Konec duhy
- O životě
- Jita.tutik
- 25.04.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Deníček o životě, o jednom vztahu, který skončil a o tom, co po něm zůstalo... miminko. To nejhezčí a nejkrásnější na celém světě. Ani nevím jak začít, tělo i mysl se mi stále svírá bolestí a částečně i vztekem.
Je mi 24 let, pro mnohé stará, pro většinu mladá. Pro někoho dospělá a spolehlivá, pro jiné nezralá a naivní. Já sama bych se některé dny zařadila do jedné skupiny a někdy zase do druhé. Jedno ale vím, jsem milující máma, pracovitá žena, odpovědná za své chyby a špatná rozhodnutí.
Jsem ale také silná, protože věřím v lepší zítřek a ať už mě v životě potkalo cokoliv či ještě potká, já se s tím poperu, najdu další skrytou sílu, vstanu a půjdu dál hledat štěstí. Nejen pro sebe, ale hlavně pro mou dcerušku, mou největší a zatím jedinou lásku.
Co jsem komu udělala? Ptám se stále dokola. Proč mě provází nespravedlnost a proč lidé kolem mě nemohou být upřímní a usměvaví.
Svůj deníček chci věnovat všem lidem, kteří zažili něco podobného, těm na které se nesměje štěstí každý den nebo třeba i těm, kteří si neváží toho, co mají. To, co já jsem chtěla, jsem neměla, stále nemám, ale pořád tajně doufám, že někdy mít budu. To, co chci se nazývá RODINNÁ POHODA.
Své předešlé deníčky o tom, čím jsem si prošla buď já nebo má dcera Viktorka, jsem již napsala. Dnes bude o tom, co potkalo nás obě.
Píše se datum 19. 4. 2011 a já balím poslední věci do tašek, krabic a pytlů. Balím oblečení, hračky, chůvičku, monitor, hygienické potřeby a vše ostatní, co já a má drahá dcerka potřebujeme a používáme. Je to den, který se nesmazatelně vryl do mé duše. Den, kdy jsem já a má holčička opouštěly byt a město, o kterém jsme si myslely, že tam budeme žít šťastně až do smrti. Pohádka se ale nekoná…
Nevím, kdy to začalo… nejspíš někde uprostřed těhotenství.
Jedna žena a jeden muž se moc a moc milují a rozhodnou se, že po společném žití, zásnubním prstenu a předělání celého bytu by bylo krásné počít další generaci a o lásku se rozdělit mezi dalšího človíčka.
Slovo dalo slovo, spousta citu a hormonů a malá rybička už si spokojeně plavala v bříšku… dny, týdny a měsíce ubíhaly a dívka s bříškem rostla před očima. Byla doma, nebylo jí dobře a přes všechny problémy už se nemohla vrátit do práce. Nijak by ji to nevadilo, kdyby si nakonec nepřipadala doma jen jako hospodyně a poskok svého přítele.
Hádky a slzy nebraly konce, stahovalo se jí bříško vzlykáním a úzkostí, samotou a vztekem. Každý den se dívka omlouvala své rybičce za to, že jí tak ubližuje, ale stále ji přesvědčovala o tom, že ji miluje a že už plakat nebude…
Těhotenství, na které se dívka tak těšila, že bude jedno z nejhezčích okamžiků v jejím životě se změnilo v peklo, v období plné rozporů, rozporů z toho, že přítel na ni začal kašlat, že se jí skoro nedotkne a že na ni křičí při každé příležitosti a tím, že má v bříšku to nejkrásnější stvořeníčko na světě a že jej miluje celým svým srdcem.
Dívka sebrala všechny síly a doufala, že se přítel změní, když uvidí tu malou holčičku a když si ji prvně pochová v náruči. A opravdu se tak stalo. Byl velkou oporou při porodu a najednou i VELKÝM tátou a VELKÝM přítelem své dívky. Pusinky a úsměvy nebraly konce. Každý den návštěva v porodnici, pak hrdý odvoz domů a pak… pár polaskání a byl konec.
První opojení vyprchalo jako pára nad hrncem. Nová práce a k tomu nové sebevědomí udělalo své a muž se opět vrátil do starých kolejí.
Jenže…
Teď už nešlo jen o dívku, šlo i o tu malou princeznu, která každý den rostla do krásy a krásným dělala i svět kolem sebe. Nešlo už jen o křik a hádky mezi dvěma lidmi. Je tu přece rybička, která potřebuje klid, pohodu a lásku.
Z VELKÉHO táty se stal MALÝ otec. Choval ji dohromady za tři měsíce sotva 15 minut a venku ji povozil jen dvakrát a to jen tehdy, když se mu to hodilo. Jeho občasné úsměvy směrující k rybičce byly spíše jen přáním, aby rychle usnula a nedělala moc povyku a starostí kolem. Proč ale? Je to přece jeho dcera. Měl by být rád, že ji má, že ji může hladit, hrát si s ní a mazlit ji. A to že pláče? Je to přece miminko, jinak mu říct neumí, že ho něco trápí.
A z VELKÉHO přítele se stal VELKÝ sobec. Sebestředný, arogantní a protivný sobec. Svou dívku už ani nehladil, neobjímal, nelíbal, už jí neříkal, že ji má rád, už naříkal ani dobrou noc před spaním, už vlastně nic… už jen křičel a kritizoval. Vše pro něho bylo najednou špatně.
A tak dívka po osmi měsících trápení a ubrečených večerů řekla sbohem. Vzala dceru a odstěhovala se k rodičům, kteří ji otevřeli dveře, náruč i srdce. Doufala, že tam pozná klid a pohodu a že třeba jednou, až bude vše za nimi najde třeba i novou lásku. VELKÉHO tátu pro svou rybičku a VELKÉHO přítele a lásku pro sebe.
Bolest je obrovská a pláč bude ještě dlouho stahovat dívce hrdlo. Vrátit už se ale nechce. Chce žít jako normální ženská s normálním chlapem a mít normální rodinu. O svou dceru se postará, bude ji oporou a dá ji vše, co bude potřebovat a chtít, aby byla šťastná a spokojená. Protože jen pro ni stojí za to žít a jít dál a třeba někde na konci duhy najít ztracené štěstí.
Přečtěte si také
Je mi 35 a děti nikdy mít nechci. Maminka mi kvůli tomu přestala volat
- Anonymní
- 09.11.26
- 1606
Když jsem mamince oznámila, že děti nejspíš nikdy mít nebudu, rozplakala se. Nešlo o žádnou tragickou diagnózu ani o problém s plodností. Prostě jsem jí řekla, že se matkou stát nechci. Je mi 35,...
Odmítla jsem podepsat předmanželskou smlouvu. Přítel kvůli tomu zrušil svatbu
- Anonymní
- 09.11.26
- 2228
Je mi třicet, mám dobře placenou práci, vlastní názor a do svatby s Martinem mi zbývalo jen několik měsíců. Předmanželskou smlouvu jsem původně nepovažovala za žádný problém. Přítel má podnikání,...
„Já brusle neměl, vy taky ne!“ Manžel závidí vlastním dětem příležitosti
- Anonymní
- 09.11.26
- 1263
Mateřství je neustálý tanec na minovém poli, kde nikdy nevíte, jaká zdánlivě nevinná aktivita spustí doma výbuch. Člověk chce dětem udělat hezké odpoledne, vyrazit za pohybem a zabavit je, a místo...
Jsem tlustá, ale zdravá. Tuhle větu jsem si opakovala, dokud mě neusadil lékař
- Anonymní
- 09.11.26
- 1170
„Máš skoro sto kilo, neměla bys s tím už něco dělat?“ zeptala se mě máma, když jsem si u ní vloni o Vánocích přidávala bramborový salát. Protočila jsem oči a odpověděla svou oblíbenou větou: Jsem...
„Jsem úplně blbej,“ řekl syn po testech Cermatu. Přitom má ve škole jedničky
- Anonymní
- 09.11.26
- 1374
„Mami, já jsem asi úplně blbej. Na tu střední se nikdy nedostanu.“ Tohle mi řekl syn, když si doma prohlédl výsledky prvních přijímaček nanečisto. Bylo teprve v říjnu, do skutečných zkoušek zbývalo...
Přítel chce v posteli věci, které mi vadí. Navrhla jsem mu raději trojku
- Anonymní
- 08.11.26
- 4059
Je mi 25 let, přítele miluju a náš vztah mi až donedávna připadal téměř dokonalý. Jenže v poslední době se naše intimní představy začínají dost rozcházet. On by chtěl experimentovat způsobem, který...
Za bráchu jsem platila tisíce. Pak jsem zjistila, co o mně vykládá doma
- Anonymní
- 08.11.26
- 3168
„Pošli mi to, prosím tě, až budeš doma. Teď u sebe nemám kartu,“ řekl mi brácha Patrik, když jsme stáli u pokladny v supermarketu. V košíku měl nákup za skoro dva tisíce, včetně drahého alkoholu a...
Syn mi ve třech letech řekl, že už jednou umřel. Pak popsal svou smrt
- Anonymní
- 08.11.26
- 2207
„Maminko, já už jsem jednou umřel. Ale potom jsem se narodil tobě.“ Když mi tohle řekl můj tříletý syn, nejdřív jsem se zasmála. Myslela jsem, že si něco vymyslel nebo opakuje scénu z pohádky....
Zeť zabavil dceři klíče: Dokud nebudou vyžehlené košile, nikam nepůjdeš!
- Anonymní
- 08.11.26
- 2469
Rodina by měla být bezpečný přístav, místo, kde vás druzí podporují a kde se cítíte milovaní takoví, jací jste. Jenže někdy se z domova stane vězení a z partnera dozorce, který si diktuje pravidla...
Šlápla jsem v metru na nohu bosému cestujícímu. „Jste jako slon!“ Ječel
- Anonymní
- 08.11.26
- 1982
Ranní spěch v pražském metru dokáže prověřit nervy snad každého cestujícího. Když k tomu přičtete zpožděný vlak, tepovku na sto dvaceti a vidinu prošvihnuté ranní porady, jednáte ve zkratu. Jenže...
Ahoj Jíťo 
Je to smutné
a drž se
