Michalko moje…
Čtyři roky smutných vzpomínek a jeden deníček, kterým snad tento příběh v sobě uzavřu. Vždycky jsme s manželem chtěli mít dvě děti, které od sebe budou tři roky. Po zkušenosti u snažení o prvního potomka jsem tentokrát vysadila antikoncepci s předstihem, aby se moje tělo mohlo srovnat. Pak jsme chtěli půl roku počkat a snad se zadaří hned napoprvé. No a jak jsem naplánovala, tak se také stalo.
Po půlroční očistě těla přišel konečně čas snažení. Páááni, měli jsme fakt štěstí. Hned napoprvé zpoždění a na testu dvě čárky. Byla jsem šťastná jako blecha. Stejně jako u prvního dítěte jsem to dlouho nevydržela a hned vše vyklopila manželovi.
K doktorce jsem ale tentokrát tak nespěchala. Počkala jsem na 6. týden, aby už bylo vidět srdíčko. Paní doktorka těhotenství potvrdila a já si na ultrazvuku prohlížela to naše malé štěstí.
No a termín porodu byl více než ukázkový. Bez jednoho dne přesně tři roky po prvním porodu. Říkala si, že mám v životě fakt štěstí, jak mi většina věcí vychází. Vždycky jsem si přála mít holčičku, tak snad to tentokrát vyjde. Ale hlavně aby bylo miminko zdravé, to je nejdůležitější.
Bylo mi tentokrát mnohem víc špatně od žaludku, syn mě hodně zaměstnával, takže jsem byla i pořádně unavená. Ale vše probíhalo v pořádku.
Blížil se 12. týden a první screening. Hrozně jsem se těšila, jak zase to maličké v bříšku uvidím na obrazovce. V nemocnici nás přivítala příjemná mladá paní doktorka. Říkala jsem si, že asi ještě nebude mít tolik zkušeností. Ale co, kdyby se jí něco nezdálo, zavolá si někoho dalšího.
Přiložila mi na břicho sondu a já už viděla miminko, jak si v bříšku spokojeně hoví. Srdíčko tlouklo, malé se krásně pohybovalo. Doktorka provedla potřebná měření a během chviličky bylo vyšetření hotové. Dostali jsme první fotku a já byla šťastná.
Kritické tři měsíce byly za mnou, tak teď už bude vše v pořádku. Jasně, že se může kdykoliv něco stát, ale já se cítila dobře, tak nebyl důvod se bát. Pohlaví ještě na zdejším ultrazvuku nebylo vidět, museli jsme počkat na další screening.
Dneska byl zas náročný den. Syn měl svoji protivnou náladu a já už se těšila do postele. Manžel musel v koupelně použít Savo, udělal se tam flíček plísně. Nechala jsem to raději na něm. Stejně jsem se při sprchování toho zápachu pěkně nadýchala a večer se mi udělalo špatně. Musela jsem jít zvracet – já, která nikdy nezvracím. Do rána jsem spala v polosedu, abych nemusela zase utíkat na záchod.
Ráno mě čekala kontrola u paní doktorky. Sestřička mi tlak měřila třikrát. Nemohla uvěřit číslům, která se jí na tlakoměru ukázala. Ani paní doktorce se tlak nelíbil, byl hodně nízko. Vysvětlila jsem jí včerejší situaci a ona mi naordinovala klid.
Blížil se odběr krve v 16. týdnu. Byla jsem trošku nervózní. U prvního těhotenství nám vyšly špatné výsledky a já pak musela do Brna, kde mi pro jistotu dělali odběr plodové vody. Tentokrát jsem se tomu ale vyhnula, výsledky dopadly dobře.
Přicházely Vánoce a já už se moc těšila na pečení a hlavně na synovy rozzářené oči u stromečku. Vánoce jsme si náležitě užili, v klidu a pohodě. Byli jsme hrozně šťastní, že tu jsme už téměř čtyři. Začínala jsem plánovat nákup výbavičky. U syna mi skoro vše půjčila švagrová, tak tentokrát jsem si to chtěla užít. Jen ještě pár dní vydržet, než se dozvíme pohlaví.
Po svátcích jsem začala cítit první pohyby. Jen mi bylo divné, že tentokrát je cítím jen v jednom místě. Jakoby se tam miminko neotáčelo. Objednala jsem se na druhý screening. Hurá, konečně budu vědět, jestli je to ta holčička, jak jsem si myslela.
Na chviličku jsem v duchu zaváhala – opravdu chci holčičku? Syn by si více vyhrál s bráškou a to jméno, co jsme vybrali, je taky moc krásné. Zahnala jsem tyhle hloupé myšlenky, vždyť to přece není důležité a stejně to neovlivním.
Je tu den D – jedeme na druhý screening. Ještě před tím se zastavíme do obchodu. Chtěla jsem pro miminko koupit houpátko. Mají ale jen klučičí nebo holčičí barvy. No tak počkáme až cestou domů, to už budeme vědět.
V čekárně v porodnici už je pěkný nával více či méně zaoblených maminek. Přichází pan primář. Všimne si, že tu máme syna, a tak nás bere přednostně. Házím na maminky omluvný pohled, ale odmlouvat primáři přece nebudu.
Lehám si a sondu už mám na břiše. Kochám se krásným pohledem na miminko, pěkně se pohybuje, i srdíčko vidím. Primář nic neříká. Po chvilce je mi to divné, podívám se na něj a ztuhnu.
Má ve tváři nepopsatelný výraz, pořád nic neříká. V kapse hledá mobil. Pak si uvědomí, že nám to musí říct: „Je mi to moc líto, miminko má vývojovou vadu – hydrocephalus. Objednám Vás zítra do Brna na vyšetření. Dají vám souhlas s ukončením těhotenství. Dejte si doma panáka nebo něco na uklidnění.“
Šokovaně na něj zírám, nemám sílu se na nic ptát. Zítra mi v Brně řeknou, co se s tím dá dělat, určitě se přece dá něco dělat. Primář ještě mrkne na syna a pak dodává, že to vypadá na chlapečka. Jsem mimo, beru si věci a mizím z ordinace. Venku čekám na manžela a syna. Snažím se být v klidu. Doma se hroutím. Dochází mi, že je to konec..
Je pátek, jedeme do Brna, kde nám přísný, ale upřímný lékař vysvětluje, o co se jedná. Miminku se v hlavičce ucpal kanálek, který odvádí mozkomíšní mok. Miminko má tedy hlavičku plnou vody a nezbývá místo na mozek.
Prognóza – pokud se dožije konce těhotenství, bude žít maximálně jeden rok na přístrojích. Tělo bez mozku prostě fungovat nemůže. Pak ještě dodává, že je to holčička, moje vysněná holčička…
Jdu na odběr plodové vody, abychom to měli černé na bílém. Odběr provádí mladá nezkušená lékařka, na někom se to holt naučit musí. Cítím šílený tlak, tentokrát to hodně bolí. Magnezium mi nedávají, není co zachraňovat. Víkend je peklo. Manžel je v práci a já se snažím před synem nebrečet. On to ale cítí a několikrát pláče. Občas musím utéct pryč a vybrečet se, aby to neviděl.
V pondělí nastupuji do porodnice na ukončení těhotenství. Bude to klasické vyvolání porodu. Dostávám tabletu, která nezabírá a ani další se mnou nic nedělá. Moje princezna v bříšku pěkně kope. Je to mučení. Prosím ji, aby spala.
Druhý den dostávám oxytocin. Přicházejí slabé kontrakce, ale porod se stále nekoná. Malá vyslyšela moje prosby. Už ji necítím – usnula nebo… Sbírám poslední zbytky sil před kolapsem.
Večer mě přichází zkontrolovat primář. Nic se neděje, tak mi na druhý den domlouvá malý císařský řez. Jsem zoufalá, snažení o další miminko se tím odsune na dobu neurčitou. Večer se mi chce na záchod. Zatlačím a najednou ze mě vyklouzne část plodových obalů. Dojdu na sesternu. Sestřička mě žene do postele. Během tří minut už ležím na sále a slyším: „Teď usnete…“
Probouzím se, sestřička mi měří tlak a říká, že je vše v pořádku. Jak pro koho… Všechno to ze mě padá a já brečím a brečím. Druhý den mě pouštějí domů. Syn ještě několikrát přijde pohladit mi bříško. Vysvětluji mu, že miminko bylo nemocné, tak mi ho lékaři z bříška vyndali. Až se uzdraví, tak mi ho tam zase vrátí. Ze všech sil se snažím před ním udržet slzy.
24. 1. to budou 4 roky, co odešla Michalka – druhý strážný anděl naší rodiny.
Přečtěte si také
Kolegyně přebírá moje nápady a tváří se, že mi pomáhá. Zvažuju výpověď!
- Anonymní
- 21.09.26
- 3489
Když k nám do práce nastoupila nová kolegyně, všichni ji okamžitě přijali. A vlastně se tomu ani nedivím. Je přesně ten typ člověka, který umí během pár dní zapadnout.
Chtěla jsem, aby moje dítě bylo ve škole nejlepší. Dnes už tolik netlačím
- Anonymní
- 21.09.26
- 2365
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale od malička jsem chtěla, aby můj syn byl ve třídě mezi jedničkáři a navíc ten nejoblíbenější. Možná je to kvůli tomu, že je jedináček a já jsem matka...
„Ten kluk nemůže být můj,“ oznámil mi manžel a požaduje test otcovství
- Anonymní
- 21.09.26
- 2441
O miminko jsme se s manželem snažili několik let. Když už jsme se chystali na kliniku, otěhotněla jsem. Byli jsme oba moc šťastní. A pak se Vojtíšek narodil, všichni říkali, že je celý já, po...
Syn nejí maso. Učitelka ho nutí ochutnat a říká mu, že nebude dost silný
- Anonymní
- 21.09.26
- 1552
Doma maso nejíme a synovi jsme nikdy neříkali, že je kvůli tomu lepší než ostatní. Ve školce ale začal slýchat, že když nebude jíst maso, nebude silný, neporoste a ostatní kluci ho předběhnou....
„Martin se vrací domů.“ Tchyně nás chtěla i s dětmi do měsíce vystěhovat z bytu
- Anonymní
- 21.09.26
- 6466
Když nám tchyně před lety nabídla podkrovní byt nad svým domem, měli jsme pocit, že jsme vyhráli. Měli jsme dvě malé děti, na vlastní bydlení jsme neměli dost peněz a nájem v okolí byl šíleně...
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 4931
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1956
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 330
Průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 2396
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 1003
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
.Držím pěsti 
Je nás opravdu hodně, co tu ztrátu zažily. Díky našim deníčkům víme, že v tom nejsme samy a můžeme si navzájem dodat sílu a naději 
jsem ráda, za tenhle deníček. Je mi líto, že vám teď s Michalkou nebylo dopřáno více společného času.
. Kdyby se zase něco pokazilo, možná už bych to nemusela psychicky vydržet, tak to nebudu pokoušet.
ale přesně za rok a 3 dny jsem porodila zase holčičku..sice jsem musela 3. mes. ležet, ale výsledek stal za to 