Jak ustát potrat

Moje zkušenost se ztrátou a znovuzískáním chuti do života.

*

Člověk se ráno probudí, stále bez očekávaného cyklu, který nepřišel již pár dní. S manželem jedeme Alpami směrem do Itálie naší dodávkou plnou zatím nedoručeného zboží. Říkám si: „ještě mu to neříkej, je brzy“ (člověk to nějak pozná, že je to vážně to, po čem již dva roky touží a půl roku to zkouší). Po třech kilometrech jsem mu to musela říct. Zprvu mi nevěřil a myslím ještě dva dny na to teprve přicházel. Byli jsme oba moc nadšení. Moc jsem se bála, myslela jsem, že na takové štěstí já nemám nárok.

Avšak test a následná kontrola u gynekoložky mi moje tušení potvrdily. Pátý týden těhotenství, ovšem zatím bez tlukotu srdíčka, měla jsem přijít opět po týdnu. Kvůli nemoci lékařky byla prohlídka místo v pondělí až v pátek, takže jsem se nemohla dočkat. Praly se ve mě strach s radostí, bylo to k prasknutí. Nakonec jsem uviděla to malé bijící srdíčko, nejhezčí pohled v mém životě. Lékařka mi doporučila vitamíny a klid, obojí bylo s radostí dodrženo. V sobotu bylo veliké oznámení, vím že brzy, ale přestala jsem jezdit a všichni se ptali, jinak to nešlo.

Už delší dobu se mi zdálo, že jsem malého přestala cítit. Netrápily mě ani tak bolesti, jako spíš mírňounký tlak zevnitř bříška při ohýbání. Bylo to první těhotenství, člověk neví co všechno se má a nemá dít. Po čtrnácti dnech od prohlídky se večer před spaním objevila tmavá krev, množství ani málo ani moc. Mírná bolest v podbřišku. S manželem jsme ihned jeli na pohotovost, kde mi oznámili tu nejhorší zprávu. Netlouklo srdíčko, velikost odpovídá šesti týdnům namísto osmi. Nechápala jsem co se stalo a proč. Na poslední otázky doktora jsem stěží odpovídala přes pláč. Chtěla jsem domů.

Ráno opět návrat do nemocnice na vyčištění. Bylo to tam hrozné, s nikým jsem ani nepromluvila a stále mi tekly slzy po tvářích, nešlo to zastavit. V pozadí se ozýval křik čerstvě narozených miminek, o to to bylo horší.

Po dvou dnech se cítím o mnoho lépe. Manžel mě skvěle podporuje, nenechá mě nudit se a to je to, co člověk potřebuje. Neříkat si ven půjdu zítra, dnes na vše prdím. Svět se točí dál a je důležité, že to ještě půjde. Nestresovat, i já mám nárok na štěstí, jen tomu věřit. Vlastně mi to otevřelo oči, chci se po letech vrátit ke koním, zdravě jíst a myslet na to, že bude líp.

A kdyby to nevyšlo ani tak, existuje adopce. Já ji chtěla hned, ale manžel chce vlastního potomka, což chápu a nic proti nemám. Dětí je totiž na světě hodně. A hodně těch, které nikdo nechce, jsou předem odsouzené těžkému životu. Vzít si podobné dítě by mi dělalo radost dvakrát. Pokryla bych své mateřské tužby a pomohla bych, co může být hezčího. Slunce zase ráno výjde a budeme mít dalších 24hodin na to, plnit si své sny. Hodně sil a krásný život, všem kdo tenhle příběh čte.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
12.3.18 01:15

To vyjde a věřím, že s takovým postojem velmi brzy. Já se k tomu postavila obdobně a za dva měsíce to přišlo. Držím palce.

  • Nahlásit
  • Zmínit
12.3.18 06:19

Je to napsáno hezky, ale nic se nevyrovná vlastnímu dítěti - mám dvě, vím o čem mluvím… ale chápu, že pro tebe je to ještě neuchopitelné a nepředstavitelné. Přeji ať to brzo výjde.

  • Nahlásit
  • Zmínit
571
12.3.18 06:47

Přesně takový průběh otěhotnění a potratu jsem měla také. Dostávala jsem se z toho rok. Za sebe můžu říct, že když jsem měla veliké komplikace a hrozila neplodnost, tak jsem se smířila s tím, že bych děti nemusela mít. Adopce u mě nepřipadá v úvahu. Ale je hezké že máš takový přístup. Hodně štěstí :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
4920
12.3.18 07:25

:hug: je mi to moc lito.

Podobnou zkusenost tu na emiminu ma spousta zenskych. Vcetne me :,(. Ale temer kazda se nakonec docka stastneho konce. Ja jsem otehotnela okamzite po potratu, a ted mi tu mesicni dcera rve a rve a rve :mrgreen:.

  • Nahlásit
  • Zmínit
12.3.18 07:46

Milá autorko, moc Ti děkuju za deníček. Jsem moc ráda, že je někdo rozumný a otevřený lásce natolik, že nestaví potřebu přivést na svět „svoje geny“ před touhu pomoci dětem, které nemají rodinu. Moc fandím, ať zvládneš obojí: i vlastní dítě, i úspěšnou adopci. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
12.3.18 07:49

Je mi to moc lito :-( drz se.

  • Nahlásit
  • Zmínit
35471
12.3.18 08:29

:kytka: :hug: Věřím, že ti to brzo vyjde. Obdivuji tak pozitivní přístup, máš pravdu, život jde dál, nemá smysl se topit v tom, co se stalo a kazit náladu sobě i okolí.

  • Nahlásit
  • Zmínit
9865
12.3.18 08:51

Jen je mi divné ty už jsi cítila pohyby v 8 týdnu? 8o
Jinak krásně napsané, a držím palečky :kytka:

Příspěvek upraven 12.03.18 v 08:52

  • Nahlásit
  • Zmínit
12.3.18 09:26

@Petruna21 to je úplně nesmysl, v 8 týdnu pohyby…
Jako prvorodicka nejdříve kolem 20 tt

  • Nahlásit
  • Zmínit
9865
12.3.18 09:29

@MaminkaLucka Já je jako prvorodicka začala cítit v 17 tt a to bylo hodně malinko :roll: natož v 8 :think:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3067
12.3.18 09:55

Neboj, jeden potrat nic neznamená, i když to člověka bolí a musí se s tím vyrovnat. Taky jsem ho prodělala včetně kyretáže. Přesto mám 16ti měsíčního syna a teď čekáme druhé. Kamarádka prodělala dva potraty a taky čekají druhé ;)
Akorát jsem nepochopila větu, že jsi ho nějakou dobu necítila. Vždyť jsi byla v prvním trimestru, kdy pohyby cítit nejsou :think:

  • Nahlásit
  • Zmínit
8953
12.3.18 09:58

Ja tomu nerozumim. Delsi dobu jsi maleho necitila, byla jsi v 8tt, takze jsi citila pohyby uz od 6 tt, nebo jak a vedela jsi, ze je to kluk?
Tohle se stava tolika zenam, ktere pak uplne normalne otehotni a porodi, proc hned myslet na adopci?

Zvlastni denicek.

  • Nahlásit
  • Zmínit
3544
12.3.18 11:21

Dámy klid, všechny víme, že pohyby jsou cítit mnohem později. Autorka nejspíš píše o psychickém pocitu. Až si tuto zkušenost prožije, a já věřím, že ano, pochopí…
Přeji hodně štěstí :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1226
12.3.18 11:56

Já budu asi drsná, ale bud ráda, že to bylo takto v raném stadiu. Kdyby nebyly testy, ani bys to třeba netušila. Já jsem měla něco podobného před pár lety - zpoždění týden, divno od žaludku, když už jsem si koupila test, menzes přišel. Ale jaký. Dva dny jsem ležela, hrozné stavy - podle mě taky „něco“ odešlo. Dočkáš se :mavam: :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
8153
12.3.18 12:35

Stává se to víc než často. I nás to potkalo. Bohužel. Já si to odbrečela v nemocnici (naštěstí je u nás gynekologie a 6ti nedělí na jiných patrech) a domů šla s tím, že život jde dál. A že jsem ráda, že doma běhá 1,5 letý malý skřítek. O to to asi bylo jednodušší. Dvě čárky na TT ještě nejsou výhra v loterii a jak je vidět ani tlukoucí srdíčko. Ale půl roční snažení není nijak dramatické. Určitě se povede miminko znovu brzy. Jen se na to neupínej - psychika je fakt mocná.
A úplně Tě chápu, já taky vždy v ten samý den co mi vyšel pozitivně TT jsem manželovi sdělovala že můžeme doufat. To prostě jinak nejde.
Držím palce, miminko bude - ať tak nebo tam.

  • Nahlásit
  • Zmínit
4492
12.3.18 12:37

Prožila jsem si to také 2× oba potraty v 6tt :,( :,( :,( :,(
Ted po několika letech se dívám na své dvě holčičky a říkám si: UŽ VÍM PROČ SE MI TO STALO…JINAK BYCH PŘECE NEMĚLA ZROVNA TYTO SVÉ DVĚ KRÁSNÉ HOLČIČKY. Všechno má svůj důvod a čas…věř že to štěstí příjde a moc ti to přeju. :srdce:
Je to těžké, nebýt nervozní, nemyslet na to…ale já se také hodila do klidu a i když jsem měla 31let, říkala jsem si NEHROTIT TO A PŘÍJDE TO, JEŠTĚ JE ČAS.

Příspěvek upraven 12.03.18 v 12:38

  • Nahlásit
  • Zmínit
12.3.18 14:49

Zažila jsem to několikrát. Nejhorší byla kontrola po 14 dnech a najednou bez srdce. Nepoznala jsem to zamlklé těhotenství. Jindy potrat doma nebo biochemicke. Pokaždé mi trvalo tak čtvrt roku to alespoň trochu zvládnout. Šťastný konec stále nemám, ale o adopci jsem nepřemýšlela ani chvíli. Raději budeme bez dětí. Ale stále věřím ve šťastný konec, pro všechny, které tento šok zažily. Jak se říká, kdo nezažije, nepochopí.

Příspěvek upraven 12.03.18 v 14:51

  • Nahlásit
  • Zmínit
5992
12.3.18 16:15

Jediná věc, která mně pomohla ustát potrat, bylo další snažení o těhotenství. Nic jiného mě tehdy nezajímalo.
Já jsem tušila už od začátku, že to nevyjde. Vždycky jsem na své děti byla napojená a u prvního jsem věděla, že se mi nikdy nenarodí. Když jsem šla na kontrolu ve 12. týdnu, nechápala jsem, proč sestřička vypisuje těhotenskou průkazku a slova doktorky mě vůbec nepřekvapila. Ale i když jsem na to byla připravená, semlelo mě to a potřebovala jsem se hned pokoušet o další miminko.
Držím palce, aby ti další těhotenství vyšlo brzy a dopadlo dobře :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3201
12.3.18 16:45

:hug: Tohle se bohužel stává velice často. :( Buď silná. :srdce: Držím palce, ať se příště dušinka udrží až do happy endu. :pankac:

  • Nahlásit
  • Zmínit
12.3.18 20:17

Moc všem děkuji za podporu, jste úžasné. Jen pro vysvětlení, ty pocity v bříšku byly vážně spíš psychické, jsem hodně citlivá a od první chvíle jsem věděla, že to přišlo. Nevěděla jsem jestli to měl být kluk, ale nepřišlo mi hezké psát „to“. Můžu se zeptat, po jaké době jste to začali opět zkoušet, nebo to přišlo nějak samo? Moc všem děkuji :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
8153
12.3.18 22:06

@Nameless22 Je to individualni. Jeden Dr. Ti rekne ze mas cekat pul roku, jiny ze staci jeden cyklus. Pokud byl potrat bez revize, muzes vraj hned. Kazdy to vnima jinak, nekdo chce pockat, nekdo hned chce miminko. Dej na sve pocity a sve telo. Ono si rekne. Drzim palce.

  • Nahlásit
  • Zmínit