Kachnička mandarínská
- O životě
- Jensina
- 19.02.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
S láskou a obdivem věnováno všem manželkám a partnerkám. Co kdybychom si pořídili kachničku? šeptne mi při koncertu smyčcového kvinteta v zámeckém sálu do ucha Tomáš. Co? nevěřícně trhnu hlavou, div mi levná bižuterie nevyletí z uší.
„Na-jezírko-kachnu-takovou-okrasnou,“ tiše seká slova, zatímco renesanční prostory naplňuje společné hudlajdá houslí, violy a violoncella.
„To jako živou?“ ujišťuji se, že jsem správně pochopila jeho špitání a obtáčím se kilometrovým slavnostním šálem.
„No, jasně. Taková malá, krásná. Kluci by byli nadšení. Plavala by si po jezírku. Za skalkou by měla domeček,“ zasněně líčí svůj nenaplněný sen. Bere mne za ruku a společně se vydáváme mrazivým večerem zpět k domovu.
„Podělala by ti všech milion jedna balvanů, které jsi vlastníma rukama na zahradu dotáhl. Sežrala a rozdupala všechny vzácné rostliny, které jsi za mého jekotu narval v několika CHKO. Jinak jsi normální?“ stále se zdráhám uvěřit, že to myslí vážně.
Připomíná mi dítě, co se v zoologické zahradě nadchlo pro nosorožce. Štiplavý mráz se mi prokousává vysokými kozačkami a dělá si zálusk na mé prsty u nohou.
„Bobéééék!“ zařve Kuba a dál si v poklidu skládá dinosauří puzzle.
„No, tak ho vezmi do ubrousku a vyhoď ho!“ přikáži svému téměř pětiletému synovi, zatímco se snažím dochutit hovězí guláš tak, aby byli všichni spokojení.
„Adamééé, bobéééék!“ předvede své manažerské schopnosti a pokusí se nepříjemné povinnosti odpinknout na téměř tříletého bratra.
„Kubo, tak to ne! Vy jste s taťkou chtěli králíčka a vy jste slíbili, že se o něho budete starat!“ snažím se mu připomenout jeho úpěnlivé prosby před Vánoci.
Pravda je ovšem taková, že králík (stejně jako pes, kočka, želva, ryby, Adam, Jakub i Tomáš) moc dobře vědí, že krmení i úklid nakonec zajistím já. Jak se to stalo? Nevím. Přitom jsem měla vymyšlený celkem slušný projekt o dělbě povinností v našem domě. Měla jsem krásný plán, ale ve výsledku žiji život své matky a matky její matky a matky matky její matky a dalších žen svého rodu. Manažerské schopnosti rozhodně nemá po mně.
„Tomáši, mohl by ses, prosím, už laskavě zapojit do chodu domácnosti a přestal čumět na obrázky nějakýho pitomýho ptáka?“ začínám být poněkud nevrlá a kazím víkendovou rodinnou idylku. Proč se nezvedne a nejde s dětmi třeba čistit klec tomu hlodavci? Seno mu taky budu muset samozřejmě dát já. Jediný alergik v domě!
Myšlenky mi zuřivě víří hlavou a já v jejich tempu rozčileně zahušťuji guláš. Nenabrousil nože, nevyčistil filtr pračky. O vše jsem ho prosila minimálně před týdnem. Co má v hlavě? Pitomou kachnu! Hodím vařečku do hrnce poněkud prudčeji, než by se slušelo a na sklokeramické desce se vytvoří dvě oranžové skvrny s miniaturními lístečky majoránky. Ach jo, je to málo hustý.
„Kluci, jdem vyčistit Ťapkovi klec!“ pochopí jedním pohledem mé vnitřní natlakování Tomáš.
„Hned! Nebudeme maminku zlobit. Víte, že byla na čištění čaker. Stálo to skoro tři stovky, tak ať jí to chvíli vydrží,“ vysměje se mi a houkne na děti, když vidí jejich neochotu starat se o němou tvář.
„Tatínku a kdyby mne Ťapinka kousnul, tak to bych pak umřel na vzdechlinu? Nebo jenom, když by mne pokousala liška?“ zajímá se Kuba.
Využívám času a pouštím počítač, co kdyby náhodou někdo reagoval na jeden z mých tisíců poslaných životopisů a motivačních dopisů.
Ano! Maličko rozechvělá objevím jednu ubohou nepřečtenou zprávu. Že by? Klik. „Vážená paní, děkujeme za Váš zájem, ale …. jděte do řiti. S pozdravem a přáním krásného dne.“ Další várka pocitů neschopnosti, frustrace, nespravedlnosti a sebeobviňování do mé už negativními emocemi příliš zablácené duše.
Automaticky projíždím několik významných serverů nabízejících zprostředkování zaměstnání. Objevím nově přidané volné pozice.
Výživářský konzultant - specialista pro výživu prasat.
Vzhlédnu od počítače a mé oči narazí na manžela, který stojí nad horkým hrncem a snaží se narvat si do pusy naběračku plnou blbě zahuštěného guláše. Ano, tak tam bych mohla uspět, pomyslím si znechuceně. Jedním pohybem prstu se posunu na další stránku Bible pro nezaměstnané.
Spánkový profík - obchodník pro prodejnu v Pardubicích.
To je bez šance. Ve spaní nemám bohužel dostatečnou praxi, ač by mne to mohlo bavit. Jedu dál:
Bezva práce, bezva tým, bezva Call centrum.
Ach jo, tam bych nezapadla. Obávám se, že nejsem dostatečně bezva.
„Tak co? Furt nic?“ přisedne si vedle mne Tomáš a nahlíží mi přes rameno.
„Hele, tohle by bylo super! Strojvedoucí drážního vozidla. Děti by za tebou strašně rádi chodily do práce!“ snaží se mne rozveselit manžel.
„Obávám se, že nemám řidičák na vlak,“ zaklapnu smutně notebook.
„Prosím tě, klid. Ono se něco vyvrbí. Zatím hlady neumřeme. Teď bude hezká vejplata. Jedu v pondělí na služebku na Slovensko. Na čtrnáct dní,“ dobrosrdečně mne poplácá po stehně.
„Co? Jako teď v pondělí? To jsi mi nemohl říct dřív? Všimnul sis, že je sobota?“ vyletím popuzeně.
„Já se to dozvěděl teprve včera!“ ohradí se dotčeně.
„Tak to bych asi potřeboval vyprat víc pracovních věcí,“ prozře náhle.
„Neříkala jsi, že je něco s pračkou?“ vzpomene si na náš týden starý rozhovor.
„Jo, svítila tam kontrolka od filtru. Už je to dobrý,“ připomenu mírné zaváhání naší Whirpoolky.
„Ty jsi to vyčistila?“ nevěřícně zvedne obočí.
„Ne. Zase to zhaslo. Samo. I ta pitomá pračka pochopila, že se u nás pomoci nedovolá a radši se opravila,“ sbírám zlostně ušmudlané pracovní bundy do náruče.
„Tak tomu říkám šestý smysl,“ hvízne Tomáš uznale a jde zametat cestičku z králičích bobků a sena tvořící spojnici mezi hlodavcovou klecí v chodbě a odpadkovým košem v kuchyni. Žiji v hnoji.
„Kde je Ťapka?“ ptám se Kuby, když podezřele dlouho neregistruji žádný hopsavý pohyb.
„Nevím. Ťááápííííínóóó!“ začne syn prohledávat byt.
„Káááájííííkůůůů!“ volá i Adam.
Doprčic, přece se nevypařil. Po usilovné čtvrthodinové pátračce začne Kubík rozvíjet teorii o tom, že vlezl do krbu, komínem se dostal ven na střechu domu a následně se zabil při seskoku dolů. Tomáš hloubá nad možností, zda s ním náhodou nemohl rychle proklouznout do dílny, když se tam byl na chvíli tajně zašít, aby si mohl v klidu dočíst článek o chovu okrasných kachen. Mne stačí jeden pohled na mladšího syna a vytahuji bílého králíka z kuchyňské linky jak kouzelník z klobouku.
„Asi ti to drobátko okousal,“ upozorňuje mne Tomáš a nejistě mi podává zohavenou silikonovou formu na bábovku.
„Drobátko? Vždyť sežral celý jedno ucho! A druhý načal!“ zařvu na všechny čtyři.
„Hele, pak jsou ještě takový okrasní bažanti, kteří se chovají v zahradách. Kdybys teda byla výrazně proti kachničce,“ přednáší Tomáš své pojetí kompromisu v kauze kachna a prostírá stůl k obědu.
„Ježišmarjá, to ses dal k ornitologům? Já tady nechci žádnýho ptáka! Chápeš to? Žádnou kachnu, bažanta, pštrosa, papouška. Nic takového! Dokonce ani slepici, co snáší zlatá vejce, nechci! Žadné další tvory, o které bych se zase nakonec musela starat já! Dokážeš to pochopit? Buď pták nebo já!“ zvýším hlas a bojovně pozvednu naběračku.
„Neječ na mne. A nedávej mi laskavě ultimáta. Mohla by ses taky jednou divit, co si vyberu,“ urazí se a jde svolat děti k obědu.
„Jdu ven, oběd máte na stole. Čau!“ popadnu bundu, boty, mobil a vyběhnu na zahradu. Vím, že pokud teď na chvíli nezmizím, budu se točit v kruhu vztahovačnosti, popudlivosti, lítosti, nepochopení a pocitů viny. Nebo mu jednu natáhnu.
Ostrým tempem zatočím první cestičkou vpravo. Vím, kam vede. Znám na ní každý detail. Tráva je trochu podmáčená, ale na únor neobyčejně zelená. Podél cesty vidím dokonce nesměle vykukovat sněženky. Pak ho spatřím. Je obrovský, dechberoucí. Nádherně klidně a moudře se vyjímá na pozadí jasné oblohy. Několik set let starý dub. Ač stojím dostatečně daleko, musím mírně zaklonit hlavu, abych viděla každou jeho větev.
V hlavě se mi rozezpívá jedna z mých oblíbených písní. „Vzpomeň, jak s očima dítěte hleděls na letící ptáky.“
V duchu pozdravím strom a pomalu se blížím k němu. „Jak krásné bylo být na světě s vědomím, že umíš to taky.“
S každým mým krokem se moje zorné pole zmenšuje. Čím blíže jsem, tím méně dokáži vidět. „Dnes už nelétáš, neboť okolí zmátlo tě strachem, že pády bolí.“ Nakonec stanu těsně u jeho obrovského kmene. Stačilo by rozpřáhnout ruce a obejmout ho. Ostýchám se.
„Zastav se, čas nikam nespěchá, jen rozum ho nutí k běhu.“ Nesměle se dlaní dotknu jeho vrásčité kůry. Slyším, jak mne vybízí, abych si opřela o jeho kmen čelo. Udělám to.
„Věř však, ty synu člověka, žes nedílná součást příběhu.“
Cítím, jak pevně je ukotven v zemi. Vím, o všech jeho propletených kořenech. Neuvěřitelně silný a rozsáhlý systém, a přeci neviditelný. „Ty jsi já, jako já tebou jsem. Společná je nám planeta Zem.“
Cítím živou mízu pod jeho kůrou. Za zavřenými víčky vidím tu spoustu hmyzu, kterému strom na zimu poskytl útočiště. „Ničeho nelituj, život, co máš je tvůj. Žij a měj rád, co je.“
Čerpám jeho moudrost. Já mám mozek, on ne. Přesto mne učí. On ví, kdy se má ponořit do období klidu. Přesně ví, kdy je čas zase začít růst. Nepochybuje o tom, kdy má své děti pustit a nechat je svému osudu. „Nechť srdce se rozbijí láskou, tak přijmi ji. Cítíš, jak jsi napojen.“
Přestanu se ostýchat a obejmu ho. Bojuji sama se sebou. Bože, já objímám strom. „Přes všechny pochyby život je krásný. Jsi napojen a svět je tvá továrna na sny.“
Vím, že můžu také. Být jako on. Nohama pevně ukotvená v zemi. „Ztiš se a poprvé k sobě se obrať, bez zbraní a krve porazíš obra.“
A hlava může růst, tak vysoko, jak bude chtít. Směrem, který se jí zlíbí. Místa je tam dost. „Poznej, že být je jednoduché, ucítíš klid, že vše jedno je duchem.“ Jen prostě musím počkat na jaro. Teď potřebuji nabrat sílu. „Ničeho nelituj, život, co máš je tvůj. Žij a měj rád, co je.“
Klusovu píseň v mé hlavě náhle utne ABBA v mé kapse. Úlekem odskočím od stromu, jak z náruče tajného milence. Zmáčknu zelenou ikonku telefonního sluchátka. „Ahoj, babičko,“ vydechnu přistiženě do mobilu.
Určitě to ví. Objímám strom a povídám si s ním. „Janičkóóó! Ahóóój!“ zakřičí má téměř osmdesátiletá babička, jako by sjížděla na kanoi Vltavu, nikoli seděla doma v křesle u pletení. „Nechcete zítra přijet na oběd? Upekla bych kachnu!“
Přečtěte si také
Měla jsem 39 a zánět v uších. Manžel zůstal doma a chtěl teplou večeři
- Anonymní
- 04.06.26
- 439
Znáte ten pocit, kdy máte pocit, že vám hlava exploduje do tisíce malých kousků, svět se točí a jediné, co si přejete, je zalézt pod duchnu a čtrnáct dní nespatřit denní světlo? Přesně v tomhle...
Manžel chce dát syna do lesní školky. Já se bojím bláta, klíšťat a nemocí
- Anonymní
- 04.06.26
- 204
S manželem se vůbec nemůžeme shodnout na tom, kam v září nastoupí náš čtyřletý Toníček. Nechávala jsem ho dlouho doma, protože jsem nemusela spěchat do práce. Jenže teď už nastal čas, aby se...
ChatGPT se stal třetím rodičem. Dcera se chodí raději radit za ním než za mnou
- Anonymní
- 04.06.26
- 141
Julie je v náročném pubertálním období a poslední dobou se mi čím dál víc vzdaluje. Přijde ze školy, hodí tašku do kouta a zavře se v pokoji. Snažím se s ní povídat, zajímat se o to, co prožívá,...
Syn odjel se školou do Itálie. Kvůli jedné hlouposti málem přišel o celý výlet
- Anonymní
- 04.06.26
- 301
Lukáš je v deváté třídě. Po náročném školním roce, který se točil hlavně kolem přijímaček na střední, si konečně může užívat zasloužený odpočinek. Se školou nedávno vyrazil na týdenní pobyt do...
Chtěla jsem se vrátit do práce brzy po porodu. Na realitu jsem nebyla připravená
- Anonymní
- 04.06.26
- 253
Do práce jsem se chtěla vrátit sama. S mužem jsme se domluvili, že po šestinedělí nastoupí na rodičovskou on. Nebylo to rozhodnutí z nutnosti ani tlak zvenku, spíš jsem měla pocit, že mi to pomůže...
Přítel absolutně nerespektuje moje plány na léto. Místo moře chce jet do hor
- Anonymní
- 03.06.26
- 1491
Plány na léto jsem měla jasné a Michal s nimi souhlasil. Protože trochu bojujeme s penězi, museli jsme se rozhodnout jen pro jednu zahraniční dovolenou. Já jsem chtěla k moři a Michal nic...
Přítelkyně je závislá na nakupování. Utrácí za hlouposti a nedokáže přestat
- Anonymní
- 03.06.26
- 777
Jsem už vážně zoufalý. Dana je skvělá holka, se kterou si rozumím a se kterou si umím představit budoucnost. Má ale jeden problém, který už nám oběma začíná přerůstat přes hlavu. Je naprosto...
Se třemi malými dětmi jsem nezaměstnatelná. Jenže já bych chtěla pracovat
- Anonymní
- 03.06.26
- 3111
Mám tři děti, nejstaršímu je šest let a pak čtyřletá dvojčata. Děti chodí do školky, ale já marně hledám práci. Kvůli neustálým nemocem a nulovému hlídání, protože babičky nefungují a manžel je...
Pravda, kterou nečekáte: Porod, který trval 20 hodin a skončil císařem
- Anonymní
- 03.06.26
- 705
Kontrakce se zpočátku tvářily docela nevinně. Takové ty vlny, co přijdou, přejdou a mezi nimi si člověk ještě stihne říct, že to vlastně jde. Jenže pak se to začalo lámat. Intervaly se zkracovaly,...
Realita prvního měsíce s miminkem: Neustálý brek, koliky a já na dně
- Anonymní
- 03.06.26
- 551
První dny po porodu vypadaly ještě relativně klidně. Všichni mi říkali, že to přijde, že si tělo i hlava zvyknou, že se to „srovná“. Jenže ono se to nesrovnalo. Naopak. Jakmile jsme se s miminkem...
babi to vyhrala 
Určitě nepodupou ani nezničí a je s nimi méně práce než s králíčkem. Koupit pár a křídlované, ať neuletí 
My máme taky kde co i ty slepice, králíky a velké kachny, ale já se starám dopoledne a manža odpoledne a o víkendech 
Takže děkuji a ještě jednou, piš dál!!! Už se moc těším na další deníček. 
… Dala bych si kachnu 
Tvoje texty (nejen deníčky, i příspěvky v diskuzích) čtu hrozně ráda. Piš dál!
naprosto tě chápu 
