Cesta, kterou jsem si vybrala

Dětství jsem neměla vyloženě špatné. Žila jsem sice s nevlastním otcem, který dělal mé mamce a celé rodině peklo ze života, a já osobně jsem byla hrozný trémista a těžko se začleňovala do kolektivu, takže mi to dávali vyžrat i spolužáci ve škole. Ale v rámci své rodiny jsem si užila plnohodnotné dětství plné zážitků a téměř na nic si nestěžovala.

V pubertě jsem ovšem zjistila, že ne všechno v mém životě je ideální. Začala jsem více vnímat otčímovo zlé chování k nám všem a v touze po spravedlnosti začala bránit sebe i mamku. A také už jsem nechtěla být ta hloupá holka, které se ve škole posmívají, chtěla jsem všem ukázat, že i já něco dokážu.

A tak začaly mé problémy. Dostala jsem se do společnosti lidí, kteří mi sice zvedli sebevědomí, ale nenaučili mě zrovna ty nejlepší věci, které bych měla umět. Začala jsem s alkoholem, kouřením, marihuanou. Zažila jsem svůj první vztah, ve kterém jsem nebyla ani náhodou spokojená, přítel se ke mně nechoval hezky a podváděl mě, přesto jsem ve vztahu setrvávala, jenom abych někoho měla, abych náhodou zase neklesla na úroveň té holky, kterou nikdo nechce. Jinými slovy, bála jsem se, že už si nikoho jiného nenajdu.

Během této doby se ze mě ovšem stala pěkná potvora. Nebudu sem raději vypisovat, co všechno jsem prováděla. Snad jen zmíním záškoláctví, okrádání své rodiny, útěky z domova a lži, lži, lži. Vůbec jsem se sebou nebyla spokojená a často jsem byla úplně na dně. Lidem, se kterými jsem se stýkala, na mně vůbec nezáleželo a lhali mi, stejně jako já jim. Opakovaně jsem se zklamaná, opuštěná a hladová vracela domů, a přesto jsem znovu a znovu k těm lidem hledala cestu zpátky k těm lidem. Byla jsem hloupá a zlá na své nejbližší, kteří to se mnou mysleli dobře.

Pak si mě jednoho dne vyhledala kamarádka, se kterou jsem se od dětství neviděla. Řekla mi něco úžasného o Boží lásce, vzala mě mezi skvělé lidi a já jsem snad poprvé v životě zažila, že na mně úplně cizím lidem upřímně záleželo, zažila jsem osvobození od všech těch lží a po neuvěřitelně dlouhé době jsem se zasmála opravdu od srdce a zažila opravdovou radost. To byl zlomový okamžik mého života. V tuto dobu jsem také poznala svého nynějšího manžela Libora.

Další cesta byla ovšem náročná. Ten starý člověk se stále vracel a dlouho trvalo, než jsem všechno to špatné definitivně opustila. Díky Bohu za Libora, který byl neuvěřitelně trpělivý, všechno o mně věděl, tolikrát jsem ho zklamala, a přesto mě neopustil. Byl mi kdykoliv k dispozici, i když v té době věděl, že o něho nestojím. Moc lituji toho, jak jsem se k němu tenkrát chovala.

Vše ale dobře dopadlo. Ze dne na den jsem z toho všeho úplně utekla a my spolu začali chodit. Libor v té době začínal podnikat, a jelikož byl tak trošku naivní, nadělal si pěkné dluhy. Já jsem ale věděla, že tohle je prostě manžel pro mě. V létě 2006 jsme vstoupili do manželství. Rodina mě za to proklínala, předkládala mi děsivé scénáře našeho budoucího života, kdy nebudeme mít ani na chleba. My jsme do toho šli ale s vírou, tohle asi jen tak někdo nepochopí.

Ano, začátky neprobíhaly zrovna standardně. Bydleli jsme v zahradní chatce a přemýšleli o nějakém pronájmu. Já jsem si ještě dodělávala školu a manžel pokračoval ve svém podnikání. Musím poděkovat své mamce, která pro mě celý život spořila a koupila nám byt. Ale nikdy se nestalo, že bychom neměli co jíst. Vždycky se našla nějaká činnost, díky které jsme se uživili a která manžela posunula v jeho podnikání dál.

Začínal se skromným vybavením v podobě škodovky a mačety a živil nás prací v lese. Později přibyla garáž s nějakými stroji, jelikož ale firma rostla a garáž začala být těsná, následovalo stěhování do bývalého kravína a vybavení firmy se rozšiřovalo. A když si nakonec troufl před příbuznými říct, že by potřeboval možná i něco většího a pokud možno vlastního, bylo mu řečeno, že je megaloman a nikdo v jeho představy o fungující firmě nevěřil 

Dnes spolu máme tři chlapečky, což nám bylo také vyčítáno, přesto se mají velmi dobře. Někdy je to náročné, ale jsem vděčná Bohu za to, že nám dal krásné zdravé děti a v nich také další smysl života. Manželovy závazky ještě nejsou zdaleka vyřešené, ale bez fungující firmy by nebylo možné splácet a já musím říct, že podnikání se daří skvěle a je až neuvěřitelné, že se vždy v pravý čas našlo něco, co ho mohlo posunout dál a vydělalo hezké penízky. Jednu dobu to byla velká poptávka po výrobcích, které byly dobře placeny a nevyžadovaly příliš mnoho práce.

Mnozí se smáli, co že to můj manžel dělá a jak nás tohle může uživit. Natož aby uvěřili, že to dokázalo vydělat i pěkné prachy Když přestala být poptávka po těchto výrobcích, ihned se nabídl velmi levný materiál, ze kterého manžel začal vyrábět zase jiné výrobky, u kterých mohl díky nízkým nákladům nasadit cenu, se kterou porazil veškerou konkurenci. Dnes si tento „materiál“ vyrábí sám na vlastnoručně vyrobeném stroji s ještě menšími náklady. A podobné „haluze“ zažíváme stále. A firma oproti všem varováním roste 

Jelikož si tak trochu představujeme rodinnou firmu, loni jsme se definitivně rozhodli koupit starší rodinný dům s hospodářskými budovami k podnikání. Na hypotéku nedosáhneme, ale jsme za to rádi! Našli jsme totiž člověka, který nám prodává dům přesně podle našich představ a na splátky, takže nepřeplatíme spoustu peněz, jak tomu u hypotéky je, a splácet budeme celkově pouze 5 let. Další haluz 

Zatím tam ještě nebydlíme, ale manželova firma už je tam nastěhovaná, funguje, a díky tomu, že se konečně nejedná o žádný podnájem, může se v klidu dál rozvíjet. Máme velikou zahradu, dva hafany a do budoucna plánujeme další zvířata. Sousedé jsou daleko, takže nádherné soukromí, prostě splněný sen. Teď už jen zbývá dodělat rekonstrukci, prodat byt (což už je také na dobré cestě) a honem se stěhovat.

Člověk, kterému děkuji opravdu nejvíc, je moje mamka. Bez ní bychom teď byli asi úplně někde jinde a musím i říct, že jsme se bez ní jednu dobu v podstatě neobešli. Ale už dávno jsme samostatná jednotka, a když náhodou začnu propadat panice, kolik nás ještě čeká práce a jak na nic nejsou peníze, stačí se podívat kolem sebe a hned mi dochází, jak dobře na tom jsme. A když si navíc uvědomím, kolik peněz nám měsíčně odchází jenom na různé platby atd., přijde mi až neuvěřitelné, že i přesto máme pořád co jíst a dokonce si vlastně žijeme docela na vysoké noze Prognózy příbuzných se tedy vůbec nenaplnily.

Aby tohle celé neznělo jako příliš sladký příběh kde všechno tak krásně vychází, musím doplnit, že ne vždy to bylo lehké a ne vždy jsme všechno viděli takhle růžově. Prošli jsme si mnoha kritickými obdobími, ale vždy se našla cesta ven a tento deníček je pouze shrnutí toho všeho s důrazem na to, jak se o nás Bůh stará a jaký kus cesty jsme ušli.

Ještě nejsme zdaleka za vodou, ale když si uvědomím, kde bych dneska byla, když bych se tenkrát, v tom zlomovém okamžiku, nerozhodla správně a nevybrala si tuhle cestu, nemůžu jinak, než děkovat.

Omlouvám se za délku deníčku a děkuji všem, kteří si ho přečetli.