Dnes by byl den D II.

Přečtěte si také první díl deníčku »

Dnes je to přesně rok, kdy odešlo mé druhé miminko v 10. týdnu těhotenství z neznámé příčiny. Lékaři spekulovali, že za to mohl hematom, o kterém se celou dobu vědělo, ale ve skutečnosti žádné testy nedělali. Prý se dělají až v případě opakování „problému“. I přesto, že těhotenství bylo mladé, stále na miminko myslím. I když teď už mám příjemnější starosti. Asi žádná taková „maminka“ ale nikdy nezapomene…

Pokračování našeho příběhu však na sebe nenechalo dlouho čekat, opět jsem otěhotněla tři měsíce poté. Termín porodu byl stanoven na stejné datum, kdy jsem o miminko přišla. To mi přišlo osudové a věřím, že miminko nad námi drží ochrannou ruku jako náš anděl strážný.

Další strasti se nám však nevyhnuly a o krásném a klidném těhotenství (jako bylo mé první) se mi mohlo jen zdát. Strašák jménem hematom se opět objevil, a i když jsme zdárně překlepali první trimestr (po jehož celou dobu jsem se neskutečně bála), hrozba tu byla stále. Hematom nemizel (i když se držel oproti předchozímu těhotenství v rozumných mezích a rozměrech) a k tomu mi ještě zjistili vcestnou placentu toho nejhoršího stupně.

Odloučení placenty tedy hrozilo dvojnásobně (doslova z obou stran, pod placentou hematom a z druhé strany možné odloučení od branky) a strach mě neopouštěl po celou dobu a po předchozí zkušenosti se snad ještě znásobil. O tom, že jsem musela opravdu ležet a na staršího syna tak musely nastoupit hlídací babičky a dědečkové ani nemluvě.

V 16. týdnu nastal zvrat. Začala jsem dost krvácet a už jsem si myslela, že je to další konec. Do nemocnice mě odvážela rychlá a já celou dobu trnula hrůzou, až do té doby, než mě vzali na ultrazvuk. Miminko bylo naštěstí v pořádku a já strávila pár dní v nemocnici kvůli zástavě krvácení a pozorování, zda se placenta nebude odlučovat a zda předává dost kyslíku. Nakonec mě pustili domů s klidovým režimem.

Ležela jsem poctivě, ale na kontrolách to stále nevypadalo dobře. Ve 20. týdnu jsem byla v rozmezí 2 dnů na dvou velkých ultrazvucích, přičemž výsledky byly dost rozporuplné. V nemocnici primářka zkonstatovala, že placenta je stále velmi nízko. Pokud by to tak bylo i nadále a pokud bych rodila u nich, hospitalizovali by mě preventivně už ve 32. týdnu a porod by musel být dříve a císařem. Na druhém vyšetření jsem byla u vyhlášeného diagnostika a ten mi řekl, že placenta tak nízko není, dokonce už je dostatečně daleko i pro vaginální porod. Dal mi tak kapku naděje, že je vše v pořádku, ale zároveň mě vyšetřoval jen přes břicho. To mi vzhledem k diagnóze přišlo nedostatečné, protože mi primářka v nemocnici říkala, že u ultrazvuku přes břicho je nález lepší. Své doktorce jsem předložila obě zprávy a ta mi k tomu řekla, že se přiklání k té nemocniční, jelikož sama viděla podobný nález. Stále jsem tedy měla klidový režim.

Ve 30. týdnu byl nález trochu lepší, ale stále to nebylo natolik dobré, aby zde nebylo riziko a byl možný vaginální porod. Poté mi již má doktorka žádný ultrazvuk nedělala (i když někteří lékaři ho dělají každou návštěvu i bez takovéhle diagnózy), a tak jsem musela počkat až do porodnice na 37. týden.

V porodnici mě důkladně vyšetřili a zjistili, že placenta se vytáhla výš, a tím pádem je možný vaginální porod. Navíc hlavička velmi naléhala a byla jsem otevřená na prst, takže porod hrozí velmi brzy, ne-li ten stejný týden. Tomu jsem se smála, jelikož prvního syna jsem přenášela a porod byl nakonec vyvolávaný, i přesto, že mi téměř každou návštěvu lékaři říkali něco podobného. Při další návštěvě jsem byla otevřená už na dva prsty a další doktorka mi říkala, že to bude brzy a příště už možná nedorazím. Opět jsem jí nevěřila.

Ještě ten večer mi však praskla voda, nejdřív vyteklo jen pár kapek, a tak jsem si zprvu nebyla jistá, ale po půl hodině už jsem jistotu nabyla. Manžel byl nejdřív vystrašený, pak mi nevěřil, ale vzpamatoval se rychle. Domluvili jsme hlídání pro staršího syna, rychle ho předali i se všemi věcmi a léky (tou dobou dobíral antibiotika na angínu) a vyrazili do porodnice. Kontrakce však nenastoupily (naštěstí, protože i přesto, že se vše vyplňovalo v poradnách, kolotoč těch samých otázek opět přišel), tak mě uložili na pokoj a měla jsem jít spát. Sice jsem moc spát nemohla, ale kontrakce stále nenastupovaly. Po 12 hodinách přišla na řadu antibiotika, plodová voda stále odtékala, ale ani po několika horkých sprchách kontrakce nepřicházely. Ve tři hodiny odpoledne jsem šla na další vyšetření a i bez kontrakcí jsem byla otevřená na čtyři prsty, takže doktorka zavelela, že se jde na sál. Volala jsem tedy manželovi, aby dorazil.

Asi v pět odpoledne mi začaly pravidelné slabší kontrakce, ale ozvy se doktorce (a přivolanému zástupci primáře) nelíbily, takže přišla na řadu kapačka s oxytocinem. Ta ani moc dlouho nekapala a rozjely se silné kontrakce. Přehazovali mě z boku na bok, ale stejně byly ozvy pořád špatné, takže opět volali zástupce primáře a ten řekl, že musíme hned rodit. Porod byl pak dost ve spěchu, dostala jsem kyslík a musela hned tlačit, celou dobu hrozil císař kvůli ozvám. Naštěstí se nakonec syn dostal ven i bez císaře.

Kristellově expresi a velkému nástřihu jsem se ale bohužel nevyhnula (asi i kvůli tomu, že jsem musela kvůli monitoru ležet na zádech). Šili mě dlouho a dlouho mě i prohlíželi jednak kvůli nástřihu a druhak kvůli placentě. Placenta na sobě prý měla spoustu infarktů a asi už malého nevyživovala, jak měla, a tak se přihlásil o svůj příchod na svět trochu dřív. Je možné, že placenta na tom byla zle i kvůli všem problémům od začátku těhotenství, takže to chudák měl asi těžké hned od začátku.

I přes svůj trochu dřívější příchod na svět (den D se tak nekonal v ten „den D“) se malý narodil hodinu od nástupu kontrakcí a naprosto v pořádku. Sen o přirozeném porodu podle porodního plánu se nekonal, ale hlavně že je maličký zdravý. Věřím, že nás náš andílek z nebe bude všechny ochraňovat jako doteď. Myslím na něj každý den a nikdy na něj nezapomenu…