Johanka - porod
- Těhotenství
- Johanka1
- 08.02.03 načítám...
Ahoj všem, koho zajímá povídání o porodu a zároveň se omlouvám za delší odmlku, mám teď jiné, příjemné starosti s krásným malinkým zlatíčkem, co se nám narodilo a čas letí, ani nevím jak, opravdu, den je hned pryč než se člověk vzpamatuje.
Pořád dokola kojení, přebalování, ?hraní si? s miminkem, sem tam si schrupnout, osprchnout se, trochu uklidit… znáte to… a vy co to neznáte, brzy poznáte:) Dočkáte se jako já.
Jak bych začala? 30. 1. 2003, 3 dny po vypočítaném termínu porodu, se nám narodil zdravý chlapeček Marcel o docela ideálních ?rozměrech? 3300 g, 49 cm, černé husté vlásky, velký modrý kukadla.
Samozřejmě je to nejkrásnější miminko na světě:)) a za nic na světě bych ho nevyměnila, jsem hrozně šťastná maminka a můžu říct, že se mi úplně změnil pohled na svět, jak se říká ten žebříček hodnot, plno věcí už není vůbec důležitých a vše se točí kolem toho malého bezbranného roztomilého drobečka.
Porod byl bez komplikací, v příjemném prostředí, za aktivní účasti tatínka, na prvorodičku prý docela rychlý a podle por.asistentky jsem dobře spolupracovala a neztěžovala děťátku příchod na svět. Cítím se naprosto skvěle, nejde to slovy popsat, to musí člověk prožít!
Tak teď k tomu porodu ? pokusím se nepsat moc zdlouhavě (i když to asi nepůjde, neumím to a pokud se nemýlím, většinou jsou těhule dychtivé po detailech).
Jestli to popisuju moc reálně, čili hrůzostrašně, omlouvám se a opakuji, že stojí za to všechno vydržet, pak až vám dají miminko, na všechno zapomenete a budete nejšťastnější člověk na světě!
Kolem 4 hodiny ráno mě vzbudily kontrakce (opravdu je poznáte, nemůžete si je s ničím splést:), vlastně to začalo jako taková tupá bolest v podbřišku a v bedrech, něco jako menstruační bolesti.
Kontrakce byly nepravidelné cca 2 ? 3 během půl hodinky, rozdýchávala jsem je, spát se nedalo, ležet ani moc taky ne, jen v přestávkách, nejlíp mi bylo, když jsem chodila po pokoji. První co mě napadlo ? rychle do sprchy, umýt si vlasy, udělat nehty (odlakovat, opilovat nakrátko a nalakovat nezbarvým lakem) ? takže šup do koupelny. Teplá voda krásně pomáhala, a pak z koupelny hurá zase chodit a chodit.
Těch nachozených kilometrů ještě bylo za ten den!:) ? to jsem ale ráno ještě netušila.
V 8 h začaly kontrakce být pravidelné zhruba po 5 minutách, silnější, ale pořád se to dalo normálka vydržet. V 9 hodin, kdy už pravidelnost trvala vlastně hodinu, jsem začala trochu zmatkovat, vzbudila jsem manžela, aby se začal chystat (sprchovat atd) že už konečně pojedeme.
Pořád to ale nebolelo tak šíleně, stupňovalo se to, ale bolest pořád v normě, teď už jako hodně silná menstruace a sílily taky křížové bolesti. Řekli jsem si, že budeme doma co nejdéle, tak jsem chodila a chodila, prodýchávala kontrakce, balón mi moc neulevil, jediná možná poloha kromě chůze a opírání o stěnu byla v kleče na čtyřech s vyhrbenými bedry, kroužit pánví a dýchat. To stejné u té stěny ? zapřít se rukama ve stoje o stěnu, nohy od sebe, uvolnit se od pasu dolů, pokrčit kolena, kroužit uvolněně pánví a dýchat.
A v přestávkách samozřejmě odpočívat. Anebo je dobrý se pověsit ve stoje na chlapa, vyvěsit se a uvolnit.
Taška do porodnice byla dávno sbalená, můžu všem doporučit sbalit si včas, pak na to nebudete mít ani pomyšlení, někde hledat fén, pantofle atd… je to situace, kdy se vám opravdu nebude chtít přemýšlet o ničem jiném než o tom, jestli správně odhadnete čas, kdy už jet anebo jak si trochu ulevit, taky se mnou začaly zmítat lehké obavy, co mě v porodnici čeká, přiznám se, že na mě přišel i trošičku strach z neznámého, pobrečela jsem si asi do třech kapesníků a pořád jsem se uklidňovala ? už je to tady, brzo budu mít miminko, vydržet, vydržet, vydržet!
Po 11 hod. jsme vyrazili do porodnice, to sezení v autě teda nic moc, během kontrakcí jsem dost trpěla, kroutila jsem se v sedě jak se dalo, naštěstí to máme do porodnice jen asi 20 minut jízdy.
Udělali mi monitor (miminko museli budit, spinkalo), změřili tlak, paní doktorka mě vyšetřila - otevřená jsem byla asi na centimetr a půl a kontrakce sílily. Tak že si mě tam teda nechají, manžel skočil do auta pro mé objemné porodní zavazadlo a pro batůžek s jídlem a pitím.
Převlékla jsem se do jejich erárního ne zrovna slušivého oblečku a odebrali jsme se na nadstandardní porodní sál s vanou, který byl naštěstí volný.
Ještě jsem rychle stačila s paní doktorkou probrat všechny pro a proti, co se týče případného porodu do vody, měla stejný názor jako její kolega den předtím, že prvorodičkám porod do vody moc nedoporučuje, protože ve vodě se ženská ani miminko nemůže při porodu pořádně hlídat a když mamina nemá ještě představu, jak se ve které fázi porodu chovat, má to svoje rizika, nehldě k tomu, že v případě komplikací je přesun z vany na porodní lehátko zdlouhavý (a jak jsem později sama zjistila, náročné je i pohnout se jakkoli v té vaně při kontrakci, natož vylézt nasucho, musela jsem jim dát za pravdu, v té vaně nebyly ani žádná madla, prostě se nebylo čeho chytnout a když si tam člověk sedne do doporučované polohy, je tam zapasovanej tak, že při kontrakci trpí jak zvíře).
Vanu jsem tedy používala jen v první době porodní, kdy jsem klečela na čtyřech a manžel mi skoro horkou sprchou krouživými pohyby sprchoval bedra, to byla fakt úleva, ta teplá voda.
Porodní asistentka, co nás měla na starosti, se nám představila, vysvětlila, co a jak, na kterém náčiní a ve kterých polohách si nejlépe ulevit, uvařila nám čaj, manželovi kafe, popřála pohodový porod a nechala nás o samotě. Řekla jsem si dobrovolně o klystýr, cítila jsem, že se potřebuju pořádně vyprázdnit a taky mi por.asistentka řekla, že to teplo pomůže uvolnit těm správným oblastem a porod se rychleji rozběhne.
Můžu vás uklidnit, že klystýr vůbec nic není, hadičku v konečníku jsem vůbec necítila, to nalívání vody se dá vydržet a pak na WC je to opravdová úleva.
Na WC jsem byla během hodinky celkem 4× a hodně mi to pomohlo. V mezidobí jsem využila na WC sprchu s balónem v přestávkách šup do sprchy, houpat na balónu a sprchovat teplou vodou bříško a bedra.
Když jsem se po téhle proceduře vrátila z ?koupelny?, byla jsem otevřená na 2 cm, nic moc, ale kontrakce pořád sílily, už jsem si myslela, že to horší nebude, ale omyl, tenkrát jsem si ještě nedovedla představit, jak šíleně to bude bolet později…
Kolem 15 hodiny už jsem nevěděla, jakou polohu zvolit, bylo mi hrozně už i ve stoje (od dvanácti jsem hlavně chodila a chodila a chodila, při kontrakci jsem se uvolňovala ve stoje o ribstoly nebo v předklonu o lehátko nebo v závěsu na manželovi, pak když byly kontrakce hodně silné, pomáhala na uvolnění už jen vana s horkou masáží beder, jak už jsem psala).
V 15:30 mi porodní asistentka, která chodila jen občas kontrolovat otevření branky, jinak nás nerušila, píchla plodovou vodu (s mým souhlasem), aby se porod rozběhl, pořád jsem se neotevírala a dost jsem trpěla.
Píchnutí vody se nebojte, zásah vůbec nebolí a hodně se vám uleví. Od té doby to šlo rychle, branka se otevírala a miminko sestupovalo víc a víc dolů. Dostala jsem ještě čípek na uvolnění, protože bolesti se stupňovaly, chvílemi jsem měla pocit, že snad umřu (ale připravit se předem na to nedá, ani deset předporodních kurzů nepomůže, pak je stejně všechno jinak, než si dokážete představit) a měla jsem problémy s uvolňováním pánevní oblasti (ono to při kontrakci dost dobře nejde, soustředit se na bolest, dýchání a ještě na to, jaká poloha je nejvhodnější a zároveň se snažit neunavit, protože fyzicky vyčerpaná mamina pak nemá síly na tlačení).
Por. asistentka mi doporučila polohu vleže na boku a posléze jsme zjistili, že v této poloze miminko sestupuje rychleji než když jsem chodila.
Vleže jsem si taky mezi kontrakcemi líp odpočinula, i když přestávky byly hrozně krátké, později mi připadalo, že snad žádné přestávky ani nejsou. Mezitím mi por.as. občas změřila tlak a udělala monitor.
Manžel se předvedl jako správný chlap, dýchal se mnou, pomáhal mi, jak se dá, dával mi napít, podával a vyměňoval vložky (teče z vás všechno možný, krev, voda…), hladil mě, masíroval, kdybych ho tam neměla, asi bych rodila o dva dny déle:)) pomohla mi jeho přítomnost hlavně psychicky, nebýt jeho, asi bych se tam chovala jako hysterka a zbytečně bych porod zdržovala.
Po několika hodinách už je člověku úplně jedno, co dělá, jak se chová, jak u toho vypadá, byla jsem jak v tranzu, prostě v jiném světě, nevnímala jsem okolí a soustředila jsem se na sebe a na miminko, kterému musím pomoct, aby bylo co nejrychleji na světě.
Asi jsem kromě dýchání i dost nahlas řvala, ale jak říkám, bylo mi to jedno, hlavně že mi to pomohlo.
Když přišlo nucení na tlačení, zavolali jsme por.as., která zkontrolovala otevření a postup miminka.
Jak se dalo čekat, tlačit jsem ještě nesměla, protože miminko neudělalo tu vnitřní rotaci a nebylo ještě tam, kde mělo být, takže nastala dost nepříjemná fáze prodýchávání nucení na tlačení, která trvala na můj vkus hodně dlouho (i když o čase jsem neměla představu).
Pak jsme zkusili cvičně tlačit, jak mi to půjde. Přiznám se, že i když jsem byla ?chytrá? z kurzu, v reálu to není tak jednoduchý, samozřejmě jsem tlačila špatně a málo, tak jsme si to dvakrát nebo třikrát zkusili na naostro, musela jsem se to naučit, než bude tlačení opravdu potřeba.
Doporučuju trénovat předem doma ? třeba na záchodě, hodně hluboký nádech pusou i nosem (jako když se chcete potopit na dlouho pod vodu), zadržet dech v bříšku a hodně, opravdu hodně zatlačit, zavřít oči, bradu na prsa, nevypouštět vzduch pusou (nefunět), pak rychle výdech a zase hluboký nádech a tak dokola.
Je to opravdu náročný během jedné kontrakce zvládnout 3 fáze nádechu a tlačení. Tlačit se musí opravdu tam dole, do konečníku a soustředit se jen na spodek, jak člověk tlačí kde nemá (do hlavy atd. ? pak je celej rudej), tak je to špatně a miminko se nevytlačí.
A opravdu až vám řeknou ?tlačte?, zaberte ze všech sil, hodně si tím urychlíte porod a omezíte riziko, že bude mimčo trpět nedostatkem kyslíku tím, že ho budete na cestě zdržovat.
Když jsem slyšela ?už vidím černé vlásky?, bylo to jako by se pánbůh smiloval, úleva, že se vše chýlí ke konci, i když zároveň asi nejsilnější bolesti za celej porod. Protože jsem měla kontrakce krátké a nestíhala jsem 3× na jednu kontrakci zatlačit a mimčo už muselo rychle ven, píchli mi oxytocin na zesílení kontrakcí ? to byla fakt síla, ale pak to bylo rychle.
Asi na dvě kontrakce byla venku hlavička, pak ještě zatlačit ? to jsem se snažila opravdu ze všech sil, vyklouzly ramínka a pak tělíčko.
To tělíčko už je sranda, vyklouzne to jak po másle a byl to pro mě příjemný pocit, cítim miminko tam dole, jak vyklouzlo na svět, zalily se mi oči slzami, štěstím a zároveň úlevou, asi taky i bolestí, nevím, nedá se to popsat.
Položili mi miminko na bříško, pos.asistentka přestřihla pupeční šňůru, manžela jsem drtila, mačkala ze všech sil, tak se chudák k přestřižení ani nedostal (a nevadilo mu to).
Když jsem slyšela miminko plakat, hrozně se mi ulevilo a najednou jsem byla úplně fit, hnedka jsem zapomněla na to, co narození našeho zlatíčka předcházelo, jako by to byl jen sen.
Nenastřihli mě, i když zprvu říkali, že mám pevnou hráz i pochvu, že to bude bez nástřihu problém, respektovali moje přání a stejně podle pana doktora by na nástřih ani nebyl čas, protože mimi bylo rychle venku.
Udělaly se mi dvě drobné trhlinky na hrázi, které pan doktor pak zašil, jen pár stehů, ani to nebolelo, po porodu jsem mohla bez problémů sedět, sice jsem cítila spodek celý rozbolavělý, ale sedět se dalo, pak druhý den úplně bez problémů.
Miminko zvážili, změřili, ošetřili, na všechno jsem viděla, pak ho zabalili uzlíčka malýho do zavinovačky a dali šťastnému tatínkovi do náruče. Já jsem dvě hodiny odpočívala a taťka si choval to naše zlatíčko (samozřejmě mi ho taky půjčil).
Na ty dvě hodiny se personál tiše vytratil z místnosti a nechal nás tam spolu jako rodinku o samotě. Jen asi za půl hodinky přišla dětská sestra a a udělai jsme první přiložení miminka k prsu (k oběma postupně). Malej se krásně přisál, bez problémů, pocit to byl nepopsatelně příjemný.
Vyčerpaná z porodu jsem nebyla, připadala jsem si pořád ještě v dobré kondici, hlavně psychicky úplně v pohodě a hlavně šťastná, šťastná, šťastná, je to zázrak, když to malé miminko vidíte a představíte si, že ještě nedávno bylo u vás v bříšku.
Ani jsem tu noc nespala, jak jsem byla plná dojmů, seděla jsem u postýlky a nemohla z toho drobečka spustit oči. Nádhera, těšte se!
Když to shrnu, na porodním sále včetně první doby porodní jsem byla od 12 do 18:30 h, z toho jsem ?trpěla? hodně asi až od 16 h, takže se to celé dá nazvat pohodovým a rychlým porodem.
Miminko jsem měla pak už pořád u sebe, ty dvě hodinky po porodu se přišli zeptat, jestli se cítím dobře, změřili tlak, přinesli mi večeři, kterou jsem s chutí snědla, šla jsem se vyčůrat (už jsem to nemohla vydržet, často jsem při porodu mezi kontrakcemi pila, totální vysušenost v krku z dýchání a funění) a osprchovat.
Miminko většinou spinkalo, pokaždé, když se probudilo, tak jsem ho přiložila k prsu, krásně od začátku sál (mlezivo), přikládali jsme zhruba každé 2 hodinky, možná i častěji. Poporodní nadstandardní pokoj nebyl volný, tak jsem šla na normální, kde jsme byly celkem dvě, takže v pohodě. Obě jsme rodily ve stejnou dobu (+/- hodina), tak jsme si měly o čem povídat.
Den po porodu jsem krmila ještě mlezivem a pak další den se mi nalily prsa a bylo konečně mlíko. S kojením žádné problémy nebyly, malej se dobře přisává, pije s chutí, neublinkává, mlíka bylo dost a i teď, když jsme doma, je všechno po této stránce v pořádku, kojím zhruba každé 3 hodiny (mimi vydrží spát 2,5 ? 4 hodiny jak kdy) , když je po krmení vzhůru, nechce se mu spát a kouká na mě těma svýma kukadlama, tak má hlad dřív a dám mu třeba i po hodině, jak má chuť.
Třetí den jsem dostala těžkou depku, malýmu naměřili novorozeneckou žloutenku a vzali mi ho na ?sluníčko?, byla jsem z toho úplně hotová, že nemůžu být s ním, odstěhovala jsem se na nadstandard, který se mezitím uvolnil, abych měla klid, dva dny jsem skoro probrečela, chodila jsem kojit, pokaždé když se vzbudil, tak mě sestra zavolala, ještě že jsem už měla mlíko, že jsem měla možnost kontaktu s ním aspoň takový.
Byl tak chudáček na ?solárku? dva dny, zalepený očička, celej nešťastnej a ubrečenej, neměla jsem nikdy sílu to zvládat bez slz (to kojení a přebalování a pak ho tam nechat napospas sestrám, které ho nechávali bůhvíjak dlouho plakat, než mi zavolali), fakt depka šílená, ještě musel chudinka každý den ráno a večer absolvovat odběry krve, tak měl rozpíchanou zalepenou ručičku.
No ale je to za námi, když mi řekli, že si vezmu miminko zase k sobě a že druhý den půjdeme domů, málem jsem se zbláznila radostí. A o to víc si vážím toho, že máme zdravé miminko, fakt není nic důležitějšího.
Co se týče personálu bohunické porodnice v Brně, na porodním oddělení bylo všechno na jedničku, všichni byli moc hodní a milí, ochota všude, cítila jsem se tam dobře. Což se nedá už říct o oddělení šestinedělí, kde asi tak polovička sester není nejpříjemnější, každá má jiný názor na všechno (hlavně kojení), dvě sestry jsem úplně nesnášela, vždycky se tvářily jako by je všechno obtěžovalo…
Jinak když to shrnu, celkový dojem byl dobrý, příště bych šla rodit asi zase do stejné porodnice.
Končím, koukám, že jsem toho napsala opravdu hodně, že to ani možná nebudete mít chuť číst. Ještě by se toho dalo napsat mnohem víc, ale tak to doufám stačí.
Doma zvládáme všechno bez problémů, Marcelek je neskutečně hodný dítě, krásně papá, spinká, je pořád spokojenej, i když má sem tam bolení bříška a zaražený prdíky, což nás dokáže dost potrápit, hlavně v noci.
Takže tatínek broučka nosí po pokoji, masíruje bříško, zpíváme mu, rozmazlujeme ho, pořád se na něj nemůžu vynadívat, připadá mi každým dnem hezčí a roztomilejší.
Mateřství je úžasná věc, úplně mě to změnilo.
V porodnici jsem nechala 11 kilo, do spokojenosti musím shodit ještě asi 15 kg, ale doufám, že to pújde s kojením rychle, taky jak se točíme jen kolem miminka, není čas na pořádné jídlo, čas rychle utíká, tak myslím, že s návratem postavy k normálu nebude problém.
K počítači teď moc často sedat asi nebudu, sem tam něco napíšu k Veronice do deníčku, nejdřív si musíme zaběhnout nějaký ?režim? tady doma, zatím moc nestíhám.
Děkuji všem, co přispívali do mého deníčku a tímto s deníčkem končím, gratuluju dodatečně těm co už porodily, které jsem nestihla, zbylým těhulím přeji co nejpříjemnější porod a zdravá mininka! Vydržte, máte se na co těšit!
Johanka
Přečtěte si také
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 1049
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 1012
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 865
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1346
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 2559
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 2346
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 4773
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 825
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 2704
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 1852
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
)) To myslim ale s humorem, protoze samozrejme jsi tu byla driv a vsichni si uz pod Johankou predstavuji jen Tebe..
Připojuju se samozřejmě s gratulací ke „klukovi jako bukovi“ a přeju Ti s ním samé radosti a žádné /nebo málo/ starosti! A musím Ti napsat, že Tvůj příspěvek o porodu jsem si vytiskla /ne že by mi byl návodem, protože už dopředu, bohužel, vím, že mě čeká porod císařským řezem kvůli oční nemoci/, ale „dostal“ mě - až jsem skoro musela zatlačit slzu v oku a to nejsem rozhodně příliš sentimentální ani citlivá /ani jako těhotná nejsem víc než obvykle/, spíš trochu cynik 