Málem jsem se zamilovala, ale pak jsem zjistila, co má v kalhotech

Ze začátku to bylo fajn. Pořád jsem si říkala, že všechno bude v pořádku, že si to prostě užijeme. Ale pak to přišlo. Něco mi najednou nesedělo. Už když jsem si toho všimla, začala jsem mít pochybnosti, ale nechtěla jsem to hned soudit. Když jsme byli ale poprvé v posteli, uvědomila jsem si, že jeho tělo není to, co bych potřebovala. Zjistila jsem, že má mikropenis. Nedovedu si představit ženu, která toto neřeší, je mi toho kluka vlastně líto. Chtěla jsem tomu dát šanci, ale necítila jsem doslova nic. Bylo to pro mě trapné a nepříjemné a snažila jsem se nedat to najevo.

A teď se to všechno komplikuje. Rodiče, kteří pořád řeší, že bych měla mít dítě, mi začali říkat: „Už je čas. Tvoje biologické hodiny tikají.“ Všichni se na mě koukají, jako bych měla najednou začít žít podle nějakého plánu. A já se ptám: „Když mám vedle sebe kluka, co tohle nedokáže, je to správná cesta?“

Kamarádka, které jsem se svěřila, mi řekla: „Vím, že je fajn, ale fakt se nechci podílet na tom, aby to šířil dál. Má dvě dcery, chceš snad, aby to bylo někdy i jejich problém?“ A její slova mě zasáhla. Je pravda, že tohle asi není něco, co bych chtěla předávat dál. A já teď vůbec nevím, co s tím.

Na jednu stranu si říkám, že je fakt fajn. Má mě rád, je hodný, mladý, vtipný. Ale na druhou stranu… co mám dělat, když tohle prostě necítím? Ani v sobě nic necítím?? Jenže co když je tohle cesta k šťastnému životu? Není lepší být s někým milým a všímavým? Moje kamarádky stejně říkají, že děti zabijou všechnu chuť na sex, tak bych prostě byla jen trochu napřed…