Maminky se nehoupou
- O životě
- Jensina
- 13.07.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Aneb duše ví, co jí udělá dobře...
„Ve středu přijdu brzy, tak si někam vyraz! Zasloužíš si to,“ dostane se mi nečekaně milého ocenění od mého muže Tomáše. Po šestnáctidenním maratónu kolem nemocných dětí, kdy již čtvrtý den můj imunitní systém nezvládal a den sedmý jsem zbídačená vyhledala odbornou lékařskou pomoc a následně můj výtěr z krku odhalil největší sbírku bakterií z celé rodiny, s ním rozhodně souhlasím.
Dostávám ovšem přednášku o jeho precizně fungující imunitě vybudované pravidelným během, jízdou na kole a vhodným stravováním. Snažím se upozornit na fakt, že má obranyschopnost by to také zvládla, kdyby byla od sedmi do šesti v jiném městě a na noc v jiné místnosti než-li ten hemofil, streptokok a pneumokok.
Kam vyrazím? Nemuset mluvit, zavřít oči a nechat se opečovávat, toť můj sen. Masáž? Na tu se po nemoci necítím. Vlasy? Kadeřnice je dobrá kamarádka, nemám náladu na tlachání. Pedikúra nebo kosmetika? To je ono, na obou jsem byla naposledy ve starém bydlišti jako bezdětná. Po chvilce hledání kontaktů a telefonování se nacpu na základní ošetření v kosmetickém salónu ve středu po páté hodině. V duchu se už vidím natažená na lehátku s maskou na obličeji a s tóny příjemné relaxační hudby za zády.
To bude ten správný balzám na duši po mých nervových uklouznutí během nedobrovolného domácího vězení. Byla celkem dvě. Nejprve mě příšerně rozhodily tablety do myčky. Došly. Nebyla ani jedna. Nikdy dříve se to nestalo. Představa, že musím umýt nádobí, když už u vaření přicházela svalová krize, způsobila několikaminutový srdceryvný pláč do telefonu vyděšenému manželovi. Můj téměř dokonalý, doma se málo vyskytující muž přijel dříve, přivezl požadované a osobně myčku naplnil a zapnul. Mohla jsem být zase v rámci možností šťastná.
Jenže druhý den se z venkovních tlampačů ozvalo: „Škóóóda lááásky, kterooous mi tenkrááát dalááá…“ a ženský hlas lhostejně upozornil na plánovanou odstávku elektrické energie na následující dopoledne v naší části vsi.
A ocitla jsem se definitivně v háji. Tohle nedokázal vyřešit ani Tomáš (ač má elektrotechnické vzdělání) svým rychlým úsudkem. Představa, že mi vezmou mou největší zbraň: Milerova Krtka a internet (mimochodem doporučuji všem budoucím rodičkám ke zhlédnutí díl nazvaný Krtek a maminka. Krtek porodník v něm naprosto grandiózně odrodí zaječici, a to bez epidurálu a epizotomie!) mě dostala na lopatky.
Ovšem už je to pryč a zasloužená středa přede mnou. Za pět minut pět netrpělivě přešlapuji u kosmetického studia. Představuje se mi rozesmátá žena přibližně mého věku.
„Položte se na lehátko. Pro vás to nebude problém, jste hubeňoulinká. Jé, já byla před porodem taky o deset kilo lehčí, ale teď…“ začne konverzaci maminka kosmetička.
Povinně se usměji, lehám si a zavírám oči. Přemýšlím, zda hubeňoulinká je slovo. Hm, asi jako nejkoulinkatější.
Za neustálého kosmetiččina monologu dumám, co mi to asi zhruba aplikuje na obličej. Zaráží mě, že matle jen to jedno místo. Podle další indicie (teploty přípravku) začínám usuzovat, že…
„ÁÁÁ, do řiti. Ano, je to vosk.“
„Tak, kníra máme dole. No, a teď po porodu zkouším všechno možné na strie…“ pokračuje její monolog za mou hlavou.
Kníra? V mysli mi naskočí obrázek Shreka a Fiony, kterak se společně holí před zrcadlem.
Při trhání obočí stále mele. Její oblíbená témata jsou: porod, první slova dítěte a laserové odstraranění strií a metliček na dolních končetinách. Chvíli přemýšlím, proč se taky na něco nezeptá mě?
Při čištění přecpaných pórů jakýmsi prapodivným nástrojem se odhodlávám požádat ji o mlčení. Až napočítám do tří, tak to řeknu. Jedna, dva, tři. Nadechuji se. A… Zase vydechuji. Jsem srab. Co je na tom tak těžkého? Proč to nedokážu? Srabi trpí, srabi trpí, srabi trpí. Rezonuje mi posměváčský hlásek v mé mysli. Jo, musím na sobě ještě hodně pracovat.
„Nyní vám aplikuji hluboce čistící pleťovou masku. Hodně stahuje a moc nevoní, tak se nelekňete. Ovšem na vaše ošklivé, zanesené a rozšířené póry, je skvělá,“ oznámí profesionálním hlasem kosmetička. Hubeňoulinká s ošklivými póry a knírem. Divím se, že jsem vůbec vdaná.
Těším se, až mě konečně zanechá jen s tóny relaxační hudby a stahujícími se póry. Podle vzdalujícího se monologu odhaduji, že se usadila k nedalekému stolečku. Začíná se ve mně hromadit vztek, únava, zoufalství a frustrace z posledních dní. Ona mi podrobně popisuje plavecké schopnosti svého malého syna a ta pitomá maska smrdí a vcucává mi tváře a rty do dutiny ústní. Mám pocit, že mi mizí čelo a není mi příjemně ani trochu.
Dostávám nápad, jak se zbavit alespoň toho únavného monologu. Když jsem srab, musím předstírat spánek. Začínám hlasitě oddechovat. Soustředím se, aby se mé nulky zdvíhaly v naprosto pravidelných intervalech. Zatím nic. Nasazuji styl spaní „Jakub na zádech“ - tři hluboké nádechy, jedno chrochtnutí, dvě zamlaskání a znovu tři hluboké nádechy… Nezabralo.
Přitvrzuji. Styl „Adam s rýmou“. Hluboký nádech ústy, výrazný výdech, dvě velká uchrápnutí a znovu hluboký nádech ústy… Bez výsledků.
Střílím zlaté eso: „Tomáš po třech pivech“. Soustava velmi hrdelních, chrochtavých nádechů a písklavý výdech. Zabírá už na poprvé. Ticho. Svým vystoupením si maličko ničím ten výživný hnůj na tváři. Od levého koutku směrem k levé nosní dírce se mi táhne série prasklinek. Je mi to fuk, hlavně, že je klid.
Během masáže obličeje a dekoltu se stále tvářím jako člověk v hlubokém kómatu. Poté celkem ochotně seskočím z lehátka, zaplatím za využité služby a zdvořile odmítnu čistící mléko, pleťovou vodu, denní, noční, oční krém a tu masku, co smrdí jako čertovo lejno (vše v hodnotě čtrnáctidenní stravy čtyřčlenné rodiny) a bez které se mé póry již zítra ocitnou v tom zuboženém stavu, ve kterém sem dorazily.
Odcházím a cítím se vyloženě naštvaně. V plné síle na mě dolehla frustrace posledních tří týdnů. Nebylo to tak, jak jsem si představovala, nejsem uvolněná, odpočinutá ani nabitá energií. Dojdu ke svému autu a nechávám zlost vyjít ven. Bez přemýšlení vytočeně třísknu svoji kabelou o kapotu. Jelikož samozřejmě dbám na pitný režim a v kabelce ukrývám litrovku s vodou, auto se mi odmění hlasitým protestem alarmu.
V první vteřině zmateně pobíhám kolem vozu ve stylu Mr. Beana. Ve druhé vteřině si začínám všímat, že jsem středem pozornosti celé ulice. Ve třetí vteřině koutkem oka registruji deset poporodních kilo vykloněných z okna kosmetického salónu. Lidé zírají, snaží se překřičet hlas mého auta. Fajn, zavolejte třeba policii! Ovšem žádám trest smrti! Ve čtvrté vteřině pomačkám pár tlačítek a alarm konečně utichá. Představení je u konce, lidé se rozcházejí. Roztřesenou rukou startuji a apaticky odjíždím.
Pár metrů před domovem náhle otáčím auto. Dostávám pošetilý nápad. Při poslední návštěvě místního dětského hřiště mě přepadla touha sednout si na houpačku a pořádně se rozhoupat. Hřiště bylo plné dětí a dospělého doprovodu a mně je přeci třicet, mám dvě děti a jsem učitelka. Takoví lidé se nehoupou! A svou touhu jsem v duši zabila. Teď to chci! Já to potřebuji!
Nenápadně se kradu dětským hřištěm přímo k oblíbené houpačce mého syna. Čas hraje pro mě. Na malé děti je už pozdě, na puberťáky brzy. Nikde nevidím živou duši. Nesměle usedám a pevně se chytím řetězů po stranách. Odrazím se. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Pokrčit kolena, natáhnout nohy. A znovu. Brzy lítám sem a tam jako kometa. Je mi fajn. Užívám si to. Na tváři úsměv, ve vlasech vítr. Zavírám oči. Zakláním se dozadu. Sem a tam. Cítím se dobře. Jsem uvolněná, vyrovnaná a už dlouho jsem si nepřipadala tak krásná, silná a spokojená. Mám pocit, že dokážu skály lámat. Opřu si hlavu o řetěz a nechám se klidně dohoupat.
Když se houpačka přirozeně zastaví, vstanu, upravím si oblečení, seberu kabelu a zamířím zpět ke svému autu. Teprve nyní si všímám chlápka v montérkách s nápisem Technické služby. Opírá se o budovu opatřenou cedulí Technické zázemí. V jedné ruce svírá zapálenou cigaretu, ve druhé láhev s pivem a zírá na mě. Mám sto chutí mu říct: „Vykašlete se na salóny a poslouchejte hlas svého srdce. A hlavně, chlape, nehul na dětském hřišti.“ Jenže jsem srab. Místo toho zamířím nabitá novou energií zpátky domů.
Přečtěte si také
Přítel absolutně nerespektuje moje plány na léto. Místo moře chce jet do hor
- Anonymní
- 03.06.26
- 1282
Plány na léto jsem měla jasné a Michal s nimi souhlasil. Protože trochu bojujeme s penězi, museli jsme se rozhodnout jen pro jednu zahraniční dovolenou. Já jsem chtěla k moři a Michal nic...
Přítelkyně je závislá na nakupování. Utrácí za hlouposti a nedokáže přestat
- Anonymní
- 03.06.26
- 671
Jsem už vážně zoufalý. Dana je skvělá holka, se kterou si rozumím a se kterou si umím představit budoucnost. Má ale jeden problém, který už nám oběma začíná přerůstat přes hlavu. Je naprosto...
Se třemi malými dětmi jsem nezaměstnatelná. Jenže já bych chtěla pracovat
- Anonymní
- 03.06.26
- 2351
Mám tři děti, nejstaršímu je šest let a pak čtyřletá dvojčata. Děti chodí do školky, ale já marně hledám práci. Kvůli neustálým nemocem a nulovému hlídání, protože babičky nefungují a manžel je...
Pravda, kterou nečekáte: Porod, který trval 20 hodin a skončil císařem
- Anonymní
- 03.06.26
- 602
Kontrakce se zpočátku tvářily docela nevinně. Takové ty vlny, co přijdou, přejdou a mezi nimi si člověk ještě stihne říct, že to vlastně jde. Jenže pak se to začalo lámat. Intervaly se zkracovaly,...
Realita prvního měsíce s miminkem: Neustálý brek, koliky a já na dně
- Anonymní
- 03.06.26
- 462
První dny po porodu vypadaly ještě relativně klidně. Všichni mi říkali, že to přijde, že si tělo i hlava zvyknou, že se to „srovná“. Jenže ono se to nesrovnalo. Naopak. Jakmile jsme se s miminkem...
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 2319
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 1146
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 3230
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
Dceři je deset a přeje si krém na vrásky. Mám pocit, že jsme se zbláznili
- Anonymní
- 02.06.26
- 850
Když jsem byla malá, utrácela jsem kapesné za žvýkačky, samolepky a časopisy o koních. Moje dcera si za něj chce koupit sérum proti stárnutí a pleťovou masku.
Když skončily nevolnosti, myslela jsem, že bude líp. Bylo mi ještě hůř
- Anonymní
- 02.06.26
- 719
Ten den, kdy jsem si poprvé po týdnech ráno neodběhla se zvedajícím se žaludkem k záchodu, jsem si fakt myslela, že je vyhráno. Že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde to „krásné těhotenství“, o...
Já už dnes srab nejsem, ani v případe kosmetiček s 10 poporodními kily které vidim prvne v zivote 
krásný deníček
..
