Hormony útočí!

Porod je věc, která vždycky se ženskou zamává. Než přišlo na můj druhý porod, měla jsem už dost načteno. Takové pocity, co přišly, jsem ale nečekala...

Má sestra před pár týdny porodila holčičku. Voláme si asi každý druhý den a je to, jako bych pokaždé mluvila s jiným člověkem. Jednou je to pohodová kamarádka, se kterou se jen smějeme a tlacháme, příště rázná žena s jasnými názory, která umí každého odkázat do svých mezí, jindy zase uzlíček nervů, který si neví s ničím rady. Křičí, pláče, směje se, vříská anebo se zase hihňá… vždycky je toho hodně a málokdy v normě. A já se jen snažím s ní o ničem příliš nediskutovat. Vím totiž, že tohle období brzy přejde a já budu mít za pár týdnů svoji normální sestru zase zpátky.

Nicméně, zavzpomínala jsem, jak jsem své první poporodní dny prožívala já. Když se mi před více než čtyřmi lety narodil syn, téměř okamžitě mě zalila obrovská vlna euforie a štěstí. Čtrnáctihodinový porod se najednou nezdál tak hrozný, pořád jsem se jen usmívala, všechny bych objímala, nejhoršímu nepříteli bych vlepila pusu, pokud by mi řekl, že mám krásné miminko… Po návratu domů přišlo pár lítostivých chvil, tíha obrovské zodpovědnosti střídané bezmeznou radostí nad tím svým macatým uzlíčkem. Hystericky jsem se rozbrečela, když za mě manžel pověsil plenky. Dvacet minut jsem pak na něho křičela, že mi vzal jedinou volnou chvíli, kterou jsem pro sebe měla… Ale pominulo šestinedělí a s ní i má přecitlivělost.

Když se ale před dvěma lety narodily mé holčičky, žádná velká euforie se nekonala. Rodila jsem ve 34. týdnu císařským řezem v plné narkóze. Své děti jsem poprvé uviděla až po několika hodinách v inkubátoru. Cítila jsem něhu a starostlivost, ale v zásadě jsem měla obdobné pocity, jako když jsme si kdysi pořídili první kotě. Měla jsem ale o této situaci dost načteno, proto jsem se příliš netrápila, že své holčičky hned absolutně nezbožňuji, a spoléhala jsem se na to, že se pocity bezmezné lásky časem dostaví.

V nemocnici jsem strávila deset dnů. Holky byly příliš maličké a slabé, aby se zvládly nakojit, proto jsem většinu času trávila s odsávačkou mléka, ve zbytku času jsem se snažila spát a nabrat síly, neboť jsem již po třech dnech měla dostat holčičky na pokoj, tak abych se o ně zvládla postarat.

Dva dny po porodu mě silně rozbolelo zápěstí. Řekla jsem o tom mladému doktorovi, který přišel na kontrolu. Vzal mě za ruku, začal ji jemně prohmatávat… a já se v tu chvíli zamilovala! Ani jsem nevěděla, co mi doktor říká, jen jsem na něho zírala s otevřenou pusou. Jako by mi najednou zase bylo patnáct a já poprvé spatřila svůj idol!

Čas strávený v nemocnici pro mě najednou dostal jiný rozměr. Bloumala jsem v noci po chodbách s lahvičkami odstříkaného mléka v rukách a snila, že na mladého doktora někde potkám… A ani nechtějte vědět, co všechno jsem si představovala! Připadala jsem si tak krásná a sexy! Večer jsem se rozplakala nad svou bezvýchodnou situací. Mám tři děti, skvělého manžela a já se zrovna musím tak zamilovat… Co teď bude se mnou, s mou rodinou a bude mě vůbec doktor chtít? Uprostřed tichého nářku jsem se ale zarazila.

Vešla jsem do koupelny a zadívala jsem se na sebe do zrcadla. Kritickým okem jsem si prohlédla mastné vlasy, kruhy pod očima, nalitá prsa, chlupaté nohy a především břicho velikostí i tvarem připomínající prasklý medicimbal. „Holka, ty vůbec nevypadáš krásně ani sexy,“ řekla jsem si. „Nejspíš se mi jen splašily hormony. Takže ani s tou zamilovaností to asi nemůže být tak horké!“ docvaklo mi a značně se mi ulevilo. Můj budoucí život se náhle jevil o tolik jednodušší!

Další den jsem dostala holčičky na pokoj a hlavu mi zaplavilo množství věcí, které bylo potřeba se naučit a dělat správně. Nic netušící pan doktor občas přicházel na kontrolu a já už se nezabývala myšlenkami na náš společný život, ale užívala jsem si ten pocit zamilovanosti, to chvění v břiše a lehkou euforii, když mě zase vzal za ruku. Po pár dnech nás pustili domů.

Když jsme šli asi po měsíci s holčičkami na kontrolu, vyšetřoval je právě tento doktor. Říkala jsem si, že je sympatický a docela hezký, ale své předchozí pocity už jsem nebyla schopna pochopit. Z nemocnice jsem odcházela zamilovaná do svého manžela a taky, i když trošku jinak, bezmezně do svých holčiček.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
vantili
283
18.6.18 08:04

Parádní deníček o jednom skutečném nebezpečí, jakým bezesporu hormony jsou. Chemie je síla a nejhorší je, že si člověk pod jejím vlivem většinou vůbec neuvědomuje, že to, co se mu děje není „skutečné“. A to samozřejmě není jen věcí hormonů těhotenských.....

  • načítám...
  • Zmínit
kruel
1615
18.6.18 08:50

Moc pěkný deníček :-) Hormony jsou sviňa ;) :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Fiducia
35418
18.6.18 16:20

Hezký, moc dobře se mi četlo :potlesk: Mimochodem, podle prvního odstavce bychom klidně mohly být sestry :mrgreen:

  • načítám...
  • Zmínit
admin
20880
19.6.18 02:25

@hematitek Dobrý den,

to je skvělý deníček! Myslím, že se v něm spousta maminek po přečtení poznala. :-) Děkujeme, že jste tu svoje pocity a nálady bezprostředně po porodu takhle upřímně popsala.

Přejeme celé rodince hodně štěstí! :kytka: A dejte zase brzy vědět, jak se Vám daří…
adminka Eliška

  • načítám...
  • Zmínit
Laddmie
3394
19.6.18 22:23

Pěkné :D :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
janickaIII
10651
19.6.18 23:31

:lol: :palec: moc pekne! :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Jak mít i se třemi dětmi stále naklizeno. A dá se to vůbec zvládnout?

Partnera u porodu si dobře rozmyslete