Máma
- O životě
- Astyna88
- 25.06.19 načítám...
Dlouhá léta v sobě nosím třetí komnatu, o které nikdo neví. I můj manžel zná jen útržky mé minulosti, nejlepší kamarádka zná jen rámec toho, co jsem zažila, o čem jsem přemýšlela, a hlavně ví jen část o někom, kdo bývá snad pro většinu tím nejdůležitějším člověkem v životě – o mámě. Tento deníček není anonymní, protože ovšem obsahuje pravdivé a mnohdy docela konkrétní situace, změnila jsem účastníkům křestní jména. Moje psycholožka mi řekla „Napište si deník,“ tak, paní Anno, tady je...
Moje máma kdysi na konci osmdesátých let dostala skvělý nápad, a to, že by si přála ještě třetí dítě. A kdyby to byl syn, o to lépe. Hlavně v situaci, kdy chtěl odejít k nové ženě, která v té době už byla těhotná a věřila prstýnkové metodě, že čeká syna. Tolik toužebně očekávaného. Happyend se ovšem nestal – narodila jsem se já. A milenka povila dceru. Vlnu zklamání vystřídalo rozvodové stání, které bylo úspěšné asi až na třetí pokus. Tak jsme zůstali samy: tři dcery a moje máma.
Upřímně, rané dětství si moc nepamatuji. Mám ho zašouplé kdesi v hlavě, fotky jsem ztratila. Nicméně události na základní škole už mi jsou trošku jasnější. A v této době přichází na scénu moje máma, která svým manipulativním a chladným chováním téměř vždy dosáhla svého. Za celé naše společné sdílení domácnosti mi nedala najevo, že jí na mě záleží, že mě má ráda, nepohladila mě. Chovala se ke mně, jako by jí nikdy na mně ani nezáleželo.
Než jsem nastoupila do první třídy základní školy, obě sestry se mi vdaly. Jedna na konec republiky, druhá zůstala ve stejném městě. Dobrý vztah s matkou měla ovšem jen ta starší, měla mamčinu povahu, víc jí rozuměla. Já a Maruška jsme byly stejné, i podobou – bohužel na otce.
Pamatuji si, jak jsem si nemohla na oslavu narozenin pozvat žádnou kamarádku, protože „nebudeme přece živit další krky“. Když jsem se stala kapitánkou družstva vybíjené, máma mě nepustila na soustředění, i když mi ho pan ředitel zaplatil z grantu školy. Jak děti po vysvědčení chodívaly na zmrzlinu a já nic nedostala, protože „jí za výplatu taky nic nekupuju“. Nemohla jsem ani na brigády, protože „jak by to vypadalo“. Přitom, když jsem chtěla něco navíc např. mobil v 15 letech, notebook v 19, tak to nešlo. Snažila jsem se tedy mámu přesvědčit, že si její lásku zasloužím: domácí práce jsem dělávala jen já (každotýdenní utírání prachu a vysávání), vynášela jsem koš a třídila odpad. Když malíř vymaloval dopoledne pokoj, hned jsem ho vytřela, uklidila, dokonce i skříně jsem se snažila dát na místo (to mi bylo tenkrát 10 let). A co na to máma? Jen mi řekla, kde jsem to zapomněla utřít, kde je jaká kapka a celé si to sama znovu vytřela… Pocit zmaru nemohl být větší.
Všechny tyto situace vedly k tomu, že se o mně začalo říkat, že jsem divná, že k nikomu nechci chodit, nikoho si ani nemůžu zvát domů. To vše v době do 15 let, kdy se utváří nejtrvalejší přátelství… Bylo mi to strašně líto, a to až tak, že jsem jednou jedinkrát o hlavních prázdninách porušila zákaz a pozvala si k sobě kamarádku ze třídy. Bohužel matka přišla z práce o hodinu dříve, kamarádku vyhodila, já dostala týden zaracha. Nesměla jsem ani o hlavních prázdninách nikam chodit ven – na koupaliště, do knihovny, jen být doma. Asi chápete, že jsem přestala být pro své okolí zajímavá – nudná holka, která sedí jen doma.
Zlom nastal při nástupu na střední školu. S mými výbornými známkami jsem se dostala bez přijímaček. Ve druháku jsem si našla stejně starého přítele. I když pocházel z velmi nefunkční rodiny (táta alkoholik, matka k tomu neměla daleko), ten pocit, že vás má někdo rád, byl k nezaplacení. Vydrželi jsme spolu tři roky a troufnu si říct, že to byl ten typ kluka, kterého si přeje každá matka pro svou dceru. Nikoliv však ta moje. I když spolu už nejsme, jsme stále v kontaktu, já už tedy vdaná, on zasnoubený. Zůstal mi kamarádem. Asi on jediný věděl, že to, co si o mně myslí okolí, není pravda. Že kdyby byla moje máma trošku jiná, víc empatická, milá, měla bych víc možností se i já spřátelit s ostatními…
Největší zlom nastal při přechodu na vysokou školu, kam jsem byla nečekaně přijata. Máma mi řekla, že mi přesně najde vyhovující vysokou školu, nicméně by to v limitu pro podání přihlášky nestihla, tak jsem zapracovala já. Na přijímačky mě odmítla doprovodit, tak jsem se musela zorientovat v jednom z našich největších měst sama. Počítač jsem neměla, vše jsem hledala během hodin výpočetní techniky na střední škole. Máma mi dávala najevo, že nečeká, že se tam dostanu, protože berou jen pár lidí a já na to nemám. O to větší překvapení ji čekalo. Okázale se chlubila okolí, jak mě připravovala na přijímačky, jak mi věřila. Já to jen v tichosti přecházela…
Krátce po nástupu na vysokou školu jsem si našla druhého partnera – opět stejně starý, Tobiáš se jmenoval. Bydlel sice dál, ale dával mi tolik náklonnosti, že mi za to to dojíždění stálo. Navíc jsme oba studovali podobný obor, takže jsme se učili spolu. Opět jsme spolu vydrželi tři roky.
Po dokončení studia vysoké školy jsem dostala velmi lukrativní nabídku místa na MŠMT. Výborně placené, řada benefitů, dokonce i hrazené ubytování. V telefonu znělo vše báječně, tak jsem na to kývla. Doma ovšem nastal humbuk – že ji chci opustit, že ji nemám ráda, kdo jí bude pomáhat (matce jsem se narodila v 40 letech). Se slzami v očích jsem další den psala omluvný e-mail, že bohužel z rodinných důvodů nemohu nastoupit. Opravdu jsem začala být už naštvaná a ten kotel potlačované zlosti za ta léta dřiny o máminu lásku už začal přetékat.
Poslední kapka na sebe nenechala dlouho čekat, nový partner už nechtěl na všechno přihlížet, sbalil mi před očima matky mé věci a odstěhoval mě k sobě. Zakrátko jsme si spolu založili firmu, rozjeli kovovýrobu a všechno vypadalo až moc dobře. Pamatuji si ten jarní den, kdy jsem jela ze školení účetnictví, kdy mi volali policisté, že našli jeho auto. V zatáčce dostal smyk, sjel z vozovky a větev z polomu mu projela předním sklem až do auta… Nepřežil to.
Asi nejlépe vystihne následující měsíce slovo blackout – můj mozek už toho měl prostě dost a já se sesypala. V nemocnici mě navštívila matka, odstěhovala mě k sobě a znovu mě měla v hrsti. Asi půl roku jsem se dostávala z nervového šoku a vysílení. Potřebovala jsem znovu nabrat sílu, a tak jsem kývla na nabídku kamarádek, že s nimi půjdu na letní festival. A dobře jsem udělala. Tam jsem totiž poznala svého nynějšího manžela a můj život nabral nový směr.
Po pár měsících vztahu jsme se oba odstěhovali za prací do Prahy, téměř 250 km od našeho společného rodného města. Zjistila jsem s překvapením, že až tehdy mám nejlepší vztah s mou matkou. Telefon se totiž dá vypnout. Zakrátko se nám s Hynkem narodil první syn, po dvou letech a svatebních zvonech další. Tak nějak jsem doufala, že se moje máma projeví alespoň jako dobrá babička, ale bohužel. S očividným opovržením zkonstatovala, že první syn je celá já (jako by to bylo něco špatného) a druhý syn „divný“, že ať nepočítáme s tím, že by je pohlídala, na dárky peníze nemá. Už je v důchodu a chce mít klid, takže s nějakým společným obědem, ať nepočítám. Ok, brala jsem to. Naše děti mají plno dalších usměvavých prababiček a také jednu úžasnou babičku (tchyně). A ta jejich radost, když děti uvidí, je skvělá. To i zapomenu na to, že mě vlastní máma v podstatě ze svého života vyhnala.
A beru to i dnes. Už se jí nesnažím volat každý týden, jak se má, co nového, už nechci poslouchat, co jsem udělala špatně, už chci mít klid. Naposledy jsem ji slyšela v telefonu před měsícem. A hned tak znovu to nebude.
Přečtěte si také
Vždycky jsem pro ně jen ta holka do postele. Nikdy ne ta, ke které se vrací
- Anonymní
- 17.04.26
- 1902
Možná si za to můžu sama, ale připadám si hrozně. Každý muž, do kterého se zamiluju, mě má jen jako milenku. Vyspí se se mnou, naslibují hory doly, mluví o tom, jak je to doma nefungující, jak jsou...
Nebaví mě si hrát a tvořit s dětmi. Podle tchyně jsem špatná a líná matka
- Anonymní
- 17.04.26
- 803
Sedím na pískovišti a sleduju, jak si moje děti hrajou s lopatičkou, písek házejí všude možně, jsou celé špinavé a já si jen představuju, jak zase budu muset všechno vyklepat a vyprat. Nesnáším...
Chci se s manželem rozvést, ale on se tomu brání zuby nehty. Už jsem zoufalá
- Anonymní
- 17.04.26
- 929
Je to zvláštní paradox. Před pár lety jsme měli s Karlem velkou krizi. Tehdy byl on ten, kdo mluvil o rozvodu, dokonce měl připravené i papíry. Nakonec se to nějak urovnalo a zůstali jsme spolu. A...
Hledám své místo: Po úrazu, s diplomy a dvěma dětmi hledám smysluplnou práci
- Anonymní
- 17.04.26
- 553
Sedím u stolu, ze kterého mám výhled na malé nákupní centrum, a přemýšlím, jak tohle všechno vlastně začalo. Píšu anonymně, a to z důvodů, které jsou hluboce osobní a které se týkají mého zdraví....
Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka
- Alishia29
- 17.04.26
- 258
Jde o případ mého táty (1954) vkládám za účelem sdílení zkušeností i pokud by do budoucna pomohlo někomu tuto zákeřnou nemoc mnoha tváří včas rozpoznat a dojet včas. My jsme to štěstí neměli....
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 2689
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 4278
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 2662
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 1458
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 5677
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
. Z bráchy se stal starý mládenec využívajcí služby mama hotelu až do 37 let. Já byla vždycky trochu,,rebel" 
, odstěhovala jsem se,,už" v 25 po vysoký. Samozřejmě, naši bydlí cca 10 minut jízdy autem a večerní telefonáty jsou na denním pořádku. Můj submisivní postoj se dost změnil s přichodem syna. Začátky jsme neměli úplně jednoduché, syn trpěl na koliky, já měla málo mléka a psychicky byla dost dole. No a samozřejmě moje máti mi neustále udílela rady a poučení díky nimž jsem padala pořád víc na dno. Pak jsem si řekla dost a konečně se překmitla z role poslušné holčičky do role mámy. Od své mámy jsem si začala držet trochu odstup, přestala od ní požadovat rady (radši prostě googlim) a pokud je to možné, nesděluju jí příliš brzy nějaké naše plány (protože to jsou určitě kraviny 
Jak říká můj manžel:,,Tvoje máma je vlastně skvělá ženská, ale je jí prostě moc…"
jeden čas, mě zavalila úzkost. Hrozně silná úzkost, se kterou se téměř nedalo fungovat, léky jsem nechtěla takže mě poslali k psycholozce a přesně tam ve mě furt neustále vrtali a dolovali ven tyhle ho
až jednou přišlo přesně tohle prozreni, že tohle všechno už je dávno za mnou, nezměním to a jediné co můžu udělat, je pomoci si sama a hlavně se vy@rat na všechny tyhle teorie bloku z dětství a podobně a ono to fakt zafungovalo 
stejně tak klasika, děti se starají o nemocného starého a ten dědictví přepíše na toho jednoho, co hraje automaty 
Strašně moc ti rozumím, strašně moc mě to mrzí. Moje máma si snad jednou taky uvědomí, čeho se na mě s otcem dopustili. Mockrát jsem v deníčku viděla sama sebe. Přeju ti, ať máš odteď už jen štěstí a ať zvládneš být daleko lepší maminka pro svoje děti