Mé těhotenství a porody I.

Před 4 roky jsem otěhotněla poprvé. Tou dobou jsem byla půl roku vdaná a nechávali jsme tomu volný průběh - žádné počítání plodných a neplodných dnů ani měření bazální teploty neprobíhalo. Dokončovala jsem školu a měla myšlenky jinde. A najednou jsem začala být šíleně unavená a nedostavila se menstruace. Zpočátku jsem to přičítala stresu ve škole. Ale menstruace nepřišla ani po týdnu, tak jsem si udělala svůj první těhotenský test v životě a byl pozitivní.

Ihned jsem běžela k doktorovi, na ultrazvuku ještě nic vidět nebylo, z krve mi potvrdil těhotenství. Kontola za 14 dní. Byla jsem šťastná a nervozní z toho, co mě čeká. Manžel byl šťastný. Ihned jsme to oznámili celé rodině a kamarádům. Manžel to šel s kamarády zapít. Rozhodla jsem se žít zdravě (nakoupila bylinné čaje – tou dobou jsem ještě neměla vůbec nastudované, co těhotná smí a co ne).

Pár dní na to jsem začala špinit. Zpočátku jsem si říkala, že je to asi normální, přece se říká, že některé ženy mají „menstruaci“ i během těhotenství. Když špinění bylo i třetí den, začala jsem být nervózní a zavolala doktorovi. Ten mi vynadal, že jsem měla hned přijít. Na kontrole mi řekl, že těhotenství se nevyvíjí dobře, na ultrazvuku stále není nic vidět, že mám počkat, že asi potratím.

Zhroutil se mi svět. A druhý den opravdu špinění přešlo v krvácení a já jela do nemocnice. Tam se jim to nezdálo, prý jde možná o mimoděložní těhotenství. Proto mě ihned odvezli na sál na laparoskopickou operaci. Po probuzení jsem se cítila jak zmlácenej pes – výsledek byl, že o mimoděložní těhotenství nešlo, v břiše nic nenašli, jen že mám endometriózu I. stupně a udělali mi revizi. Šlo tedy o potrat.

Následující měsíce jsem byla psychicky dost mimo, začala jsem se obviňovat, že jsem si to způsobila sama, že se tak stresuju (tou dobou jsem měla za sebou 3 a před sebou 2 záverečné zkoušky ve škole). A v té době jsem taky objevila eMimino, které mi dost pomohlo v tom, že jsem zjistila, že se takové věci prostě stávají a není to konec světa.

Pocítila jsem obrovskou touhu mít dítě. A záviděla všem kolem, kteří ho mají. Můj gynekolog mi poradil, abych 3 měsíce počkala a pak se můžem začít pokoušet o miminko. Tyto 3 měsíce jsem strávila detailním zkoumáním všeho, co by měla správná snažilka a budoucí těhotná vědět. Nakoupila jsem vitamíny, každé ráno jsem si začala měřit bazální teplotu. A začala chodit na rehabilitaci, na kurz Mojžíšové, kterou jsem pak každodenně cvičila. Navíc jsem si dodělala školu, kterou jsem přestala brát tak vážně, a najednou to šlo tak nějak samo.
Po třech měsících od revize jsme se začali snažit a opravdu jsem za další dva měsíce zjistila, že jsem těhotná.

Přepadl mě obrovský strach, aby to nedopadlo jako minule. Ale byla jsem neskutečně šťastná. V osmém týdnu jsem začala zvracet. Žádné ranní nevolnosti, zvracela jsem po celý den. Třeba i 10×. Můj jídelníček se omezil na suchý rohlík s kakaem. To jediné jsem byla schopna pozřít.

Ve 12. týnu na velkém ultrazvuku mi řekli, že to bude holčička. Zvracení stále nepřecházelo, vlasně jsem jím trpěla až do porodu. Ve 20. týdnu mi začalo tvrdnout břicho, dostala jsem magnezium a začala se prolejvat Magnezií. Trochu mi to pomohlo, ale nejvíc zabíralo lehnout si na bok. Začala jsem trpět na kvasinky. Výbavičku jsem začala shánět už v půlce těhotenství a stal se ze mě teoretický odborník první kategorie. 

Tašku jsem měla sbalenou 3 měsíce předem. Termíny porodu jsem měla spočítané na 21. a 22.4. Doma jsem si vyrobila metr, který jsem začala odstřihávat. Strašně jsem se těšila, až bude malá venku a zároveň byla plna očekávání, jak se nám změní život.

20.4. ve 2.30 mě probudilo dloubnutí břicha. Celá vzrušená, že už je to asi ono, jsem vstala z postele a šla si dát sprchu. Manžel spal dál. Ve sprše mi odešla hlenová zátka. Bolesti byly v rozmezí 10-30 minut. Ve sprše jsem strávila asi hodinu, pak jsem si šla lehnout do obýváku a čekala, co bude. Bolesti stále v nepravidelných intervalech.

V obýváku jsem usnula. Ráno mě manžel vzbudil a divil se, co tam dělám. A začal se chystat do práce. Nakonec odešel, i když měl nařízeno zůstat na telefonu. Celé dopoledne se žádná změna neděla. Bolesti stále 10–30 min. Nahřívala jsem se ve sprše, ale nikam to nevedlo.

Ve 13.30 jsem zavolala manželovi, aby mě přeci jen odvezl na kontrolu, že to trvá nějak dlouho. V porodnici mi řekli, že mám jenom poslíčky, ať jdu třeba do kina, abych přišla na jiné myšlenky. Tak jsem se uklidnila, že teda ještě nerodím, a nařídila manželovi, že jedeme rovnou na velký nákup. Ale mezi regálama se mi už bolestí začaly podlamovat nohy.

Po příjezdu domů jsem si lehla, zavedla čípek na uvolnění, který mi dali v nemocnici, a snažila bolesti zaspat. V polospánku jsem byla asi do 20 hodin. Pak bolesti začaly být pravidelnější, kolem 10 minut. Večer jsem si ustlala v obýváku, abych svým hekáním manžela nebudila. Už jsem neusnula, jen jsem si zapisovala intervaly, které byly stále kolem 10 minut. Ve 2 hodiny ráno jsem vzbudila manžela, že jedem, že už to chci dohekat v porodnici.

Tam jsme přijeli, doktor mi oznámil, že jsem otevřená na jeden prst a ať jedu ještě domů. To jsem odmítla a přemluvila ho, aby si mě tam už nechali. Dostala jsem antibiotika (kvůli streptokoku agalactiae) a následující hodiny na porodním boxu jsem strávila víceméně ve sprše či pohupováním u postele. Manžel klimbal v křesle, občas se mě zeptal, jestli mi může nějak pomoct, ale já nechtěla.

Postupně jsem dostala klystýr, píchli mi vodu a asi v 8 hodin epidurál. Jak já byla šťastná. Dala jsem si čokoládku, povídala s manželem a asi na hodinu usnula. Kolem 9.30 už jsem byla dostatečně otevřená, tak jsem mohla začít tlačit. Nejdřív na levém buku, pak na zádech. Chválili mě, že mi to jde, ale malé se ven nechtělo. Pak přišla další porodní asistentka, která mi zatlačila na břicho během další kontrakce a v 10.20 byla malá venku (cca 32 hodin od počátku bolestí).

Měla 3650 g, 51 cm. Chrchlala a byla celá modrá, ale jinak v pořádku. Pak ji odsáli, zabalili do prostěradla a dali mi ji k prsu. Sála. Hurá!!! Fotíme se. Pak ji odnesli, novopečený tatínek šel s ní na dětské oddělení a mě zašili. Vevniř jsem byla 10 cm potrhaná a zvenší jsem měla nástřih. Naštěstí epidurál ještě fungoval. 

Manžel se po chvíli vrátil a říkal, že mi malou dovezou pak na šestinedělí. Povídali jsme si a já se rozhodla jít na WC. Tam jsem si sedla a najednou černo před očima. Ještě jsem stihla zavolat manžela, který vyděšeně přiběhl a ptal se, co má dělat. Řekla jsem mu, ať mě drží. Omdlela jsem a probudila se až na posteli s nohama nahoře a mokrou vložkou na čele. Kolem vyděšený manžel a dvě porodní asistentky. Poručily mi ještě ležet, že mám nízký tlak (kvůli epidurálu).

Asi po dvou hodinách mě převezli na šestinedělí, manžel odjel slavit a mně přivezli malou. Byla ještě celá scvrknutá, ale krásná. Nejvlasatější miminko v porodnici. Druhý den nás převezli na nadstandart, který se uvolnil, a my mohly být jen spolu. Chodili ji kontrolovat kvůli šelestu na srdci, který už ale byl druhý den pryč. Pak dostala žloutenku a na jeden den ji odvezli na dětské oddělení pod zářič.

Bylo mi jí tak líto, chodila jsem ji pořád kojit, i když mě tam sestřičky moc nechtěly a říkaly, že mě kdyžtak zavolají. Začala jsem cítit, jak ji miluji, úplně jinak než kohokoli předtím v životě.

5. den nás pustili domů. Naštěstí s kojením žádné problémy nebyly. První týden doma jsme se sžívali, jeli na vyšetření kyčlí (v porodnici to neudělali) a na kontrolu kvůli pupíku (přišlo mi, že moc krvácí). Vše bylo v pořádku. Jen to bříško bolelo už od začátku. Vždy v podvečer jsme střídavě chovali plačící miminko asi 2hodiny. Kolem třech měsíců to naštěstí přestalo. Kojit jsem přestala přesně v půl roce malé, ze dne na den, protože jsem musela na 14 dní do nemocnice. Dostala jsem boreliovou meningititu, a tak se musel manžel o malou postarat sám (za pomocí babiček). Od té doby vše umí. 

Pokračování příště…