Mé přání vyslyšeno
- Porod
- pajinka256
- 05.06.15 načítám...
Deníček, který tak lehce navazuje na předešlý deníček. Prostě si své štěstí držím nadále. Aneb, jak se utíká císaři z lopaty. :)
- 2
V posledních týdnech jsem od všech slýchala,...
Těhotenství bylo, dá se říci, pohodové, hezky jsem si ten čas užívala a ráda na to budu vzpomínat, a tak jsem si říkala, jestli si tu „smetánku“ neslíznu při porodu. Samozřejmě, že jsem si přála normální porod, v době termínu, bez komplikací a bez použití nějakého pomocného zásahu, kdo by si taky přál něco jiného?
Ač jsem si do hlavy vnucovala myšlenku, že vše bude super, zároveň jsem si připouštěla i možnost komplikací, ale říkala si, že vše zvládnu. První z obav bylo přenášení a následné vyvolávání. Sestra mě celé těhotenství utvrzovala v tom, že u nás v rodině se rodí jen vyvolávaně a jinak neporodím. Když jsem se v úterý ráno týden po termínu probudila, tak jsem si už sama sobě přiznala, že přes všechnu snahu o samovolný porod to jinak, než vyvoláním asi nepůjde.
Další nepříjemností bylo, že týden před porodem mi oznámili, že je miminko velké a odhadují nějaká 4 kila váhy, navíc bylo pořád vysoko a nic, absolutně nic nenasvědčovalo, že by se tělo chystalo na porod.
Doktor pronesl větu: „Nebojte se toho, vše má svoje řešení.“
Až cestou domů mi docvaklo, jestli on nenarážel na možnost císařského řezu?! Při kontrolách ve FN mi jen opakovali, že těhotenství bude ukončeno nejpozději 41+3 a dostala jsem akorát datum další kontroly a šla zase domů. Po poslední kontrole ve FN jsem odcházela domů s papírem, kde bylo napsáno, že budu druhý den přijata k sekci a ať jsem nalačno.
Vůbec mi nedošlo, co že mi to ten doktor řekl a co tam je napsáno. Prostě já buranka znám ten pojem císař a co je to sekce? No tak si mě sem zavřou a nějak to miminko ze mě vyndají no. Ven prostě musí. Asi to jsem si snažila říkat cestou domů, abych nebyla špatná z toho, že se moje přání o normální porod ztrácí v dálce.
Ještě, než mě doktor poslal domů, tak při vyšetření provedl Hamiltonův hmat se slovy: „Tak ho trochu podráždíme, jestli to k něčemu bude?“
Byla jsem oddaná variantě, že to k ničemu nebude, stejně jako ty nepravidelné, slabě bolavé kontrakce, které jsem měla od rána a doufala, že se tam něco děje, a ono nic. Jen studentka, která u mě stála při ozvách, byla překvapena, že některá kontrakce vylítla vysoko a se mnou to nehlo. Tak jsem konstatovala, že jsem ráda, že to pobolívání v podbřišku je z kontrakcí a ne ze špatného jídla. Prý by si přála mít práh bolesti, jako já.
Když mě poslali domů, tak jsem si začala říkat, že prdlajs práh bolesti vysoko, když poslíčkuju a já doufala až jsem věřila, že to je cesta k porodu a ono ne.
„Jak moc to asi musí bolet, aby to bylo na porod?“ Ptala jsem se naštvaně sama sebe.
Cesta domů nebyla nějak moc veselá. Manžel mě chtěl rozptýlit, a tak povznesl poznámku na stav našich silnic. Což já jen zamumlala, že mi nemusí říkat, že je ta silnice hrbolatá, že to cítím dobře. Zesilující se bolest jsem si neuvědomovala. Manžel si v práci domluvil volno na další den, aby mě mohl odvézt do nemocnice a ještě jsme se stavili pro něco dobrého, abych tu hladovku, která mě čekala, přežila. To jsem se už u kas kroutila a uvažovala, jestli mi náhodou nebolí spíš močák, nebo něco podobného.
Při příjezdu domů jsme ještě zaskočili k rodičům manžela. Pořídili si kávovar, tak jsem si dovolila ochutnat jednu lehoučkou kávičku s mlíčkem. Rychle jsem ji spolkla, a jelikož jsem se na té židli cítila nepohodlně, tak jsem chtěla jít už domů.
Konečně jsem byla u nás. Uklidila jsem nákup, šla na WC a ejhle. Hlenová zátka! „No tak podráždění něco vyvolalo, ale stejně to nic neznamená,“ řekla jsem si a šla jsem relaxovat.
Najednou mě začala bombardovat sestra zprávama, jestli si mě už nechali v porodnici a jakto, že ne, že by to měli už vyvolat, aby nebyla zkažená plodová voda a co to je za doktora, který mě se silnějšíma kontrakcema pošle domů a je jedno, že jsou nepravidelné. No podpora mé psychiky super. 
Pak přišla záplava otázek na ty bolesti, prostě si byla jistá, že rodím. „Nutí tě ta bolest dýchat jako pes?“ Odpověděla jsem, že to jako pes leda bolí.
Ne, že by to bolelo až tak, ale taková trochu ironická odpověď, jelikož mě štvala a já chtěla klid. „Jdi si dát sprchu a ta teplá voda ti to buď rozjede, nebo zastaví.“
Pokračovala radama, a tak jsem to využila, abych se uvolnila a šla si sprchu opravdu dát. „Tak co to dělá, máš to silnější?“ Bolest jakoby polevila, ale stejně pořád byla.
„A nezačala ta bolest být pravidelná?“ Ani to ne. Jednou 5 minut, pak 7 a zase 4 minuty.
„A co ta hlenová zátka, jak vypadá?“ Taková nahnědlá, občas jakoby s krví, no asi normálka ne? „Cože? Krev? Hned jeď do porodnice, to rodíš!“
No opravdu jsem neměla náladu donekonečna být vyslýchána, a tak jsem požádala manžela, ať mě odveze do nemocnice a klidně si mě tam už nechají do rána, alespoň mi nebude sestra otravovat s tím, že jsem tam už měla dávno být. Navíc bolest zesílila, a já už nemohla ani zůstat sedět na gauči.
Cestou jsme přibrzďovali, jelikož stav našich silnic opravdu není žádný zázrak. Namátkou měřená kontrakce cca 5 minut. Před vystoupením z auta jsem si ještě profuněla kontrakci a šlo se. Než jsme došli k budově, tak znova, a to manžel jen vystrašeně pronesl: „Tohle bylo míň, jak 5 minut!“
Slečně u pultíku jsem vysvětlila, proč tam jdu, a ona mě odeslala na ozvy. Po asi pěti minutách mě odpojili a že mě odvedou nahoru na sály. Manžel zaběhl pro tašku a šlo se. Sice mě chtěla sestřička vézt na vozíčku, ale já si to odkráčela po svých. Po předání PA jsme šli na sál a během převlékání se jsme řešili dokumentaci.
„Tak hotovo, tady si lehněte, napojíme ozvy a příjde se na vás podívat doktor.“
Když přišel doktor a začal provádět vyšetření, tak jsem se ptala, jestli se tam něco děje a doufala jsem, že řekne alespoň nějaké 2-3 cm, prostě něco, co by naznačovalo, že to nějak postupuje.
„Jste na osm, za chvilku porodíte.“ Kdybych neležela, tak bych upadla. Sestra mě odeslala do sprchy s tím, že přípravu nestihneme, ale ať si to břicho nahřeju.
Když mě přišli po nějaké době zkontrolovat znovu, tak se ukázalo, že jsem stále na stejném bodě a dál to nejde. Praskli mi tedy vodu a zase šli pryč. Několik hodin funění, chození do sprchy a na míč. Manžel mě hezky obskakoval, podával vodu na zvlhčení pusy, osušil mi nohy, když jsem šla ze sprchy ven, přidržoval míč a oddaně čekal na mé instrukce, co pro mě může udělat.
Bolest zesílila, a tak jsme zazvonili na PA, aby se koukla, jestli se to někam pohnulo. Bohužel nic, a tak mi sdělila, že dostanu kapačku s oxytocinem. Po dvou kontrakcích to přišlo. Bolest, kterou jsem nezvládala prodýchat, a ten tlak a nutkání tlačit…
Požádala jsem o něco na bolest, tak mi prý dali do kapačky něco, co zabere za 20 minut, ale jen trochu, abychom miminko „nesjížděli“. Za chvilku opět kontrakce a já to nedokázala zadržet.
„Nemůžete tlačit, nejste dost otevřená, způsobíte si poranění a miminko bude mít boule na hlavě, to nechcete ne?“ Snaha PA mě motivovat k prodýchávání byla ale k ničemu. Jen jsem jednu kontrakci prodýchala, s další jsem už podlehla a zatlačila. Sáhla do mě a řekla, že jestli mě to opravdu nutí tlačit, tak ať to zkusím.
Zatlačila jsem v poloze na boku a asi to postoupilo dál, jelikož mi řekla ať se přetočím rychle na záda. S další kontrakcí ale zjistila, že to není dobré, tak zase na bok. Dostala jsem masku s kyslíkem a za úkol tlačit, tlačit a tlačit. Najednou už byla hlavička na dohled, a tak na záda a zase jsem měla ještě zatlačit, ale bylo to asi málo a už se PA chystala prohodit s druhou zdravotnicí, která se tam najednou zjevila a zjevně mi chtěla přitlačit na břicho, ale já se naposledy rozdýchala a zatlačila tak, že bylo cítit, jak maličký proklouzává ven.
Ten slastný pocit, když začal plakat. Manžel říkal, že jsem tlačila asi 20 minut, což nedokážu posoudit, a začalo se vtipkovat. V tu chvíli mi to už bylo k smíchu, když se doktor a PA dohadovali, že on mi nevěřil, že porodím a už chtěl dělat císaře, a na to se doktor bránil, že mi věřil, že porodím, a neví, kdo říkal, že to jinak než císařem nepůjde. A já byla šťastná, že je to za mnou.
„Malý má 4040 g,“ ozvalo se od stolečku, kde manžel fotil první chvíle našeho zlatíčka.
„Cože? Opravdu? Kolik toho budete šít?“ Začala jsem se obávat.
Doktor dlouho a pečlivě prohlížel následky porodu a pak konstatoval: „Bohužel bude potřeba udělat alespoň dva stehy, jste poraněná na vnější části.“
A já zajásala: „Co? Dva? Klidně tři, ať je jako za mlada!“
Nechtěla jsem věřit, že jsem opravdu porodila čtyřkilové dítě a budu mít jen takové „kosmetické“ šití.
„Bohužel to budou tři stehy a ještě vás budeme muset vycévkovat.“ Já jen ležela a jásala, ať si se mnou dělají, co chtějí, a byla jsem spokojená.
A teď trocha čísel. Ve 13:00 kontrola a provedený Hamiltonův hmat, v cca 16:00 odchod hlenové zátky, ve 23:42 byl náš Davídek na světě. Váha 4040 g, délka 51 cm, obvod hlavičky 36 cm, apgar 10,10,10, a 3 stehy.
Dovoluji si prohlásit svůj porod za uspokojivý. Myslím, že i přes těch několik hodin bolesti, které nikam nevedly, to byl rychlý porod. K vyvolání nebo spíš podráždění porodu byl Hamiltonův hmat postačující a hlavně se to zvládlo bez nástřihu, bez řezání do břicha a i bez tlačení na břicho, které nestihla PA provést.
Takže pokud jste některá v situaci, že to vypadá, že snad neporodíte, nebojte se ničeho, vše může být jinak, i když už tomu sama nevěříte.
Jinak normálně taková protiva nebývám, jako jsem byla protivná třeba v tom autě, ale i tak se dá údajně poznat rodící žena.
Děkuji, pokud jste dočetli a hezký den všem přeje spokojená maminka. 
Přečtěte si také
Čeká mě svatba v kostele: Kněz mě učí poslušnosti a chce znát detaily z ložnice
- Anonymní
- 04.05.26
- 26
Láska hory přenáší, říká se. Ale co když ty hory mají podobu barokní fary, vrzajících židlí a muže v kolárku, který mi s ledovým klidem vysvětluje, že moje role v nadcházejícím manželství je v...
V kině se dvěma holkami najednou: Tahle šílená výmluva mi zachránila krk!
- Anonymní
- 04.05.26
- 51
Říká se, že chlap zvládne dělat jen jednu věc pořádně. No, já si myslel, že zvládnu dvě holky najednou. Nebudu si tu hrát na svatého – prostě jsem si užíval. Jana byla taková ta jistota, vztah, co...
Děti tři hodiny vyhlíželi babičku, zatímco tchyně hlídala „oblíbenější“ vnučku
- Anonymní
- 03.05.26
- 2858
Tuhle situaci zná asi každá máma. Telefonát od tchyně: „Odpoledne se stavíme!“ A v tu ránu se kolotoč rozjíždí. I když jsem si slibovala, že to nebudu hrotit, stejně mi to nedá. Rychle vyluxovat...
„Volníčko, co?“ Sousedka mě obvinila, že se flákám, zatímco můj chlap dře
- Anonymní
- 03.05.26
- 2143
Můj ranní rituál je pro mě svatý. Manžel učí, takže v 7 ráno naloží děti do auta, hodí je do školky a pokračuje do školy. Já pracuji na home office, a než v osm usednu k monitoru, využívám tu...
Syn se cítí jako dívka a zvažuje operaci. Já se s tím vůbec nedokážu srovnat
- Anonymní
- 03.05.26
- 1025
Nevím, jak mám tohle jako matka vůbec přijmout. Říkala jsem si, že kdyby mi syn řekl, že je na kluky, asi bych to zvládla. Ale když mi sdělil, že uvažuje o operaci a chce být ženou, je mi z toho...
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 7301
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 3830
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 2942
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1866
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 4080
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
A čtvrtý porod, to bude fofr 
Hlavně, ze to dobře dopadlo. Malému jen to nejlepší do života 
Třetí byl nejdelší, a řekla bych i nejhorší ze všech… Každý porod je jiný, ale i kdyby to počtvrté mělo být stejně dlouhé a náročné jako potřetí, brala bych to tisíckrát raději, než císaře 
Koukám, že porod byl na Locháči že? Přijde mi, že tě od někud znám…jsem z Kaznějova…