Milencospis
- O životě
- Niny
- 25.09.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Takový malý životopis mých mužů a chlapců. Vzpomínka na to krásné i ošklivé a popis mé cesty až sem. Možná trošku dlouhé, možná trošku hloupé, ale mám chuť, nutkavou potřebu to napsat. Snad tady to někdo bude číst, snad mu to něco řekne, snad mne všechny neodsoudí.
Bylo mi pět, když začalo něco, o čem jsem nikdy s nikým nemluvila, ani o tom nepsala. Nyní o tom píši poprvé, ačkoliv to jen naznačím.
Bylo mi třináct, když to skončilo. Nevím, zda to bylo hrozné, nebo jen takové normální, co se v rodinách občas stává. Vím jen to, že by se to nikdy v žádné stávat nemělo. Ale stalo, nikdy jsme se nedokázala pořádně zlobit na toho, s kým se mi to stávalo, koneckonců, v mých třinácti jsem byla starší než on, v době, kdy se to stávat začalo. Vím, že ho velmi miluji - tou normální rodinou láskou, a doufám, že to v něm nezanechalo větší stopy než ve mně. Že se přes to snad přenesl stejně nebo lépe než já… Nikdy jsme spolu o tom nemluvili a nikdy nebudeme.
Bylo mi třináct, když jsem potkala ve vlaku chlapce. Jemu bylo tehdy dvacet. Vydržela jsem se mu dívat do očí celou nekonečnou cestu vlakem (ano, opravdu celých 6 minut). Běžela jsem pak celá zadýchaná za svou kamarádkou s otázkou, co to je, když někoho vidím a nemůžu z něj spustit oči, skoro nemůžu ani dýchat. Ano, byla to láska.
Jmenoval se Michal a možná by nám to i klapalo, kdybych já neměla takový strach. Chtěl mě líbat, všude, ale já mu to nedokázala dovolit. Byl něžný a trpělivý, ale já nedokázala chvíli ležet v klidu, vždycky, když jeho ústa opustila má a sklouzla dolů, tam níž…
Ztratila jsem odvahu a klid. Zvláštní, přeci jsem to zažívala už dřív a často, ale jemu jsem se oddat nedokázala. Nakonec si našel jinou dívku, takovou, která v klidu dokázala vyhovět jeho potřebám. A mně to vlastně ani nevadilo. Setkali jsme se od té doby párkrát, vždy mě nakonec podváděl a lhal mi.
Uběhlo pár let, potkala jsem pár chlapců, někteří měli svá kouzla, jiní byli spíše kamarády, ale nikoho jsem si nepustila „k tělu“.
Bylo mi osmnáct, když jsem potkala muže, na kterého nevzpomínám ráda, ale nemohu ho z příběhu vynechat jako jiné. Možná je celý ten příběh právě kvůli němu, to uvidím na jeho konci.
Vím. jak se jmenoval, ale nechci to jméno vyslovovat a přitom vzpomínat na něj. Jemu patří přezdívka George - tak zněla jeho emailová adresa, na kterou jsem mu psala asi půl roku po dobu, co byl v Americe.
Už nevím, jak jsem se s ním seznámila. Byl milý, chytrý, obětavý. Většinou si ho pamatuju jako oslňujícího mladíka, který vystupoval ze svého auta, v upnutých džínsách a bílé košili. Často jsme mu volala o pomoc. „Pomoc! Jsem v Praze a potřebu se do půl hodiny dostat tam a tam“ a on přijel a zachránil mě.
as plynul, moc jsme se neznali, ale byl skoro jako rytíř na bílém koni. Jeden ze dvou, o kterých jsem si říkala, pokud bych měla s někým přijít o panenství, možná by to mohl být on… možná. Nevím, jak jsem to plánovala, jestli jsem to nějak vůbec plánovala, jsem dost romantická a tehdy jsem opravdu byla velmi romantická. Doufala jsem, že ten první bude tím posledním.
Bylo mi osmnáct a kousek, když jsme úspěšně absolvovala autoškolu a měla jsem velkou radost. Chtěla jsem jít s někým slavit, ale najednou nikdo neměl čas. Jela jsem do Prahy a volala Georgovi, ten měl čas. Prý to hezky oslavíme.
Vystupuji z tramvaje na zastávce, kterou už si nepamatuji. Ale pamatuji si jeho, modré džíny, bílá košile, kožená bunda přes ni. Zářivý úsměv s blankytně modrýma očima - „gratuluji“. Přátelské objetí. Pamatuji si taky sníh a ukrutnou zimu, která nás po chvíli donutila hledat úkryt. „Nemám žádný prašule, ale zkusím tě propašovat k nám na kolej… jen bacha, návštěvy tam nesměj a asi tam bude protivnej spolubidla“ Nevadí, přežiju všechno za hrnek čaje, který je mi vzápětí slíben.
Tedy tradá na kolej, proplétáme se změtí ulic a nakonec i chodeb jakéhosi většího komplexu. Potichu! Opatrně! Hlavně nenápadně. Drží mě za ruku a já si říkám, že je fakt príma. V pokoji spolubydla není, George zamyká zevnitř a nechává klíč v zámku. Prý aby nerušili blbý kamarádi, kteří by mohli být hin z toho, že tam má holku. Nevadí mi to.
Dívám se na něj, jak sype do puntíkovýho Granko hrníčku čaj a přemýšlím. O co je lepší než Michal, který mi často lhal a podváděl a mi posílal i sprostý(rozuměj oplzlý) sms a co všechno mu chybí, co všechno má ten druhý muž, s kterým bych si uměla představit zbytek života. Ten se jmenoval Jirka. Já ho znala jen chvíli, ale vždy se mi zdál dokonalý. Říkal mi „moje vílo“. Tehdy jsem ještě nevěděla, že už je rozhodnuto a já se nikdy k Jirkovi nedokážu vrátit na dýl než jednu schůzku.
Mezi tím mým rozjímáním (a čekáním na čaj) nějak konverzujem o tom jak ten řidičák oslavit. A já pořád přemýšlím. Najednou mě George drží a ty ruce na mých ramenou mě vytrhnou z přemýšlení. Stojí u mě blíž, než by se mi líbilo.
A říká, že ví, co by pro mě mohl udělat, a v tu chvíli mě políbí. Jinak než kdy předtím na tvář či čelo - normální francouzák - a já se rychle vzpírám, protože tohle nechci. Jestli se mnou chce chodit, tak jo… ale žádný hup někde na vysokoškolský koleji.
Říkám něco jako „Počkej, co děláš?“ a on na to „Neboj, já to umim, nebude to bolet.“ A tak se tam chvilku pereme a mně se podaří dostat k něm zamčenejm dveřím, ale klíč je pryč. Dochází mi, že jsem v pasti a jeho ruce mě zase svíraj. Mám vztek na něj, možná i na sebe chci křičet, ale nemůžu. Pak vidím, jak drží v ruce ten pitomej puntíkovanej granko hrník, a snad ani nevidím, ale cítím tu ránu, která mi přistála na tváři…
Teď už má v ruce jenom porcelánový ouško a mě všechno bolí. Dopadla jsem na postel, sedím a vyděšeně na něj koukám. Teď jsem to pochopila, nic mě nezachrání.
Aby se i on ujistil, že jsem pochopila, v klidu mi to zopakuje „Hele, klíč nenajdeš. Kolej je touhle dobou zaručeně prázdná, jestli budeš ječet, neva, spousta holek u toho ječí.“
Já ječet zkouším, ale tím odlomeným ouškem to do tváře hrozně bolí, taky už mi teče krev a on má v rukou hroznou sílu, nedokážu ho přeprat. A tak to nakonec dokončil…
Dokonce byl tak hodný, že mě poslal do sprchy. Prohlížím si tvář, meju se a teprve teď se mi spouští slzy. Pořád jsem s ním zamčená v pokoji.
Nemá smysl to popisovat dál (prostě už je mi z toho příliš zle). Byl tak „galantní“, že mě dovedl zpátky na tramvaj… a pak už jsem ho nikdy neviděla. Příliš dlouho jsem o tom nikomu neřekla. Překvapilo mě, že to máma nepoznala, ale jsem ráda - moc by mě bolel pohled v jejích očích, kdybych jí to říkala.
Zpět k Jirkovi, už o něm byla zmínka. Setkala jsem se s ním dřív… Možná mi bylo 16-17. Jemu o osm víc, dodnes vím, kdy má narozeniny a vždy mě svrbí prsty napsat mu přání. Ale nebylo nám souzeno ono „osudové setkání“.
Měl tehdy dívku, s níž žil, ale pomalu to ukončoval, jen hledal nové bydlení a tak. Viděli jsme se párkrát, říkal mi „víla“ a já jemu (i když tajně) rytíř na bílém koni - nevěděl to. Byl vším, čím může ideální chlap být, snad jen - byl to policista a než kdy něco začalo, odjel na misi do Kosova a pak další a další státy. Vždy jsme si trochu psali, až se jednou vrátil z Afgánistánu…
Bylo mi devatenáct, setkali jsme se. Díval se na mě, seděla jsem na lavičce, dotkl se mě a já se stáhla. Řekl „Je ti zima?“ a já hloupá, řekla ne. Koukl na mě přátelským okem rytíře „Takže se mě bojíš, něco se děje.“ Nechápala jsem. Vysvětloval cosi o mluvě mého těla. Smála jsem se a vymluvila se na něco… snad zlozvyk či co. Ale měl pravdu a já to věděla.
Říkala jsem tomu bubliny ve svědomí… věděla jsem, že on by mi nikdy neublížil, ale nedokázala jsem s ním být sama - protože by mohl a protože už jsem si nikdy nechtěla svou hloupost vyčítat.
Taková bublina se objevila z ničeho nic, praskla a vypustila na povrch obrovský strach. Milovala jsem ho jako nikdy nikoho dřív v životě a možná i jako nikdy nikoho po tom, tedy kromě mého manžela. Ale bylo to až příliš brzo a říci jsem se mu to až příliš bála. Ono těžko by se takovej sedmadvacetiletej chlap crcal s vyděšenou náctiletou. Pak jsem se vymluvila na nemoc a pak na další a pak odjel zase někam na misi… prý ho v Čechách nic nedrží.
Bylo to se mnou těžký pak. Kluci přicházeli a odcházeli. S žádným z nich jsem nespala a nedovolovala jim žádné důvěrnosti, možná to byla jen hra, zda si nějakého připustím k tělu - no nepřipustila.
Bylo mi dvacet jedna, když jsem potkala dalšího muže. Zase byl starší a zase o osm let, ale v něčem byl jiný. Dodnes nechápu v čem, možná se mnou trávil dost času, možná měl dar poslouchat a hlavně naslouchat. Chodili jsme spolu 3 měsíce, když jsem mu řekla, proč se bojím, že pro něj nejsem ta pravá a proč by si ve svém věku měl hledat ženu jinou, která mu bude moc dát víc než procházky po nocích. Měsíc poté jsme spolu měli první sex, protože jsme to oba moc chtěli a snažili se. A do půl roku to pro mě byla normální záležitost.
Bubliny ve svědomí se objevovaly pořád. Pořád tu jsou, když jsem s jiným sama, když jsem někde zamčená. Ale tomuhle jednomu muži věřím, pomalu začínám věřit i jeho/našim přátelům, s kterými občas vyrážíme na výlety. Někdy jsem chvíli sama s jinými muži s kamarády, kteří by mi neublížili. A postupem let se i v jejich přítomnosti bubliny ve svědomí vytrácí.
Bylo mi dvacet šest, když jsme konečně s tímto mužem měli společné bydlení. Oba jsme věděli, že dítě moc chceme. A tak mi bylo dvacet šest, když se mě při sexu zeptal, zda může. Ano, může… nějak jsem tehdá nechápala, co ta otázka přesně znamená, ale pochopila jsem, když do mě vypustil svou životadárnou tekutinu.
Týden jsem o tom přemýšlela. Opravdu chci já mít dítě, opravdu jsem já připravená na to být matkou? Dnes už vím, že ano.
Je mi dvacet sedm a stále jí nejsem. Toho muže (mimochodem jmenuje se Honza) jsem si před pár měsíci vzala a nyní máme jediný cíl - potomka. O tom, jak se nám snažení daří a pak zase nedaří, možná budou další deníčky. Ale než budu moci psát o nich, prostě jsem musela napsat tenhle… Snad se nebudete zlobit. Děkuji.
Přečtěte si také
Upozornila jsem slečnu, ať uklidí po svém psovi. Její reakce mě dorazila
- Anonymní
- 26.10.26
- 2453
Jsem pejskařka a moc dobře vím, že k venčení patří nejen radost, ale také povinnosti. Sáčky na psí exkrementy nosím vždycky s sebou a ani ve snu by mě nenapadlo nechat po svých psech nadílku na...
Exmanžel se mi odmítá vystěhovat z domu. Po pěti letech mi došla trpělivost
- Anonymní
- 26.10.26
- 1658
Myslela jsem si, že rozvodem všechno skončí. Jenže uběhlo pět let a můj „drahý“ ex je pořád nasáčkovaný v mém domě. Nejdřív mi ho bylo líto, pak se občas hodil na nějakou práci kolem domu. Jenže...
Vzal mě na hřbitov navštívit svou zesnulou matku. Pak chytl lopatu a začal kopat
- Anonymní
- 26.10.26
- 896
Nikdy jsem nevěřila na duchy ani na žádné nadpřirozené síly. Horory jsem naopak milovala a ráda se dívala na filmy, u kterých ostatní schovávali hlavu pod peřinu. Jenže pak jsem chodila s klukem,...
Prababička jí brala výplatu. Bydlela v kůlně a všichni to považovali za normální
- Anonymní
- 26.10.26
- 2406
Když mi babička vyprávěla o starých časech, často mluvila o tom, jak si lidé na vesnici pomáhali a jak se dřív žilo skromně. O Růženě, která celý život strávila na statku našich předků, ale mluvila...
Po 6 letech dovolená bez dětí! Zpočátku to byla vášeň, pak přišlo kruté prozření
- Anonymní
- 26.10.26
- 748
Když nám tchyně nabídla, že si na pár dní vezme děti, málem jsem ji objala. Po šesti letech jsme měli být konečně sami. Žádné ranní vstávání, chystání svačin, nekonečné otázky ani večerní uspávání....
Manžel mě přiměl podepsat smlouvu. Teď mě vyhazuje z vlastního baráku
- Anonymní
- 26.10.26
- 1129
Nikdy by mě nenapadlo, že člověk, se kterým jsem strávila patnáct let života a vychovala dvě děti, mě dokáže takhle podrazit. Věřila jsem mu, podporovala ho a roky se starala o rodinu, zatímco on...
Chtěla bych být sama sebou. Kvůli manželovi předstírám, že jsem někdo jiný
- Anonymní
- 25.10.26
- 1929
Jsme spolu už deset let. Máme dvě děti, dům, auto a každý rok dvě rodinné dovolené. Zdálo by se, že si žijeme nějaký vysněný sen a mnoho lidí nám ho asi závidí, jenže nikdo neví, že tohle všechno...
Naprosté fiasko před akcí ve školce. Dva dny práce na kostýmu bylo k ničemu
- Anonymní
- 25.10.26
- 1682
Mladší dcera měla mít první halloweenskou párty ve školce. Chtěla jsem být akční matka a ušila jsem jí originální kostým. Práce na šatičkách permoníka mi trvala celé dva dny. Nakonec si je dcera...
Vozím neteř do školy. Jednou jsem nemohla a táta mě kvůli tomu seřval
- Anonymní
- 25.10.26
- 5300
Občas mám pocit, že v naší rodině neplatí běžné zákony logiky a zdravého rozumu. Když uděláte pro příbuzné laskavost jednou, je to hezké gesto. Když je děláte každý den, stane se z toho povinnost,...
Arménie - den 2.: Vládní kolona, mléko z lékárny a duduk v chrámu
- Amsetka
- 25.10.26
- 388
Divoká cesta Arménii s kojencem a předškolákem.
moc mě mrzí, co se ti stalo, tohle by se nemělo stávat nikomu 
držím palce!
ukápla mi slza…krásný deníček…evidentně jsou tato traumta stále živá…doporučila bych kineziologii…i mě pomohla 
A tak celkově si říkám, žes musela taková „individua“ tak nějak přitahovat, nevím, neznám tě, nechci ti křivdit, ale evidentně se to s tebou táhne od začátku (ten radši nekomentuju).
Dobře se to četlo
napiš zase brzo něco! 