Jak mě postihlo postižené dítě
- O životě
- sidhe
- 20.06.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ondrášek byl plánované třetí dítě. Co už v plánu nebylo, je jeho nemoc. Zde je slibovaný deníček o malíkovi, o holkách až příště.
Narodil se v roce 2007 po velmi komplikovaném těhotenství. Celé těhotenství byly jedny velké nervy. No vlastně celé ne. Začalo to tím, že jsem měla obavu z těhotentsví (dva císaře předtím), ale to mě uklidnil můj úžasný gynekolog. Vše je v pohodě, děloha je dobrá, jizva úžasná, nemám se čeho bát.
Do dvacátého týdne jsem si těhotentství užívala, pak přišel šok. Velký ultrazvuk odhalil chlapce. Bez deformací, bez nemocí, ale přesto chlapce. Já jako myopatička a tedy i genetická přenašečka, jsem okamžitě byla „přendaná“ k Apolináři a řešilo se co dál. Padaly i návrhy na přerušení.
Měla jsem cca 5 týdnů na rozmyšlení a malíček měl 30% na život. Bylo to hodně nebo málo?
Dneska už vím, že to bylo hodně. Těch 5 týdnů jsme přemýšleli, co bude - jestli se má narodit a třeba hned umřít. Jestli mu dát šanci s tím, že třeba umře do 20 let…
Přerušení jsem zavrhla po cca týdnu trápení, protože to bylo poslední dítě. Musel by ven stejně císařem a další už by nebylo. A to tak nějak rozhodlo.
Teď se asi hodně lidí naštve, že jsem vědomě porodila postižené dítě, ale veřte, že tomu tak není.
Kolem 30.tt se přidala těhotenská cukrovka, vysoký tlak. Díky lékařům jsme se drželi až do 35.tt, kdy šance na přežití malíka stoupla na 70 %.
Porod byl vlastně už brnkačka. Přijela jsem na kontrolu a MUDr. řekl, že malej musí ven, že je dost velikej podle ultrazvuku (kolem tří kil) a že dýl to nevydržím já. Naplánoval se termín, domluvil se spinál a mohlo se začít.
25.7.5007 se náš Ondrášek vyklubal na svět. Neviděla jsem ho hned po narození, lekař řekl, že kolabuju a že mi píchne něco na uklidnění. No a normálně mě uspal… Vysvětlení je jednoduché - když malíčka vyndali, nevěděli sami, jestli bude dýchat a jestli přežije. A abych se jim „nezvedla“ z kříže, tak mě uspali a probudli za cca 5 minut, kdy už bylo jasné, že je malíček OK.
Malík měl přes 3,5 kila. Byl úplně zdravý, jen neuměl sát. Z porodnice jsme odcházeli s 2 kg.
Do jednoho roku to vlastně úplně zdravý chlapec (takže žádné mnou vědomě porozené postižené dítě). Až na to sání, které dohnal kolem jednoho mesíce, a pozdější pasení hříbátek, které se dohnalo vojtováním, byl opravdu bez komplikací, bez nemocí a hlavně bez myopatie.
Hned po porodu nám dali diagnozu ADHD s hyperkinetickým syndromem, právě kvůli velkému stresu a prenatálu.
V 11 měsících upadnul, když se pokoušel o první krůčky. Nestačila jsem ho chytit, a tak jsme skončili v nemocnici s rozseklou havou a prasklou lebkou (od nadočnicového oblouku až po fontanelu). Ale opět zabojoval a domu jsme šli jako zdraví, bez následků. Pád se přičítal pokusům o chůzi.
Po úraze se jeho vývoj zastavil, ale to nikdo netušil. Poznat to na něm bylo až kolem druhé roku, kdy už bylo vidět, že něco není v pořádku. Neučil se žádná nová slova, začal zaostávat i psychomotorický vývoj.
Všichni byli „v pohodě“, říkali, že je to kluk, tak bude pomalejší, navíc se narodil dřív, neplašte maminko. No plašila jsem, ale k pořádné neuroložce jsme se dostali až v jeho cca třech letech.
A pak začal kolotoč. A postihlo mě postižené dítě…
Nejdřív nás postihla ona ADHD od jeho narození, ale to vlastně není až tak „velká“ diagnoza. Pak ve třech letech přikvačilo ono pravé postihnutí: diagnoza hipotonie a navíc centrální tedy od mozku. Poté následovala MRI, kde se zjistilo poškození mozku.
Plakala jsem a vyčítala si, že to má od toho pádu, že jsem ho nechytila a že jsem mu vlastně tím pokazila život.
Houby já, to jen zapracovalo ono postižení - a tak nám začalo naše Holandsko
V jeho 4 letech už bylo jasné, že nenastoupí do bežné a ani do speciální školky (nedal to psychicky). Stále na plenách a stále „nemluvící“.
Diagnozy přibývaly. K hipotonii a poškozenému mozku se přidala snížená potřeba spánku, enureza, enkopreza a psychické potíže jako anxiety, noční děsy, autistické rysy, sebepoškozování, burxismus.
Abslovovali jsme několik hospitalizací od neurologie, psychiatrie až po spánkovou laboratoř. Přidala se cetrální apnoe (mozek nedá povel svalům, aby se nadechly, tak se prostě nenadechne). Z poškození mozku se vyklubala nedostatečná myelinizace, k psychiatrický obtížím se přidaly hysterické apnoe a ještě horší sebepoškozování (automutilace).
Malík spal cca 2 hodiny a pak klidně 30 hodin nespal, byl schopný mlátit hlavou o zem, až mu tekla krev a způsobil si otřes mozku. Neustále jsem končívali na chíře, protože neměl žádny pud sebezáchovy.
Nakonec jsem povolila a začali jsme medikovat. Už se to nedalo - nespat klidně týden, neustále hlídat, aby si neublížil, afekty přibývaly a pokaždé se téměř dusil na zvratkách a nebo šel do mdlob z hysterických apnoí. No prostě bežný den byl někdy velký horor.
Po medikaci byl lepší, naučil se trochu mluvit a hlavně komunikovat přes kartičky, obrázky znaky a učil se nová slova. Naše boje začaly být nakloněné na strany výher, malých, ale přesto výher… a stále bojujem.
Diagnoz je víc a víc, ale proč, to nikdo neví. Prý je to všechno od mozku a změny se nečekají. V 5 letech dostal diagnozu dětský autismus.
Dnes už vím, že za jeho postižení nemůžu ani já, ani ten první pád (byl to jeho první záchvat). A vím, že se zázračně neuzdraví. Ale stále je to můj malík, i když mu bude 20, 50, 60 let. Věčné dítě uvezněné v těle starce… to je krásná prognoza, i když někomu se může zdát šílená.
Přežil a já také. A to, co je nejdůležitější. Za měsíc mu bude 7 let, je to šikovný, mentálně cca tříletý šťastný kluk, co vytřel všem lékařům zrak a ještě nám to „nandá“, až budem valit bulvičky. Uvidíte, že nekecám. ![]()
V září dokonce zkusíme speciální školu…
Přečtěte si také
Mám horečku, sotva stojím na nohou. Jenže děti ani manžela to nezajímá
- AnetaMar
- 20.11.26
- 758
V noci jsem měla skoro čtyřicítku, bolelo mě celé tělo a několikrát jsem se probudila úplně zpocená. Ráno jsem doufala, že se mi aspoň trochu uleví. Jenže pak se otevřely dveře ložnice a ozvalo se...
S manželkou vyděláváme stejně, ale rodinu živím já. Připadám si jako bankomat
- Anonymní
- 20.11.26
- 759
Když mi manželka oznámila, že si chce nově nechávat celou výplatu na vlastním účtu, myslel jsem si, že si dělá legraci. Vždyť jsme manželé, máme společnou domácnost a dosud jsme všechny peníze...
Děti ve školce krmí polotovary a bonbony za odměnu. Co bude po zrušení vyhlášky?
- Dajdulína1993
- 20.11.26
- 374
Upřímně – zprávy o tom, že by se měla zrušit vyhláška o zdravém stravování ve školách a školkách, mě velmi znervózňují a hodně mě to děsí. Už jen při představě, kam se to může posunout, mi...
Na ultrazvuku nenašli srdeční akci mého miminka. Pak šlo o minuty
- Anonymní
- 20.11.26
- 451
Vždycky jsem si přála velkou rodinu, jsem totiž jedináček. Jenže jsem studovala a pak odešla do Prahy za prací a než se nadála bylo mi 28.
Kvůli přijímačkám sedíme každý víkend doma. Manžel zakázal i obyčejné výlety
- AnetaMar
- 20.11.26
- 388
Od chvíle, kdy se syn začal připravovat na přijímačky, se u nás všechno točí kolem školy. Manžel tvrdí, že teď není čas na zábavu a že každý promarněný víkend může rozhodnout o jeho budoucnosti. Já...
Dívám se, jak se syn se snachou uštvou. Pomoc ode mě ale odmítají
- babiMáňa
- 19.11.26
- 1333
Když jsem synovi nabídla, že jim občas pohlídám děti, aby si se snachou mohli někam vyrazit, odpověděl mi, že dneska už se rodiny organizují jinak a že moje rady nepotřebují. Zůstala jsem stát s...
Kamarád mi závidí manželku. Kdyby věděl, jaké peklo máme doma
- Lavi.P
- 19.11.26
- 1623
Minulý týden mi kamarád u piva zase záviděl, jakou mám doma manželku. Prý má štěstí, že se Martina tak stará o děti, vaří, uklízí, nakupuje a ještě mi každé ráno připravuje svačinu do práce. Jenže...
Moje první kolonoskopie aneb Proč bych příště šel jinam
- M_Vladim
- 19.11.26
- 1168
Jak jsem absolvoval jsem a malá recenze pracoviště.
Po smrti maminky jsem nesnesitelná. Vadí mi děti, manžel i celý svět
- AnetaMar
- 19.11.26
- 569
Od smrti maminky jsem pořád podrážděná. Vadí mi hluk, otázky, nepořádek, manželovy poznámky i to, že po mně někdo něco chce. Nejraději bych se zavřela v pokoji a nikoho neviděla. Jenže mám dvě děti...
Porodila jsem v sedmnácti. Dodnes se stydím svléknout před manželem
- AnetaMar
- 19.11.26
- 960
Někdy se na sebe podívám do zrcadla a nejradši bych se zase rychle oblékla. Vadí mi břicho, povolená kůže i prsa, která už dávno nevypadají jako dřív. Je mi jednačtyřicet, mám dvě děti a pořád se...