Konec duhy
- O životě
- Jita.tutik
- 25.04.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Deníček o životě, o jednom vztahu, který skončil a o tom, co po něm zůstalo... miminko. To nejhezčí a nejkrásnější na celém světě. Ani nevím jak začít, tělo i mysl se mi stále svírá bolestí a částečně i vztekem.
Je mi 24 let, pro mnohé stará, pro většinu mladá. Pro někoho dospělá a spolehlivá, pro jiné nezralá a naivní. Já sama bych se některé dny zařadila do jedné skupiny a někdy zase do druhé. Jedno ale vím, jsem milující máma, pracovitá žena, odpovědná za své chyby a špatná rozhodnutí.
Jsem ale také silná, protože věřím v lepší zítřek a ať už mě v životě potkalo cokoliv či ještě potká, já se s tím poperu, najdu další skrytou sílu, vstanu a půjdu dál hledat štěstí. Nejen pro sebe, ale hlavně pro mou dcerušku, mou největší a zatím jedinou lásku.
Co jsem komu udělala? Ptám se stále dokola. Proč mě provází nespravedlnost a proč lidé kolem mě nemohou být upřímní a usměvaví.
Svůj deníček chci věnovat všem lidem, kteří zažili něco podobného, těm na které se nesměje štěstí každý den nebo třeba i těm, kteří si neváží toho, co mají. To, co já jsem chtěla, jsem neměla, stále nemám, ale pořád tajně doufám, že někdy mít budu. To, co chci se nazývá RODINNÁ POHODA.
Své předešlé deníčky o tom, čím jsem si prošla buď já nebo má dcera Viktorka, jsem již napsala. Dnes bude o tom, co potkalo nás obě.
Píše se datum 19. 4. 2011 a já balím poslední věci do tašek, krabic a pytlů. Balím oblečení, hračky, chůvičku, monitor, hygienické potřeby a vše ostatní, co já a má drahá dcerka potřebujeme a používáme. Je to den, který se nesmazatelně vryl do mé duše. Den, kdy jsem já a má holčička opouštěly byt a město, o kterém jsme si myslely, že tam budeme žít šťastně až do smrti. Pohádka se ale nekoná…
Nevím, kdy to začalo… nejspíš někde uprostřed těhotenství.
Jedna žena a jeden muž se moc a moc milují a rozhodnou se, že po společném žití, zásnubním prstenu a předělání celého bytu by bylo krásné počít další generaci a o lásku se rozdělit mezi dalšího človíčka.
Slovo dalo slovo, spousta citu a hormonů a malá rybička už si spokojeně plavala v bříšku… dny, týdny a měsíce ubíhaly a dívka s bříškem rostla před očima. Byla doma, nebylo jí dobře a přes všechny problémy už se nemohla vrátit do práce. Nijak by ji to nevadilo, kdyby si nakonec nepřipadala doma jen jako hospodyně a poskok svého přítele.
Hádky a slzy nebraly konce, stahovalo se jí bříško vzlykáním a úzkostí, samotou a vztekem. Každý den se dívka omlouvala své rybičce za to, že jí tak ubližuje, ale stále ji přesvědčovala o tom, že ji miluje a že už plakat nebude…
Těhotenství, na které se dívka tak těšila, že bude jedno z nejhezčích okamžiků v jejím životě se změnilo v peklo, v období plné rozporů, rozporů z toho, že přítel na ni začal kašlat, že se jí skoro nedotkne a že na ni křičí při každé příležitosti a tím, že má v bříšku to nejkrásnější stvořeníčko na světě a že jej miluje celým svým srdcem.
Dívka sebrala všechny síly a doufala, že se přítel změní, když uvidí tu malou holčičku a když si ji prvně pochová v náruči. A opravdu se tak stalo. Byl velkou oporou při porodu a najednou i VELKÝM tátou a VELKÝM přítelem své dívky. Pusinky a úsměvy nebraly konce. Každý den návštěva v porodnici, pak hrdý odvoz domů a pak… pár polaskání a byl konec.
První opojení vyprchalo jako pára nad hrncem. Nová práce a k tomu nové sebevědomí udělalo své a muž se opět vrátil do starých kolejí.
Jenže…
Teď už nešlo jen o dívku, šlo i o tu malou princeznu, která každý den rostla do krásy a krásným dělala i svět kolem sebe. Nešlo už jen o křik a hádky mezi dvěma lidmi. Je tu přece rybička, která potřebuje klid, pohodu a lásku.
Z VELKÉHO táty se stal MALÝ otec. Choval ji dohromady za tři měsíce sotva 15 minut a venku ji povozil jen dvakrát a to jen tehdy, když se mu to hodilo. Jeho občasné úsměvy směrující k rybičce byly spíše jen přáním, aby rychle usnula a nedělala moc povyku a starostí kolem. Proč ale? Je to přece jeho dcera. Měl by být rád, že ji má, že ji může hladit, hrát si s ní a mazlit ji. A to že pláče? Je to přece miminko, jinak mu říct neumí, že ho něco trápí.
A z VELKÉHO přítele se stal VELKÝ sobec. Sebestředný, arogantní a protivný sobec. Svou dívku už ani nehladil, neobjímal, nelíbal, už jí neříkal, že ji má rád, už naříkal ani dobrou noc před spaním, už vlastně nic… už jen křičel a kritizoval. Vše pro něho bylo najednou špatně.
A tak dívka po osmi měsících trápení a ubrečených večerů řekla sbohem. Vzala dceru a odstěhovala se k rodičům, kteří ji otevřeli dveře, náruč i srdce. Doufala, že tam pozná klid a pohodu a že třeba jednou, až bude vše za nimi najde třeba i novou lásku. VELKÉHO tátu pro svou rybičku a VELKÉHO přítele a lásku pro sebe.
Bolest je obrovská a pláč bude ještě dlouho stahovat dívce hrdlo. Vrátit už se ale nechce. Chce žít jako normální ženská s normálním chlapem a mít normální rodinu. O svou dceru se postará, bude ji oporou a dá ji vše, co bude potřebovat a chtít, aby byla šťastná a spokojená. Protože jen pro ni stojí za to žít a jít dál a třeba někde na konci duhy najít ztracené štěstí.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 960
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 562
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 958
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 432
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 264
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18691
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2477
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2692
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2432
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1618
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Ahoj Jíťo 
Je to smutné
a drž se
