Jak chutná vzduch
- Rodičovství
- Jensina
- 22.08.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O tom, že zloba bývá převlečený strach.
„Ne, Adámku, já se nechci koupat. Teď jsem to napustila. Půjdu po spinkání, až vodu ohřeje sluníčko,“ opakuji potřetí svému synovi u zahradního bazénu.
„Cáky, cáky!“ volá nespokojeně nahaté batolete a podupává nožkou před bazénem.
„Jo, ty můžeš, když ti není zima. Já budu tady,“ papouškuji poněkolikáté a zkusím ho postavit do bazénu.
„Máma taky!“ povykuje.
Nemám nervy na čtvrté kolo opakování svého vysvětlení. Chápu, že má strach jít sám. Chápu, že ve svých letech má právo získávat jistotu z náručí matky. Ale přeci mám i já právo se rozhodnout nekoupat. V hlavě rychle hodnotím, co dál. Buď tam s ním vlezu, bude mi zima a on získá pocit, že dostatečným ječením a důrazným dupáním mě donutí změnit názor, ale zase s ním relativně v klidu vydržím až do oběda. Nebo řeknu ne. V tom okamžiku přijde jeho další záchvat vzteku, dnes již třetí.
Je čtvrtek deset dopoledne. Jsem unavená po upocené noci. Je mi líto staršího Kuby, který by si zasloužil větší pozornost. Celý týden jsem na ně sama. Svůj volný čas většinou trávím přerušovaným spánkem.
„Ne, Adámku, máma se teď koupat nechce.“ řeknu hlasitým nesmlouvavým tónem.
Syn zkřiví obličej v předhysterickém šklebu, lapá po dechu. Dlouho se nemůže nadechnout. Podle času od nádechu do vypuknutí křiku a podle míry zmodrání kolem úst dokáži už poměrně přesně odhadnout délku a intenzitu záchvatu vzteku. Rozhodně lépe než-li meteorologové předpověď počasí na příští týden. Tohle bude velký. Možná s počůráním nebo se zvracením? Uvidíme. Adam se mi zmítá v náručí. Bojím se ho položit na zem, aby si neublížil.
Kuba vylézá z bazénu. Jeho husí kůži detailně vidím i na vzdálenost čtyř metrů, která nás dělí. Očima mu naznačuji odchod domů. Už to zná. Moje slova by stejně v tom kraválu neslyšel. Sousedka na mne upírá nesouhlasné pichlavé pohledy. Někdy si připadám jak pod dohledem sociálního odboru. Občas se mi v noci zdá, že na mou osobu rozesílá anonymní stížnosti. Minulý týden jsem měla sen, jak píše udání mé kadeřnici, kde si stěžuje, že mi už nehorázně odrůstá barva a ona je nucena se na to dívat. Stéká mi pot po čele. Čůrek cítím i mezi hýžděmi. Lechtá a ani se nemůžu poškrábat, jelikož jednou rukou bych své dítě v hysterickém amoku neudržela. Než si Kubík obuje botky, Adam se začne dávit. Mírně ho předkláním a zvrací. To ho zarazí a přestává brečet.
V obývacím pokoji ho umytého posazuji na pohovku. Okamžitě seskočí, doběhne se napít a cestou zpátky si vezme několik autíček. V klidu si začne hrát. Sedám si na gauč a unaveně si opírám hlavu o polštář. Kubíček mě pohladí a odběhne si prohlížet nejnovější dinosauří knihu.
„Adame, to zas byla scéna. Nebylo to zbytečný?“ zeptám se hrajícího si syna.
„Mami, žval.“ oplatí mi pohled.
„Jo, tos teda řval,“ přikývnu.
„Teď ne cáky?“ zkusí to ještě jednou.
„Ne. Po spinkání.“ odpovím vyčerpaně.
„Jo.“ uzavře v klidu třetí scénu a dál buduje garáž pro svou červenou formuli. Kéž bych se také tak rychle dokázala regenerovat!
Při přípravě rychlého oběda přemýšlím, kolik obdobných scén nás do spaní může ještě čekat. Rizikové bude nejspíš servírování jídla a ukládání ke spánku. Dumám, jak nejlépe na něj, abychom stáhli počet scén na minimum. Z myšlenek mě vytrhává náhle se rozezpívající Klus. Proletím pokojem, popadnu mobil, pochválím děti, jak si krásně společně hrají, tahem po displeji umlčím svého oblíbence, představím se neznámému číslu a vycházím na prosluněnou terasu.
„Dobrý den, už přišly vaše výsledky z magnetické rezonance. Kdypak byste mohla přijít k panu doktorovi?“ domlouvá si se mnou schůzku milá nemocniční sestra.
Jakmile dotelefonuji, zpoza plotu se ozve známé protivné „Mladá pani,…“
Co zas? Bleskne mi hlavou. Už mi tak, babo, neříkej! Vypěstovala jsem si na toto oslovení pěknou alergii. Jakmile ho slyším, očekávám výtky a problémy. Navíc oslovení pronáší s takovým pohrdáním a nádechem závisti, že jí už takový titul nepřísluší. Možná je protivná, protože by chtěla být mladší? Že by měla ta baba strach ze stárnutí, tak jako já z výsledků magnetické rezonance?
„Ano?“ zastavím se u společného plotu.
„Můžete mi, mladá pani, laskavě vysvětlit, proč máte kočku? Co jste udělala proto, aby mě vaše kočka neobtěžovala? Já kvůli vám, mladá pani, si nemůžu vyvětrat špajzku! Ona ta vaše kočka, mladá pani, mi tam vlezla a sežrala nám řízky! Vy jste totiž, mladá pani, nepochopila, že tady kočka být prostě nemůže!“ stěžuje si sousedka.
Upřeně sleduji, jak rozhořčeně mává zapálenou cigaretou v ruce. Snad v tomhle suchu nic nepodpálí.
„Já se vážně omlouvám, venkovní kočku nijak zvlášť zabezpečit neumím.“ přiznám kajícně.
„To je právě ono, vy to neumíte, mladá pani!“ skočí mi s falešným úsměvem vítězně do řeči.
„Večer vám donesu řízky nové nebo vám je můžu zaplatit.“ navrhuji řešení a doufám, že se baby už zbavím.
„Já nic nechci!“ nafoukne se hrdě a dá mi najevo, že víc si se mnou nehodlá ničit nervy.
Výborně, nic nechce. Proč teda celý tenhle rozhovor? Vzpomenu si na Tomášova slova, když jsem ho žádala o radu, jak řešit její předchozí stížnosti týkající se našeho kompostéru.
„Chceš radu? Pošli ji do háje a budeš mít klid. Jako já!“ zamumlal tehdy od fazolového guláše.
„Jdeme chrupat. Po spaní půjdeme do bazénu, pak pojedeme do knihovny a můžeme se stavit na zmrzce.“ lákám děti do postýlek.
„Na zmrzce, jak mají ten domeček s klouzačkou? Jó, to chci!“ ujišťuje se Kuba a běží se před spaním vyčůrat.
„Neci pinkat!“ začne hysterčit Adam.
A já se zase nechci vzdát představy, že oba odpočívají v postýlkách a domem zavládne klid. Zvlášť, když moc dobře vím, jak absence spánku zvýší odpolední intenzitu protivnosti.
Kuba začne snášet do postele různé plyšové hračky ze všech koutů domu. Až je jich celý kopec, co kopec - plyšáková hora. Obchází postel a neví, kam by se vtěsnal.
Adam ječí: „Píkóóó!“
Je mi horko, otvírám okno. Venku zuřivě štěká sousedčin malý bílý psík. Jistě na našeho kocoura. Asi ho zapomněl pozdravit. Někde uvnitř mě se uvolňuje vztek. Možná strach, že mi děti vezmou mou hodinu klidu.
„Dost!“ zařvu mocně, že i čokl utichá.
„Adame, zmlkni! Mlíko ti přinesu!“ přeřvu mladšího syna.
„A ty si laskavě vyber jednoho plyšáka, ostatní tu nebudou!“ rozčileně vyhazuji z postele jednu potvoru za druhou.
„Nechápu, proč jich tu jako musíš mít tolik!“ ječím a chladím si žáhu na někom, kdo si to zaslouží ze všech nejmíň.
„Protože je mám rád, maminko.“ klidně a tiše odpoví Kuba.
Stojí vedle své hory plyšových kamarádů pouze v trenýrkách. Dívá se na mne a čeká, co udělám. Vidím jeho dětské čtyřapůl roku staré tělíčko, úzká ramínka, opálené ruce, velké bříško, hubené nožičky s několika strupy na kolenou. Stojí a dívá se na mne chytrýma modrýma očima. A čeká. Kdo koho vychovává? Kdo koho vlastně učí? Jako by čtvrt století, o které jsem starší, neexistovalo. Jako by školy, o které jsem vzdělanější, nic neznamenaly. Zavírám oči, nechci nechat proklouznout slzy ven.
„Běžte spát, ještě donesu to mlíko.“ řeknu tiše a odejdu.
Sedím na kameni u našeho zahradního jezírka, Tomášovy lásky a chlouby. Upírám pohled na umělý potůček razící si předem naplánovanou cestu z vrchu skalky. Pohání ho skryté čerpadlo. Důmyslně ukrytá trubka natáhne mírně špinavou vodu a dovede ji do sudů zabudovaných v hlubinách skalky, kde ji filtr vyčistí a pošle čistou jako křišťál zpátky potůčkem do jezírka. Pořád dokola. Špinavá změní se v čistou. Po zimě přijde jaro. Slzy vystřídá úsměv. Strach nahradí víra. Pokud se tedy nerozbije filtrace. Pokud budou dobré výsledky. Pokud se najde řešení.
Zavírám oči a poslouchám zvuk zurčící vody. Sice se mi chce čůrat, ale zklidňuje mi mysl. Možná spím, možná ne. Nevím. Najednou za plotem vybafne sousedka. Jednou rukou lomcuje s Kubíkem, druhou s Adámkem.
„Mladá pani, nechápu, proč jich musíte mít tolik! Vyberte si jednoho!“ řve na mne a drtí ruce mým vyděšeným dětem.
Prudce otvírám oči. Byl to sen? Spala jsem, ale stále jsem slyšela ten potok. Ve venkovních žabkách vbíhám do domu za dětmi. Uf, oba klidně a pravidelně oddechují. Spolu. V jedné posteli. Opírám se o prosklené dveře polepené veselými dinosaury na pružinkách. Třikrát se pomalu zhluboka nadechnu a ještě pomaleji vydechnu. Kuba se mým funěním probouzí.
„Co to děláš, maminko?“ zeptá se a mne si pomačkanou tvářičku.
„Chutnám vzduch.“ zašeptám, abych nevzbudila Áďu.
„A jak chutná vzduch?“ vykulí oči.
„No, asi jako když máš velikou žízeň a vypiješ celou sklenici čisté vody. Kubíčku, omlouvám se, že jsem ti vyházela ty plyšáky. Máš je rád a jestli je tam chceš všechny, tak jim nějaké místo spolu najdeme. Člověk by měl mít kolem sebe věci a lidi, které má rád. Udělala jsem chybu.“ obejmu syna.
„To nic, maminko. Paní učitelka Renata, říká, že nevadí, když uděláme chybu, že je důležité ji napravit.“ odpustí mi velkoryse.
Objímám ho a celá se choulím do jeho malého tělíčka. Cítím, jak mě nabíjí a dává mi sílu. Miluji božské paradoxy. Mé děti jsou mými největšími odběrateli i dodavateli energie zároveň.
„Pojď, než se Adámek vzbudí, nakreslíme paní učitelce Renatě obrázek.“ navrhuji.
„Ale vodovkama!“ vybíhá hledat štětce.
Přečtěte si také
Přítelovy děti jsem brala jako vlastní. Po rozchodu mi zakázal se s nimi stýkat
- Anonymní
- 05.06.26
- 3366
Milana jsem poznala před deseti lety, když jeho dětem byly teprve tři a pět let. Byl vdovec a po smrti manželky se snažil zvládnout péči o dvě malé děti, jak nejlépe uměl. Nejprve jsme byli jen...
Zmlátil mého muže s kočárkem a zlomil mu nos. Tvrzení proti tvrzení, smál se
- Anonymní
- 05.06.26
- 2040
Člověk si říká, že žijeme v civilizované společnosti. Že když pošlete manžela na obyčejnou odpolední procházku s kočárkem, vrátí se domů s vyvětraným dítětem a dobrou náladou. Minulý týden jsem se...
Vezla jsem sousedku do města. V autě mě seřvala, že nemám děti
- Anonymní
- 05.06.26
- 5488
Říká se, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán. Minulý týden jsem se o pravdivosti tohoto přísloví přesvědčila na vlastní kůži a upřímně – pořád mi nad tím zůstává rozum stát. Že jsou lidé...
Koupili jsme chatu. Příbuzní si myslí, že u nás mohou trávit prázdniny zdarma
- Anonymní
- 05.06.26
- 5256
Na chalupu jsme šetřili několik let. Žijeme v paneláku a byl to náš sen. Mít možnost vyrazit na víkend, o svátcích nebo během dovolené do vlastního místa obklopeného přírodou. Nedaleko je krásné...
Soused si pořídil venkovní udírnu. Od té doby nemůžeme v létě otevřít okna
- Anonymní
- 05.06.26
- 1406
Když jsme před třemi lety koupili starší domek na kraji obce, byli jsme šťastní. Po letech v bytě jsme se těšili na zahradu, terasu a prostor pro děti. Nejvíc jsem se těšila na letní večery s...
Měla jsem 39 a zánět v uších. Manžel zůstal doma a chtěl teplou večeři
- Anonymní
- 04.06.26
- 4840
Znáte ten pocit, kdy máte pocit, že vám hlava exploduje do tisíce malých kousků, svět se točí a jediné, co si přejete, je zalézt pod duchnu a čtrnáct dní nespatřit denní světlo? Přesně v tomhle...
Manžel chce dát syna do lesní školky. Já se bojím bláta, klíšťat a nemocí
- Anonymní
- 04.06.26
- 1433
S manželem se vůbec nemůžeme shodnout na tom, kam v září nastoupí náš čtyřletý Toníček. Nechávala jsem ho dlouho doma, protože jsem nemusela spěchat do práce. Jenže teď už nastal čas, aby se...
ChatGPT se stal třetím rodičem. Dcera se chodí raději radit za ním než za mnou
- Anonymní
- 04.06.26
- 694
Julie je v náročném pubertálním období a poslední dobou se mi čím dál víc vzdaluje. Přijde ze školy, hodí tašku do kouta a zavře se v pokoji. Snažím se s ní povídat, zajímat se o to, co prožívá,...
Syn odjel se školou do Itálie. Kvůli jedné hlouposti málem přišel o celý výlet
- Anonymní
- 04.06.26
- 1731
Lukáš je v deváté třídě. Po náročném školním roce, který se točil hlavně kolem přijímaček na střední, si konečně může užívat zasloužený odpočinek. Se školou nedávno vyrazil na týdenní pobyt do...
Chtěla jsem se vrátit do práce brzy po porodu. Na realitu jsem nebyla připravená
- Anonymní
- 04.06.26
- 1422
Do práce jsem se chtěla vrátit sama. S mužem jsme se domluvili, že po šestinedělí nastoupí na rodičovskou on. Nebylo to rozhodnutí z nutnosti ani tlak zvenku, spíš jsem měla pocit, že mi to pomůže...
Moc držím palce, aby byly výsledky co nejlepší 
Vítej zpět a přeji Ti, ať vše dobře dopadne. 
. Dnes odjíždíme na dovolenou, starší mi v noci zlil postel vodou a ráno byla hodinová scéna, že chce pít čaj brčkem, což je už u nás dávno odbourané…Nevím, jestli se mám dovolené děsit nebo se těšit.
Ale nezdařilo se. Rozhodně jsem se touto stížností zabývala více, než-li tou poslední. O hadech, které se vyhřívají na skalce a já jako matka bych se měla zamyslet nad bezpečností svách dětí. Budu jednou koukat, až mi nalezou do domu, aby mohly děti uškrtit. 
) v porovnání s ostatními dětmi. Je lehce nedonošený a pozoruju na něm, že jeho CNS jaksi nestíhá, to co by tělo již dokázalo. 
uvidíš, že se to zlepší hlavně musí cítit, že ho i přesto máš ráda 
Takže sousedku pošli tam, kam ani slunce nesvítí a uvidíš, že ti dá pokoj 
