Jedna malá svatební...

Je 6 ráno, zvoní budík. Zbytečně. Už dobrou půlhodinku jsem vzhůru. Jojo, fakt se to děje, úhlavní muž mého života má dneska narozeniny. A taky se berem. Mimochodem. Těším se. Těším se už od včera tak, že se mi pod nosem začíná zjevovat nedílná součást mé krásy – opar. Tento se zdá být obzvlášť perspektivní, asi k poctě dnešnímu výjimečnému dni. Nevadí. Za poslední týden jsem si pořídila víc líčidel než za celý život. Dvoje stíny, BB krém, pudr, řasenku a štětec. Udělat ze sebe princeznu nebude jistě žádný problém.

Normálně bych posnídala volská oka na slanince a pořádný hrnec kávy, no dnes nějak nemám chuť. Že by přeci jen kapku nervozita? Hmmmm, tak si místo snídaně umyju vlasy, alespoň mi před finální úpravou stihnou dobře proschnout. K líčidlům jsem zakoupila i kulmu, vlny se na mých dlouhých kadeřích budou jistě pěkně vyjímat. Babička bývala kadeřnice, tak si s úpravou poradím bez nesnází sama. Jak známo, tyhle schopnosti se dědí. Na radnici máme být v 11 hodin a já si dnešek zařídila jak Štědrý den. Vždy je vše připraveno, jen usmažit řízky. Sice nevím, jak je možné, že přes všechnu předpřípravu na Štědrý den už po poledni padám na hubu, no dnes to tak rozhodně nebude.

Dnes se jen nalíčím, učešu, obleču a hotovo. O nazdobení děťátka se stará babička (u babičky), muž se načančá sám. „Cože? Kde je korsáž? A krém na boty?“ „Jaký krém na boty? Na co TEĎ krém na boty?“ Nestihl dřív? Aha. Nevadí, je fůra času. Sakra. Možná se kadeřnické schopnosti nedědí. Nevadí. Rozpuštěné lokny jsou beztak hezčí. Nojo ale co s tím oparem? Vypadám, jako kdybych měla pod nosem obří sopel. Nevadí. Přidám víc modré na oční víčka, kdyby se mi náhodou někdo podíval na obličej, zarazí se u očí. Super. Vypadám sice úplně stejně blbě jako obvykle, ale cítím se božsky. Soukám se do šatů. „Stáhni mi, prosím, ten korzet, jó, ještě.“ Nesnídat se vyplatilo, silueta je parádní. Jo aha, ta prsa musí taky dovnitř. OK. Pustit tě taky do koupelny. Nojo, ale jak se z ní mám s tou obručí dostat? Šaty mírně pocuchány, nervy zatím nikoli. Zvonek. Kdo to může být? Můj svědek? Tak brzy? Jo ono už je půl jedenáctý? JAK TO?

Snažím se s grácií nastoupit do nablýskaného osobáku. To auto je mi malé. Jak se tam s tou sukní mám dostat? „Né nedávejte mi tu obruč přes hlavu!“ Připadám si jako špunt od šampáňa, který se nějaký blbec snaží dostat zpět do flašky. Uf. Sedím na zadní sedačce, obruč vyplňuje téměř celou zadní část auta, na ženichovi je vidět, že by nejraději šel pěšky. Před radnicí s povděkem opouštím vůz, elegantně u toho asi moc nevypadám, nicméně šaty zůstaly na těle, což vidím jako velký úspěch. Začíná šrumec, scházejí se kamarádi, příbuzní, kolem nadšeně poskakuje náš překrásný malý skřítek, panuje výborná nálada.

A už se jde na věc, kde jsou občanky, prstýnky, svědci, rodiče? Někdo nás vláčí cosi podepsat, jiný nás formuje do pochodového útvaru, dostáváme instrukce, vnímám jen pohnutí mého milovaného dědečka, který mě vede k „oltáři“. Bereme se na radnici, ale když vcházím do té civilní místnosti, tají se mi dech, jako kdybych byla v kostele. Celá místnost je obložená dřevem, kráčíme k oddávajícímu a za ním jak svatozář svítí slunce do vitrážových oken, což způsobuje snově neskutečné, zlatavé světlo v celé obřadní síni. Varhany hrají oblíbenou píseň a i já si připadám velice obřadně. Krásně. Požehnaně a povzneseně. Jako královna při korunovaci.

Chvilku se snažím pochytit slova oddávajícího úředníka, ale je to mamlas, nerozumím nic. Tak na to kašlu a jen si užívám vzácnosti té chvíle. Netrvá to dlouho, hudba, prstýnky, podpisy a pak rej příbuzných, přátel, kamarádů. Přišla jich spousta. Pár obličejů na konci řady nejsem schopna zařadit. Asi mužovi kolegové. Odcházíme z budovy. Muž se mě táže, jestli ti poslední gratulanté byli ode mě z práce. Rozesmátí vycházíme ven. Pevně věřím, že nikdo zúčastněný není natolik pošahaný, aby zkoušel organizovat nějaké přihlouplé akce tipu únos kohokoli apod. Nezklamali mě! Jen před radnicí na nás čekají kamarádi volejbalisté s volejbalovou sítí, přes kterou mě můj muž přenáší a fasuje za to půllitr oroseného piva. Vypila jsem mu ho a čekám, zda se nebude chtít rovnou rozvést. Zatím ne, prozíraví kamarádi přinesli dvě (piva).

Přestože je únor, sluníčko svítí jak v létě, na ulicích jiskří námraza, je překrásně. S kamarády se loučíme, jsou na večer pozvaní do sokolovny, kde na nás čeká občerstvení a muzika. Nejbližší rodinu bereme na oběd do restaurace, kde se nevyhnu zametání střepů, ale to je tak jediné, co se nás z těch „tradičních svatebních taškařic“ týká. Najíme se, smějeme se, máme se dobře. Potom domů převléci a šup na pařbu s každým, kdo chce a může přijít. Je nám jedno, jestli lidí přijde padesát nebo sto, piva máme dost a dobré nálady jakbysmet. Tančíme, pijeme a veselíme se – jak kdo snese. Slabší kousky odpadají na pódium do spacáků, tvrdé jádro se srotilo u stolu kolem muzikantů a hraje se a zpívá až do rána.

Ráno (tedy spíš v poledne) nás venku vítá čerstvá sněhová nadílka, mhouříce oči před sluníčkem děláme šlápoty do netknutého sněhu a radujeme se z toho jak malé děti… Byl to jeden z nejkrásnějších dnů v mém životě a neměnila bych na něm ani vteřinu. Ten den se celý svět zastavil jen kvůli nám dvěma a my se o své štěstím a radost mohli rozdělit s každým, kdo o to stál. A za každý úsměv, který jsme dali, dostali jsem dvakrát tolik zpět. Asi to tak funguje stále, ale v ten den byly emoce tak moc koncentrované, že se daly téměř nahmatat. Ta svatba nebyla o kadeřnících, kosmetičkách, drahých šatech, prstenech a dortech (ten jsme ani neměli). Byla o lidech. Nevím, jestli byla velká, malá, tradiční či ujetá. Ale vím, že mi dala (včetně příprav) spoustu radosti, kterou budu cítit už vždy, když si na ni vzpomenu. Byla dokonalá.