Jarňulky č.46 - Jak to chodí u dvojčat!
- Rodičovství
- Binisi
- 20.12.05
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ahoj všichni, některé z Vás mě dobře znají, ale některé neví vůbec kdo jsem a co jim to tady hodlám vyprávět, takže nejprve pár slov na úvod. Kdysi dáávno v pravěku, když jsme si všechny užívali ten bezstarostný život bez našich drahocenných dětiček (no dobrá MatoP tak některé i s dětičkami), jsem pravidelně okouněla mezi Jarňulkami a těšila jsem se, jak budeme společně čekat na porod a radovat se z narození těch našich prcků. Jenže člověk míní a příroda mění a tak se stalo, že mi bylo ve dvanáctém týdnu těhotenství sděleno, že to miminko nebude jedno alébrž dvě. Dvojčatové těhotenství není rozhodně nejkrásnějším obdobím v životě ženy ale spíš jedním z těch nejhorších a tak jsem se v listopadu loňského roku pěkně odporoučela s rozjíždějícím se předčasným porodem do nemocnice (byla jsem 24tt) (a už jsem tam zůstala).
Od té doby jsem životem a našimi milovanými synátory natolik smýkána, že jsem tady jen párkrát „probleskla“, ale neměla jsem zatím čas ani sílu se znovu zapojit do diskuze. Ale teď jsem už TADYYY, a protože některé z Vás chtějí vědět jaké to je z dvojčaty tak tady to máte!
Kluci se narodili 36+0 císařským řezem, oba měřili 47cm a vážili 2250g a 2200g. Já vím, je to málo, ale na dvojčátka celkem slušný, takže týden po porodu jsme šli domů. Po porodu jsem strávila dva dny na JIPu a třetí den mě přeložili na šestinedělí a protože už jsem běhala jak fretka, začala jsem chodit zkoušet kojit kluky (ten třetí den jsem je viděla poprvé), kteří leželi na oddělení pro novorozence. Za další dva dny mě přeložili z šestinedělí za dětma a začal mi nový život, kdy jsem začala zjišťovat, že žena-matka vydrží naprosto neuvěřitelné věci. Kluci byli sice až neuvěřitelně hodní a spaví, prakticky celý den spali, když měi hlad tak se jen vzbudili a koukali a když nic nedostali tak zase usnuli, zato ty noci byli tragické. Kluci hrozně trpěli na prdy (a trpí na ně poměrně dost až dodnes), takže cca od deseti do tří až čtyř hodin v noci šílený hysterický řev a řev. Jelikož jsem jako přehnaně útlocitná matka rozhodla, že moje děti řvát nebudou, museli jsme s manželem vyvinout širokou škálu opatření a technik, které jsme pak při tzv. nočních mejdanech aplikovali. Začínalo se pohým nošením a postupovalo se přes horkou plínku, masáž bříška, rektální rourku až po tzv. běh s miminem, kdy jeden z nás musel vzít mocněji řvoucí mimino a hrozně rychle s ním běhat po celém baráku, to většinou zabíralo s polehlivě, nicméně pro člověka který toto podstupoval noc co noc to bylo tak vyčerpávající, že jsme oba zanedlouho vypadali jako zombie.
Celé šestinedělí byl vlastně jeden velký očistec. Děti byli kojené (kojila jsem oba najednou a to tak, že jsem si sedla a každého přiložila z jedné strany), bylo to šíleně vyčerpávající (nehledě na to, že mám ploché bradavky a musela jsem kojit s kloboučky), strašně z toho bolela záda a tak jsem byla fakt moc ráda, že klukům stačilo kojení po třech hodinách a v noci po čtyřech. Brzy jsem byla tak vyčerpaná, že v noci musel vždycky vstát manžel, kluky přebalit, přinést mi je do postele ke kojení a pak zase vrazit do postýlek. Poslední měsíce jsem totiž v nemocnici trávila v režimu „přísný klid“, takže jsem ležela a směla jsem jen na záchod. Po takové „dovolené“ je najednou problém i vyjít do schodů, natož obskakovat dvě mimča.
Koncem šestinedělí se tento očistec změnil na pouhé peklo, neboť po těžké nemoci se mi ztratilo mléko a začali jsme krmit UM. Krmili jsme 4× nebo 5× denně a zpravidla jednou v noci (mlíko jsem si připravila do ledničky a pak jenom ohřát v mikrovlnce a bylo to raz dva). Přes den kluci hodně spali a když nespali tak si většinou hráli s hrazdičkami a byli v klidu.
Vypadá to sice, že už jsme byli v pohodě, ale to opravdu jen vypadá. Ty první tři měsíce byly tak šíleně náročné, že jsme s manželem vyhrásili režim „Přežít!“ , to znamenalo, že jsme odbourali veškeré činnosti, které nebyly nezbytně nutné k přežití nás nebo dětí. Takové ty věci jako úklid, vaření… šly zcela stranou. Žehlila nám tchýně, obědy manžel vozil z Globusu… Čím se v té době živili naši psi, to vlastně vůbec nevím.
Po třetím měsíci ( mimochodem do té doby jsem si dvakrát zopákla pobyt v nemocnici, Ondra měl dva záněty ledvin, poprvé jsem tam měla kluky oba, neb jsem ještě kojila, podruhé byl Kuba doma s manžou) se to začalo lepšit a je to stále lepší a lepší (už se těším až to bude nejlepší na celém světě a pak se nechám vystřelit na Měsíc). Takže teď Vám v bodech popíšu odpovědi na nejčastější otázky ohledně (našich) dvojčat a náš režim.
Plínky - pochopitelně jednorázové, jinak už bych byla na psindě, nejčastěji pampersky, ale nevadí nám jakéholi jiné (ani „igelitky“)
Strava - 6 týdnů kojení (najednou i každý zvlášť), pak UM, od čtyř měsíců přikrmování - napřed skleničky a teď jim už i vařím, no aby taky ne, když sní každý k obědu dvě velké skleničky. Cca od pů roku si sami ukončili noční mlíčko, takže poslední jídlo tak kolem osmé večer a první kolem sedné ráno. Krmím je v jídelních židličkách oba najednou, alespoň to jde ráz na ráz a nemám prostoje 
Finance - no to bych radši ani nerozváděla, určitě si to umíte každá představit, mimochodem na dvojčata se dostává pouze jeden rodičovský příspevek, takže dostávám ty samé peníze jako vy
Oblékání - ze začátku byli oblékaní stejně (babičky nakoupili), teď už ani moc ne, zaprvé chci aby si každý vytvořil vlastní identitu, zadruhé jsou v jednom kuse zmazaní a nebudu přece pokaždé převlíkat oba a za třetí už jsem se s nimi nudila a otevřela jsem si dětský sekáč, takže jsou to sekáč-baby
Kočár - máme dvojčatový bagr (korbičky jsou vedle sebe) a je úplně na h....., protože se do něj asi od půl roka nemohou vejít (dvojčatové kočáry se dělají jen tak široké, aby projely 80cm dveřmi 
). Na spaní přes den jsme koupili dva monokočáry, do kterých se vejdou i s fusakem, takže v nich spí na zahradě.
Spaní - nejsou zvyklí na uspávání, takže je v „jejich dobu“ stačí položit do kočárů a hned usnou (na vožení také zvyklí nejsou). S večerním spaním je to horší, pokud mají dobrý den, tak je stačí položit a za chvíli spí, ale pokud je berou prdy, tak dokážou na střídačku strašit v obýváku na gauči třeba do dvou ráno. Navzájem se nebudí, ani když jeden řve jako tur. Dřív spali každý ve své postýlce, ale při těch neštovicích si zvykli v posteli (spali jsme s manželem každý hlavou na jinou stranu a uprostřed byli kluci nohama k sobě, abychom se tam všichni vešli). Teď je pracně přeučujeme zase na postýlky, protože jinak z nás budou skrčeniny obecný.
Podoba - no jsou to stejné ksichty. Tetky vždycky tvrdí jak je stopro poznají a stejně se vždycky seknou. My je poznáváme dobře jen pokud jsou k nám otočení přímo čelem a je dobré světlo. Z některých úhlů nebo v šeru jsme bez šance. Také pokud mají kapucu nebo čepici tak se stále pletu. Většinou si ráno zapamatuju co má kdo na sobě a podle toho je oslovuju. Jednou maža volal na Kubu a v poslední chvíli si uvědomil, že je to Odnra, takže z toho vyšel Kundra.
Rakce na sebe navzájem - cca do pů roku na sebe nereagovali vůbec, teď už se dobře vnímají, sice si spolu nehrají (takhle malé dítě ještě nedokáže spolupracovat při hře), ale vnímají se jako společnost a nemají pocit, že jsou sami, takže nevyžadují soustavně mou společnost.
Reakce na okolí - od malička je taháme všude s sebou (ve vajíčkách jezdili v obchoďákách v jednou košíku vedle sebe a teď sedí jeden v tom držáku na košíku a jeden vevnitř v košíku - kontroluje nákup), takže jsou hrozně oprsklý a prodejní, ničeho a nikoho se nebojí, nechají se hlídat a chovat kdykoli od kohokoli (až mě to někdy mrzí).
Hlídání - máme štěstí, že máme schopnou a ochotnou babičku, která má tak trošku praxi (dřív pracovala v jeslích) a je ochotná vzít si je kdykoli, když není v práci. Můžu je po obědě obléknout, odvézt k babičce a večer si je vyzvednu najedené, přebalené, vyvenčené - co se dělo mezi tím mě nezajímá (jeden ze zákonů režimu „Přežít!“). Dávám je k babičce tak jednou až dvakrát týdně.
Jak se to dá zvládat - teď už se to dá zvládat dobře, kluci mají svůj pevný režim a jsou hrozně hodní - možná je to tím, že jsou to dvojčata. Nemám zkušenosti s jedním dítětem, takže mi ta práce kolem nich přijde normální. Naučili jsme se s manželem dělat všechno úsporně a strašně rychle (třeba po plavání jsme vždycky první hotový a maminy s monodětmi se začínají trousit dlouho po nás). Manžel je hodně doma, takže všechno děláme sehraně. Takové naše „synchronizované“ večerní koupání, krmení a ukládání je docela podívaná. Vykoupání, oblečení, příprava večeře, nakrmení, podání „preparátů“ (vigantol, tabletky na zuby, antibiotika na ledviny…) a uložení do postýlek je otázka max patnácti minut, ale pokud přijdete na návštěvu tak musíte stát u zdi a držet se něčeho pevného, abychom Vás v tom zápalu boje nesmetli. Nedávno začal platit režim „Přežít!“ a začal platit režim " Zlom si nohu!„. To znamená, že jakmile dítě vznese požadavek, musí rodič, který je momentálně schopen výkonu okamžitě vyrazit a potřebu dítěte uspokojit (ač by si přitom mohl klidně zlámat nohu či vaz), aby u dítěte nevznikl pocit nepohody a následná mrzutost, která je nakažlivá a obtížně zvladatelná. Nedávno jsem manžovi vyčetla, že mu všechno moc trvá, takže teď když se za účelem uspokojení potřeb mimina přenístňuje přes obývák, tak přeskakuje přes křeslo aby si zkrátil cestu. Naštěsti naše děti nevznášejí požadavky často, tak si ty nohy nakonec snad nezlomíme. Takže zvládnout se to opravdu dá, dokonce při nich stíhám ještě podnikat a chodit na aerobik, jenom tedy musím přiznat, že z dvojčat opravdu ale opravdu bolí záda (no dovedete si představit kolikrát za den je zvedu??)
Zdraví - přestože jsem se obávala zdravotních problémů (přece jen bývají u dvojčat častější než u monodětí), byly moje obavy liché. Ondra sice ještě nemá zcela uzavřené močové cesty, takže je náchylný k zánětům ledvin, ale do roka by se to mělo samo spravit a tak trochu se potýkáme s atopickým exémem, ale jinak (klepu, klepu) jsme v pohodě. I psychomotorický vývoj je u nás v normě a v deseti měsících máme deset kilo.
Denní režim - kolem sedmé hodiny si kludi dají mléko a pak ještě spí cca do devíti. V deset přesnívávka nebo ovoce, pak si hrají a v jedenáct jdou spát do kočáru. Vstávají mezi dvanáctou a jednou, mezi jednou a druhou se naobědvají a pak si zase hrají nebo jedeme třeba do města. Kolem třetí hodiny zase spánek v kočáře cca do čtyř až do pěti. Pak jogurt, někdy si pustíme pohádku, jindy si hrají s námi nebo sami. Odpoledne k nám často přijde návštěva, což vítají s velkým nadšením. Mezi sedmou a osmou přijde koupání (vzhledem k atopu ne každý den), večerní kaše a mezi osmou a devátou je položíme do postýlek nebo do postele a modlíme se aby usnuli, což nám většinou vyjde. Kluci moc nepláčou (zaprvé jsou dost klidní a zadruhé platí režim "zlom si nohu“!, takže se snažíme veškeré problémy předvídat, nebo řešit hned v zárodku.
Tak takhle to u nás chodí s dvojčaty, doufám že jsem Vás nenudila, Vaše Binisi + Ondra + Kuba 10m
Přečtěte si také
Soused chová koně na miniaturním pozemku. Utíkají mu a ničí mi zahrádku
- Anonymní
- 21.06.26
- 1111
Mít vlastní dům se zahradou byl vždycky můj sen. Představa, jak si ráno vypiju kávu na terase a odpoledne si nasbírám vlastní rajčata a jahody ze záhonu, mě držela nad vodou během dlouhých let...
Kryla jsem kamarádčinu nevěru. Když to prasklo, otočilo se to proti mně
- Anonymní
- 21.06.26
- 2280
Nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu do situace, kdy budu litovat, že jsem chtěla někomu pomoct. S kamarádkou jsme se znaly skoro patnáct let. Prošly jsme spolu školou, prvními láskami, svatbami i...
Na dětské oslavě u kamarádky se málem utopilo dítě. A nikdo si toho ani nevšiml
- Anonymní
- 21.06.26
- 1474
Ještě teď je mi z toho špatně. Měla to být oslava narozenin kamarádky mé dcery ze školky. Johanka slavila své krásné páté narozeniny a její rodiče to pojali opravdu ve velkém. Mají krásnou zahradu...
Rodinná oslava u tchýně se změnila v drama. Museli jsme volat záchranku
- Anonymní
- 21.06.26
- 1351
Tchyně se rozhodla uspořádat rodinnou oslavu bez ohledu na to, že venku panovala opravdu úmorná vedra. Na jejich zahradě není jediný strom a ani pod slunečníkem se člověk moc neochladí. Říkala jsem...
Romantický víkend ve dvou? Přítel na něj pozval své kamarády a já jim měla vařit
- Anonymní
- 21.06.26
- 1234
Jsem na Mirka neskutečně naštvaná a upřímně přemýšlím, jestli má tenhle vztah vůbec smysl. Tohle jsem fakt nečekala. Nejsme spolu dlouho, ale moc dobře ví, že jsem romantický typ. Zatímco já...
Našla jsem si boháče a rodina mě má za zlatokopku. Já ho ale doopravdy miluju
- Anonymní
- 20.06.26
- 2984
Mám pocit, že ať udělám cokoliv, nikdy to nebude správně. Když jsem si kdysi našla kluka, který měl lehký hendikep, máma mi říkala, ať si raději najdu zdravého. Teď mám bohatého a je to zase...
Celý rok jsem se těšila na dovolenou. Po třech dnech jsem chtěla jet domů
- Anonymní
- 20.06.26
- 13643
Celý rok jsem odškrtávala týdny v kalendáři. Když jsem měla špatný den v práci, říkala jsem si, že už jen pár měsíců a budu ležet u moře s knihou v ruce. Když jsem řešila domácnost, účty nebo...
Sousedka chodí každé léto nahoře bez. A můj manžel na ní může oči nechat
- Anonymní
- 20.06.26
- 5076
Naše sousedka je kost, to musím uznat. A dobře to o sobě ví. Každé léto vytáhne lehátko, sundá podprsenku a vystaví slunci svá dokonale vytvarovaná prsa. Když jsme se sem před lety nastěhovali,...
Červenec měl být jen náš. Pak mi manžel oznámil něco, co mě úplně odzbrojilo
- Anonymní
- 20.06.26
- 5714
Někdy mám pocit, že s Karlem mluvíme každý jinou řečí. Nebo snad žijeme úplně jiné životy. Už od Velikonoc mu připomínám, že mám na červenec naplánované dva týdny dovolené. Bavili jsme se o tom...
Na benzín padne polovina mé výplaty. Přesto se z venkova stěhovat nechci
- Anonymní
- 20.06.26
- 1599
Bydlím v malé obci asi čtyřicet kilometrů od krajského města. Když jsem se sem s manželem před lety stěhovala, připadalo mi to jako splněný sen. Za domem pole, les na dosah, žádný ruch, žádné...
