Malá bojovnice
- O životě
- Jita.tutik
- 15.03.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Příběh o mé dceři, která o své zdraví bojuje už od začátku těhotenství a teď znovu v jejích 5 týdnech života. Je 9. 3. 2011 a já i má dcera Viktorie jsme konečně doma.
Píšu tento deníček proto, abych vzdala obdiv své dceři, která je statečnější a silnější než já a která zvládla nepřeberné množství vyšetření a odběrů. Sice z toho ještě nemá rozum, ale několikrát denně ji šeptám, jak je šikovná a statečná a jak jsem na ni pyšná.
Její povaha se začala vytvářet zřejmě hned po početí. O tom, jak zabojovala v prvním měsíci těhotenství, kdy nám ji málem vzali a taky o tom, jak bojovala na konci, kdy jí srdíčko bušilo jak šílené, už jsem psala v prvním deníčku.
Tento proto navážu…
Dcera se mi narodila po 17hodinovém vyvolávaném porodu, vše bylo nakonec v pořádku, byla krásná a zdravá a my byli pyšní a šťastní, že ji máme konečně u sebe a že teď už se budeme jen radovat a užívat si malého tvorečka. Několik týdnů to tak opravdu bylo. Malá se měla k světu, krásně baštila, přibývala, byla nádherná a dokonalá.
Zvládli jsme laktační krizi i prdíky, vystavovali ji na sluníčku kvůli zbytkové žloutence…jediné, co nebylo úplně normální bylo její zvracení, hned po kojení a nebo i po dvou hodinách po kojení, pořád jsem si ale myslela, že je to normální, občasné ublinknutí má většina dětí a to naše mezi ně zřejmě patřilo. Její stav se ale nijak nelepšil a ani nestagnoval, spíše naopak.
První záchrana, kdy se jí dostalo mlíčko až do nosu a ona se nám začala dusit byla bylo 16. 2. 2011, přijela k nám na ten den zrovna na návštěvu moje mamka, přítel nás nechal samotné doma, abychom mohly v klidu pokecat. Normálně jsem malou nakojila, vše probíhalo jako obvykle, položila jsem ji do postýlky a po 15 minutách najednou koukám, že jí něco teče z nosu, nejdřív jsme myslely, že je to rýma, ale když jsem se naklonila blíž, zjistila jsem, že je to mlíko a malá ani nehlesla, jen vykulila oči, viděla jsem, že přestala dýchat.
Zvedla jsem ji a okamžitě ji bouchala do zádíček, běhala jsem po bytě a sestavovala spolu s maminou odsávačku, pořád jsem na ni křičela, aby mě vnímala, začala bělat a přestávala vnímat, nehýbala ručičkama ani nožkama. Dvakrát jsem jí musela odsát nos a bouchnout do ni, aby se nadechla. Strašné… ještě dvě hodiny potom jsem se klepala.
24. 2. 2011 jsme skončili na pohotovosti s tím, že malá strašně už hodiny křičí a pořád dost zvrací. Paní doktorka ji prohlédla, prohmatala bříško a řekla, že je v pořádku a že máme druhý den navštívit obvodní pediatričku. Tak jsme i učinili, druhý den ráno jsme se k ní vypravili. Stejně jako na pohotovosti ji prohlédla, zvážila a vyřkla diagnózu, malá se prý přežírá, z toho jí bolí bříško, má prdy a zvrací… toť vše, nic víc neřekla, žádné rady ani opatření, prý ji přece nebudu brát jedinou radost. Oblékla jsem tedy malou a vyrazila k domovu s tím, že se to snad nějak spraví a že se malá snad časem srovná.
Uběhl víkend a vše bylo stále stejné, uklidňovala mě myšlenka, že jí nic není, že prostě jen hodně papá. Přítelovi se to ale nezdálo a v pondělí večer po dalších probrečených hodinách jsme vyrazili znovu na pohotovost. V autě byla úplně bílá a vůbec nereagovala, ani neplakala, jen nepřítomně koukala.
Sloužila jiná doktorka… okamžitě nás s malou hospitalizovali a o hodinu později zjistili, že má horečku 39°C, vykulila jsem oči… v tu chvíli mi došlo, že náš „super“ digitální teploměr, co máme doma, nefunguje, ukazoval mi 37, 1°C a myslela jsem si, že teplá je z toho, jak už dlouho pláče, protože se nám to občas stávalo, ale ona měla horečku jak blázen pro teprve 5týdenní miminko.
Celý týden jsme ležely s malou na JIPce, dělali ji stále nějaká vyšetření… rentgen, ultrazvuk, vše 2× i víckrát. Odběry téměř denně, krev, moč, stolici… vše vyšlo negativní a v naprostém pořádku. Doktorka tedy řekla, že se opravdu nejspíš přejídá a že to, podle nich, ublinkávání je normální. Na otázku, proč má ale stále celý týden horečky mi nebyl nikdo schopný dát odpověď.
Týden uběhl jako voda a malá na tom byla pořád stejně a já čím dál hůř, probrečela jsem s ní skoro každou noc. Pak přišla neděle a na službu dorazil nějaký lékař, kterého jsem tam ještě neviděla, poslal nás okamžitě na rentgen ve visu. Musím říct, že to byl šílený zážitek, musela jsem malou držet za ruce a nohy a natáhnout ji, aby visela rovně opřená o zeď. Skoro jsem se zhroutila, takhle trápit vlastní dítě.
Doktor kouknul na snímky a za pár minut přiběhl do pokoje a řekl, ať si okamžitě sbalíme, že za 15 minut pro nás přijede sanitka a rychle nás převezou do Prahy na dětskou chirurgii s tím, že malá má nejspíš částečnou neprůchodnost střev, tzv. částečný ileus, kdy by ji museli udělat řez celým bříškem a odstranit případné překážky. Myslím, že ani nemusím popisovat, jak mi bylo, zastavil se mi svět a jediné, co jsem slyšela, byl tlukot vlastního srdce. No nic, sebrala jsem se a začala balit a za chvíli jsme jely.
V Praze jsme byly za chvíli a po přijetí a dalším rentgenu a ultrazvuku nám řekli, že to vypadá na pylorostenózu (zúžení mezi žaludkem a střevem) a že bude nutná operace s tím, že malá bude mít 2-3 cm řez na bříšku. Bože, tak malá a už ji budou řezat, vůbec jsem si to neuměla představit. Dala jsem ji do autosedačky a okamžitě mi ji odnesli, samozřejmě zase na JIP-ku, tam ji zavedli infuzi a hadičkou protaženou z nosu až do žaludku ji odsávali žluč.
Já za ní mohla jen v plášti a jen na chvilku, kojení nám zakázali. Operaci naplánovali na druhý den, kdy chtěli ale pro jistotu udělat kontrolní ultrazvuk. Noc byla nekonečná, odsávala jsem si mlíko a u toho brečela, skoro jsem ani nespala a od šesti od rána jsem koukala na hodiny a na dveře, kdy už mi přijde někdo říct, co bude dál.
Po deváté přišel doktor a úplně mě překvapil, nový UTZ diagnózu nepotvrdil, operace nebude, znovu se začne kojit a uvidíme. Malá měla sice pořád horečky, ale v odběrech nic nenašli. Sestřičky se o malou krásně staraly a chodily mě i budit na kojení, takže jsme se konečně dostali trochu do klidu. Malá už měla po té infuzi strašný hlad, takže se přisála jak přísavka, což mě uklidnilo ještě víc.
Nechali nás tam ještě do dalšího dne, kdy spadly teploty a malá přestala téměř úplně blinkat. Bylo super vidět, že už je zase zdravé miminko a že můžeme normálně žít. Propustili nás tedy na normální oddělení a další den jsme jely s dcerkou domů. Nakonec to tedy byla „jen“ těžká viróza, kterou na ni někdo prsknul. Spadl mi ze srdce obrovský kámen, byla tak maličká a už toho tolik prožila. 10 dní v nemocnici bylo u konce.
Režim, který jsme měly byl samozřejmě ten tam, ale nevadí, hlavně, že je moje holčička zdravá, říkala jsem si. Vše ostatní už nějak zmákneme. Den na to jsem ale začala ztrácet mlíko, stres udělal svoje a moje tělo se s tím nějak nedovedlo poprat. Chtěla jsem ji dát to nejlepší a nakonec jsem ji musela začít dokrmovat.
Někdy si říkám, že je svět opravdu nespravedlivý. Většinou těm, kteří na své děti kašlou, se nic nestane a my ostatní, kteří bychom za ně dýchali a přáli si pro ně jen to nejlepší, nás musí potkávat samá trápení. Vím, že je spoustu rodin, kde jsou na tom hůř, kde dětičky jsou nemocné mnohem víc, ale věřím, že pro každého správného rodiče je to těžké, ať už se s jeho dítětem děje cokoliv, od „obyčejné“ chřipky až po vážnější problémy.
Teď už jen doufám, že jsme si vše zlé vybrali a že už bude jen dobře.
Omlouvám se, že je deníček tak dlouhý, ale nějak se mi nedařilo to zkrátit 
Přečtěte si také
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 2095
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
„U vás je zase binec,“ slyším pořád. Jenže u tchyně se štítím i sednout na gauč
- Anonymní
- 14.05.26
- 2939
Stojím v kuchyni, v ruce držím igelitovou tašku s krabičkami domácích těstovin a řízků a cítím, jak se mi svírá žaludek. Není to hladem. Je to úzkost z toho, co přijde za dvě hodiny, až zastavíme...
„Paní učitelka řekla, že některé mámy nemají rády svoje děti,“ řekl mi syn (6)
- Anonymní
- 14.05.26
- 2321
Když jsem dnes vyzvedávala Matyáše ze školy, tvářil se nějak divně. Neposkakoval kolem mě jako obvykle, jen šel tiše vedle kočárku a kopal do kamínků na cestě.
Celý den jsem se nezastavila. Večer mi manžel řekl větu, která mě úplně dorazila
- Anonymní
- 14.05.26
- 2500
Děti, práce, úkoly, domácnost. Jela jsem na autopilota. Večer jsem byla úplně vyčerpaná. A právě tehdy mi manžel řekl, že jiné ženy to přece zvládají mnohem lépe.
Tchyně mého syna jen peskuje nebo přehlíží. Veškerou pozornost dává vnučce
- Anonymní
- 14.05.26
- 1329
Mít babičku, která svá vnoučata nemiluje stejně a dává to dost okatě najevo, je skutečně k nezaplacení. Moje tchyně je přesně taková. Má pouze dvě vnoučata, Anetu, které je deset, a Matěje, kterému...
Matka mého přítele ho v dětství ponižovala. Dnes se o ni stará a dává jí peníze
- Anonymní
- 13.05.26
- 1471
Potřebuji se svěřit s něčím, co mě hodně trápí. Tři roky chodím s Jakubem, je to skvělý a moc hodný kluk. Jenže je hodný až moc. Na začátku našeho vztahu mi vyprávěl o svém těžkém dětství. Otec od...
Můj jediný syn se chce odstěhovat k otci. Nemůže vystát mého nového partnera
- Anonymní
- 13.05.26
- 1527
Můj syn Dominik je doslova vymodlený. Kdysi jsem ještě s prvním manželem Petrem nemohla otěhotnět. Absolvovali jsme několik cyklů umělého oplodnění, až se nám narodil náš vytoužený chlapeček. Od...
Nejsem hlídací služba zdarma. Nemůžu hlídat vnoučata kdykoliv si mladí vzpomenou
- Anonymní
- 13.05.26
- 1273
Dnešní doba je v mnoha ohledech jiná než ta, když jsem sama měla malé děti. Moje mamka sice chodila do práce, ale měla jsem ještě babičku, která pohlídala pravnoučata. Děti byly tak nějak méně...
Porodní plán jsem měla dokonalý. Realita? Totální chaos a slzy
- Anonymní
- 13.05.26
- 1019
Měla jsem to sepsané do posledního detailu. Kdy zavést klystýr ne, jaké polohy chci zkusit, že nechci zbytečné zásahy, že chci co nejvíc přirozený průběh a ideálně klidnou atmosféru. Porodní plán...
Syn přistihl tátu v posteli s milenkou. Od té doby ho nenávidí a nechce ho vidět
- Anonymní
- 12.05.26
- 4181
Kdybyste se mě zeptali, co je horší, jestli přistihnout manžela v posteli s cizí ženou, nebo když je přistihne vaše společné dítě, řekla bych bez váhání, že druhá možnost. O tom, že mě Mirek...
