Michalko moje…
- Prázdná náruč
- Renáta C.
- 19.01.16 načítám...
Čtyři roky smutných vzpomínek a jeden deníček, kterým snad tento příběh v sobě uzavřu. Vždycky jsme s manželem chtěli mít dvě děti, které od sebe budou tři roky. Po zkušenosti u snažení o prvního potomka jsem tentokrát vysadila antikoncepci s předstihem, aby se moje tělo mohlo srovnat. Pak jsme chtěli půl roku počkat a snad se zadaří hned napoprvé. No a jak jsem naplánovala, tak se také stalo.
Po půlroční očistě těla přišel konečně čas snažení. Páááni, měli jsme fakt štěstí. Hned napoprvé zpoždění a na testu dvě čárky. Byla jsem šťastná jako blecha. Stejně jako u prvního dítěte jsem to dlouho nevydržela a hned vše vyklopila manželovi.
K doktorce jsem ale tentokrát tak nespěchala. Počkala jsem na 6. týden, aby už bylo vidět srdíčko. Paní doktorka těhotenství potvrdila a já si na ultrazvuku prohlížela to naše malé štěstí.
No a termín porodu byl více než ukázkový. Bez jednoho dne přesně tři roky po prvním porodu. Říkala si, že mám v životě fakt štěstí, jak mi většina věcí vychází. Vždycky jsem si přála mít holčičku, tak snad to tentokrát vyjde. Ale hlavně aby bylo miminko zdravé, to je nejdůležitější.
Bylo mi tentokrát mnohem víc špatně od žaludku, syn mě hodně zaměstnával, takže jsem byla i pořádně unavená. Ale vše probíhalo v pořádku.
Blížil se 12. týden a první screening. Hrozně jsem se těšila, jak zase to maličké v bříšku uvidím na obrazovce. V nemocnici nás přivítala příjemná mladá paní doktorka. Říkala jsem si, že asi ještě nebude mít tolik zkušeností. Ale co, kdyby se jí něco nezdálo, zavolá si někoho dalšího.
Přiložila mi na břicho sondu a já už viděla miminko, jak si v bříšku spokojeně hoví. Srdíčko tlouklo, malé se krásně pohybovalo. Doktorka provedla potřebná měření a během chviličky bylo vyšetření hotové. Dostali jsme první fotku a já byla šťastná.
Kritické tři měsíce byly za mnou, tak teď už bude vše v pořádku. Jasně, že se může kdykoliv něco stát, ale já se cítila dobře, tak nebyl důvod se bát. Pohlaví ještě na zdejším ultrazvuku nebylo vidět, museli jsme počkat na další screening.
Dneska byl zas náročný den. Syn měl svoji protivnou náladu a já už se těšila do postele. Manžel musel v koupelně použít Savo, udělal se tam flíček plísně. Nechala jsem to raději na něm. Stejně jsem se při sprchování toho zápachu pěkně nadýchala a večer se mi udělalo špatně. Musela jsem jít zvracet – já, která nikdy nezvracím. Do rána jsem spala v polosedu, abych nemusela zase utíkat na záchod.
Ráno mě čekala kontrola u paní doktorky. Sestřička mi tlak měřila třikrát. Nemohla uvěřit číslům, která se jí na tlakoměru ukázala. Ani paní doktorce se tlak nelíbil, byl hodně nízko. Vysvětlila jsem jí včerejší situaci a ona mi naordinovala klid.
Blížil se odběr krve v 16. týdnu. Byla jsem trošku nervózní. U prvního těhotenství nám vyšly špatné výsledky a já pak musela do Brna, kde mi pro jistotu dělali odběr plodové vody. Tentokrát jsem se tomu ale vyhnula, výsledky dopadly dobře.
Přicházely Vánoce a já už se moc těšila na pečení a hlavně na synovy rozzářené oči u stromečku. Vánoce jsme si náležitě užili, v klidu a pohodě. Byli jsme hrozně šťastní, že tu jsme už téměř čtyři. Začínala jsem plánovat nákup výbavičky. U syna mi skoro vše půjčila švagrová, tak tentokrát jsem si to chtěla užít. Jen ještě pár dní vydržet, než se dozvíme pohlaví.
Po svátcích jsem začala cítit první pohyby. Jen mi bylo divné, že tentokrát je cítím jen v jednom místě. Jakoby se tam miminko neotáčelo. Objednala jsem se na druhý screening. Hurá, konečně budu vědět, jestli je to ta holčička, jak jsem si myslela.
Na chviličku jsem v duchu zaváhala – opravdu chci holčičku? Syn by si více vyhrál s bráškou a to jméno, co jsme vybrali, je taky moc krásné. Zahnala jsem tyhle hloupé myšlenky, vždyť to přece není důležité a stejně to neovlivním.
Je tu den D – jedeme na druhý screening. Ještě před tím se zastavíme do obchodu. Chtěla jsem pro miminko koupit houpátko. Mají ale jen klučičí nebo holčičí barvy. No tak počkáme až cestou domů, to už budeme vědět.
V čekárně v porodnici už je pěkný nával více či méně zaoblených maminek. Přichází pan primář. Všimne si, že tu máme syna, a tak nás bere přednostně. Házím na maminky omluvný pohled, ale odmlouvat primáři přece nebudu.
Lehám si a sondu už mám na břiše. Kochám se krásným pohledem na miminko, pěkně se pohybuje, i srdíčko vidím. Primář nic neříká. Po chvilce je mi to divné, podívám se na něj a ztuhnu.
Má ve tváři nepopsatelný výraz, pořád nic neříká. V kapse hledá mobil. Pak si uvědomí, že nám to musí říct: „Je mi to moc líto, miminko má vývojovou vadu – hydrocephalus. Objednám Vás zítra do Brna na vyšetření. Dají vám souhlas s ukončením těhotenství. Dejte si doma panáka nebo něco na uklidnění.“
Šokovaně na něj zírám, nemám sílu se na nic ptát. Zítra mi v Brně řeknou, co se s tím dá dělat, určitě se přece dá něco dělat. Primář ještě mrkne na syna a pak dodává, že to vypadá na chlapečka. Jsem mimo, beru si věci a mizím z ordinace. Venku čekám na manžela a syna. Snažím se být v klidu. Doma se hroutím. Dochází mi, že je to konec..
Je pátek, jedeme do Brna, kde nám přísný, ale upřímný lékař vysvětluje, o co se jedná. Miminku se v hlavičce ucpal kanálek, který odvádí mozkomíšní mok. Miminko má tedy hlavičku plnou vody a nezbývá místo na mozek.
Prognóza – pokud se dožije konce těhotenství, bude žít maximálně jeden rok na přístrojích. Tělo bez mozku prostě fungovat nemůže. Pak ještě dodává, že je to holčička, moje vysněná holčička…
Jdu na odběr plodové vody, abychom to měli černé na bílém. Odběr provádí mladá nezkušená lékařka, na někom se to holt naučit musí. Cítím šílený tlak, tentokrát to hodně bolí. Magnezium mi nedávají, není co zachraňovat. Víkend je peklo. Manžel je v práci a já se snažím před synem nebrečet. On to ale cítí a několikrát pláče. Občas musím utéct pryč a vybrečet se, aby to neviděl.
V pondělí nastupuji do porodnice na ukončení těhotenství. Bude to klasické vyvolání porodu. Dostávám tabletu, která nezabírá a ani další se mnou nic nedělá. Moje princezna v bříšku pěkně kope. Je to mučení. Prosím ji, aby spala.
Druhý den dostávám oxytocin. Přicházejí slabé kontrakce, ale porod se stále nekoná. Malá vyslyšela moje prosby. Už ji necítím – usnula nebo… Sbírám poslední zbytky sil před kolapsem.
Večer mě přichází zkontrolovat primář. Nic se neděje, tak mi na druhý den domlouvá malý císařský řez. Jsem zoufalá, snažení o další miminko se tím odsune na dobu neurčitou. Večer se mi chce na záchod. Zatlačím a najednou ze mě vyklouzne část plodových obalů. Dojdu na sesternu. Sestřička mě žene do postele. Během tří minut už ležím na sále a slyším: „Teď usnete…“
Probouzím se, sestřička mi měří tlak a říká, že je vše v pořádku. Jak pro koho… Všechno to ze mě padá a já brečím a brečím. Druhý den mě pouštějí domů. Syn ještě několikrát přijde pohladit mi bříško. Vysvětluji mu, že miminko bylo nemocné, tak mi ho lékaři z bříška vyndali. Až se uzdraví, tak mi ho tam zase vrátí. Ze všech sil se snažím před ním udržet slzy.
24. 1. to budou 4 roky, co odešla Michalka – druhý strážný anděl naší rodiny.
Přečtěte si také
„Vždyť to ještě nebylo dítě,“ a další nevyžádané rady od okolí, když potratíte
- Anonymní
- 21.04.26
- 1314
Potrat jsem zažila už třikrát. Dvakrát se mi to podařilo utajit, ale potřetí už ne. O miminko jsem přišla ve 14. týdnu a to už se schovat nedá. Ženy, které si tím prošly, asi vědí, jaké to je. Ten...
Dcera (16) si přivedla přítele domů a manžel to nemůže rozdýchat. Moc to hrotí
- Anonymní
- 21.04.26
- 1480
Moje šestnáctiletá dcera Kamča si našla kluka. Není to její první zkušenost, ale dalo by se říct, že první vážnější vztah prožívá až teď. Chodí s Denisem skoro půl roku a mně ten kluk připadá...
Nemám ráda děti, ale miluji muže, který má jedno dost náročné. Jak tohle přežít?
- Anonymní
- 21.04.26
- 1468
Život je tak trochu paradox. Od malička nemám ráda děti. Nikdy jsem po nich netoužila a čím jsem byla starší, tím víc jsem věděla, že nejsem na mateřství stavěná. Dlouho jsem žila s mužem, který to...
Sestra-dvojče zemřela, ale já jí vídám každý den. Moje okolí mě má za blázna
- Anonymní
- 21.04.26
- 735
„A vy máte sourozence?“ ptají se mě často. A moje odpověď většinou zní: „Ano, mám sestru – dvojče.“ Jenže pravda je taková, že moje sestra Adéla před dvěma lety zemřela při autonehodě. A já ji od...
Léta jsem nebyla na gynekologii, ale teď mám problémy. Bojím se nejhoršího
- Anonymní
- 21.04.26
- 636
Nejsem velká zastánkyně lékařů. Vlastně se jim vyhýbám jako čert kříži. Chodím jen tehdy, když mám nějaký zásadnější problém. Na gynekologii jsem nebyla řadu let. Vlastně ani nevím, jestli moje...
Chtěla bych, aby moje dcera šla do školy dřív. Děsí mě inkluze a zrušené odklady
- Anonymní
- 20.04.26
- 2486
Moje čtyřapůlletá dcera Mia je narozená v polovině září. To znamená, že do školy by měla jít až za dva a půl roku. Přijde mi to ale dost dlouho. Chodí do školky od dvou let, je plně socializovaná,...
Toužím po dítěti, přítel chce ale cestovat a užívat si. Pořád mu jen ustupuji
- Anonymní
- 20.04.26
- 1773
Někdy mám pocit, že je náš vztah úplně zbytečný. Pak ale zase cítím tu lásku a nechci se s ním rozejít. Jenže je mi 35 let, nejsem zrovna nejmladší, přítel je o tři roky mladší. A zatímco já bych...
Zuby i nos čistíme násilím. Podle tchyně jsem zlá matka, která své dítě týrá
- Anonymní
- 20.04.26
- 1235
Davídek je poměrně hodné dítě až do té doby, dokud po něm něco nechci. Ve 2,5 letech si stále nezvykl na to, že zuby se musí čistit a při rýmě je nutná odsávačka, kterou bytostně nesnáší. Už jsem...
Život s uřvaným malým vzteklounem mi vzal iluze o mateřství i o dalším dítěti
- Anonymní
- 20.04.26
- 10636
Plánovala jsem si, jak si budu rodičovskou užívat. Kamarádka má o rok staršího syna a to je takový pohodář. Když jsem ho chovala a u toho si hladila rostoucí bříško, těšila jsem se, až tohle taky...
Myslela jsem si, že mám syna blbce, ale v jeho třídě neumí číst ještě nikdo
- Anonymní
- 20.04.26
- 5339
Už dva dny nespím a pořád dokola si přehrávám to, co jsem se dozvěděla na třídních schůzkách. Máme syna ve druhé třídě a už od jeho útlého dětství jsem tušila, že škola pro něj nebude procházka...
.Držím pěsti 
Je nás opravdu hodně, co tu ztrátu zažily. Díky našim deníčkům víme, že v tom nejsme samy a můžeme si navzájem dodat sílu a naději 
jsem ráda, za tenhle deníček. Je mi líto, že vám teď s Michalkou nebylo dopřáno více společného času.
. Kdyby se zase něco pokazilo, možná už bych to nemusela psychicky vydržet, tak to nebudu pokoušet.
ale přesně za rok a 3 dny jsem porodila zase holčičku..sice jsem musela 3. mes. ležet, ale výsledek stal za to 