Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

A tak bych se s vámi chtěla podělit o svůj příběh. Není to pohádka, spíš taková horská dráha plná nečekaných zatáček, ale věřím, že sdílená starost je poloviční starost. A třeba v něm někdo najde kousek vlastní zkušenosti nebo alespoň útěchu, že v tom není sama.

Je mi za chvíli jednatřicet a s manželem jsme se před více než rokem rozhodli, že je ten správný čas rozšířit naši dvoučlennou domácnost. Začalo to krásně, s nadějí a těšením. Snaha o miminko byla naší společnou cestou, kterou jsme brali jako přirozenou další fázi života. Jenže měsíce plynuly, testy stále ukazovaly jedinou čárku a v hlavě se začal usazovat tichý neklid.

Když se mi ke konci minulého roku začalo podezřele kulatit bříško, málem jsem ze sebe radostí vyskočila. Srdce mi bušilo jako o závod – konečně! Těhotenství! Plánovala jsem, jak to překvapení manželovi sdělím, už jsem cítila tu obrovskou úlevu. Bohužel, osud si s námi pohrál jinak. Namísto vytouženého potomka se ukázalo, že za zvětšujícím se objemem stojí zdravotní problémy.

V prosinci jsem proto nastoupila na kliniku Iscare. Pamatuji si tu směsici strachu a naděje, se kterou jsem procházela jejími dveřmi. Diagnóza zněla jasně: tekutina ve vejcovodech a rozsáhlé srůsty způsobené endometriózou, zákeřnou nemocí, o které jsem do té doby jen matně slyšela. Laparoskopický zákrok, při kterém mi oba vejcovody odstranili, byl prvním velkým milníkem na této dráze. Proboulela jsem se z narkózy s prázdným, ale nějak smířeným pocitem. Zahojila jsem se překvapivě dobře, jak fyzicky, tak psychicky. Přijala jsem realitu: přirozená cesta k miminku je uzavřena. Jedinou šancí je IVF.

A tak jsem se, s odhodláním, které pramenilo spíš z zoufalství než z nadšení, vrhla do dalšího kola. Menstruace přišla dříve, než se čekalo, a tak už 29. prosince odstartovala hormonální stimulace. A holky, to bylo něco! Tělo, které najednou ovládaly injekce, reagovalo nepředvídatelně. Návaly horka, nevolnosti, výkyvy nálad – cítila jsem se jako v bublině cizích pocitů. Bylo to vyčerpávající. Klinika mi nakonec doporučila neschopenku, abych ten nápor zvládla.

10. ledna proběhla punkce vajíček – OPU. Bylo jich 19, což znělo jako slibné číslo. Z toho se jich sedm statečně vyvíjelo až do pátého dne. Sedm malých bojovníčků, sedm nadějí. Transfer jednoho z nich následoval 15. ledna. Těch čtrnáct dní čekání na výsledek byl nekonečný vesmír úzkosti, každodenního pozorování těla a tlumení přílišných nadějí. A pak přišlo zklamání. Negativní test. Slzy, pocit prázdnoty, tiché „proč zrovna my?“. Manžel mě držel za ruku a my jsme se znovu museli sebrat.

V únoru jsme s lékaři zkusili přirozený cyklus, ale tělo, už tak vyčerpané, nespolupracovalo. Ovulace se nekonala. Plán na březen byl jasný: řízený cyklus. Osud ale měl další, tvrdou ránu v rukávu. 9. března mě přepadla ostrá, řezavá bolest na pravé straně břicha. Cesta na kliniku, žádanka na chirurgii, spěch na pohotovost – to vše v mlze bolesti. Přemýšlela jsem nad tím banálním vysvětlením: snad slepák, to se dá zvládnout. Jenže po probuzení z operace mi lékař sdělil slova, která ve mně zanechala hlubokou jizvu: „Slepák by byla ta lepší varianta.“

Místo toho se v těle rozjel obrovský zánět, který napadl celou pobřišnici, zasáhl i slepé střevo a jako neúnavný parazit se opět přihlásila endometrióza s dalšími srůsty. Teď jsem po této druhé velké operaci. Rekonvalescence je pomalá, den po dni se snažím dávat dohromady kousky svého já, fyzického i psychického. Bolest ustupuje, ale únava zůstává. Budu doma až do 9. května, což je na jednu stranu úleva, na druhou stranu nekonečná doba přemýšlení. Pak na mě čekají měsíční lázně ve Františkových Lázních. Vnímám je jako možnost, jak se po všech těch zákrocích a hormonech znovu nalézt, dopřát tělu i duši klid a péči.

A po nich, je-li tělo připraveno, by měl přijít další pokus. Řízený cyklus a nový transfer. Další naděje. Píšu tento příspěvek, i když vím, že je dlouhý. Zkrátit se nedá, protože každá ta fáze, každá emoce je jeho podstatnou částí. Je to příběh o tom, že plánovat si život na roky dopředu je někdy marné. Je to příběh o bolesti, která není jen fyzická, ale která sžírá i zevnitř. O manželovi, který je mojí oporou, i když vím, že i pro něj je to těžké. O doktorech a sestrách, kteří jsou na této cestě našimi průvodci. A hlavně je to příběh o nekonečné naději, která, i když ji občas přikryje temnota zklamání, vždycky znovu vykoukne. Možná ne teď, možná ne příště, ale jednou… Musíme tomu věřit.

Děkuju, že jste dočetly až sem. A pokud máte podobné zkušenosti, nebo se jen potřebujete vypovídat, budu ráda, když se ozvete. Nejsme v tom samy.