„Jsem unavená,“ uřekl se manžel. Ženský kolektiv v práci z něj dělá hysterku

Není to poprvé. Poslední dobou mu to nějak ujíždí. „Byla jsem tam celou dobu a ony mě nenechaly ani nadechnout.“ Ony. Můj dvaapadesátiletý chlap, který dřív mluvil jak generál, teď zní jako jedna z jeho kolegyň z HR, se kterými tráví osm někdy deset hodin denně. Desítky žen okolo něj, jedna vedle druhé, řeší spolu emoce, vztahy, zklamané uchazeče, konflikty, intriky. A on uprostřed toho všeho. Jedinej chlap mezi samýma ženskýma.

Zní to možná vtipně. Mohla bych se tomu zasmát, kdyby mě to nelekalo čím dál víc. On z toho fakt šílí. Tvrdí, že se na něj lepí jejich nálady, slovník i způsob uvažování. „Cítím se tam jak v té partě ze střední, kde jsem nikdy nebyl,“ říká. Ráno vstává s odporem, v noci se mu zdají sny o poradách.

Vždycky jsem si říkala, že ženský kolektiv má svoje kouzlo. Podpora, sdílení, občas drby… Ale co když v tom uvízne chlap? Co když se mu to začne zařezávat do mozku až moc hluboko? On má být přece moje opora. A ne abych já doma poslouchala věty typu: „Víš, Lucka je z toho rozchodu úplně v hajzlu a mně je to tak líto, víš. Vždyť plánovali rodinu.“ Chápu, že má empatii. Ale zrovna u něj je to úplně nový level.

A jo, přiznávám, mám strach i trochu jiný. Co ty jeho kolegyně? Znáte to: jedna hezká blondýnka, druhá vtipná brunetka, třetí má dokonalý čtyřky, čtvrtá zase srdce na dlani. A všechny se k němu chodí „vyplakat“. On jim rozumí, je hodný, umí naslouchat. A já jsem doma ta, co nestíhá, práce, domácnost, vnoučata. Ta, co slyší: „Zlatíčko, promiň, dneska jsem úplně na šrot.“

A pak další věc: Kdo je vlastně u nás doma muž? On, nebo já? Když mi vyčítá, že jsem moc tvrdá, že moc racionalizuju, zatímco on „to tak cítí“. Když před konfliktem uteče radši do sprchy nebo na záchod. Když mi líčí, jak ho jedna z kolegyň přehlasovala a on „nechtěl být konfrontační“. Můj chlap, kterej mi dřív říkal, ať se nikomu nepodřizuju, teď málem roní slzy kvůli tomu, že ho ve firemním žebříčku zase přeskočili.

Vím, že to nezní hezky. Ale nějak mě to celé štve. A přitom ho stále miluju. Jen mám pocit, že mi ho ten kolektiv krade. Ne tím, že by ho o mě připravily fyzicky. Ale pomalu mění to, kým byl.

Předevčírem jsem to nevydržela a vyjela na něj: „Hele, kdybys někdy chtěl bejt ženská, tak mi to prostě řekni rovnou, jo?“ Vybouchl. „Ty si myslíš, že to dělám schválně? Že se mi to líbí? Že chci bejt terčem?“ A já jsem v tu chvíli viděla, jak moc ho to bolí. Jak moc se snaží držet se na hladině. Není to frajeřina, ne. Je to boj.

Řekl, že si připadá neviditelnej. Cokoli řekne, je přehlasovanej. Cokoli navrhne, je „bez citu“. A když náhodou přepne, mluví jako ony. A ony se smějou, že už „zapadnul“. To je snad nejhorší. Smějou se mu, ale zároveň ho do toho tlačej. Takovej tlak, že pak sedí doma u stolu a plete rody.

Fakt nevím, jak mu pomoct. Jestli to má řešení. Jestli má odejít, i když tu práci potřebujeme. Dneska ráno mě objal a jen řekl: „Snad mě ještě chvíli zvládneš.“

Modlím se, aby nám to nerozbouralo všechno, co jsme spolu stavěli. Možná to zní všechno přehnaně, ale tohle je teď moje realita.