Když je kojení ještě větší "porod" než porod

Tak jsme se s manželem konečně dočkali - po 2 potratech konečně čekáme to vysněné miminko. Těhotenství šlo celkem hladce, sice nás trápil vysoký tlak a tím zvýšené riziko preeklampsie, ale jinak jsme se na naši vysněnou holčičku mohli těšit bez komplikací. Jelikož je doba COVIDová, přihlašujeme se na předporodní online kurz. Bedlivě poslouchám porodní asistentku mluvící o porodních polohách, správném dýchání a kdy vyrazit do porodnice při kontrakcích (ono přece porod není žádná sranda, že jo?). Následuje blok o kojení, zde už porodní asistentku poslouchám méně, neboť mám ve své paměti, jak je kojení krásná přirozená činnost. V hlavě mám takový ten obrázek všech kamarádek, švagrové, jak si spokojeně sedí se svým mimčem, které se krásně kojí 15 minutek z jednoho prsu, pak jej dají odříhnout a miminko je zase spokojené a hurá může jít na 3 hoďky jezdit do kočárku. Ach ano, okolo mě měly asi všechny ženský štěstí nebo jsem vadná já.

Přichází poslední měsíc těhotenství a můj vysoký tlak se začíná stávat příliš vysokým, nebudete moci přenášet, slyším z úst doktora, který je se mnou na můj vkus až příliš rychle hotový při první poradně v porodnici. No, co už, na spontánní porod to nevypadá, vyfasuji tedy termín na vyvolání, hlavně, že už tady naše holčička bude s námi.

Ve stanovený den se tedy stěhuji do porodnice, všechny mé pokusy pro přirozené vyvolání porodu selhaly (máchala jsem se dvakrát denně v horké vaně, přistoupila po několika týdnech na sex, pila maliník apod.). „Porodní cesty nepřipravené, takže Vám dáme balonek a uvidíme.“ Ten den odpoledne nastupují kontrakce, slabé, ale pravidelné po 6 minutách, jdu to tedy oznámit sestrám. Ty mě dají na monitor, opět jsou zoufalé z mého nespolupracujícího dítěte a řeknou, že to jsou poslíčci a mám jít spát, že mi nijak pomoct nemůžou. No, tak celou noc nespím, kontrakce mám po 4 minutách, ale na rození to ještě není. Ráno mě hned cpou znovu na monitor, opět mé dítě nechce hopsat v břiše. Jenže je něco jinak - kontrakce ustaly a neustále k mému monitoru chodí doktorka a něco si zapisuje, jsem tam přesně 60 minut. Tohle asi není dobrý, když už místo doktorky ke mně přijde nějaký pán, zeptám se netrpělivě sestřičky, zda je vše v pořádku - prý není, monitor se zhoršil.

Odvedou mě na pokoj, znovu přidělají monitor, řeknou, že už nesmím nic jíst a napíchnou mi kapačky. Po půl hodině přijde znovu pán, dozvídám se, že je to primář a po dlouhém studování mého grafu pronese: „No paní magistro, chtělo by to začít konečně rodit co?“ A zase odejde (ty vole, o co se asi už 24 hodin snažím?)… Po 6 hodinách bez jídla a pití přijde sestřička, že mi kapačky zase odpojí a prý je monitor zase v pořádku a můžu jíst a pít. Hm, zase se to nikam nehne. Jdu na vyšetření k doktorce, která mě pro změnu o ničem neinformuje a vyndává balonek s nulovým nálezem na děložním hrdle. Poté se na chvíli zamyslí a s lehkostí, jako kdyby se rozhodovala, co si dá dnes k obědu, se rozhodne, že mi dá čípek. Po 4 hodinách opět nastupují slabé kontrakce, nikdo se o mě z doktorů nezajímá, tak se jdu sama zeptat sester, co tedy bude dál. „Dneska už s Vámi nikdo nic dělat nebude…“ Paráda, další den v háji. Jenže kontrakce se stupňují, po 3 minutách a jsou jiné, monitor opět špatný. Doktor se na mě dívá: „No nic, přesuneme Vás na porodní box, praskneme vodu a uvidíme.“ Přesouvám se tedy spolu s mužem na porodní box - už je to tady, mám slzy v očích a knedlík v krku. Vítá nás přidělená PA a rovnou mi zavádí klystýr (ten raději popisovat ani nebudu). Po prasknutí vody kontrakce mnohem silnější, po 1 minutě. Nemůžu ležet, chodím. Po hodině bolestí slyším z vedlejšího porodního boxu křik, jak kdyby někoho vraždili, a začínám se opravdu bát a uvažovat o tom, že to nezvládnu.

Kontrakce pořád silné, po minutě. „Mohu poprosit o ten epidurál?“ ptám se PA, ta tvrdí, že ne, jelikož by to porod mohlo zastavit a nutí mě ležet při dalším monitoru. Po další hodině přijde a rozhodne se udělat vaginální vyšetření, kam jsme se prý posunuli - nikam. Prý přijde za hodinu. Je mi zle a v 50 sekundách mezi jednotlivými kontrakcemi usínám. Najednou začínám mít divný pocit, že je něco špatně. Zazvoním na PA, že se mi zdá, že porod nepostupuje a vyžaduji císaře. „Paní, to asi nepůjde, ale zavolám Vám doktorku.“ Přemlouvám tedy paní doktorku: „Klidně do zprávy napište, že jsem nespolupracující rodička nebo něco, ale udělejte mi císaře.“ Doktorka trvá nejdřív na vaginálním vyšetření, zda to opravdu nepůjde přirozeně - ještě více jsem se zavřela. Tudíž rozhodnuto, budu rodit císařem.

Proběhla příprava, přišli sanitáři a odváží mě na sál, muž se mezitím převléká do modrého hábitu, aby mohl býti přítomen. Na sále čeká tým lidí, představuje se mi anestezioložka. Rovnou říkám, že chci celkovou narkózu, jsem vyčerpaná a je mi už tak nějak všechno jedno. „V žádném případě Vám celkovou nedáme paní.“ S povzdychnutím tedy hrbím záda a modlím se, aby spinál napíchli v mezidobí, než přijde další kontrakce, protože v sedě to neskutečně bolelo. „Hotovo, položte se, ucítíte teplo od pasu dolů.“ To je celý? Vždyť jsem vůbec nic necítila…

Provádí kontrolní řez, a jelikož nic necítím, jde se věc. Všichni jsou na sále moc milí a snaží se mě rozptýlit, muž sedí u mé hlavy a drží mě za ruku, ve které mám snad milion hadiček. Za pár minut slyšíme malé „písknutí“. To je ona? Podíváme se jeden na druhého a v tom momentě slyšíme její poplakávání a doktora, jak naši holčičku vítá na svět. „Ta ale krásně pláče,“ říkám se slzami v očích, když mi ji z poza plenty narychlo ukazují a následně odnáší spolu s tatínkem na zvážení. Po chvíli mi ji konečně přinesou pochovat - tolik jsem se na tento moment těšila. Koukám na ní a po chvíli začínám cítit hodně velkou únavu a nutkání spát - co když ji upustím? Rychle si vymýšlím výmluvu, abych nebyla za srábotku. „Miláčku, vezmi si ji do rukou, chci vidět, jak vám to spolu sluší.“ Muž si tedy bere naši maličkou do rukou, zamilovaně na ně koukám a upadám do spánku. Po probuzení se dozvídám, že mi praskla děloha, ztratila jsem spoustu krve a je štěstí, že jsme obě v pořádku. Ještě, že jsem si toho císaře vydupala.

Odvezou mě na JIP, kde přetrpím noc v bolestech a nemůžu se dočkat rána až uvidím můj uzlíček štěstí…

Konečně 6 hodin ráno! Slyším zvuk koleček a pláč miminek jedoucí za maminkami na první kojení.

Uf - tak dlouhý text a teprve teď se dostávám ke kojení.. Pardon!

Sestřička hlásí jméno mé dcery a já poslušně zvedám ruku, ta je moje! Podává mi ji na nahé tělo v zavinovačce, jdeme zkusit první přisátí. Sestřička se podívá na má prsa a pronese: „Máte ploché bradavky, s těmito prsy nikdy kojit nebudete.“ Cože? Říkám jí: „Ale ne, ty bradavky jsou normálně vystouplé, jen se jim nějak nechce…“ Jednou zkusí dceru přiložit, já na pokraji zhroucení ze všech těch hormonů a bolesti. Nejde to, nepřisála se. „Tak si ji aspoň chvíli pomazlete.“.. Za pět minut mi ji zase na 3 hodiny odváží pryč a já celou tu dobu přemítám, co je sakra špatně.. Po třech hodinách s malou přijede jiná sestřička a rovnou oznamuje: „Vaše holčička celou cestu z oddělení blinká, kojení tedy necháme na další interval…“ Opět mi ji dá jenom pochovat. Další interval už sedím na vybojovaném nadstandardním pokoji. Gynekologická sestra se dívá na sáček od zavedené cévky: „Proboha, vždyť vy jste nic nepila, jak se Vám taky pak to mléko může tvořit, že jo…? Tady máte konvici čaje, přijdu za půl hodiny, ať ji máte celou vypitou..“ Trochu zlomeně sedím na posteli a cpu do sebe čaj, mezitím přijede muž se všemi našimi věcmi a trochu se mi ulevuje, bude tu s námi celou dobu.

Po hodině mi konečně přivezou dceru na pokoj, dětská sestřička je tentokrát moc milá a skládá mi polštář pro fotbalovou pozici na kojení. Opět přisátí nejde. „Donesu Vám kloboučky, s těmi to půjde.“ Já neznalá s vidinou naděje přikyvuji a nasazuji si silikonové monstrum na své prso. Malá si jej bere do pusy, jenže nic neteče. Ani kapka. Jak to? Vždyť mlezivo mi začalo vytékat už ve 20. týdnu těhotenství. Sestřička mě povzbuzuje, že mléko se tvoří až 3. den po porodu a mám tedy čas a ona prý mezitím dá mé malé sladké holčičce mléko z banky. „Kojit budete každé tři hodiny, dřív to nemá cenu,“ vyslýchám si instrukce a nastavujeme tedy budíčky. Další den přikládáme znovu a znovu, po zmáčknutí prsu už se nějaká ta kapka ukáže a mně svítá naděje, jenže má 2,5kilová holčička nemá sílu sát a furt jenom spí. „To víte, kdyby jste měla to 4kilové dítě, jak mají ostatní maminky, tak to by si to mléko vytáhlo,“ říká mi další sestra.

Třetí den ráno při vizitě kontrolují váhu - hubne a svlečená se celá klepe. Okamžitě nasadit UM. Každé kojení se modlím, aby mléko začalo téct a na váze se objevilo aspoň pár gramů. Objevilo, ale maximálně 5 a to je málo. Žádám tedy o zapůjčení odsávačky - tu mi půjčili pouze ruční a skoro nefunkční, prý tu elektrickou mají pouze pro maminky, co mají nalitá prsa. Propadám trochu depresi. Celý život mám mindrák ze svých malých dvojek a teď moje prsa selžou u té nejdůležitější role. Domů z porodnice tedy odcházíme s umělým mlékem a nadějí, že domácí prostředí rozjede laktaci.

Pět dní do sebe cpu 4 litry kojícího čaje, beru homeopatika na podporu laktace, které záhy zase vysazuji, protože se v diskuzích dočítám, že můžou způsobit psychické potíže a k těm jsem už neměla moc daleko. Nepomáhá ani nově zakoupená elektrická odsávačka. Na diskuzích se též dočítám, že se nemá miminko vážit před a po kojení, že to matky jen stresuje. Zakoupenou váhu tedy uklízím do šuplíku a volám laktační poradkyni.

„Vaše prsa jsou naprosto normální,“ sděluje mi, když nasazuji kloboučky a vyzývá mě, abych zkusila kojit bez nich. Bohužel, moje holčička se rozhodla jinak, když už otevřela pusinku a dala prso do pusy, tak jak kdyby zapomněla sát. Fasuji tedy cévku na příkrmy, dozvídám se, že krmit flaškou je nežádoucí a namotivovaná zkouším kojit dál. Příkrmy dáváme vždy poloviční dávku, než by naše dítě v daném věku mělo pít. Hned druhý den zjišťuji, že cévka je sice hezká věc, ale tuze nepraktická a vylívám příkrm na novou sedačku. Potřebuji další ruce. Muž tedy následné kojení ochotně pomáhá a přidržuje flašku na dosah cévky. Jenže nastal další problém - příkrmu teklo zřejmě hodně a já měla pod prsem hotový rybník. Objednáváme tedy speciální flašku od Medely, která je určena pro kojené děti (a vzápětí zase čtu ve skupině laktačních poradkyň, že jde jen o reklamní tah a flaška je pro kojené děti naprosto nevhodná).

Za pár týdnů laktace trochu poskočí, kloboučky k prsům už lepím izolepou, aby byly minimální ztráty a kotvíme na příkrmu 60 ml k jednomu kojení. Jenže jednoho dne se malá princezna rozhodla, že jí kojení vadí a vzpírá se od prsou, brečí, vrtí se. Asi tu máme bojkot nebo růstový spurt. Po pár dnech to přejde, asi šlo o ten spurt. Jenže za 3 dny je to tu zas, jediné, co pomáhá je při kojení chodit - v předklonu. Nachozené stovky metrů po domě se začínají podepisovat na mých zádech a volám znovu LP. Má přijít okolo 4. hodiny, to je čas, kdy většinou náš andílek začíná kojení bojkotovat. Dneska ale ne. Krásně papáme přes kloboučky, já po týdnu u kojení sedím na gauči a nestačím se divit. Dítě se nakojí z obou prsou a spokojeně usíná a spí i po odložení do hojdavaku. „No vidíte jak Vám to kojení jde! Kdyby měla hlad, tak takhle spokojeně neusne. Podle mě žádný příkrm ani nepotřebujete, už Vám jen zbývá odbourat ty kloboučky a máte vyhráno. O žádný bojkot se nejedná, můžete být v klidu.“ Ukončuje LP naše sezení a já ji s úsměvem od ucha k uchu vyprovázím.
Nadšení však netrvá příliš dlouho, neboť další kojení se dítě dožaduje příkrmu a odmítá se kojit jinak než ve stoje. Ještě, že teď skrz ten COVID nepůjdeme k nikomu na návštěvu a já tam nebudu muset kojit.

Tak zkusím ještě odbourat ty kloboučky, říkám si a každé kojení zkouším nenápadně holčičku ošálit a podstrčit jí holé prso. Ta se při každém takovém pokusu kroutí jak paragraf a odtahuje se. Prostě má prsa nemůže doslova ani cítit.

Objednávám tedy bylinky na podporu laktace - benedikt a pískavici a pronajímám si profesionální odsávačku od Medely s myšlenkou, že než s tím vším seknu, chci pro kojení udělat opravdu všechno. Odsávačkou odsaji jednou tolik mléka než tou obyčejnou (místo 10 ml z obou prsou 20 ml), no alespoň něco. Poctivě odsávám i v noci a pozoruji, že z mých prsou začíná mléko i stříkat. Wow! Tak to bych mohla zkusit naposledy nabídnout prso bez kloboučků, říkám si. A ono to vyšlo - po 2,5 měsících se malá konečně přisála! Tak ohromnou radost mi to udělalo, teď už to určitě všechno půjde, říkala jsem si. A taky šlo - začala pít méně UM, dokonce někdy nechtěla UM vůbec. Konečně! Říkala jsem si, můžu ji nakojit kdykoliv a kdekoliv, jak osvobozující. Jenže nadšení ovšem opět netrvalo dlouho, přišel víkend a já se těšila, jak ho celý prokojím a vše jen upevním a zahodíme to ošklivé umělé mléko úplně. Jenže má dcerunka si pro mě připravila jiný plán - u prsa začala opět brečet, odtahovat se a vztekat se a já opět upadám do deprese, že to kojení prostě nepůjde a přemýšlím, zda má cenu ji takto trápit na úkor mé touhy kojit…