat mě a hlavně jsem šťastná, že jsem se dopracovala do stádia, kdy jsem šťastná.
Pokud někdo dočetl až sem, tak doufám, že to nebyla ztráta času a že pochopíte, o čem ten deníček byl. Je to ořezané ještě o spoustu věcí, jako je třeba manželova nevyléčitelná nemoc a podobné, ale to by bylo na nekonečný deníček.
Přečtěte si také
Po pracovní akci jsem políbila kolegyni. Pořád na to myslím a manžela ignoruji
- Anonymní
- 22.04.26
- 983
O tom, jestli nejsem náhodou na ženy, přemýšlím už delší dobu. Vždycky jsem tu myšlenku ale rychle zahnala a snažila se ji neřešit. Pak se to ale stalo. Pracovní akce, jedna noc mimo domov, hodně...
Máma naletěla šarlatánce, která z ní tahá peníze. A já nevím, jak jí pomoci
- Anonymní
- 22.04.26
- 351
Je mi z toho strašně smutno. Moje máma byla vždycky rozumná, praktická ženská, která si uměla poradit a nenechala se jen tak obalamutit. Neříkám, že taková už není, ale od chvíle, kdy odešla do...
Denně vařím pro 4 chlapy. Mám pocit, že většinu volného času trávím jen u plotny
- Anonymní
- 22.04.26
- 369
Není to tak, že bych žila se čtyřmi muži. Mám manžela a tři syny. Jeden studuje na vysoké a dva na střední. A snědí toho tolik, že bych uživila i závodní jídelnu. Je moje chyba, že jsem je naučila...
Máma mi nikdy miminka pohlídat nechtěla, bráchovi teď hlídá celé dopoledne
- Anonymní
- 22.04.26
- 510
Dneska jsem se vrátila od mámy a upřímně? Mám v sobě takovej mix vzteku a totálního zmaru, že jsem musela děti nechat u pohádky a jít se vypsat, jinak bych snad začala brečet před nima. Ten pocit...
Proč někteří lidé parkují tak bezohledně? Dnes jsem málem neodjela od školky
- Anonymní
- 22.04.26
- 227
Musím se z toho aspoň vypsat. Bohužel jsem se nedočkala majitele auta, jinak bych se asi neudržela. Parkování u naší školky je složité už delší dobu, hned vedle se staví byty a stavaři to tam dost...
„Vždyť to ještě nebylo dítě,“ a další nevyžádané rady od okolí, když potratíte
- Anonymní
- 21.04.26
- 2921
Potrat jsem zažila už třikrát. Dvakrát se mi to podařilo utajit, ale potřetí už ne. O miminko jsem přišla ve 14. týdnu a to už se schovat nedá. Ženy, které si tím prošly, asi vědí, jaké to je. Ten...
Dcera (16) si přivedla přítele domů a manžel to nemůže rozdýchat. Moc to hrotí
- Anonymní
- 21.04.26
- 2620
Moje šestnáctiletá dcera Kamča si našla kluka. Není to její první zkušenost, ale dalo by se říct, že první vážnější vztah prožívá až teď. Chodí s Denisem skoro půl roku a mně ten kluk připadá...
Nemám ráda děti, ale miluji muže, který má jedno dost náročné. Jak tohle přežít?
- Anonymní
- 21.04.26
- 3223
Život je tak trochu paradox. Od malička nemám ráda děti. Nikdy jsem po nich netoužila a čím jsem byla starší, tím víc jsem věděla, že nejsem na mateřství stavěná. Dlouho jsem žila s mužem, který to...
Sestra-dvojče zemřela, ale já jí vídám každý den. Moje okolí mě má za blázna
- Anonymní
- 21.04.26
- 1379
„A vy máte sourozence?“ ptají se mě často. A moje odpověď většinou zní: „Ano, mám sestru – dvojče.“ Jenže pravda je taková, že moje sestra Adéla před dvěma lety zemřela při autonehodě. A já ji od...
Léta jsem nebyla na gynekologii, ale teď mám problémy. Bojím se nejhoršího
- Anonymní
- 21.04.26
- 1235
Nejsem velká zastánkyně lékařů. Vlastně se jim vyhýbám jako čert kříži. Chodím jen tehdy, když mám nějaký zásadnější problém. Na gynekologii jsem nebyla řadu let. Vlastně ani nevím, jestli moje...
Jsi silná a šikovná, ten konec je dobrý, že jsi nahradila šéfa 
