Dvě malá křídla tu nejsou

Je mi to líto, ale nevidím srdeční akci. Pošlu vás do nemocnice na revizi, prohlásila doktorka. Nesmysl napadlo mě, spetla se, to není možné, to se mně stát nemůže. Mohlo a stalo...

Do nemocnice jsem jela s tím, že se doktorka prostě spletla. Jsem přece ve 12. týdnu, to už je to nejhorší za mnou. V nemocnici mají lepší ultrazvuk, jen se podívají a bude jasno. A bylo - miminko se už od 9. týdne nevyvíjelo, srdíčko přestalo bít. Co se dělo v nemocnici nemá cenu popisovat. Když jsem přišla domů, těhotná už jsem nebyla. Jen se s tím prostě nedokážu srovnat. Mně se přece tohle NEMŮŽE STÁT. MNĚ NE. Nejsem nijak hezká, nic na mém těle nestojí za zmínku, ale z praktického hlediska je bez chyby. Mám už 2,5letou holčičku, celé těhotenství bylo v pohodě, moje tělo dokáže donosit dítě. Prostě to není možné! Navíc jsem to já kráva rozhlásila všem lidem v okolí, právě proto, že mně se to stát nemůže, moje tělo dítě donosí. Takže teď čelím sklopeným pohledům a větám typu Je mi to moc líto.

Zjistila jsem, že reakce všech se dají shrnout do tří bodů, které mě dohání k šílenství.

Asi nebylo všechno v pořádku, příroda si poradí sama.
To nechápu vůbec. Vědomí, že jsem čekala postižené dítě a přišla o něj, má být uklidňující.

Za chvíli budete čekat další.
Jak bych mohla čekat další? Když pominu 6 týdnů, kdy se ke mně manžel nesmí přiblížit, a 3 měsíce, kdy se ke mně přiblížit sice může, ale nic se nesmí stát, dostávám se k důvěrně známé fázi. Počítání plodných dnů, zoufalé čekání na měsíčky, vztek když přijdou a teď i nová emoce - strach, když nepřijdou. Protože to jen znamená, že mě čeká 7 týdnů hrůzy u každého ultrazvuku a možná opět cesta do nemocnice jako těhotná a jako netěhotná zpět. Jak bych mohla chtít další dítě. Jak se tohle dá ustát?

Mojí kamarádce se to stalo taky (a teď už má dvě, tři, milion dětí). Vezmu to odzadu.
Je mi velice kamarádky líto, ale nechápu, jak má její bolest zmírnit tu moji. Zmírnila by její bolest ta moje? A vůbec, když se to někomu stane taky, zmenšuje to prožitek těch dalších? Takže když už někdo přede mnou miloval, já miluju o to míň?

Ani nevím, proč to vlastně píšu. Vím, že se mě všichni snaží uklidnit, a chápu, jak bezmocní jsou. Ale já cítím tak strašný vztek, tak hroznou nespravedlnost, že bych nejradši byla někde ve vypolstrované cele a bušila rukama do zdí, dokud bych nepadla únavou.

Je mi jasné, že nejsem zdaleka první a ani poslední. Je mi jasné, že ty, které chodí na umělé oplodnění, by dokázaly napsat deníčky, které by ten můj strčily do kapsy. Já jen, že nic z těhle logických důvodů nezabírá, je to tak nečekané, taková noční můra, tak nepochopitelné, že jsem se z toho musela vypsat, protože prostě nevím, jak to ustát.

Prosím, pokud vás to neurazí, nepište mi do reakcí, jak jste to také zažily a jak už máte dvě, tři, milion dětí. Těší mě to za vás, ale mně to spíš jen zhoršuje můj pocit bezmocnosti. Snad pomůže čas. Ale jak jej přečkat, to netuším.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
bořková
10709
19.7.13 00:38

Hodně sil a štěstí :hug: Vím, že čas pomůže překonat, pochopit…

Příspěvek upraven 19.07.13 v 00:38

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
19.7.13 00:39

:hug: Určitě to zvládneš posílám hodně sil

  • Upravit
Anonymní
19.7.13 00:41

Slyšela jsem, že duše si maminku vybírá, že dokonce bolestná zkušenost posune dál, něčemu novému naučí a maminka je potom úplně jiná, než kdyby se nic nestalo…
Kdyby to tak bylo, co ti tahle situace má dát? Můžeš se v něčem změnit? Něco objevit?

Ať je ti brzo lépe, rána se zahojí a miminko se úplně zdravé v ten správný čas vrátí. Buď v pořádku a těš se z času se svou dcerou, časem vás bude víc, neboj se a věř, už to bude jen dobré! :hug: :* :srdce:

  • Upravit
anlendy.
1491
19.7.13 00:53

Hodně štěstí! Užívej si radost z holčičky, kterou máš doma, protože i 2,5letý človíček pomůže od té největší bolesti :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
trpaslinka
12185
19.7.13 02:35

Take nám přestalo fungovat srdíčko, I když až na konci těhotenství. Kromě výše zmíněného take miluju „jsi ještě mladá, ještě můžeš mít další“ nebo „hlavně mysli na syna a zapomeň“
Nebudu Ti říkat, že čas bolest otupí. Je to sice pravda, ale ted si tim bohužel musíš projít. Takže Ti přeji jen, aby to bolelo co nejméně. :hug: a brzo nového potomka. Sice ztrátu nenahradí, ale věřím, ze tu bolest sníží. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
novo123
19.7.13 06:13

Úžasně a výstižně napsané, nezažila jsem to a pokusím se vynechat fráze. Ta bolest musí být strašná. Kazdopádně máš pravdu v tom, že to, že se to stalo i jiným lidem, neznamená, že tebe to bolí míň. :hug:

  • Upravit
barbarossa
927
19.7.13 06:54

:hug: :hug: :hug: Bolest nepřebolí asi nikdy, pouze se trochu otupí, soustřeď se na malou a pořádně ji denně obejmi a řekni jí, že ji miluješ. :hug: :hug: :hug:

Příspěvek upraven 19.07.13 v 06:59

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
19.7.13 06:59

Jsou to už tři roky, co jsme se s tehdy ještě pouze snoubencem začali snažit o mimi. Jenže někdy v dubnu nebo v květnu, nepamatuju se přesně, se u nás na škole, kde jsem učila, rozmohly příušnuce. :cert: A jako na povoru, já je chytla taky. Můj dnes již manžel mě "vyhodil :srdce: " z domu k našim s tím, že přece chceme dítě, on to svinstvo chytit nechce, ať se k němu ani nepřiblížím. :lol: Asi pět dní jsem měla čtyřicítky, doktor mi ale nic nedal, prý si není úplně jistý, že to opravdu příušnice jsou. Po 10 dnech vše OK, nástup do práce a po šesti týdnech maximálně-ejhle a dvě čárky na testu. Šťasná jak blecha já blbka jsem to všude, včetně práce, rozhlásila a v šestém týdnu klusala k doktorce. Vše se zdálo být v pohodě, prý otěhotnění po šesti týdnech po příušnicích je za dost dlouho, NIC SE STÁT NEMUŽE, ať přijdu v devátém týdnu. :pocitac: Jenže já v sedmém žačala špinit, pak už krvácet a nakonec mi doktorka řekla, že už tam mimi nevidí, že půjdu na kyretáž. Sesypala jsem se, říkala si, že mně NE, zvlášť u prvního, tak očekávaného. Přítel stál celou dobu při mně, utěšoval, že se mnou zůstane, ať zapomenu na to, že by to byla moje vina, já jen plakala a plakala a dávala si to za vinu. Pak ty pohledy z okolí, přání dětí ze školy, ať se brzy po porodu vrátím…Neuměla jsem to vysvětlovat, že už těhotná nejsem a zase brečela. Jsou to tři roky, ale bolí to dodnes. Podle mne za to může hodně doktorka, která podcenila riziko příušnic a nijak mě nesledovala. :pocitac: Utekla jsem od ní. Vztah s přítelem to ale posílilo, tím jsme si jistí oba.

  • Upravit
chelsea001
2183
19.7.13 07:28

Stalo se mi to dvakrát a úplně tě chápu, měla jsem to jako ty, první těhotenství bez problému…když jsem pak otěhotněla taky jsem to všem řekla :roll:

  • načítám...
  • Zmínit
Saroya
17629
19.7.13 08:00

Tak mě to po ránu úspěšně rozplakalo :) nezažila jsem to, doufám, že nezažiji a tobě přeju hodně sil :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Adona-i
882
19.7.13 08:18

Mám to také za sebou, už 4× a vím, že nepomůžou žádné chlácholivé řeči, pomůže jen čas, ale ani ten ránu zcela nezahojí. Možná ti i lehce ulevilo, že jsi se mohla ze svého trápení vypsat. Přeju hodně sil!

  • načítám...
  • Zmínit
Anuska637
7
19.7.13 08:18

Tímhle si musíš projít sama. Vyplač se a zkus se soustředit na děťátko co máš doma. Hlavně se neobviňuj, žádné kdyby coby ti nepomůže. Prostě to tak mělo být a ty teď budeš silnější než kdy dřív. A přijdou lepší časy… :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
verulicek
19.7.13 08:27

Trochu mě to děsí…jsem v 7tt a chceme to říct rodičům. já to naznačila už v práci, proože jsem ve vedoucí funkci a musí se to brzy začít řešit…tak mám z toho trochu husinu, že se mi to může stát poměrně lehce… :roll:

  • Upravit
ninuska100
1027
19.7.13 08:41

Zvládneš to, i já tohle prožívala 7.12.2012 a ted jsem ve 21tt, dodržela jsem šestinedělí,3ms porevizní a další už nepřišla, vydrž:)

  • načítám...
  • Zmínit
mamazelka
358
19.7.13 08:50

Vím o čem tu píšeš ale nad těmi odpovědi jsme se nikdy nezamysela máš pravdu a moc děkuju za to že jsi mi otevřela oči

  • načítám...
  • Zmínit
dalmatinka 123
48576
19.7.13 08:52

Tak jestli ti nepomáhá ani z výše uvedených utěšujících vět ani jedna(hodně blbě sis je tedy vyložila( a nechceš ani reakce dalších co to zažili tak proč píšeš deníček???

Navíc proč dodržovat 3 měsíční dobu čekání na další otěhotnění? Stačí jedna ms.

A NEPADLO TAM Třeba se to stalo proto aby ses něco nového naučila a nebo dostala lekci.Aby sis nemyslela že tobě se některé věci stát nemužou, abys věděla že tvé tělo taky není dokonale fungující atd..

Když to shrnu, tak já při potratu(13tt) to brala jako strašnou tragédii s tím že nemuže bejt nic horšího a že už nikdy nebudu štastná. Zpětně to vidim že jsem byla jen histerická a je bohužel spoustu horších věcí co mě potkalo.

Hodně štěstí

  • načítám...
  • Zmínit
Lilushka
53
19.7.13 08:55

Taky jsem si to prožila, ale u mě to bylo jiné. Ještě v to pondělí v lednu 2008 mi doktor ukazoval na UZ srdíčko a druhý den ráno spousta krve, bolest břicha a cestou do nemocnice jsem skoro omdlívala a pak rychle předoperační vyšetření, na sál a revize dutiny děložní po neúplným samovolným potratu. A začalo to nevinně - týden nenápadný špinění, který se i přes klid na lůžku zhoršovalo.
Pak pocity prázdna a smutek i závist všem, kterým se podařilo otěhotnět napoprvé.
Nikdy nezapomenu a říkám si, že to mohla být holčička a letos v září by šla do první třídy.
Dnes mám skoro pětiletýho grázlíka, co dokáže zabrnkat na nervy, ale nevyměnila bych ho za nic na světě.
Opravdu si to příroda řeší po svém, říká se tomu přirozený výběr. Je to sice krutý, ale je to tak. Příště se to podaří a budeš mít v náručí voňavý uzlíček. Přeju hodně sil a neobviňuj se za nic. Z vlastní zkušenosti vím, že to nemá cenu a ubližuje to v nelehkým období ještě víc.

Příspěvek upraven 19.07.13 v 08:59

fotka022.jpg
fotka000.jpg
  • načítám...
  • Zmínit
Lucille87
1751
19.7.13 09:07

Nebudu psát že vím jak se cítíš, protože nevím. Nebudu psát že to bude časem dobrý, protože nevím jestli to bude časem dobrý. Nezažila jsem to a doufám že nezažiju, ale deníček je tak „krásně“ emočně a výstižně napsaný, že se člověk alespoň kousíček dostane do Tvé pošramocené duše a tím kousíčkem pocítí tu bolest. Buď silná, toť jediné co Ti přát :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Kytka32
815
19.7.13 09:09

Děkuj za komentáře, deníček jsem psala před týdnem, těsně po návratu z nemocnice. Po týdnu už brečím míň, ale že by se mi zatím dařilo to nějak zvládat, to moc ne. :nevim:
Věděla jsem, že přijdou komentáře typu Radu nechceš, tak proč píšeš. Píšu proto, že žádná rada nepomůže a já jsem to jen ze sebe potřebovala aspoň trochu dostat. Možná jsem hysterická, ale je to moje reakce a taková prostě jsem…Pokud to někdo dokáže zvládnout v klidu a mávnutím ruky, dobře pro něj. :potlesk:

A jestli čekat 3 měsíce nebo to zkoušet hned je to, co teď s manželem řešíme, názory se různí. Jen když si představím, jak mi doktorka znova řekne, že nevidí srdíčko, tak mi zatím hrůzou běhá mráz po zádech. Čas ukáže.

Ještě jednou díky všem za podporu. :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Cuarentena
8071
19.7.13 09:28

To se prostě děje. Potká to snad každou ženu. Taky se mi to stalo a myslím, že ty hlášky utěšovatelů jsou vcelku pravdivé. To miminko asi opravdu nebylo v pořádku, nejspíš mělo nějakou chromozomální vadu. Je to tak. Za chvíli snad budete čekat další - to je taky pravda, to tak je. Nevím, proč by se manžel nemohl přiblížit šest týdnů, můj se přiblížil asi za šest dní. A těhotná jsem byla po těch třech měsících. Ale prý se nemusí čekat vůbec.
Víš co? V životě tě potkají ještě mnohem horší věci. Bohužel. Je to sice smutný, je to zklamání, ale potrat na začátku těhotenství žádná životní tragédie není. To je můj názor.

  • načítám...
  • Zmínit
annazuz
126
19.7.13 09:34

Ahoj, já byla na revizi včera v 10tt, srdíčko jsem potvrzené neměla vůbec, jen na kontrole o týden dřív mi dr. ukazoval, že tam něco problikává, ale ještě to není „ono“. Taky mám doma holčičku, 2roky a 3měsíce a ta mě drží jakš takš nad vodou. Ale tvůj deníček mě dostal, mám úplně stejné pocity, přemýšlím o stejných věcech. I když můj mozek celkem přijal všechny tři „uklidňující“ věty, tak to hrozně bolí a srdci nevysvětlíš, že asi něco nebylo v pořádku, že snad budeme mít další - jenže tohle mimi bylo taky moje, hrozně jsem se na něj těšila, tak jak na něj můžu zapomenout. Věřím, že zase bude líp, ale chce to čas…

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
19.7.13 09:39

Ahoj Kytko, jak jsem psala, že se mi to stalo před třemi lety, tak je pravda, že jsme s manželem nevydrželi ani to šestinedělí-vrhli jsme se na sebe po čtyřech týdnech :oops: Pokud Ti doktor řekne, že se zahojila, tak není nutné čekat. Mně pak MS přišla hned, ale otěhotnění se nějak nedařilo, už jsem byla zas na prášky, stalo se z toho cílené sexování v době plodných dnů, což mi manžel dodnes vyčítá. Nejsem veřící a k víře jsem vždy byly spíš negativně naladěná, ale byla jsem už tak na dně, že jsem jednou šla sama venčit večer psa, plakala jsem a prosila toho nahoře, ať mi pošle aspoň jedno mimi. Další měsíc jsem zjistila, že jsem těhotná. Dnes je prďolovi rok a půl. Ty máš alespoň to štěstí, že máš malou, kterou obejmeš a která obejme tebe, já měla náruč úplně prázdnou.

  • Upravit
St. Estephe
4637
19.7.13 09:41

Ne, v tomto opravdu výjimky neexistují, může se to stát komukoli a kdykoli. Mně naopak pomáhala představa, že to přede mnou prožily miliony žen a dokázaly to ustát, jít dál, počít a porodit další děti. Mám v tomto vyrovnané skóre 3:3, vždycky člověk ušel tu bolavou cestu plnou kamení, zakopaval, padal na hubu a pak se náhle vyjasnilo. Jednou se ohlednes zpět a bude to jen vzpomínka, možná zabolí ale bude to něco, co je za tebou.

  • načítám...
  • Zmínit
hanka.br.
30422
19.7.13 09:56

Ahoj zakladatelko, zkus se na to podívat očima tvých blízkých a odpověz sama sobě, jaká slova a jaká reakce by ti nepřišla hloupá a absurdní. Pokud člověk není úplný pokrytec, aby dělal, že se nic nestalo, pak se snaží říci něco, ne aby zmírnil tvou bolest, taková slova asi nejsou, ale spíš aby ti ukázal, že není konec, že to, co se stalo, mohlo mít nějaký důvod a že se určitě cesta k miminku nezavírá. Je velmi těžké reagovat na takové zprávy tak, aby se člověk nedotkl toho, koho se to týká, ale také aby vyjádřil, že ho bolest blízkého mrzí a že by rád nějak pomohl nebo ulevil.

  • načítám...
  • Zmínit
Térouš
8743
19.7.13 10:01

Cuarentena- No tak spat spolu po 6- ti dnech neni hrdinstvi, ale blbost! takova infekce delohy je uzasna vec, nehlede na to, ze muze zpusobit, ze uz nebude dite vubec!
zakladatelko, drz se a preji hodne stesti v dalsim snazeni :kytka:

Příspěvek upraven 19.07.13 v 10:03

  • načítám...
  • Zmínit
Kote5
8784
19.7.13 10:03

Jak přečkat čas. Věnovat se dcerce, zajet si na dovolenou, dojít si na kosmetiku. A doma se vyplakat. Časem se to opravdu zlepší. Jen nespěchej, klidně zuř, breč, nadávej. Duši se uleví. Já třeba vymněnila komplet šatník, přeskládala byt, šla zpátky do práce. A trochu s emi ulevilo. JSem učitelka, tak to bylo trošku náročnější, ale dalo se to zvládnout. Aspoň jsem brečela méně. Naplánuj si něco za tři měsíce, budeš se těšit na dovolenou a ne na jiné činnosti. A nebudeš pak zklamaná a dkyž si z dovolené odvezeš potomka, je to pěkný bonus k tomu. Tak sjem to udělala já. Naplánovala jsme to na prázdniny a po prázdninách jsmenašla dvě čárky. Nečekala jsem to. Zkus si to třeba naplánovat na zimu, dovolenou na horách a pak budeš příjemně překvapená. Držím palce.

  • načítám...
  • Zmínit
Cuarentena
8071
19.7.13 10:03

@Térouš Se mnou se totiž ve špitále odmítali o tomto bavit. Vážně. Bylo to den před Štědrým dnem a propustili mě hned po zákroku a mladý doktor, kterého jsem se přímo zeptala, se tvářil, že se ptám nevhodně. Internet jsme ještě neměli, zařídila jsem se podle sebe, když ustalo krvácení. Nedělala bych z toho drama, v nějakém desátém týdnu je ta rána po těhotenství ještě docela malá. A samozřejmě jsme použili kondom.

  • načítám...
  • Zmínit
Térouš
8743
19.7.13 10:11

@Cuarentena podivejte, ja jsem zdravotnik, vim jaky to muze mit nasledky, bohuzel videla jsem je, to by to asi jinak nebylo narizeno, sestinedeli po potratu i po porodu. dodrzovat trimesicni lhutu potom uz tolik nutne neni(1 ms vetsinou staci pri potratu v nizkem tydnu), ale alespon 4 tejdny pockat a dodrzet cast sestinedeli je dulezite. tak zkladatelce neradte takove veci. Vam to vyslo, ji to vyjit nemusi a muze mit poradne problemy

  • načítám...
  • Zmínit
St. Estephe
4637
19.7.13 10:11

Ještě co mi pomohlo, rozloučit se.
Vypustili jsme dva lampiony. Jeden pro naše „M“ (13/14tt), vystoupal nahoru a já věřím, že ta duše o něm věděla a ví. Druhý nesl prosbu, naději, která mi po roce vstoupila do bricha a teď se tu na mě kření z kocarku. A i když si někdy vzpomenu, je to většinou spojeno s poděkováním za naši dceru.

  • načítám...
  • Zmínit
Zabka-kvak
1524
19.7.13 10:11

Ahoj Kytko, jak Ti můžeme pomoct? Všechny, co tu píšeme, bychom rády pomohly, a tak každá píšeme to, o čem si myslíme, že by pomoci mohlo ;) Jestli to pomůže, nebo ne :nevim: Aspoň jsme to zkusily ;)

Za mě: mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, co v takové chvíli říct. Máš pravdu, že všechny ty tři „uklidňující“ věty nejsou ve skutečnosti nic moc. Ale co jiného vymyslet :think:

Tak jsem takto jednou potkala ženu svého kolegy z práce. Čekali první miminko, otěhotněli hned na svatební cestě. Bohužel, miminko se narodilo někdy po 30 týdnu a po několika dnech života umřelo (mělo těžkou genetickou vadu). Ale už žilo, podívalo se na ně očičkama a pochovali si ho. Vůbec si nedokážu představit, jak jim mohlo být a už vůbec jsem nevěděla, co jim říct a jak se na ně podívat. Už to bylo několik týdnů, přesto maminka pořád plakala (v podstatě připližně po každé třetí větě, ať se ta věta týkala čehokoliv). Vyhodnotila jsem to tak, že nejlepší bude, když miminko nebudu vůbec připomínat, když jim nebudu sdělovat, jak hrozně je mi to líto a jak mě to mrzí a jak určitě brzy budou mít další zdravé miminko (což nikdo mimochodem nemohl vědět) a že se budeme raději bavit o věcech jako počasí, divadlo, co udělat k obědu a co psali v novinách. Nevím, jestli jsem jim tím pomohla :nevim: Nic lepšího mě ale nenapadlo :nevim:

Myslíš, že by byla nejlepší reakce okolí prostě nepitvat situace a bavit se o věcech všechních a budoucích? :think:

Jestli je to takto čerstvé, je jasné, že je Ti teď hrozně :hug: Přeji Ti, ať je Ti líp a hodně sil. :hug:

Jinak, já většinou říkám: „Není všem dnům konec…“ Ale taky nevím, jestli je to k něčemu :think: Jak už psal někdo nade mnou - pokud má člověk něco říct, neexistují slova, která by pomohla. Takže si člověk může vybrat - buď naznačit okolí, že nemá říkat vůbec nic, nebo poslouchat slova, o kterých se všeobecně uznává, že jimi okolí vyjadřije svoji podporu a lítost a člověku by mohla pomoct :nevim:

Praktická rada za mě - šla bych někam, kde se dají sehnat středně velké kameny (asi tak 10*10 cm, velikost dlažební kostky). Jednou, když jsem byla obzvlášť zoufalá, jsem si takhle našla kámen a házela jsem s ním vší silou o zem. Vydržela jsem to asi tři až pět minut (je to docela vysilující, pokud člověk není kulturista :jazyk: ). Následujících deset minut jsem brečela na rameni manželovi. Celkem to člověku pomohlo. Uvolnilo mi to spoustu stresu :oops: A nic jsem nezničila, kamenem o zem… (Jen to člověk musí provádět tak, aby ho nikdo neviděl, né jak já vedle hlavní cesty u nás do vesnice :jazyk: ).

Teoretická rada za mě: Zaúkolovat manžela, ať - ať se děje cokoliv - Tě nenechá zbláznit se. Někdy se stává, že maminka je po potratu hyperopatrná a strašně vystresovaná a tak (není se čemu divit, ale…). Znám dvě děti, jejichž maminka taky o první mimčo přišla, a ty děti nesmí vůbec nic, nesmí je ofouknout, nesmí na slunce, nesmí se namočit, nesmí si hrát na neatestovaném pískoviši, nesmí to, nesmí ono, všechno musí být „hygienicky čisté“ a musejí jíst jen bio věci. V praxi to vypadá tak, že téměř neustále berou antibiotika, nemají žádné kamarády, nesmějí k prarodičům (je tam kočka), jsou tlusté (nemají moc nožnost se hýbat) a vůbec… Jejich maminka to myslí všechno dobře, ale je to děs. Bacha na to :!

V případě, že moje rady jsou úplně na nic, aspoň jsem se pokusila :jazyk:

:hug:

Příspěvek upraven 19.07.13 v 10:22

  • načítám...
  • Zmínit
Cuarentena
8071
19.7.13 10:22

@Térouš Fajn, že jsi zdravotník. Mně tenkrát zdravotníci informaci nedali a dál jsem se nepídila. Co jsem vyhledala teď, píše se, že je to bezpečné po tom, co ustane krvácení. Což v mém případě bylo. Tím bych to ukončila.

  • načítám...
  • Zmínit
Kytka32
815
19.7.13 10:24

„@Cuarentena“ Terouš - hlavně se nehádejte, je to zbytečné. Vám to vyšlo, my asi počkáme trochu déle. Nikdo by neměl nikoho soudit, když není v jeho kůži :kytka:

Příspěvek upraven 19.07.13 v 10:24

  • načítám...
  • Zmínit
Lajka09
5154
19.7.13 10:25

Já bych ještě dodala jeden bod: Jsi ještě mladá! To mě fakt točilo. Jako kdybych byla stará, tak by mě ta ztráta bolela míň? Popravdě, nejvíc mi pomohlo, když někdo řekl, že je to strašné a lidem jako jsme my (s manželem), by se toto nemělo stávat. To mě dojímalo a zahřívalo u srdce. Je to už více než rok a bolí to stejně (o miminko jsem přišla až v druhé půlce těhotenství), ale jak píší holky, čas to tak nějak uhladí a obrousí do snesitelného stavu. Drž se holka! :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Cuarentena
8071
19.7.13 10:27

@Kytka32 jasně, máš pravdu. Zařiďte se podle toho, jak vy to cítíte. Já jsem tenkrát měla pocit, že aspoň o ty manželské radovánky se nenechám ochudit kvůli té smutné události. Držím palce, mně osobně moc pomohlo brzké těhotenství, protože pak bylo jaksi jasné, že by stejně obě ty děti zároveň existovat nemohly, kdyby bylo to, co nebylo, zase by nebyl Š.

  • načítám...
  • Zmínit
Cuarentena
8071
19.7.13 10:28

@Lajka09 Tím „Jsi ještě mladá“ spíš mysleli, že ještě můžeš mít kupu dětí. Ono opravdu, když se to stane ve čtyřiceti, už je ta šance, že bude další dítě, hodně nízká. :nevim:

  • načítám...
  • Zmínit
Hupcza
415
19.7.13 10:29

Napsala jste to moc hezky. Od srdce. Tohle já nedokázala. Brala jsem jako idiot ohledy na okolí, protože přeci…(viz vaše reakce). Jsou to kecy. To nám odešel někdo, koho jsme už milovaly. Buďte sobec a prožijte si tu ztrátu přesně tak, jak potřebujete vy. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Lajka09
5154
19.7.13 10:36

@Cuarentena No jo, ale to, že je někomu 30, vůbec neznamená, že může mít ještě spoustu dětí. V dnešní době určitě ne.

  • načítám...
  • Zmínit
Kytka32
815
19.7.13 10:36

@Hupcza - děkuju, tohle je asi přesně to, co jsem tím článkem myslela a potřebovala slyšet :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Térouš
8743
19.7.13 10:37

@Kytka32 ja cekala na dite tri roky, vyslo po tretim umelem oplodneni a z toho mi jeste jedno zemrelo pri porodu. i ja cekala dlouho… :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Térouš
8743
19.7.13 10:42

@Cuarentena prominte, ale za to nemohu ja, ale nevychovanost a neprofesionalita doktoru a sester. ja jsem zdravotnik s cistym stitem a praccujici hlavne pro lidi a na 200%. myslim, ze jiz nastala doba, kdy se clovek pred zdravotniky neklani, ale naopak zdravotnik je sluzbou cloveku. pokud to tak neni, stezuju si, konfrontuji, pujdu priste jinam. mozna tim pomuzete dalsimu pacientovi po Vas.

  • načítám...
  • Zmínit
Kytka32
815
19.7.13 10:43

@Térouš - jak jsem psala, jsou určitě příběhy, proti kterým je ten můj procházka růžovou zahradou :kytka: Nedokážu si představit, čím jsi musela projít a nevím, jak jsi to dokázala ustát.
Já se jen potřebuju vzpamatovat z toho šíleného šoku a najít způsob, jak jít dál.

  • načítám...
  • Zmínit
třešinky
14
19.7.13 10:44

Přesně vím o čem mluvíš. My se snažíme o první dítko a vloni 9.9. jsme o první bublinku přišli. Vím že byla nejspíš špatná genetika a příroda si pomohla sama. Ale bolí to, bolí to moc. Protože i když je to jen malej červíček, stejně ho milujeme. Nesnášela jsem větu sestřiček: " Vy budete mít ještě kupu dětí." Myslely to dobře, ale nepomáhá to. V tu chvíli, kdy se svět stane ze dne na den černobílý, akorát popíchne k ještě větší zlosti. Za mě můžu říct, že se bolest časem otupí. Navždycky ta malá bublinka v srdíčku zůstane, ale už budou jen dobré vzpomínky. Třeba já s úsměvem vzpomínám jak mě ta malá bublina proháněla každý ráno do obchodu pro jahodovou minerálku. :lol: Ty máš obrovský štěstí že už máš 2,5 letou berušku. Takže drž se holka, bude líp. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Térouš
8743
19.7.13 10:44

@Kytka32 ale ja nepsala jsem na tom hur, ja psala drz se, znam to. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
jajda32
3168
19.7.13 10:51

Víš já věřím tomu, že všechno na světě se děje tak, jak má. Prostě jsi měla touto zkušeností projít, tou bolestí, mělo se to stát. A už to máš za sebou. Někam tě to posune. Vaše miminko si taky vybralo, že to chce takhle.
Naše špatný zážitky, i naše chyby, to všechno nás posílí.

  • načítám...
  • Zmínit
zkolarik
19.7.13 10:55

Ahoj Kytko, já jsem si potratem prošla rovněž. Za sebe musím říct, že mě ty tvé „nenáviděné“ věty celkem pomáhaly, ne že by to nějak zásadně mírnilo bolest, ale uklidňovalo mě, že v tom nejsem sama, že to není nic co se stalo zrovna mě, že zrovna JÁ mám strááášnou smůlu… Máš zdravé dítě, buď za něj ráda, některé nemají ani to. Nechci snižovat tvou bolest, ale v životě jsou opravdu horší věci, zkus si to opakovat a děkovat za to, že tě nepotkaly. Držím ti moc palce ať se brzy zadaří! Zuzana

  • Upravit
brumik7
3876
19.7.13 11:08

Ahoj, já nevím, ale byla bys radši kdyby okolí dělalo jako že o ničem neví nebo že se nic nestalo, když už jsi jim to řekla? Podle mě je super že se tě snaží podržet a že to není zrovna podle tvých představ je škoda.
Přeju ti ať se z toho brzy dostaneš :hug: O svých zkušenostech psát nebudu :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Berousik
26716
19.7.13 11:14

Ahoj, mám to také za sebou a teď čekám zdravou holčičku, za 14 dní mám termín. Moje mamka taky potratila, spousta mých kamarádek taky potratila. Je to naprosto běžné. Díky ultra rychlé a moderní medicíně víme o svém těhotenství dřív, než bychom měly, o tom to všechno je. Ženy potrácely odjakživa…ale většinou ani nevěděly, že jsou těhotné…výpadek a pak jedna silnější menstruace. Nic se neděje. Vážně se nic neděje. Píšeš, že máš doma už jedno dítě, další bude taky. Stalo se, ale život jde dál. Nemuselo být dítě postižené, mohlo mít vadu neslučitelnou se životem - mohla jsi ho potratit mnohem později a to by bylo horší - cítíš pohyby, musíš ho porodit, dát mu jméno - a pohřbít. A to je potom psycho. S tím se ZT na počátku nedá srovnávat. Hlavu vzhůru, vážně jsi jedna z hoooodně hoooodně mnoha a 99% z nich mělo další v pohodě dítě :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
hani811
766
19.7.13 11:15

Tvůj deníček mi mluví z duše… mám to za sebou 3× (ZT, mimoděl., ZT), ale nemám žádné dítě. Všechny ty reakce okolí jsou přesně ty, které nemám ráda, naposledy, když se to stalo, musela jsem okolí (které to vědělo) informovat, že se o tom nechci bavit a že nechci, aby mě někdo litoval, protože to mě dostávalo na dno ještě víc. Dnes už se o tom dokážu bavit, i když občas ty slzy v očích prostě jsou… uklidnění, že to bylo genetikou mě vytáčí nejvíc, protože u nás se dělalo vyšetření plodu a byl v pořádku. Následovala vyšetření, bohužel já mám nálezy ve všech oblastech, už se tomu můžu ale jen usmívat :). Prostě to tak je, nepomohlo ani umělé, přirozeně otěhotnět po 4.revizi už nějak nejde, ale posunulo mě to v něčem dál. Našla jsem díky tomu činnost, která mě baví, která by se možná jednou mohla stát mou profesí, a bez toho, co se stalo, bych k tomu nikdy nedošla. Možná nám osud chce tímhle způsobem naznačit, že je pro nás na tomhle světě jiný úkol, jiná cesta, my je musíme najít a pak je následovat. U sebe mám ale stále vnitřní pocit, že jsem ji ještě úplně nenašla (začínám tušit, ale stále se tomu podvědomě bráním).
Přeju ti ale do budoucna štěstí, ať už nám ten osud připravil cokoliv. Všechno má nějaký účel, i když my tomu nedokážeme porozumět.

  • načítám...
  • Zmínit
adajar
909
19.7.13 11:40

Život už je hold takový. On nám dává překážky, abychom byli silnější. Bolí to moc. To víš, že ano. Jenže máš 2 možnosti začít se s tím prát a nebo kopat do lidí kolem sebe. je jen na tobě jak se rozhodneš :). Jak to vím. Prožila jsme si celkem masakr. Každou maminku ztráta dítěte bolí a moc. A zůstane ti v srdci. Je jedno v jakém tt jsi potratila či porodila mrtvé dítě. Pro každou znás je to nejhorší na světě. A za mě sice krásné zamyšlení, ale lidé nevědí jak reagovat. A je lepší asi když něco řeknou než když tě ignorujou. Pak se taky stává, že lidé se s tebou přestanou bavit a vyhýbají se ti protože neví co říct a jak reagovat. Drž se jednou bude líp. :)

  • načítám...
  • Zmínit
beris
397
19.7.13 12:05

S tou reakcí okolí je to těžké, není žádná univerzální rada jestli mlčet a dělat, že se nic nestalo nebo říct něco z těch obvyklých utěšujících vět. Vyrovnat se s tím musí každý sám a po svém.

Příspěvek upraven 19.07.13 v 12:06

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Vojtovka aneb Za zrcadlem

Fotbalový míč golfovou jamkou

Kéž bych taky byla nadšená máma

Jak se Verunka narodila

Není čas na hrdinství