Jsou rána, kdy prostě víte, že den bude stát za h*vno. Superúplněk mě stál hodně

Když konečně usnuli, bylo po jedenáctý. A přesně v momentě, kdy jsem se propadala do spánku, slyším: „Mamíííí, mně se chce čurat.“ Jasně, tři ráno, ideální čas na výlet na záchod. Když jsem ho dovedla zpátky do postele, mladší se začal vrtět a fňukat. A já už věděla, že je po spaní.

V pět ráno obě děti vzhůru. Horečka, kašel, sopel. Já zombík. Na moment jsem si říkala, jestli se náhodou nemůžu taky hodit marod, ale kdo by se o nás postaral, že jo. Měsíční světlo pořád pronikalo přes závěsy — bílý, drzý kotouč, který si ze mě dělal srandu. Měla jsem chuť mu jednu fláknout.

Kafe číslo jedna nepomohlo, dvojka mě akorát rozklepala. Děti se hádaly, která pohádka poběží, a do toho mladší rozlil čaj. Samozřejmě na smetanový koberec (proč že jsem si ho při koupi prosadila?) „No jasně, proč ne,“ procedila jsem mezi zuby, když jsem klečela s hadrem a zvažovala, jestli bych se neměla dát na víno už v devět ráno.

Manžel se ozval kolem desáté: „Jak to zvládáš?“
Jo, jasně. Zvládám skvěle. Mám pod očima kufry, vlasy slepené od sirupu proti kašli a nervy v kýblu. Ale napsala jsem mu: „Dobrý.“ Protože co jiného. Jak by mi s tím asi mohl pomoct.

Dopoledne se táhlo jak žvýkačka. Děti se střídaly v pláči, já v přehrávání pohádek a vaření polívky, kterou stejně nikdo nechtěl. Cítila jsem, jak mi třeští hlava, jak se mi stahuje žaludek. Každé zakašlání, každý pád kostky na zem mě rozčiloval víc, než bych si chtěla přiznat.

Pak se přidala pračka. Vytekla. Fakt. Stála jsem v kaluži a říkala si, že jestli tohle není test od vesmíru, tak nevím co. V jednu chvíli jsem si prostě sedla doprostřed koupelny a měla chuť brečet. Jenže to by se děti hned seběhly a začaly brečet taky. Tak jsem radši mlčela.

Odpoledne jsme nějak přežili. Pohádky, čaj, teploměry, kapky, sirupy, utěrky, papírové kapesníky, odsávačka. Můj denní inventář. Když se mi podařilo je večer uložit, měla jsem chuť otevřít okno a zařvat na ten měsíc, že ho nenávidím. Protože tenhle superúplněk mě fakt stál všechno – spánek, klid i poslední zbytky energie.

Ale zítra ráno zase vstanu. Protože musím. Protože jsem máma. Jen doufám, že ten zatracenej měsíc už konečně zaleze a nechá mě aspoň jednu noc spát.