Malá bojovnice
- O životě
- Jita.tutik
- 15.03.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Příběh o mé dceři, která o své zdraví bojuje už od začátku těhotenství a teď znovu v jejích 5 týdnech života. Je 9. 3. 2011 a já i má dcera Viktorie jsme konečně doma.
Píšu tento deníček proto, abych vzdala obdiv své dceři, která je statečnější a silnější než já a která zvládla nepřeberné množství vyšetření a odběrů. Sice z toho ještě nemá rozum, ale několikrát denně ji šeptám, jak je šikovná a statečná a jak jsem na ni pyšná.
Její povaha se začala vytvářet zřejmě hned po početí. O tom, jak zabojovala v prvním měsíci těhotenství, kdy nám ji málem vzali a taky o tom, jak bojovala na konci, kdy jí srdíčko bušilo jak šílené, už jsem psala v prvním deníčku.
Tento proto navážu…
Dcera se mi narodila po 17hodinovém vyvolávaném porodu, vše bylo nakonec v pořádku, byla krásná a zdravá a my byli pyšní a šťastní, že ji máme konečně u sebe a že teď už se budeme jen radovat a užívat si malého tvorečka. Několik týdnů to tak opravdu bylo. Malá se měla k světu, krásně baštila, přibývala, byla nádherná a dokonalá.
Zvládli jsme laktační krizi i prdíky, vystavovali ji na sluníčku kvůli zbytkové žloutence…jediné, co nebylo úplně normální bylo její zvracení, hned po kojení a nebo i po dvou hodinách po kojení, pořád jsem si ale myslela, že je to normální, občasné ublinknutí má většina dětí a to naše mezi ně zřejmě patřilo. Její stav se ale nijak nelepšil a ani nestagnoval, spíše naopak.
První záchrana, kdy se jí dostalo mlíčko až do nosu a ona se nám začala dusit byla bylo 16. 2. 2011, přijela k nám na ten den zrovna na návštěvu moje mamka, přítel nás nechal samotné doma, abychom mohly v klidu pokecat. Normálně jsem malou nakojila, vše probíhalo jako obvykle, položila jsem ji do postýlky a po 15 minutách najednou koukám, že jí něco teče z nosu, nejdřív jsme myslely, že je to rýma, ale když jsem se naklonila blíž, zjistila jsem, že je to mlíko a malá ani nehlesla, jen vykulila oči, viděla jsem, že přestala dýchat.
Zvedla jsem ji a okamžitě ji bouchala do zádíček, běhala jsem po bytě a sestavovala spolu s maminou odsávačku, pořád jsem na ni křičela, aby mě vnímala, začala bělat a přestávala vnímat, nehýbala ručičkama ani nožkama. Dvakrát jsem jí musela odsát nos a bouchnout do ni, aby se nadechla. Strašné… ještě dvě hodiny potom jsem se klepala.
24. 2. 2011 jsme skončili na pohotovosti s tím, že malá strašně už hodiny křičí a pořád dost zvrací. Paní doktorka ji prohlédla, prohmatala bříško a řekla, že je v pořádku a že máme druhý den navštívit obvodní pediatričku. Tak jsme i učinili, druhý den ráno jsme se k ní vypravili. Stejně jako na pohotovosti ji prohlédla, zvážila a vyřkla diagnózu, malá se prý přežírá, z toho jí bolí bříško, má prdy a zvrací… toť vše, nic víc neřekla, žádné rady ani opatření, prý ji přece nebudu brát jedinou radost. Oblékla jsem tedy malou a vyrazila k domovu s tím, že se to snad nějak spraví a že se malá snad časem srovná.
Uběhl víkend a vše bylo stále stejné, uklidňovala mě myšlenka, že jí nic není, že prostě jen hodně papá. Přítelovi se to ale nezdálo a v pondělí večer po dalších probrečených hodinách jsme vyrazili znovu na pohotovost. V autě byla úplně bílá a vůbec nereagovala, ani neplakala, jen nepřítomně koukala.
Sloužila jiná doktorka… okamžitě nás s malou hospitalizovali a o hodinu později zjistili, že má horečku 39°C, vykulila jsem oči… v tu chvíli mi došlo, že náš „super“ digitální teploměr, co máme doma, nefunguje, ukazoval mi 37, 1°C a myslela jsem si, že teplá je z toho, jak už dlouho pláče, protože se nám to občas stávalo, ale ona měla horečku jak blázen pro teprve 5týdenní miminko.
Celý týden jsme ležely s malou na JIPce, dělali ji stále nějaká vyšetření… rentgen, ultrazvuk, vše 2× i víckrát. Odběry téměř denně, krev, moč, stolici… vše vyšlo negativní a v naprostém pořádku. Doktorka tedy řekla, že se opravdu nejspíš přejídá a že to, podle nich, ublinkávání je normální. Na otázku, proč má ale stále celý týden horečky mi nebyl nikdo schopný dát odpověď.
Týden uběhl jako voda a malá na tom byla pořád stejně a já čím dál hůř, probrečela jsem s ní skoro každou noc. Pak přišla neděle a na službu dorazil nějaký lékař, kterého jsem tam ještě neviděla, poslal nás okamžitě na rentgen ve visu. Musím říct, že to byl šílený zážitek, musela jsem malou držet za ruce a nohy a natáhnout ji, aby visela rovně opřená o zeď. Skoro jsem se zhroutila, takhle trápit vlastní dítě.
Doktor kouknul na snímky a za pár minut přiběhl do pokoje a řekl, ať si okamžitě sbalíme, že za 15 minut pro nás přijede sanitka a rychle nás převezou do Prahy na dětskou chirurgii s tím, že malá má nejspíš částečnou neprůchodnost střev, tzv. částečný ileus, kdy by ji museli udělat řez celým bříškem a odstranit případné překážky. Myslím, že ani nemusím popisovat, jak mi bylo, zastavil se mi svět a jediné, co jsem slyšela, byl tlukot vlastního srdce. No nic, sebrala jsem se a začala balit a za chvíli jsme jely.
V Praze jsme byly za chvíli a po přijetí a dalším rentgenu a ultrazvuku nám řekli, že to vypadá na pylorostenózu (zúžení mezi žaludkem a střevem) a že bude nutná operace s tím, že malá bude mít 2-3 cm řez na bříšku. Bože, tak malá a už ji budou řezat, vůbec jsem si to neuměla představit. Dala jsem ji do autosedačky a okamžitě mi ji odnesli, samozřejmě zase na JIP-ku, tam ji zavedli infuzi a hadičkou protaženou z nosu až do žaludku ji odsávali žluč.
Já za ní mohla jen v plášti a jen na chvilku, kojení nám zakázali. Operaci naplánovali na druhý den, kdy chtěli ale pro jistotu udělat kontrolní ultrazvuk. Noc byla nekonečná, odsávala jsem si mlíko a u toho brečela, skoro jsem ani nespala a od šesti od rána jsem koukala na hodiny a na dveře, kdy už mi přijde někdo říct, co bude dál.
Po deváté přišel doktor a úplně mě překvapil, nový UTZ diagnózu nepotvrdil, operace nebude, znovu se začne kojit a uvidíme. Malá měla sice pořád horečky, ale v odběrech nic nenašli. Sestřičky se o malou krásně staraly a chodily mě i budit na kojení, takže jsme se konečně dostali trochu do klidu. Malá už měla po té infuzi strašný hlad, takže se přisála jak přísavka, což mě uklidnilo ještě víc.
Nechali nás tam ještě do dalšího dne, kdy spadly teploty a malá přestala téměř úplně blinkat. Bylo super vidět, že už je zase zdravé miminko a že můžeme normálně žít. Propustili nás tedy na normální oddělení a další den jsme jely s dcerkou domů. Nakonec to tedy byla „jen“ těžká viróza, kterou na ni někdo prsknul. Spadl mi ze srdce obrovský kámen, byla tak maličká a už toho tolik prožila. 10 dní v nemocnici bylo u konce.
Režim, který jsme měly byl samozřejmě ten tam, ale nevadí, hlavně, že je moje holčička zdravá, říkala jsem si. Vše ostatní už nějak zmákneme. Den na to jsem ale začala ztrácet mlíko, stres udělal svoje a moje tělo se s tím nějak nedovedlo poprat. Chtěla jsem ji dát to nejlepší a nakonec jsem ji musela začít dokrmovat.
Někdy si říkám, že je svět opravdu nespravedlivý. Většinou těm, kteří na své děti kašlou, se nic nestane a my ostatní, kteří bychom za ně dýchali a přáli si pro ně jen to nejlepší, nás musí potkávat samá trápení. Vím, že je spoustu rodin, kde jsou na tom hůř, kde dětičky jsou nemocné mnohem víc, ale věřím, že pro každého správného rodiče je to těžké, ať už se s jeho dítětem děje cokoliv, od „obyčejné“ chřipky až po vážnější problémy.
Teď už jen doufám, že jsme si vše zlé vybrali a že už bude jen dobře.
Omlouvám se, že je deníček tak dlouhý, ale nějak se mi nedařilo to zkrátit 
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 656
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 430
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 682
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 312
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 204
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18230
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2438
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2632
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2378
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1566
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
