Malá bojovnice
- O životě
- Jita.tutik
- 15.03.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Příběh o mé dceři, která o své zdraví bojuje už od začátku těhotenství a teď znovu v jejích 5 týdnech života. Je 9. 3. 2011 a já i má dcera Viktorie jsme konečně doma.
Píšu tento deníček proto, abych vzdala obdiv své dceři, která je statečnější a silnější než já a která zvládla nepřeberné množství vyšetření a odběrů. Sice z toho ještě nemá rozum, ale několikrát denně ji šeptám, jak je šikovná a statečná a jak jsem na ni pyšná.
Její povaha se začala vytvářet zřejmě hned po početí. O tom, jak zabojovala v prvním měsíci těhotenství, kdy nám ji málem vzali a taky o tom, jak bojovala na konci, kdy jí srdíčko bušilo jak šílené, už jsem psala v prvním deníčku.
Tento proto navážu…
Dcera se mi narodila po 17hodinovém vyvolávaném porodu, vše bylo nakonec v pořádku, byla krásná a zdravá a my byli pyšní a šťastní, že ji máme konečně u sebe a že teď už se budeme jen radovat a užívat si malého tvorečka. Několik týdnů to tak opravdu bylo. Malá se měla k světu, krásně baštila, přibývala, byla nádherná a dokonalá.
Zvládli jsme laktační krizi i prdíky, vystavovali ji na sluníčku kvůli zbytkové žloutence…jediné, co nebylo úplně normální bylo její zvracení, hned po kojení a nebo i po dvou hodinách po kojení, pořád jsem si ale myslela, že je to normální, občasné ublinknutí má většina dětí a to naše mezi ně zřejmě patřilo. Její stav se ale nijak nelepšil a ani nestagnoval, spíše naopak.
První záchrana, kdy se jí dostalo mlíčko až do nosu a ona se nám začala dusit byla bylo 16. 2. 2011, přijela k nám na ten den zrovna na návštěvu moje mamka, přítel nás nechal samotné doma, abychom mohly v klidu pokecat. Normálně jsem malou nakojila, vše probíhalo jako obvykle, položila jsem ji do postýlky a po 15 minutách najednou koukám, že jí něco teče z nosu, nejdřív jsme myslely, že je to rýma, ale když jsem se naklonila blíž, zjistila jsem, že je to mlíko a malá ani nehlesla, jen vykulila oči, viděla jsem, že přestala dýchat.
Zvedla jsem ji a okamžitě ji bouchala do zádíček, běhala jsem po bytě a sestavovala spolu s maminou odsávačku, pořád jsem na ni křičela, aby mě vnímala, začala bělat a přestávala vnímat, nehýbala ručičkama ani nožkama. Dvakrát jsem jí musela odsát nos a bouchnout do ni, aby se nadechla. Strašné… ještě dvě hodiny potom jsem se klepala.
24. 2. 2011 jsme skončili na pohotovosti s tím, že malá strašně už hodiny křičí a pořád dost zvrací. Paní doktorka ji prohlédla, prohmatala bříško a řekla, že je v pořádku a že máme druhý den navštívit obvodní pediatričku. Tak jsme i učinili, druhý den ráno jsme se k ní vypravili. Stejně jako na pohotovosti ji prohlédla, zvážila a vyřkla diagnózu, malá se prý přežírá, z toho jí bolí bříško, má prdy a zvrací… toť vše, nic víc neřekla, žádné rady ani opatření, prý ji přece nebudu brát jedinou radost. Oblékla jsem tedy malou a vyrazila k domovu s tím, že se to snad nějak spraví a že se malá snad časem srovná.
Uběhl víkend a vše bylo stále stejné, uklidňovala mě myšlenka, že jí nic není, že prostě jen hodně papá. Přítelovi se to ale nezdálo a v pondělí večer po dalších probrečených hodinách jsme vyrazili znovu na pohotovost. V autě byla úplně bílá a vůbec nereagovala, ani neplakala, jen nepřítomně koukala.
Sloužila jiná doktorka… okamžitě nás s malou hospitalizovali a o hodinu později zjistili, že má horečku 39°C, vykulila jsem oči… v tu chvíli mi došlo, že náš „super“ digitální teploměr, co máme doma, nefunguje, ukazoval mi 37, 1°C a myslela jsem si, že teplá je z toho, jak už dlouho pláče, protože se nám to občas stávalo, ale ona měla horečku jak blázen pro teprve 5týdenní miminko.
Celý týden jsme ležely s malou na JIPce, dělali ji stále nějaká vyšetření… rentgen, ultrazvuk, vše 2× i víckrát. Odběry téměř denně, krev, moč, stolici… vše vyšlo negativní a v naprostém pořádku. Doktorka tedy řekla, že se opravdu nejspíš přejídá a že to, podle nich, ublinkávání je normální. Na otázku, proč má ale stále celý týden horečky mi nebyl nikdo schopný dát odpověď.
Týden uběhl jako voda a malá na tom byla pořád stejně a já čím dál hůř, probrečela jsem s ní skoro každou noc. Pak přišla neděle a na službu dorazil nějaký lékař, kterého jsem tam ještě neviděla, poslal nás okamžitě na rentgen ve visu. Musím říct, že to byl šílený zážitek, musela jsem malou držet za ruce a nohy a natáhnout ji, aby visela rovně opřená o zeď. Skoro jsem se zhroutila, takhle trápit vlastní dítě.
Doktor kouknul na snímky a za pár minut přiběhl do pokoje a řekl, ať si okamžitě sbalíme, že za 15 minut pro nás přijede sanitka a rychle nás převezou do Prahy na dětskou chirurgii s tím, že malá má nejspíš částečnou neprůchodnost střev, tzv. částečný ileus, kdy by ji museli udělat řez celým bříškem a odstranit případné překážky. Myslím, že ani nemusím popisovat, jak mi bylo, zastavil se mi svět a jediné, co jsem slyšela, byl tlukot vlastního srdce. No nic, sebrala jsem se a začala balit a za chvíli jsme jely.
V Praze jsme byly za chvíli a po přijetí a dalším rentgenu a ultrazvuku nám řekli, že to vypadá na pylorostenózu (zúžení mezi žaludkem a střevem) a že bude nutná operace s tím, že malá bude mít 2-3 cm řez na bříšku. Bože, tak malá a už ji budou řezat, vůbec jsem si to neuměla představit. Dala jsem ji do autosedačky a okamžitě mi ji odnesli, samozřejmě zase na JIP-ku, tam ji zavedli infuzi a hadičkou protaženou z nosu až do žaludku ji odsávali žluč.
Já za ní mohla jen v plášti a jen na chvilku, kojení nám zakázali. Operaci naplánovali na druhý den, kdy chtěli ale pro jistotu udělat kontrolní ultrazvuk. Noc byla nekonečná, odsávala jsem si mlíko a u toho brečela, skoro jsem ani nespala a od šesti od rána jsem koukala na hodiny a na dveře, kdy už mi přijde někdo říct, co bude dál.
Po deváté přišel doktor a úplně mě překvapil, nový UTZ diagnózu nepotvrdil, operace nebude, znovu se začne kojit a uvidíme. Malá měla sice pořád horečky, ale v odběrech nic nenašli. Sestřičky se o malou krásně staraly a chodily mě i budit na kojení, takže jsme se konečně dostali trochu do klidu. Malá už měla po té infuzi strašný hlad, takže se přisála jak přísavka, což mě uklidnilo ještě víc.
Nechali nás tam ještě do dalšího dne, kdy spadly teploty a malá přestala téměř úplně blinkat. Bylo super vidět, že už je zase zdravé miminko a že můžeme normálně žít. Propustili nás tedy na normální oddělení a další den jsme jely s dcerkou domů. Nakonec to tedy byla „jen“ těžká viróza, kterou na ni někdo prsknul. Spadl mi ze srdce obrovský kámen, byla tak maličká a už toho tolik prožila. 10 dní v nemocnici bylo u konce.
Režim, který jsme měly byl samozřejmě ten tam, ale nevadí, hlavně, že je moje holčička zdravá, říkala jsem si. Vše ostatní už nějak zmákneme. Den na to jsem ale začala ztrácet mlíko, stres udělal svoje a moje tělo se s tím nějak nedovedlo poprat. Chtěla jsem ji dát to nejlepší a nakonec jsem ji musela začít dokrmovat.
Někdy si říkám, že je svět opravdu nespravedlivý. Většinou těm, kteří na své děti kašlou, se nic nestane a my ostatní, kteří bychom za ně dýchali a přáli si pro ně jen to nejlepší, nás musí potkávat samá trápení. Vím, že je spoustu rodin, kde jsou na tom hůř, kde dětičky jsou nemocné mnohem víc, ale věřím, že pro každého správného rodiče je to těžké, ať už se s jeho dítětem děje cokoliv, od „obyčejné“ chřipky až po vážnější problémy.
Teď už jen doufám, že jsme si vše zlé vybrali a že už bude jen dobře.
Omlouvám se, že je deníček tak dlouhý, ale nějak se mi nedařilo to zkrátit 
Přečtěte si také
Upozornila jsem slečnu, ať uklidí po svém psovi. Její reakce mě dorazila
- Anonymní
- 26.10.26
- 4658
Jsem pejskařka a moc dobře vím, že k venčení patří nejen radost, ale také povinnosti. Sáčky na psí exkrementy nosím vždycky s sebou a ani ve snu by mě nenapadlo nechat po svých psech nadílku na...
Exmanžel se mi odmítá vystěhovat z domu. Po pěti letech mi došla trpělivost
- Anonymní
- 26.10.26
- 3357
Myslela jsem si, že rozvodem všechno skončí. Jenže uběhlo pět let a můj „drahý“ ex je pořád nasáčkovaný v mém domě. Nejdřív mi ho bylo líto, pak se občas hodil na nějakou práci kolem domu. Jenže...
Vzal mě na hřbitov navštívit svou zesnulou matku. Pak chytl lopatu a začal kopat
- Anonymní
- 26.10.26
- 1862
Nikdy jsem nevěřila na duchy ani na žádné nadpřirozené síly. Horory jsem naopak milovala a ráda se dívala na filmy, u kterých ostatní schovávali hlavu pod peřinu. Jenže pak jsem chodila s klukem,...
Prababička jí brala výplatu. Bydlela v kůlně a všichni to považovali za normální
- Anonymní
- 26.10.26
- 4719
Když mi babička vyprávěla o starých časech, často mluvila o tom, jak si lidé na vesnici pomáhali a jak se dřív žilo skromně. O Růženě, která celý život strávila na statku našich předků, ale mluvila...
Po 6 letech dovolená bez dětí! Zpočátku to byla vášeň, pak přišlo kruté prozření
- Anonymní
- 26.10.26
- 1517
Když nám tchyně nabídla, že si na pár dní vezme děti, málem jsem ji objala. Po šesti letech jsme měli být konečně sami. Žádné ranní vstávání, chystání svačin, nekonečné otázky ani večerní uspávání....
Manžel mě přiměl podepsat smlouvu. Teď mě vyhazuje z vlastního baráku
- Anonymní
- 26.10.26
- 1933
Nikdy by mě nenapadlo, že člověk, se kterým jsem strávila patnáct let života a vychovala dvě děti, mě dokáže takhle podrazit. Věřila jsem mu, podporovala ho a roky se starala o rodinu, zatímco on...
Chtěla bych být sama sebou. Kvůli manželovi předstírám, že jsem někdo jiný
- Anonymní
- 25.10.26
- 2106
Jsme spolu už deset let. Máme dvě děti, dům, auto a každý rok dvě rodinné dovolené. Zdálo by se, že si žijeme nějaký vysněný sen a mnoho lidí nám ho asi závidí, jenže nikdo neví, že tohle všechno...
Naprosté fiasko před akcí ve školce. Dva dny práce na kostýmu bylo k ničemu
- Anonymní
- 25.10.26
- 1862
Mladší dcera měla mít první halloweenskou párty ve školce. Chtěla jsem být akční matka a ušila jsem jí originální kostým. Práce na šatičkách permoníka mi trvala celé dva dny. Nakonec si je dcera...
Vozím neteř do školy. Jednou jsem nemohla a táta mě kvůli tomu seřval
- Anonymní
- 25.10.26
- 6087
Občas mám pocit, že v naší rodině neplatí běžné zákony logiky a zdravého rozumu. Když uděláte pro příbuzné laskavost jednou, je to hezké gesto. Když je děláte každý den, stane se z toho povinnost,...
Arménie - den 2.: Vládní kolona, mléko z lékárny a duduk v chrámu
- Amsetka
- 25.10.26
- 438
Divoká cesta Arménii s kojencem a předškolákem.
