Jsi tu s námi měsíc a já nevím, jestli to všechno dělám dobře

Jsi tu s námi měsíc a já nevím, jestli to všechno dělám dobře

Jak probíhal náš měsíc na vlnách poporodních zážitků? O radostech i překvapujících momentech v životě matky chlapečka, který si nás vybral.

Rodím

Přesně před měsícem jsem ležela na operačním sále porodnice a pod vlivem mega dávky oxytocinu, opiátů a anestezie rodila svého syna. Celý porod (nebo spíše akce vyndáme ti dítě) trval krásných sedmnáct minut a my jsme se stali rodiči.

Císařský řez byl jeden z těch hezčích zážitků v celé porodnici. To ostatní je na knihu s názvem „Jak jsem si vypěstovala trauma z kojení aneb jak si s pochroumanou psychikou odnést z porodnice syna, a ještě laktační psychózu“.

Sekce za odměnu

Mimochodem, když mi indikovali sekci, docela se mi ulevilo. A taky všem kolem mě (nikdo nebyl zvědavý na můj hysterický porod) – až na Honzu. Ten byl naštvaný z jednoho jediného důvodu: nemůže si omluvit svoji vražednou jízdu s překročením rychlosti do porodnice. Jaká smůla.

Jonáš se narodil jako relativní kliďas a Otesánek. To druhé má po své matce i otci, to první jen po svém otci. Já jsem totiž byla všechno, jen ne v klidu.

Učím se, a to nechodím do školy

Naučili jsme se toho za ten měsíc hodně a já se musela zamyslet nad většinou svých stigmat, se kterými jsem doposud souzněla. Takže jsem jich v důsledku přehodnotila hned několik. A ano, podělím se – a nejraději bych se i pár ženám (teda matkám) došla osobně omluvit.

Už věřím tomu, že po porodu se změní všechno. Život, tělo, psychika, pohled na svět, pohled na matky, pohled na partnera, význam slova strach, význam slova smutek, ale taky význam slova láska a cit.

Pláč, ale ne Jonáše, nýbrž můj

Myslela jsem si, že neumím brečet. A všem jsem tvrdila, že nebrečím. Dokonce ani Honza mě nikdy neviděl brečet. Nikdy. (Jednou jsem brečela u něj v autě, ale to byla tma, a to se nepočítá.)

Od této chvíle jsem prakticky probrečela celých prvních čtrnáct dní a tajně se domnívám, že v noci musel potají brečet on. Jinak si nedovedu vysvětlit jeho klidný a laskavý přístup, kterým mě neustále uklidňoval a zajišťoval vše, co jsem měla zvládat já.

Takže jedna nevyžádaná informace: poporodní blues není žádný pozitivní hudební žánr, který bude maminky provázet po porodu. Poporodní blues je hormonální injekce, při níž chybí takhlemalinkýkousek k tomu, že si vyhledáváte číslo na urgentní příjem do Bohnic.

Zadek

Kontrola a pozorování (se) dostala zcela nový rozměr. Už o sobě vím, že jsem schopna měřit teplotu v zadečku novorozence klidně desetkrát denně, jen abych se ujistila, že je v pořádku. A stejně si nakonec výslednou teplotu googlím a proháním chatemGPT, jen proto, aby mi potvrdil, že je v normě.

Prosím vás, hlavně uvádějte V ZADEČKU a nepanikařte při 37,4. Zapojte matematiku, rozum, klid a odečtěte půl stupně. To se prý totiž musí.

Je ti dost teplo?

Zátylek. Tohle slovo je pro mě teď numero uno v životě. Je vzadu, za hlavičkou, těsně nad zády. Vím to naprosto přesně, protože na něj sahám vždycky, když kolem svého dítěte projdu.

Honza si o mně už myslí, že jsem padlá na hlavu, ale „příjemně teplá“ teplota se holt špatně odhaduje. To, že jsem Jonáše už několikrát probudila svojí ledovou rukou, jsem Honzovi nikdy nepřiznala, ač mě z toho už párkrát obvinil…

Dobrý den, kozy ven

Prsa. Už se na ně nikdy nepodívám jako dřív. Nástroj slasti se stal nástrojem strasti. Pro mě.

O otázkách, větách a argumentech od okolí vztahujících se k této části těla ani nemluvím. Napadá mě k tomu jen jedno slovo – GRÉTA a její: HOW DARE YOU!?

„Kojíš? Odsáváš? Ty nekojíš? Proč nekojíš? No jo, prvorodička, měla jsi to vydržet. Umělé mlíko je taky dobrý. Měla sis koupit lepší odsávačku. Zvala sis laktační poradkyni? To tě to v porodnici nenaučili? A nemrzí tě to?“

Proč, proč, proč – a hlavně: co je ti sakra do toho.
Takže prosím… vyměňme tyto otázky na tělo za otázky PRO tělo a duši. Stačilo by prosté: Jak se vám daří?

Jojan

A co se týče našeho Jojana – svět má najednou jiný rozměr.

Občas se přistihnu u toho, jak se na něj blbě směju, a když se ve spánku směje taky, snažím se si namluvit, že mi to oplácí. Prohlížím si dokola jeho malé ručičky a nožičky, i když mám totální strach z bosých nohou.

Užívám si to, když se ho snažím uklidnit vyjmenováváním slovních druhů a zaraduju se v momentě, kdy začne napjatě poslouchat výklad o renesanci a humanismu. Bohužel, ve většině případů jenom zrudne – a tím mi dojde, že si prostě nadělal do plíny. Sere na to už od narození.

Minuty místo dnů

Už nemůžu jako dřív dělit dny na ty „lepší“ a „horší“, protože četnost střídání těchto momentů se u nás počítá na minuty. Všechno se odvíjí od (ne)dostatku jídla, mokré pleny, spánku, duševní pohody všech členů domácnosti a různých dalších proměnných, na které postupně přicházíme.

A tak při hopsání na míči dopisuju tohle sdělení a uvědomuji si, že po měsíci nedržím v ruce dítě, ale notebook. Ale stejně skáču dál.

Stigma

Jedno stigma si ale držím stále a nikdo mi ho nevezme – že i když mi to nejde hned a nejlíp, dělám to i tak nejlíp, jak umím.

A děkuju Honzovi, kterému je stigma, zátylek, teplota a prsa úplně u zadku – a přesto je to ten nejlepší otec a partner.