Jak mi maminka našla ženicha VI.díl

PS: v práci trochu nestíhám a koneckonců ani doma, takže je docela úspěch když napíšu za týden jeden díl. Proto se taky omlouvám za chyby, které tady jistě najdete. Nemám čas to kontrolovat. Jen jsem to letmo přelétla, ale něco jsem tam určitě zapoměla opravit… Nezlobte se na mě a doufám, že to nezkazí dojem ze čtení…:o)

Na tu večeři jsem se dost důkladně připravovala. Tak dlouho jsem vybírala, co si vzít na sebe, až mi všechno připadalo strašně uhozené a obyčejné. Určitě ten pocit znáte. Tak dlouho se převlékáte z jednoho oblečení do druhého, až nakonec skončíte na posteli s hlavou v dlaních a větou:?Já prostě nemám co na sebe!? Tak přesně takhle jsem se cítila i já. Nakonec jsem prostě řekla dost a vybrala to, co jsem měla na sobě jako jeden z prvních modelů dnešní vybírací přehlídky. Jako vždycky?. Ach jo, co budu dělat. Vedle nich já budu vypadat jako ta nejchudší děvenka na světě a určitě se zase budu cítit, jako kdybych byla oblečená v pytli a oni přinejmenším ve zlatě ( Musela jsem se trochu uklidnit. Budu počítat do pěti? Jedna? dva? tř??Jána!??ozvalo se ze zdola. Panebože už jsou tady. No tak vzhůru do toho, půl je hotovo. Sešla jsem dolů ze schodů, kde už čekala Stacey a Donnie a naše roztomilá Ája v krásném fialovém svetříku,?skotské? skládané teplé sukýnce v modro-zeleno-žluté barvě a teplých bílých punčoškách. Vypadala jako vždycky strašně roztomile a nevinně. Kde sou??říkám si? Doufám, že si to rozmysleli? no to by mě vážně dožralo, teď když jsem kvůli nim strávila poslední asi dvě hodiny před zrcadlem věčným oblékáním a svlékáním. To bych se pak na nějakou večeři mohla vážně vyprdnout?

V tu chvíli zazvonil domovní zvonek. Ding dong??Jdi otevřít?, pronesla Stacey směrem ke mně! No to snad nemyslíš vážně!? Já? Chceš, abych se ztrapnila hned na začátku tím, že zrudnu a začnu koktat, viď! No počkej, tohle ti vrátím. Co sem ale mohla dělat? Přeci jenom jsem tam? zaměstnancem? a ona je můj šéf a i když jsem dávno měla po práci, a i když jsem v tu chvíli vůbec nevěděla, co asi tak řeknu, až ty dveře otevřu, ani na chvilku mě nenapadlo přemýšlet o tom, že bych jí řekla, ať si jde otevřít sama? Šourám se tedy pomalu ke dveřím a cestou skládám dohromady pár vět, které by asi na úvod byly nejvhodnější? Otevřu dveře a za dveřmi stojí muž a žena. Velice hezký pár.?Dobrý den! Co pro vás mohu udělat?!?, povídám, protože jen tak na ně koukat bylo trapný a tak jsem zavedla jemnou konverzaci. Muž se rozesmál od ucha k uchu a povídá:? Už jste připraveni?? No tak to mě vyděsilo. Připraveni na co? Exekuce? O co tady proboha jde? A kde je ten zatracenej chlap s tou svojí ženou, když mi zase kručí v břiše! No jo, měla jsem předpokládat, že dorazej pozdě, když minule měli zpoždění na tu snídani půl hodiny! Hodila jsem na muže přede dveřmi naprosto nechápavý výraz, kterýmž jsem mu chtěla dát jasně najevo, že jeho podivnou otázku naprosto nechápu a ať si jde dělat srandu ze sousedů o dům dál, protože já mám fakt blbou náladu. V tu ránu se za mnou ozval Donnie:?Jeffe! Tino! To jsem rád, že vás vidím. Hned jdeme, jenom poslední úpravy naší dýničky (tak totiž říkali Áje? little pumpkin- což znamená malá dýně) a hned jsme u vás!?

Cože? On ty lidi zná? Stála jsem tam jako opařená a zírala z jednoho na druhého, abych jim jako dala najevo, že tahle situace je pro mě více než nepříjemná, a že bych jim byla moc vděčná, kdyby mi vysvětlili, o co tady proboha jde?! Slova se ujal pán domu řka:? Stalo se ti něco? (ha vtipný.) Dovol abych ti představil Jeffa a jeho ženu Tinu. Jeff je druhým synem Dodi. Toho prvního, mladšího jsi poznala před několika týdny na té snídani!? Zase má ten přiblblej úsměv od ucha k uchu. No já sem jim tady vyloženě pro legraci, to je jasný. Chvilku mi to jeho vysvětlení znělo v hlavě, než mi došel význam všech slov úplně a pak? Rozzářila se mi tvář a v tom záchvatu šílenství, že pořád ještě existuje naděje, že ten hezkej mužskej není ženatý jsem pronesla:?Díky Bohu!?? No to sem tomu dala. Myslím, že to tenkrát všem došlo. Při pohledu na mě, vystrojenou jako na nějakou svatbu, rudou jako tomatový džus a ještě to poděkování Panu Bohu, no to jim muselo být naprosto jasné, která bije. Sakra. Takhle hloupě se prozradit?.

Odjeli jsme na večeři do jedné čínské restaurace, ale protože ten den Ája nebyla ve své kůži a plakala celou dobu objedávky, musel se jeden z nás obětovat a jet s ní domů. No tak já to být nemůžu, protože já neumím řídit automat a ani nemám řidičák. Stacey se nechtělo a tak to zbylo na Donnieho. Ten se samozřejmě naštval a prohodil něco v tom smyslu jako že si Ája musela vybrat zrovna dnešek k tomu řvaní, když jindy je tak hodná a že jako Stacey s tím nemůže nic udělat a tak proto on musí je domů. Bez večeře. Nasupeně se otočil a zmizel. Mrkla jsem na Stacey a stiskla jí ruku, protože jsem na ní viděla, že má slzy na krajíčku, jak jí bylo trapně kvůli té scéně, kterou tam ten morous udělal. Servírka přinesla vodu a mě v tu chvíli něco napadlo:?Promiňte, urazila bych Vás moc, kdybych Vás poprosila, jestli byste celou tu objednávku nemohla zabalit s sebou. Naše dítě nemělo dnes náladu na večeři v restauraci a tak jsme stejně museli jednoho strávníka poslat s ní domů a protože to měla být společná večeře, rádi bychom si to snědli doma. V klidu a společně!? Jeff, Tina a Stacey nevěřili vlastním uším. No, asi ještě v životě neslyšeli někoho o něco žádat tak trapnou a nedokonalou angličtinou s tak příšerným přízvukem. Pak se Stacey usmála a mrkla na mě. Ještě jednou se servírce omluvila a poprosila jí o zabalení jídla.?No problem!? (tuhle větu uslyšíte ve Státech poměrně často ) A tak jsme dostali obrovskou krabici s jídlem a chystali se na zaplacení a odchod z restaurace. Jenomže v tom placení byl právě kámen úrazu. Stálo to tenkrát tuším přesně 75 $ a my jsme dohromady dali právě těch pětasedmdesát a ani o cent víc. Omlouvali jsme se, že nemůžeme dát tip (dyško) a slibovali, že se tam vrátíme a dyško jim přivezeme?

Domů jsme přijeli asi tak 40 minut po Donniem. Ája už spala. Asi ji vážně nebylo dobře? Donnie byl v šoku, ale bylo na něm vidět, že z toho, že jsme ho nenechali samotného má radost a že se mu zlepšila nálada? Otevřeli jsme si tu jejich? LIMONÁDU? a dali se do jídla. Po večeři jsme pak Jeff, Donnie a já vyrazili zpátky do té restaurace, abychom velice ochotné servírce přivezli ten slibovaný tip. Vezli jsme jí 15 dolarů. Já jsem tenkrát jela jenom kvůli tomu, abych si cestou domů koupila v obchodě cigarety, které mi došly. Ale cesta se vyloženě vyplatila. Za tu cestuj jsem se dozvěděla, že Jonathan není ženatý, ba ani nemá v současné době přítelkyni, že je sám.?Dáme ho dohromady tady s Janou, co říkáš Donnie!?, pronesl Jeff. Donnie tenkrát mlčel. Nechápala jsem to a došlo mi to až po nějakém čase, proč na to nic neřekl a jaký měl důvod k tomu, aby všechny náznaky, které vysílal Jeff nebo Tina o tom, že bychom se s Jonathanem mohli dát dohromady, aby všechny tyhle řeči házel do? autu? a okamžitě měnil téma hovoru. Tenkrát v tom autě jsem tomu ale nerozuměla a tak abych zachránila alespoň trochu vzniklou trapně tichou situaci, řekla jsem tou svoji špatnou angličtinou něco v tom smyslu, že pokud budu mít zájem někoho si tady najít, rozhodně k tomu nebudu potřebovat Jeffa, že si vystačím úplně sama. Zbytek večera proběhl v naprosté pohodě. Myslím, že jsme se všichni bavili v naprosté pohodě a Jeff s Tinou odjížděli někdy kolem jedenácté v noci.

O Jonathanovi jsem pak dlouho neslyšela. I já sama jsem pro svoji zaměstnanost malou Ájou a po večerech řáděním s mojí polskou kamarádkou, zapomněla na to, že jsem tak strašlivě stála o to, toho kluka více poznat. Prostě jsem neměla čas nad tím přemýšlet. Tak to šlo dalších několik týdnů. Občas mi bývalo smutno po domově a ačkoliv jsem stále byla ve spojení s mojí rodinou a mým přítelem, frekvence telefonátů z Čech do Ameriky a opačně se postupně snižovala. Nikomu jsem to neměla za zlé. Zas tak levné to přeci jenom nebylo. A právě někdy v téhle době jsem si vzpomněla na onu adresu, kterou mi mamka dávala před mým odletem. Ani jsem myslím tenkrát moc dlouho nepřemýšlela nad tím, zda to mám udělat nebo ne a prostě jsem si sedla k počítači a na tu adresu napsala mail. Ptáte se, co jsem tam psala? No, kraviny. Co jiného se dá psát někomu, koho jste v životě neslyšely ani neviděly? Škoda, že jsem ten email už nikde ve své schránce nenašla. Bylo by to docela zajímavé zpětně se zasmát nad tím trapným textem znění něco jako: Ahoj jmenuji se Jana a tuhle tvoji mailovou adresu mám od toho a toho člověka a jsem tam a tam na území USA a tak mě napadlo, jestli si nechceš dopisovat a trochu lépe se poznat??. Na rovinu, neslibovala jsem si od toho nic víc, než malé rozptýlení v tom pomalu se stávajícím stereotypním stylu života a možná i tak trochu rozšíření si obzorů o tom, jak tu žijou i jiní Češi, kteří zde ovšem nejsou na au-pairské vízum jako já, ale jako každý nelegál na turistické. Když se ten dotyčný neozval ani po týdnu, co jsem já odeslala ten mail, začala jsem ztrácet naději a spíš jsem se tloukla do hlavy, že já kráva jsem se vůbec ztrapňovala a někomu takovému psala. Asi za 14 dní mi přišla odpověď. Tu taky už nemám uloženou, ale jestli si dobře vzpomínám, byla stejně o ničem jako ten můj výstřel do tmy. Začali jsme si dopisovat a tak trochu se víc poznávat a hlavně jsem si vyměňovali zkušenosti z různých odvětví práce au-pair a nelegálů v této zemi.

Někdy koncem února nebo začátkem března se pak stala jedna událost, která ve mně oživila tu skoro zapomenutou touhu poznat Jonathana a hlavně ho šíleně rychlím způsobem vrátila jak se říká? do hry?. Vím, že to bude znít bláznivě a možná blbě, ale tou událostí byla smrt Jonathanovi babičky. Vzhledem k tomu, že jeho rodina byla příbuzná s rodinou u které jsem žila ani u nás nebylo od té chvíle dne, aby se o úmrtí té paní nehovořilo. Hlavně z toho důvodu, že Jonathanův tatínek, ten srandovní a upovídaný šedovlasý pán - Dave, smrt své maminky strašně těžce nesl a to trápilo samozřejmě i Stacey s Donniem. Asi týden na to, co přišla tahle smutná zpráva se konal pohřeb. Donnie byl služebně v Japonsku a tak byl omluven, ale Stacey cítila povinnost zúčastnit se a vyjádřit upřímnou soustrast. No, jít tam s Ájou byla asi blbost, ale protože já jsem na ten pohřeb jít moc nechtěla - připadalo mi to trapné - a navíc já v sobotu měla přeci volno a jiné plány, tak nebylo jiné řešení. Ve středu jsme se dohodly, že prostě půjde ona i Ája a že to tam snad nějak překlepou a že snad Ája tu hodinku vydrží v klidu a já že můžu v pohodě podniknout to, co jsem měla původně v plánu. Během čtvrtka se mi to ale rozleželo v hlavě a tak jsem v pátek Stacey navrhla, že zůstanu doma a ty dvě nebo tři hodiny Áju pohlídám, protože to tak prostě bude lepší. Samozřejmě. Nerada mi kazila plány, ale bylo na ní vidět, že jí můj návrh těší, i když se tak trochu cítila trapně. Abych trochu zlehčila situaci a dusnou atmosféru, prohodila jsem v žertu tenkrát, pro mě osudnou, větu:?Já zůstanu s Ájou doma pod podmínkou, že ode mě, tedy pokud se to bude jen trochu hodit, budeš pozdravovat Jonathana?? Zasmály jsme se tomu a tím ukončily náš rozhovor o sobotním odpoledni. Jenomže to jsem ještě netušila, že ta situace, kdy se to bude hodit, opravdu nastane a Stacey můj vzkaz bez jakýchkoliv přetvářek a skurpulí vyřídí?..:o)

Vrátila se domů s úsměvem na rtech řka:? Tak jsem mu to vyřídila. Mám tě taky pozdravovat. Prý byste mohli jít někdy spolu ven. Ukázal by ti okolí, jestli budeš chtít.? Hmmmm, tak to mělo úspěch! Bingo! To by bylo. Teď jenom neusnout na vavřínech a dostat to k bodu oné schůzky? Ten den jsem z toho měla ohromnou, řekla bych až dětskou radost. Ao to poznat ho jsem stála víc a víc. Někam si s ním vyjít, třeba i po památkách, což normálně dvakrát nemusím? Celou neděli se prakticky nic nedělo. Byla jsem tuším zase na něčem domluvená s Majou, tou bláznivkou poblázněnou ) S ní mi ten den vždycky hrozně rychle utekl. No bodejďby ne! Jezdila normálně rychlostí asi tak 200 km v hodině a tak jsme toho za ten den spoustu stihly? V pondělí začínal další týden, byl tady další můj pracovní den. Probíhal naprosto podle standardu a tak vlastně ani není o čem psát. Klíčovým dnem v příběhu o Jonathanovi bude asi následující den, tedy úterý.

Právě v úterý totiž asi kolem páté hodiny zvonil telefon. No jo no, já vím, že to není nic nenormálního, natož klíčového, ale tenhle vážně byl. Asi po 10 minutovém rozhovoru s osobou na druhém konci drátu, mi Stacey podává sluchátko se slovy:?To je pro tebe!? Tak teď určitě čekáte, že mi to docvaklo a jako obyčejně se mi začaly klepat kolena a rudnout tvář. Jooo houby. Tentokrát jsem si asi seděla na vedení a asi jsem si myslela že je to včelka Mája, která mi volá, že už má na další víkend vymyšlený zase nějaký bombastický plán a chce mi to za čerstva sdělit. A tak jsem se chopila telefonu, chytla se za nos a trochu zkresleným hlasem jsem do toho telefonu zahlásila:?Tady Mickey Mouse (ona je totiž nesnášela, všechny tyhle figurky). Omlouvám se, ale nikdo právě není doma. Po zaznění zvukového signálu, prosím, zanechte vzkaz. Zavolám vám zpátky. Pííííííííííp!? Koukám při tom samozřejmě na Stacey a ještě jsem na ní tak přiblble mrkala, jako že je to děsná legrace, ne? Taky se tak bavíš? Mrkám na ní jak vzteklá a ona se tam válí v křečích smíchy. Jen ať se holka pobaví! Najednou se z té mluvící kosti ozval naprosto dokonalý, mužský hlas:? Jána? Jsi v pořádku? Tady je Jonathan. Není ti nic??

Najednou mi bylo hrozně špatně. Ježíši kriste! Já tu Stacey zabiju! Ta se samo pořád válela smíchy na tom gauči a vůbec jí nevadilo, že můj obličej mění barvy takovou rychlostí, že nešlo ani spočítat kolik jich bylo! No počkej! Tak to máš u mě! Ještě chvilku mi to asi šrotovalo v hlavě, než jsem ze sebe dokázala vypotit jen pár vět:?Ahoj. Jsem v pořádku. Jak se máš??? Tentokrát se pro změnu ozval výbuch smíchu z telefonu. No tak to je vážně dobrý. A co já? Taky se mám začít smát? Nebo mám třísknout s tím telefonem a jít do svého pokoje ronit slzy nad tím, jak jsem to zpackala?? Tak to ani náhodou! Tak dlouho na to čekám, abych ho mohla lépe poznat a teď bych to zazdila, jo? No tak to teda ne! Nadechla jsem se a pokračovala v rozhovoru.

Tenhle tak trapně začínající rozhovor nakonec trval zhruba asi tak hodinu. A byl velmi, ale velmi příjemný. Nakonec jsme se dohodli na sobotu na výlet. Prý mi ukáže jedno město, které je v okolí a kde jsou nějaké! památky! Skvělý! To je přesně to, co bych si nejvíc ze všeho přála dělat právě tuhle sobotu!!!:o) Jenže milé dámy, ačkoliv nemám moc v lásce chození po památkách, tentokrát mi to bylo absolutně volný a ukrutně jsem se na tu sobotu těšila. Teď jenom zbývá vysvětlit včelce Máje, že s ní prostě na sobotu nepočítám?.:o)? A byla tu sobota. Včelce Maje jsem to prostě řekla tak jak to bylo, protože o Jonathanovi stejně věděla a její reakci jsem konec konců očekávala:?Fakt? No týýý vole, tak to mi pak budeš muset do detailů vyprávět. Ne, abys po něm hned lezla. Jsi žena, nech se svádět, tak jak správná holka má?!?? zkrátka samé dobré rady. Co vám budu povídat. Od takové střeštěné holky jsem prostě nemohla čekat takové to upípnuté:?No tak to se nedá nic dělat!? a snad i trochu proto, mě ta její reakce spíš pobavila a s oslovením? ano mami? jsem jí na všechno vesele kývala.

Jonathan se stavil po obědě. Bylo tak kolem jedné. Opět hezky ustrojen a ještě ke všemu krásně voněl? musím se ho zeptat jakou vůni používá? Sedli jsme do jeho auta (které mimochodem bylo jeho absolutním miláčkem a protože jsem jednou, dlouho po tom, co jsme jeli na tento výlet, měla s tím autem dost legrační zkušenost, stalo se i miláčkem mým) a odjeli směrem k onomu městu. Kdybyste mě teď zabily tak si nevzpomenu na název toho města. Prostě mi to vypadlo z hlavy a přitom jsem tam nebyla jenom jednou, ale hned několikrát. Zaparkovali jsme auto a že jako jdeme na procházku.

Nejprve jsme šli k budově místní jakési univerzity, kde byl nějaký památník či co (tyhle detaily jsem fakt vypustila z hlavy) a odtud potom do centra, což bylo něco, co neměl dělat. Totiž, vzít mě? vášnivou nakupující - do těch malebných uliček těhletěch malinkých městeček, kde každý obchůdek má své kouzlo a v každém najdete alespoň jednu věc, kterou prostě MUSÍTE mít, to je pro mě a i toho, kdo mi v tu chvíli dělá společnost jistá pohroma. Zaplula jsem samozřejmě hned do prvního obchůdku se suvenýry a ukazovala snad na každou kravinu, kterou tam prodával takový stařeček jako z pohádky a vykřikovala:?Jůůů podívej, no to je roztomilý, to je krásný! No řekni, že je to miloučký!? Zkrátka jsem tam ze sebe dělala naprostou milku.

Jenže to je právě to. Já prostě jsem jaká jsem a i úplné maličkosti (a kolikrát právě nejvíce takové malé roztomilé věci) mi dělají děsnou radost a neumím se v tu chvíli ovládnout. Pamatuju si Jonathana jak tam stojí u těch dveří do tohoto malebného obchůdku, opřený o zeď a nestačí se divit. Asi po pěti minutách obdivování těch věciček jsem si uvědomila jak se chovám a koukla jsem na něj. Stál tam, pusu od ucha k uchu a povídá:? To ne ty všechny věci, které jsi tu vzala z regálů, podrobila rentgenu tvých nádherně modrých očí a vrátila zase zpět, ale právě ty jsi strašně roztomilá a milá, že jo pane?? A otočil hlavou ke stařečkovi. Ten prohodil něco v tom smyslu, že jako mládí je mládí a tím to pro něho haslo. Já samozřejmě polichocena stála u toho regálu červená až za ušima a jediné na co jsem se zmohla bylo:?Děkuji. To je od tebe hezké!?

K mé nelibosti jsme ten krámek opustili, já s předsevzetím, že budu krotit své touhy prolézt každý z nich skrz na skrz. A tak jsme pak navštívili už jen dva krámy. Překrásný obchod s knihami, který byl prostě tak úžasně řešen, že až zrak přecházel a člověk si tam připadal jako doma. Tam chtěl jít Jonathan. No uznejte. Co já bych tam proboha dělala, když mi doposud dělalo sem tam problémy mluvit a rozumět a kniha se přece navíc ještě musí číst! No tak to určitě. Nejsem genius. A navíc o čtení se říká, že je to na celém cizím jazyku to nejtěžší. Tím druhým obchodem byl GAP. Prodejna věciček pro děti, teenagery i dospělé, kam jsem zase chtěla jít já. Ne snad proto, že bych chtěla utrácet za drahé značkové oblečení pro mou maličkost, ale tak nějak jsem měla chuť koupit něco malé Áje. Jednak jsem to dělala pokaždé, když jsem byla někde na výletě bez ní a jednak mě vždycky uchvacoval ten výběr různých překrásných oblečků na malé děti, který v Americe bezpochyby je.

Jakmile jsem vzala za kliku toho obchodu, už jsem za sebou slyšela:? Á jeje jdeme nakupovat hadry. No to je tak na dvě hodiny?!? Jonathan. Co si to o mě vlastně myslí? Já budu hotová do deseti minut, to uvidí. Otočila jsem se na něj, zdvyhla obočí, abych mu jako naznačila, že jeho poznámka byla opravdu dost nemístná a že se ještě ukáže? A ať jako nedělá kouře, já s ním přece do té knihy taky šla a neremcala jsem kolem toho? Vešli jsme dovnitř a já si to řinula rovnou k oblečení pro batolata? Ten výraz v jeho očích bych vám přála vidět? Nějak mu asi nedošlo, že mám doma jednu svěřenkyni? Zíral na mě jak si tam vybírám růžovoučkou sukýnku s béžovo-růžovo-hnědou halenkou vázanou do uzlu a klobouček do stejné barvy. Prodávali to jako komplet a normálně by to bylo docela šik oblečení i pro 21 let starou holku, až na to, že já to vybírala ve velikostech na batolata do 2 let. Sundala jsem ten komplet z ramínka, ten mrňavý klobouk si? položila? na hlavu a tričko se sukýnkou položila na svou hruď, otočila jsem se směrem k němu a povídám:? Tak co myslíš, bude to dobrý? Líbí se ti to?? Ještě jsem u toho mrkala a usmívala se, aby mu konečně docvaklo, že to není pro mě a že ty řeči kolem jsou prostě jenom legrace?

Stál tam a chvilku na mě nevěřícně koukal? Asi po 10 sekundách mu to došlo. Dostal šílenej záchvat smíchu a mlel něco o tom, že si vážně myslel, že to chci pro sebe a tak a odcházel z obchodu, protože se po něm všechny přítomné maminky a teenagerky dívaly. Chytla mě děsná chuť trochu jim zahrát divadlo, když tak blbě civjej a taky jsem měla dobrou náladu, obrátila jsem se k hloučku těch bab, co tam stály a koukaly na nás a řekla jsem:?Nesnáší nakupování? Co myslíte bude to dobrý?? Ani jsem nečekala na odpověď a dodala jsem směrem k pokladně:?Myslím, že se mi to na dovolenou bude v létě perfektně hodit. Vezmu si tohle a zaplatím v hotovosti!? Paní pokladní namarkovala a zabalila ty rozkošné věcičky s ledovým klidem na tváři a já vyplula z toho krámu, kam jsem se už nikdy podruhé nevrátila.

Jonathanovi jsem řekla, že kdybych věděla, že si stojí na vedení, tak jsem nedělala legraci a rovnou mu před obchodem řekla, za jakým účelem tam jdeme. Ptal se mě jakou to mělo dohru a tak jsem mu to všechno vysypala a řekla mu, že tam už nikdy nejdu a že za to můžou poděkovat jemu. A šíleně jsem se u toho bavila. Poprvé jsem zažila pocit, kdy jsou mi lidi kolem ukradený a prostě dělám a říkám to, co mě napadne. Bylo to super. To, že už do toho obchodu nikdy nepůjdu mě v tu chvíli vážně dvakrát netrápilo? ) Pravil, že sem prostě blázen a že mě zve na kafe a na zmrzlinu.

Sedli jsme si u jedné malinkaté kavárny na lavičku a Jon (Už mě to neba vypisovat. Budu to takhle zkracovat. Doufám, že to neva!) přinesl horké kapučíno a vanilkovou zmrzlinu. Seděli jsme tam a povídali. On vyprávěl o svém životě a já zase o svém. Řekla jsem mu o svém příteli a o trablích, které mezi námi byli a ve které věřím, že zmizí tím, že budeme chvilku od sebe. Zodpovídal moje dotazy a já zase jeho. Seděli jsme tam a v těch asi 3 hodinách jsme o sobě prakticky věděli skoro všechno. Bylo to něco úžasného. Nikdy před tím jsem v mém životě nezažila tak neuvěřitelný souzvuk mezi dvěma osůbkama.

Ten příjemný a sympatický človíček mi najednou připadal tak strašně blízký, jako bych ho znala celý svůj život a přece tak krátce. Chtěla jsem mu to říct, ale můj strach z toho, že by za tím mohl hledat něco víc, než bych v tu chvíli chtěla vyjádřit, mi to prostě nedovolil. Najednou se mě zeptal, jestli už nechci jet domů, jestli mi není zima (pravda trochu se ochladilo, ale mě to fakt bylo naprosto jedno!) a jestli se po mě u Beanů nebudou shánět. Dovedete si představit, jak zněla má odpověď. Navrhla jsem ještě jednu malou procházku po okolí, i když už se pomalu stmívalo. Přece jen ty dny ještě nebyly tak dlouhé, jak bychom si asi oba tenkrát přáli?

Vstali jsme z té lavičky a najednou jako by to pro nás bylo naprosto přirozené jsme se chytili za ruce? Už jsme se nepustili? Tlouklo mi srdce a protože nastala vzácná chvíle ticha, začala jsem přemýšlet nad tím člověkem, který mě držel za ruku a který se mi tak moc vryl do srdce. Co k němu vlastně cítím? Lásku? To ne. To vypadá ještě trochu jinak. Touhu? Určitě. Touhu ho vídat, povídat si s ním, probírat věci, které nás oba spojují i rozdělují, touhu mít ho na blízku. Přátelství? Tak to nepochybně. To mezi námi vzniklo velmi rychle a v téhle hladině to mělo zůstat ještě hodně dlouho. A bylo to tak správně. Při naší procházce jsme tak trochu zabloudili a najednou se ocitli u hřbitova. ANO! Velmi romantické místo na procházky. Prohodila jsem něco v tom smyslu, že na tohle snad máme čas a šla směrem pryč. Doběhl mě a zastavil.?Počkej!? Dlouze se na mě díval a pak řekl:? Pojď chci ti něco ukázat.? A vedl mě zpátky ke hřbitovu. Byl to velice upravený a udržovaný hřbitov, ostatně jako skoro každý v Americe. A tak, ač to zní divně a dodnes mi není jasné, proč jsme tam vlastně šli, jsme se procházeli, mezi čistými pískovcovými náhrobky a opět mluvili. Tentokrát o jeho babičce, která nedávno zemřela. Vyprávěl o ní s takovou láskou, že jsem ho nechala mluvit. Asi se potřeboval vypovídat. Došli jsme až skoro na konec toho hřbitova, kde byla řada laviček. Sedli jsme si na jednu z nich a Jon ukázal směrem přes celý hřbitov na oblohu.

Začínal pořádně svítit měsíc. Nebyl úplněk, ale i tak mi ten měsíc tenkrát bral dech. Kolem něho byla spousta hvězd, což jasně signalizovalo, že druhý den bude slunečné počasí. Ten měsíc byl tak kouzelnej, že jsem se na chvilku zasnila. Přemýšlela jsem asi o sto milionech věcí najednou. O Jirkovi, o životě jaký je a jaký bych ho chtěla mít, o tom, proč vlastně jsem ve Státech a také o tom, jak je možné, že vysedávám s nejhezčím chlapem v širokém a dalekém okolí zrovna na hřbitově, pro mě v neznámém městě, na lavičce?. Ta myšlenka mě pobavila a tak se na mé tváři objevil letmý úsměv. Všiml si toho a zeptal se na co myslím??Na co myslím??, zopakovala jsem jeho otázku.?Na život, na osud a na náhodu. Je to kruté, ale tady nejvíce si uvědomuji, že díky smrti tvé babičky tady teď s tebou sedím a je mi hrozně fajn. Je mi líto, že tvoje babička je po smrti. Určitě to byla úžasná žena. Vím, co to je ztratit blízkého člověka?? Ani chvilku nezaváhal a začal mluvit o prvním dni, kdy jsme se viděli. O té slavné snídani. O tom, jak si chtěl vedle mě sednout a jeho otec ho přeběhl, o tom, jak moc mi chtěl říct, jestli bych nešla na kafe? někdy, ale vzhledem k situaci, ve které byl a vlastně stále je, si to nemohl dovolit. O tom, že je rád, že jsem mu vzkázala ten pozdrav. Hezky se to poslouchalo, ale někde mezi těmi slovy, se dalo vytušit, jak moc ho jeho minulost a to, čím si prošel trápí a jak moc na to chce zapomenout, ale nejde mu to. Nevěděla jsem co na to říct a hlavně, jak mu pomoci. Nebylo nic, co bych pro něho v tu chvíli mohla udělat a snad z té bezmocnosti a bezradnosti jsem ho poprosila, abychom jeli zpátky domů.

Vymluvila jsem se tenkrát na to, že nechci přijít pozdě, abych nevzbudila Áju. Souhlasil a tak jsme došli k autu a rozjeli se zpátky k malebnému, malililinkatému městečku, kterému já říkala? vesnice? a všechny jsem tím rozičilovala, k městečku, které mělo tak nádhrený název: NOVÁ NADĚJE. Celou cestu domů jsme byli ticho. Neměli jsme potřebu mluvit a zřejmě jsme oba byli tak trochu zamyšlení nad sebou samými. Tenkrát v tom autě jsem snila o tom, jak se vrátím za několik měsíců domů, k mému příteli, jeho a mojí rodině a vystrojíme si svatbu, budeme spolu mít kupu dětí a žít prostě pohodový život. Osud tomu chtěl jinak, ale tenkrát v tom autě jsem byla 100% přesvědčená, že to dokážeme.

Zastavil přede dveřma našeho domu a vypnul motor. Oba jsme se ve stejnou chvíli nadechli k tomu, abychom něco řekli a utli tak to hrobové ticho, které v tom autě bylo a houstlo.?Mluv!? vybídnul mě.? Jen jsem chtěla poděkovat. Byl to hezký den a já si ho moc užila. Jen mě teď trochu mrzí, že jedeme domů pozdě, protože si Ája už nevyzkouší tu krásnou soupravičku, co jsem jí koupila.? ) Usmál se.? Já jsem chtěl to samé. Děkuju. Moc mi pomohlo vypovídat se někomu, kdo má ke mně naprosto neutrální a nevinný přístup. Někdy to zopakujeme. Můžu ti zavolat??? Nevinný přístup? Co to jako proboha je? Mimochodem to slovo jsem v tu chvíli neznala a ptala jem se na něho až druhý den Stacey? I tak jsem to ale nepochopila ani, když jsem jí vysolila v jaké souvislosti to bylo řečeno! Zavolat??Kdykoliv!? odpověděla jsem, otevřela dveře a vystoupila. Nastartoval a odjel. Stála jsem ještě chvilku venku, zapálila si cigaretu a hlavu otočila směrem k obloze. Zase ten měsíc. V tu chvíli mi došlo, že to byl naprosto úžasnej den a večer, který měl totálně stejné kouzlo jako ten měsíc, který nade mnou svítil o sto šest? V hlavě se mi opět honilo spoustu věcí. Jedna však převládala nad všechny ostatní. Tou byla otázka, kvůli které jsem pomalu nemohla ani spát: Uvidím ho ještě?…

Hned druhý den ráno jsem Áju navlékla do té nádherné soupravičky i kloboučku, co jsem jí včera koupila a udělala pár fotek. Byla prostě k sežrání a já prakticky většinu snímků na filmu ve foťáku použila právě pro její portréty a situace, ve kterých mi přišla naprosto úžasná. Jednou z takových situací bylo většinou jídlo. Ája nikdy nejedla přímo u stolu, kde jsme seděli my všichni ostatní, ale měla u své vysoké židle připevněn napevno takový ten pultík, na který se jí jídlo dávalo. Většinou přímo na ten pultík. Mističky nebo talířky bylo totiž dost? o papulu? tam dávat, protože když jí jídlo přestalo bavit, všechno, co jí přišlo pod ruku házela kolem sebe a tak by to za chvilku taky mohla tak otlouct, že to prostě bylo zbytečné používat.

Zpočátku mi to přišlo dost divný, ale postupem času jsem si na způsob? krmení divé zvěře? v této rodině zvykla a jídlo se tak pro mě většinou stalo zábavou. Moje marná snaha naučit Áju držet lžíci a jíst s ní, byla naprosto zbytečná, ale zábavná.

Nejhůř vypadala jednou, když měla k obědu takové ty dětské špagety s masovými kuličkami. Byli to takové malé kalíšky s hotovým jídlem, které jsem jí ohřívala. Následně po připevnění bryndáčku, který si většinou po pěti sekundách, využivší okamžiku mé nepozornosti, když jsem ze stolu brala mističku s jídlem a lžičku, sundala a hodila ho na zem.

Ze začátku jsem tu její hru hrála, ale pak jsem pochopila, že specielně při tomhle jídle je to naprosto zbytečné plýtvání mými nervy. Áje jsem vždycky (po vyzkoušení správné teploty jídla) lžičkou nabrala trochu špaget a jednu masovou kuličku a ze lžičky to vyklepala na její pultík. Masovou kuličku jsem ještě překrojila na několik malinkých kousíčků aby se jí to lépe žužlalo. Pak teprve následovala ta pravá šou, kdy jsme se já i Ája královsky bavily. Ona tím, že jí to prostě dělalo radost, že může chvilku lumpačit a já jenom pohledem na ní. Neříkám, že to vždycky probíhalo stejně!

Někdy jedla spořádaně a vylomeniny nedělala, ale při špagetách to většinou bylo podle následujícího plánu: Mohutně rozmáchla rukama směrem nad hlavu a z té výšky těmi dlaničkami praštila do toho pultíku. Oranžová omáčka se rozstříkla všude možně po kuchyni (resp. jídelním koutě), následovalo leštění té oranžové plochy před ní, kdy tlapičkami jezdila po té desce tak dlouho, až shodila dolů poslední kousek masové kuličky. Když byla deska vyleštěná a zbývalo tam opravdu jen pomále té omáčky a sem tam nějaká špageta, začala do desky třískat tak neuvěřitelnou silou, že i ten zbytek jídla chtě nechtě popadal na už tak dost špinavou podlahu. Celý tenhle proces umocňovalo to, že z radosti nad tím, jak to krásně čvachtá, šplouchá, stříká a já nevím co ještě, se po každé ráně do desky, či chvilce leštění chytila za hlavičku, promnula si tvářičku nebo se zrovna potřebovala podrbat na oušku.

Dovedete si jistě živě představit, jak takové mimi potom vypadalo. Poprvé jsem jí nechala zmazat se cu grund jak se říká, protože prostě vypadala děsně šťastně a já neměla to srdce jí to zkazit. Po druhé už jsem jí krotila. Proč? Nevypadala snad šťastně jako minule? Ale ANO! Ještě šťastněji! Jenže já po tom prvním špagetovém tornádu, když jsem se rozhodla že to stačilo a šla jí umýt zjistila, že ta odporná omáčka nejde z tvářiček, oušek a její hlavičky dolů a že po ní zůstávají oranžové mapy. To byl panečku šok. Jak tohle budu vysvětlovat odpoledne Stacy? Naštěstí ona už asi měla podobnou zkušenost a tak když jí odpoledne viděla, první co jsme slyšely a viděly byl její úsměv od ucha k uchu (tak jak to umí každý správný amík) a věta:?Áááááááááááájo ty jsi měla dneska k obědu špagetky, viď?! Ulevilo se mi. Tak nebude segec?..

Ale zpátky k neděli. Stacy byla unešená z toho oblečení, který jsem včera pořídila a děkovala mi myslím ještě asi tak měsíc. Tihle lidé byli neskutečně šťastní a hlavně vděční i za sebemenší blbůstku, kterou jste pro ně nebo pro jejich příbuzné a blízké udělaly?. Odpoledne jsem měla schůzku s včelkou Májou. Musela jsem jí samozřejmě do podrobna vypravovat celou sobotu. Chtěla znát i takové detaily, jakou byla například příchuť zmrzliny, kterou mi to Jon koupil v té cukrárně?. Jako kdyby to o něčem svědčilo, že? Seděli jsme dole ve městě v Havana clubu u kafe za dolar a povídaly si. Ona vyprávěla o potížích s její rodinou a já zase o včerejším úžasném dni. O problémech v mé rodině, které se pomalu začínaly stupňovat jsem se jí zmiňovat nechtěla. Znala jsem jí. Za tu krátkou dobu jsem si na tu bláznivou polku strašně zvykla a připadalo mi to, jako bych jí znala hrozně dlouho. Nechtěla jsem jí vykládat o mém podezření a tom, co si myslím, že se bude dít, pokud nezakročím nebo se nestane něco jiného, když to byly zatím pouze moje úvahy a problém jako takový byl ještě prakticky v zárodku. Navíc jsem si nebyla jistá, jestli vůbec chci někomu o tom, co se děje u nás vykládat. Přišlo mi to až příliš soukromé a bolestivé a nevěděla jsem jak bych to řekla v češtině, natož pak vyjádřit se v angličtině tak, abych to vysvětlila správně. Nechala jsem to být.

Večer jsem se vrátila domů a po tom upovídaném odpoledni jsem prostě unesla už jenom sprchu a postel. Zapnula jsem rádio a poslouchala kazety. Písničky, které jsme z holkama hrozně žraly na intru a které mi teď připomínaly některé chvíle, které jsme dohromady při tom společném soužití zažily. Písničky, které mě pomalu ukolébávaly až do sna??

Druhý den ráno nastal opět stereotypní kolotoč. A protože bylo pondělí a já měla? prací den? byla jsem ráda, když kolem jedenácté Ája konečně usnula. Sedla jsem si na gauč, vzala si kyblík s oříškovou zmrzlinou, zamotala se do deky, jedla a přepínala kanály?. Skoro jsem usnula, když mě z toho blaha klidu, které nastalo vyrušil telefon. Někdy jsem telefony nebrala, protože to bývaly ve většině dopoledních telefonátů reklamní nabídky a žádosti o různé příspěvky. Ani dneska se mi nechtělo hádat se s někým do telefonu, že mu prostě prachy nedám, ať se jde třeba stavět na hlavu a odstrkovat ušima a tak jsem nechala telefon zvonit. Byl ztlumený, takže Áju to vzbudit nemohlo a navíc byl zapnutý záznamník, takže kdyby to byla Stacy nebo Don nebo někdo tak to uslyším a můžu to vzít. Oni to o mě věděli, že někdy čekám na jejich hlas ze záznamníku.

Záznamník zapnul a ozval se monotónní hlas Stacy:?Dobrý den. Dovolali jste se k Beanovým, nejsme doma, ale budeme rádi, když nám zanecháte vzkaz a my se vám ozveme zpět, co nejdříve to bude možné.? Píííííííííííííííííííííííííííp? Jána? Jsi tam? Tady Jonathan. Jen jsem tě chtěl pozdravit a zeptat se co děláš dneska odpoledne. Moje číslo je (?. Teď nadiktoval číslo. Já si ho už bohužel nepamatuji?:o). Prosím, zavolej mi zpátky jakmile budeš moc. Uvidíme se později?? Byla jsem naprosto v transu. Nebyla jsem prostě schopná sebrat ten telefon z gauče vedle mě a zmáčknout ten jedinej čudlík, kterej mě dělil od toho s tím chlapem mluvit. Nevěřila jsem tomu, že tak brzo po tom, co jsme spolu strávili skoro celý den a určitě celý večer, zase volá a chce se sejít? Přemýšlím nad tím, jestli volat hned, nebo později. Nechám to na potom. Teď na něho stejně nebudu mít čas a tak mu zavolám až bude trochu klid a Stacy bude doma?

V tom se probudila Ája a mě veškeré snění a úvahy o budoucích plánech ihned přešly a vrátila jsem se do denní reality. Ája se naobědvala, chvilku jsme si hrály a pak, protože bylo venku krásně, jsem se rozhodla, že se půjdeme projít po okolí. Podívat se k místnímu bahňáku na kachničky a k místní nedaleké farmě na koníčky. Pryč jsme byly asi tak hodinu, hodinu a půl. Přišly jsme domů, převlíkla jsem jí, dala láhev s mlíkem a po:,–(ila do jejího? houpáčku? k televizi. Všimla jsem si, že na telefonu na záznamníku jsou nějaké vzkazy. Celkem byly asi tři. Zpočátku jsem tomu nevěnovala pozornost, protože mě prostě nenapadlo, že by to mohlo být důležité, ale pak se mi to rozleželo v hlavě, protože jsem si říkala, že by to přeci jenom mohla být Stacy s nějakou důležitou zprávou a tak jsem pustila přehrávání?.

Ty první dva vzkazy nebyly pro mě a tak jsem poslouchala jen tak na půl ucha. Ten třetí však pro mě byl. Byl od Jona. Ptal se, kde jsem a jak to, že mu nevolám. Chtěl by mě odpoledne někam vzít a potřebuje vědět, jestli budu mít čas. Usmála jsem se?:o) Dělalo mi hrozně dobře, že o mě stojí, o mojí společnost a o další večer strávený se mnou. Vypnula jsem přehrávání a šla se podívat na malou Áju. Ta spokojeně pila mlíčko a mnula si očičko. Aha! Je čas na odpolední siestu. Vzala jsem jí lahev a zvedla jí do náruče. Položila si hlavičku na moje rameno a já jí pomalu odnášela nahoru do jejího pokojíčku, do postýlky. Popřála jsem jí? dobrou noc? a potichu zavřela dveře. Když jsem scházela dolů ze schodů, zvonil telefon. Chvilku jsem váhala nad tím, jestli ho vzít nebo ne. Nakonec ve mně převládla zvědavost nad tím, kdo to je a jestli to je pro mě a hlavně, jestli je to on. Zvedla jsem sluchátko, představila se jako obvykle? tady rezidence Beanů? a ze sluchátka z druhého konce se ozvalo:? No nazdar! Tak já ti volám poslední asi hodinu, hodinu a půl a ty to nezvedáš. Kde proboha lítáš?? Včelka Mája. No pane jo, ta mi teda dává sodu?. Usmála jsem se a tím nejsladším hláskem pozdravila:?Ahoj MAMI! Mám se dobře, nic mi nechybí a taky tě ráda slyším?.?? No jo, no jo. Přestaň. Musím se s tebou dneska sejít. Máš odpoledne čas? Je to životně důležité!? Její hlas zněl nějak divně a bylo vidět, teda vlastně slyšet, že na žerty opravdu není ten pravý čas??Dneska večer? Nevím. Fakt je to životně důležité?? Přemýšlela jsem chvilku jak to všechno dopadne a jak to udělat. Chtěla jsem jít s Jonem ven, ale zároveň mi její hlas říkal, že to co potřebuje je opravdu hrozně důležité a že to nemá komu jinému říct?? Je to životně důležité a jestli nepřijedeš, tak nejsi moje kamarádka!? Tohle bylo pro Maju typické! Říkala to dost často, když jsem nechtěla přistoupit na něco, co si prostě vymyslela a nenechala si to vymluvit.? Nesnáším citové vydírání. A stejně. Kamarádka, která mě takhle vydírá, není mojí kamarádkou tak jako tak?.? Asi se lekla toho tónu v hlase, který jsem na:,–(ila naprosto záměrně.? Ale Jána?. To mi přece nemůžeš udělat. Potřebuju ti něco říct a potřebuju ti to říct dneska. Pokud možno teď.?? Teď nemůžu. Stacy ještě není doma a já pořád pracuju, to za prvé a za druhé nemám auto. Auto je, když je Stacy, to snad víš. Nebo sis myslela, že mi pořídili fáro specielně pro mě!??
Ta představa nebyla vůbec špatná. V Americe totiž být bez auta znamená jako kdekoliv jinde být bez nohou. Naprosto nemobilní a závislák na někom jiném. Fakt. Specielně v tomhle? zapadákově?, kde do nejbližšího obchodu s potravinami to bylo 10 minut jízdy autem. Maja se prostě nedala odbýt a pokračovala v přemlouvání dál:? Tak jen co přijede, tak sedni do auta a přijeď do Havana Clubu. Budu tam čekat.?? Nevím, jestli mi půjčí auto. Musím se jí zeptat a pěšky tam teda nejdu!? Odpovídala jsem záměrně vyhýbavě, abych měla ještě nějaký čas na to, abych to nějak všechno zkombinovala. Nechtěla jsem přijít o další večer příjemného povídání s Jonem, ale zároveň jsem prostě nechtěla zklamat tu střeštěnou, ale roztomilou osůbku Maju. Zakončila to Maja:? Já auto mám tak jako tak, takže jestli ti ho nedá, tak zavolej na mobil (ten nebyl její, ale otce od rodiny, kde pracovala a když jela kamkoliv autem, vždy jí ho dával s sebou, kdyby se jí něco stalo) a já pro tebe přijedu.??O. K.? odpověděla jsem.?Zatím čau?
A bylo vymalováno. Co teď? No nedá se nic dělat, ale dokud nebudu vědět, jestli budu mít k dispozici na dnešní odpoledne a večer auto, nevymyslím vůbec nic. Nezbývalo mi nic jiného než čekat na Stacy až se vrátí domů.

Přijela si hodinku, hodinku a půl po telefonátu s Májou. Hned jsem se jí ptala, jaké má na odpoledne plány a jestli budu moct jet pryč s autem. Bez problémů. Za chvíli prý přijede Don a pojedou se někam najíst, takže jestli chci, můžu si Volvo půjčit. Fajn. Tak teď jen jak to vyřešit s Jonem. Každopádně mu musím zavolat. Zvedla jsem telefon a vytočila číslo, které zanechal při prvním vzkaze na záznamníku.?Halo???Ahoj, tady Jana. Ty jsi volal, viď?! Já se omlouvám, ale poprvé jsem byla v prádelně a podruhé jsem byla s Ájou na procházce. Tak jaký byl ten plán, co jsi pro mě měl na dnešní večer???Na nic se neptej. Je to překvapení. Jediné co potřebuju vědět je, jestli máš večer čas!?? No jenže to je právě tak trochu problém. Volala mi Mája. Potřebuje se mnou nutně mluvit a tak za ní za půl hodiny jedu dolů do Havana Clubu.??Jak dlouho tam budeš??? To taky nevím. Nevím, co se děje, ale zněla nějak divně!??O. K., chápu. Domluvíme se takhle: Pokud tam nebudete až do noci, tak tam odtud přijeď k nám. Pak se uvidí, jestli to, co jsem zamýšlel stihneme nebo vymyslíme náhradní plán.??Fajn. Řekneš mi kam pojedeme??? Ne. Je to překvapení a ty se přeci do předu neříkají! Uvidíme se později!!!?

Zavěsil? No tak tohle nesnáším. Nemám odmalička ráda překvapení. Všechny vánoční dárky, které kdy moji rodiče mě a mému bráchovi koupili, jsme do 14 dnů od koupení vypátrali v každé schovce, kterou naši vymysleli. Totálně jsme si ruinovali vánoce, ale naše zvědavost prostě každý rok vyhrála nad čestností?.:o) Když jsem pro někoho nachystala překvapení já, většinou jsem ho vyzradila ještě dlouho před tím, než k němu vůbec došlo?. A to mi zůstalo až dodnes. Byla jsem jak na trní. Osprchovala se a jela do Havana za Majou. Ta už tam seděla. Cucala kafe za dolar a kouřila jednu cigaretu za druhou?..?No to je dost, že jdeš!!!??No no no, snad nehoří. Já na rozdíl od tebe, děvče, tvrdě pracuju! Tak co máš za životně důležitý problém, kvůli kterému se sem ženu??
Mája se usmála a mě v tu ránu došlo, že nikdo neumřel, nikdo není smrtelně nemocný a nikdo z jí blízkých lidí ani nesedí ve vězení. Zkrátka a jasně, že se nestalo nic tragického, co by někoho stálo pořádné trable. Naopak vypadala jako kdyby právě prodělala plastickou operaci na permanentní úsměv ve tváři a očička jí jenom svítila?. Trochu to ve mně začalo vřít. Jestli mě teď řekne, že se jí povedlo nespálit vodu na čaj, nebo že poprvé za celou dobu co tu žije, strávila hodinu v posilovně a je na sebe patřičně hrdá nebo nějakou podobnou kávovinu, tak jí tady na tomhle místě vlastnoručně uškrtím? Podívala jsem se na ní dost nervózním pohledem a pravím:? Jestli mi řekneš něco, co mě rozveselí, nebo něco o čem usoudím, že mohlo do zítřka počkat a nebo jsme si to mohly říct do telefonu, tak si mě nepřej!!!??Co seš tak napruděná? Spěcháš někam??

Vysvětlila jsem jí, co mám v plánu a proč jsem tak dlouho váhala s touhle schůzkou. Taky jsem jí řekla, že její hlas do telefonu zněl jako by někdo umřel, nebo někdo někoho přinejmenším zmlátil a proto jsem teďka tady. Ztuhly jí rysy a začala se omlouvat. Objednala jsem si kávu za dolar a poprosila ji o zestručnění celé věci, kvůli které mě žene do Havana clubu, protože já má dneska vážně docela na spěch? Nakonec z ní milé dámy vylezlo, že objevila muže svých snů a že se mu dokonce i ona líbí a že jdou dneska večer spolu ven? No pááááni, tak to je úspěch. Mája opravdu nebyla snem všech mužů v okolí. Ani já ne, ale oproti Máje jsem měla několik málo předností, které ze mě alespoň náznakem dělali tak trochu atraktivní dívku. Hrozně jsem jí to přála a na všechno jsem se vyptávala. A ona? Zářila štěstím a odpovídala na všechny mnou položené otázky. Bylo na ní vidět, že je nesmírně šťastná a zamilovaná! Seděly jsme tam asi hodinku a půl nebo dvě a já začínala být nervozní. Chtěla jsem se dozvědět, co je to překvapení a i když jsem té roztomilé zamilované polce nechtěla za nic na světě zkazit radost z toho, že je čerstvě zamilovaná a milovaná, musela jsem jí upozornit na čas.?Musím jet. Chci zjistit co bylo to překvapení. Nevadí ti to?? zeptala jsem se.?Ne ne. Jen jeď. Jsi fakt hodná, že jsi přijela za mnou a nevyprdla se na mě. Mám tě ráda. A myslím, že nejsem sama. Je tu ještě jeden člověk. Jenže ten k tobě cítí víc než jen kamarádskou lásku a náklonnost?!? usmála se jako odvážná školačka a mrkla na mě.? Nemám páru o kom to mluvíš.?? Ale ty víš. Nepodceňuj to Jano. Zvaž to, co budeš dělat, protože ty nevypdáš na to, že bys potřebovala vážný vztah nebo? letní lásku?. Přemýšlej nad tím a buď opatrná ať někomu neublížíš?.?

S těmito slovy v zádech jsem tenkrát odjížděla za Jonem. Celou cestu (20 min autem) jsem přemýšlela nad tím, jestli to co Maja naznačila může být pravda a jak se mám teďka chovat. Nikdy ho neviděla. Nikdy neviděla nás dva dohromady tak jak kruci může vědět, že to je tak jak říká? Nemůže! Blbost. To bych viděla, nebo cítila. Jsme přátelé a je nám spolu hezky. Maja je mladá holka, která prostě jenom z vyprávění dělá ukvapené závěry. Nenechám si nějakou předtuchou nebo věštbou zkazit dnešní večer. Uklidnila jsem se a pomalu přijížděla k jeho domu. Zastavila jsem u krajnice, vystoupila z auta a zazvonila u dveří domu. Dveře se otevřely prakticky hned se zazvoněním, jako by čekal za dveřmi. Byl oblečen do černých riflí, černé košile a přes ramena měl přehozený čistě bílý svetr. Strašně mu to slušelo a já asi zase zrudla. Cítila jsem horko a bylo chvilku trapně:? Jsi nějak rychle u těch dveří!? vypadlo ze mě.? Viděl jsem přijíždět Stacyino auto. Věděl jsem, že jsi tady.??Aha? Stála jsem tam jak tvrdý y a čekala co bude.?Pojedeme mým nebo tvým autem?? Zeptal se mě.?Mně je to jedno. Ale ty víš, kam jedem tak by asi bylo lepší jet tvým autem a ty budeš řídit.??O. K. Hned jsem u tebe.?
Odešel dovnitř a spodem baráku prošel do garáže. Nastartoval auto a vyjel ze dvora na silnici. Zastavil a já nasedla.?Kam jedeme???Říkal jsem ti, že je to překvapení. Chci, abys měla zavřené oči celou cestu a vyprávěla mi, co jsi dělala ten den a půl beze mě.??To ale není fér.? Snažila jsem se protestovat. Položil mi prst na ústa a rukou zavřel oči (tak jako se to dělá když někdo zahyne, znáte to?!:o)?Žádné otázky. Jen vyprávěj. Až ti řeknu, tak budeš moct otevřít?.? Zařadil rychlost a auto se pohlo?. Srdce ve mně tlouklo jako o závod. Mísilo se ve mně miliony pocitů: strach, radost, štěstí, zvědavost, vztek, nadšení, příjemno a neskutečně krásno. Bylo to jako v pohádce. Nejhezčí chlap v okolí mě unášel někam daleko od všedního života a starostí?.