Co je doma, to Ti spočítám!
- O životě
- lyrica
- 06.10.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Věta: Nebreč, jeho táta byl taky takovej, mi zůstává v paměti dodnes. Není to ale tak dávno, co jsem si myslela, že to je ta PRAVÁ LÁSKA. Teď už se tomu musím na jednu stranu smát.
Deníček jsem se rozhodla napsat z toho důvodu, že i kdyby měl pomoci jen jedné z Vás, tak to pro mě má smysl. Ze začátku vysvětlím, jak jsem se vlastně dostala do situace. Heh, situace… jak jsem se stala jednou z obětí domácího násilí a ani jsem nevěděla jak.
V podstatě jsem se s domácím násilím setkávala už odmalička. Můj otec, ve společnosti děsnej bavič a pohodovej týpek byl doma normální magor a tyran. Já jsem to tehdy ještě tolik nevnímala, ale měl problémy s alkoholem a následnou agresivitou, moje mamča ale bohužel žila v domnění (a tenkrát to tak asi i bylo), že pokud se s ním rozvede, tak mi nebude moci poskytnout vše, co jsem jako dítko čerstvě školou povinné potřebovala. Byly dny, kdy bylo vše v pořádku, otec přišel z práce, no a máti mu jako skvělá hospodyňka servírovala oběd, vařila kávičku a podobně, i když za sebou měla osmihodinovou šichtu ve fabrice, nedala na sobě znát ani kousek únavy. Večer se pustila televize a my jako spořádáná rodinka sledovali program. Jenže takových dnů začalo pomalinku ubývat. Otec se čím dál častěji z práce nevracel domů, ale mířil rovnou do hospody, odkud se vracel kolem sedmé večer, značně společensky unaven a dával nám to s mámou pěkně sežrat.
V té době jsem úspěšně udělala přijímací zkoušky do třídy s rozšířenou výukou matematiky a přírodovědných předmětů, což se ukázalo jako docela chyba, protože matematika nebyla zrovna to, co by mě jednou mělo živit. A tak jsem z ní nosila domů trojky. Já, která měla dosud vyznamenání, jsem si dovolila v šesté třídě donést domů trojky z písemky… peklo… můj otec, vyučený truhlář, který podotýkám asi v životě nepochopil sčítání zlomků, natož rovnice, mě trápil u učebnice tak dlouho, až jsem se rozbrečela. To se opakovalo večer co večer. A ty trojky jsem nosila pořád, prostě jsem ze sebe víc nedostala. Mamče pak bylo na rodičáku řečeno, ať si s tím neláme hlavu, že trojka v téhle třídě je v podstatě dvojka v třídě normální. A to je potom pěkná motivace, když si dítko v šesté třídě v duchu říká, že jsem se na ty přijímačky nevy**la, nemusela jsem mít tyhle problémy.
No ale dost o škole, otec byl čím dál horší, opilý doma mámu mlátil, ona se navíc jen tak nedala, takže to bylo kolikrát hodně vyhrocené a já jsem jen brečela v pokojíčku, nebudu to dál sáhodlouze rozepisovat, nakonec jsem ve 13 přišla za mámou s tím, ať už konečně napíše a pošle tu žádost o rozvod, jinak se z toho obě zblázníme. Že se to nějak zvládne. Takže po letech normálního psycha, pár marných pokusech otce to nějak zachránit (doteď si pamatuji tu lilii v krabičce v obýváku na stole, která měla mámě vynahradit roky strádání a příšerného života), jsme se ocitly doma samy, bez nábytku, televize ale šťastné, že bude konečně klid! Byt byl naštěstí městský a psaný na mamky mamku, takže otec se musel odstěhovat. Babička nám půjčila peníze, koupila se nová sedačka, televize a začal NOVEJ ŽIVOT.
Mamka mi pak říkávala: ať neskončíš taky s takovym blbcem jako já. Kdo to mohl tušit…
A tak mě čekaly roky klidu a pohody. Ale jen do té doby, než jsem potkala (řekněme) Michala. Znala jsem ho podle vidění, nebydlel tak daleko od nás a tenkrát jsme se kousek od jeho domu všichni scházeli. Chodil dokonce na stejnou školu, jako jsem chodila já. Ale v podstatě jsem o něm nic víc nevěděla, jen se mi líbil, typický frajírek a navíc jezdil na bruslích - tenkrát kdo měl alespoň trochu něco společného se skateparkem, co tu otevřeli, tak to byl panečku frajer. Ani jsem se nemusela nijak extra snažit a asi do týdne, co nás seznámil kamarád, jsme spolu začali chodit. Nebyl to můj první, ale byl to můj PRVNÍ, kterého jsem opravdu milovala. Nechci tu rozebírat, jak jsme trávili volný čas, ale spíš v jakém okruhu lidí jsme se pohybovali, a to teda nebylo nic moc, všichni kouřili trávu, což já v té době taky, no a to by mi ani nevadilo, ale spíš ty další věci. Prostě smetánka, no!
Tak nějak už nás všichni znali jako pár, nebyl den, kdybychom byli bez sebe a dost často jsme u sebe přespávali, mojí ani jeho mamce to nevadilo, choval se u nás slušně, já u nich taky, takže v tom nebyl problém, navíc nám už bylo 17. No a pak to začalo… Michal jezdíval makat s jedním kamarádem, spíš jako melouch, na školu kašlal, ale normální práci taky nehledal, on byl zvyklý na servis od maminky, takže neviděl důvod, se nějak stresovat tím, že by měl něco platit, zařizovat a podobně. A že ztratil občanku? Nevadí… na co zařizovat novou? Sekl se školou… proč by se měl hlásit na pracák? No ale já jako slepá pořád myslela, že je to asi normální, no tak je „trochu“ nezodpovědný. Já jsem se víceménně nastěhovala k nim domů, jezdila jsem normálně do školy, na praxe.
Ale co se dělo u něj? Od rána do večera se tam nezavřeli dveře, kamarádi odcházeli a přicházeli tak, jak se jim zlíbilo, když nebylo co dělat, tak se prostě šlo k Jirkovi, místo koule na dveřích klika a nikdo nezamykal, jeho mámě to nevadilo, takže se stalo, že jsme za celý den nebyli sami ani minutu, a to ještě tím stylem, že se prostě jen otevřeli dveře a někdo přišel. Někdy nás bylo v jednom pokoji i deset a koukalo se na přiblblé seriály typu Ženatý se závazky a podobně - od té doby, když to běží v TV, ihned přepínám! No ale to mi samo začalo vadit, kdo by tohle toleroval. Večer, třeba v 11 hodin, si v klídku ležíte v posteli, noční košilka… otevřou se dveře a banda lidí, z toho půlku ani neznáte (s jedním z těch, kdo tam chodili, jsem teď čtvrtým rokem, čekáme prcka a plánujeme na duben svatbu, jen tak mimochodem). Takže začaly hádky, jestli by se to nedalo nějak omezit, že jestli je tohle normální, tak že se taky můžu sbalit a jít domů. No a tak jsme se pomalinku ale jistě dostali do fáze, kdy se mě snažil uklidnit tím, že mi třeba zkroutil ruku a držel mi ji tak dlouho, než jsem si sedla a rozbrečela se. Druhý den se pak omlouval, když viděl ty modřiny na rukou - paráda, chodit na praxi jako servírka, na ruce vám kouká každý a vy tam modřiny, které přímo volají: někdo mě hrubě držel za zápěstí. Ze začátku jsem ty omluvy brala, bylo to pak super, byl na mě děsně hodný, vzal mě na véču a já si říkala, tak snad to bude zase v pohodě.
O víkendu jsem chodila na brigošku do jedné restaurace a vracela se pozdě v noci, to už většinou chrněl, ale ten den bylo nějak málo lidí, a tak mě pustili domů dřív, myslím kolem šesté. Přijela jsem k nim domů, těšila se, jak ho překvapím, otevřu dveře a tam seděl on, jeho tři kamarádi a všichni byli… no jak to napsat slušně… totálně sjetí. Vylítla jsem, že prostě s nějakým feťákem žít nebudu, ať se na sebe podívá, že to je hnus a běžela jsem za jeho máti do kuchyně s tím, jestli jí jako nevadí, že její syn fetuje asi metr od ní, vedle v pokoji. On vylítl za mnou, chytil mě, dostala jsem pár facek a shodil mě na zem. Po tomhle představení odešel do pokoje a zamkl za sebou dveře. Brečela jsem jako malá holka, vůbec jsem nechápala, jak se takhle může chovat, ke mně, jeho mamce, no prostě celkově, co se děje. A jak tam tak sedím, přijde jeho mamka a povídá mi: „Nebreč, jeho táta byl taky takovej“. Teď se musím smát, vážně, to byla jako omluva, abyste pochopily správně.
Pokračování příště…
Přečtěte si také
„Je můj syn autista?“ zeptala se kamarádka. Ze strachu jsem jí zalhala do očí
- Anonymní
- 22.06.26
- 1740
Říká se, že upřímnost je základem každého pevného přátelství. Jenže co dělat v situaci, kdy vás nejlepší kamarádka postaví před otázku, jejíž pravdivá odpověď by jí mohla zlomit srdce? Minulý týden...
Dcera s ADHD potřebuje asistenta. Muž zuří: „Nedělej z ní blbečka s nálepkou!“
- Anonymní
- 22.06.26
- 1170
Každý rodič si přeje, aby jeho dítě mělo hladkou a bezstarostnou cestu životem. Když se ale objeví první překážky, ukáže se, jak pevný je nejen vztah rodiče k dítěti, ale i partnerů mezi sebou. My...
Manžel mě nutí jezdit každý víkend k tchyni. Ta mě jen kritizuje, jsem zoufalá
- Anonymní
- 22.06.26
- 2366
Víkend by měl být pro pracující rodiče časem odpočinku, kdy konečně vypnou, užijí si klid s rodinou a naberou síly na další pracovní týden. Pro mě je ale páteční odpoledne začátkem pravidelné noční...
Dřu ve dvou pracích do půlnoci. Podle muže ale jen „courám po kroužcích“
- Anonymní
- 22.06.26
- 1148
Sedím u kuchyňského stolu, na monitoru notebooku svítí čas 0:24 a mně únavou pálí oči. Tohle je moje každodenní realita. Kolotoč, ze kterého nemůžu vystoupit, protože se ode mě očekává, že budu...
Máma mi vyčítá práci a děti ve školce. Sama mě tam jako malou zapomínala!
- Anonymní
- 22.06.26
- 767
Být dnes mámou je nesmírně vyčerpávající. Společnost na nás klade protichůdné nároky – máme budovat kariéru, vypadat skvěle, mít naklizenou domácnost, a přitom se dětem věnovat čtyřiadvacet hodin...
Soused chová koně na miniaturním pozemku. Utíkají mu a ničí mi zahrádku
- Anonymní
- 21.06.26
- 1380
Mít vlastní dům se zahradou byl vždycky můj sen. Představa, jak si ráno vypiju kávu na terase a odpoledne si nasbírám vlastní rajčata a jahody ze záhonu, mě držela nad vodou během dlouhých let...
Kryla jsem kamarádčinu nevěru. Když to prasklo, otočilo se to proti mně
- Anonymní
- 21.06.26
- 2753
Nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu do situace, kdy budu litovat, že jsem chtěla někomu pomoct. S kamarádkou jsme se znaly skoro patnáct let. Prošly jsme spolu školou, prvními láskami, svatbami i...
Na dětské oslavě u kamarádky se málem utopilo dítě. A nikdo si toho ani nevšiml
- Anonymní
- 21.06.26
- 1993
Ještě teď je mi z toho špatně. Měla to být oslava narozenin kamarádky mé dcery ze školky. Johanka slavila své krásné páté narozeniny a její rodiče to pojali opravdu ve velkém. Mají krásnou zahradu...
Rodinná oslava u tchýně se změnila v drama. Museli jsme volat záchranku
- Anonymní
- 21.06.26
- 1855
Tchyně se rozhodla uspořádat rodinnou oslavu bez ohledu na to, že venku panovala opravdu úmorná vedra. Na jejich zahradě není jediný strom a ani pod slunečníkem se člověk moc neochladí. Říkala jsem...
Romantický víkend ve dvou? Přítel na něj pozval své kamarády a já jim měla vařit
- Anonymní
- 21.06.26
- 1700
Jsem na Mirka neskutečně naštvaná a upřímně přemýšlím, jestli má tenhle vztah vůbec smysl. Tohle jsem fakt nečekala. Nejsme spolu dlouho, ale moc dobře ví, že jsem romantický typ. Zatímco já...
Ještě že už je to za námi a máme mužské jaké máme. Gratuluju k miminku a svatbě a přeju Ti do života jen to krásné… 
a doufám, že se bude odvíjet ve „šťatnějším“ duchu 
Nakonec moc nebrali zřetel na to, jak moc jsem šikovná, talentovaná a podobně, protože se tam dostala fakt telata, když jsem viděla, jak na zkouškách měli prodřené čtvrtky, když malovali temperou zátiší, tak jsem si fakt dost věřila..
A držím palce,ať už je jen dobře 
držím palce
!
)
Poučení pro mě?? Hodně mi tento vztah dal, nasměrovala jsem svoje vyhlídky jiným směrem, Teď má moje dcera třetím rokem nového tatínka, tento měsíc se bereme a v lednu se nám narodí syn. Jsem šťastná a poučená 
Přeji ti rozum do hrsti a podobný osud 