Milencospis
- O životě
- Niny
- 25.09.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Takový malý životopis mých mužů a chlapců. Vzpomínka na to krásné i ošklivé a popis mé cesty až sem. Možná trošku dlouhé, možná trošku hloupé, ale mám chuť, nutkavou potřebu to napsat. Snad tady to někdo bude číst, snad mu to něco řekne, snad mne všechny neodsoudí.
Bylo mi pět, když začalo něco, o čem jsem nikdy s nikým nemluvila, ani o tom nepsala. Nyní o tom píši poprvé, ačkoliv to jen naznačím.
Bylo mi třináct, když to skončilo. Nevím, zda to bylo hrozné, nebo jen takové normální, co se v rodinách občas stává. Vím jen to, že by se to nikdy v žádné stávat nemělo. Ale stalo, nikdy jsme se nedokázala pořádně zlobit na toho, s kým se mi to stávalo, koneckonců, v mých třinácti jsem byla starší než on, v době, kdy se to stávat začalo. Vím, že ho velmi miluji - tou normální rodinou láskou, a doufám, že to v něm nezanechalo větší stopy než ve mně. Že se přes to snad přenesl stejně nebo lépe než já… Nikdy jsme spolu o tom nemluvili a nikdy nebudeme.
Bylo mi třináct, když jsem potkala ve vlaku chlapce. Jemu bylo tehdy dvacet. Vydržela jsem se mu dívat do očí celou nekonečnou cestu vlakem (ano, opravdu celých 6 minut). Běžela jsem pak celá zadýchaná za svou kamarádkou s otázkou, co to je, když někoho vidím a nemůžu z něj spustit oči, skoro nemůžu ani dýchat. Ano, byla to láska.
Jmenoval se Michal a možná by nám to i klapalo, kdybych já neměla takový strach. Chtěl mě líbat, všude, ale já mu to nedokázala dovolit. Byl něžný a trpělivý, ale já nedokázala chvíli ležet v klidu, vždycky, když jeho ústa opustila má a sklouzla dolů, tam níž…
Ztratila jsem odvahu a klid. Zvláštní, přeci jsem to zažívala už dřív a často, ale jemu jsem se oddat nedokázala. Nakonec si našel jinou dívku, takovou, která v klidu dokázala vyhovět jeho potřebám. A mně to vlastně ani nevadilo. Setkali jsme se od té doby párkrát, vždy mě nakonec podváděl a lhal mi.
Uběhlo pár let, potkala jsem pár chlapců, někteří měli svá kouzla, jiní byli spíše kamarády, ale nikoho jsem si nepustila „k tělu“.
Bylo mi osmnáct, když jsem potkala muže, na kterého nevzpomínám ráda, ale nemohu ho z příběhu vynechat jako jiné. Možná je celý ten příběh právě kvůli němu, to uvidím na jeho konci.
Vím. jak se jmenoval, ale nechci to jméno vyslovovat a přitom vzpomínat na něj. Jemu patří přezdívka George - tak zněla jeho emailová adresa, na kterou jsem mu psala asi půl roku po dobu, co byl v Americe.
Už nevím, jak jsem se s ním seznámila. Byl milý, chytrý, obětavý. Většinou si ho pamatuju jako oslňujícího mladíka, který vystupoval ze svého auta, v upnutých džínsách a bílé košili. Často jsme mu volala o pomoc. „Pomoc! Jsem v Praze a potřebu se do půl hodiny dostat tam a tam“ a on přijel a zachránil mě.
as plynul, moc jsme se neznali, ale byl skoro jako rytíř na bílém koni. Jeden ze dvou, o kterých jsem si říkala, pokud bych měla s někým přijít o panenství, možná by to mohl být on… možná. Nevím, jak jsem to plánovala, jestli jsem to nějak vůbec plánovala, jsem dost romantická a tehdy jsem opravdu byla velmi romantická. Doufala jsem, že ten první bude tím posledním.
Bylo mi osmnáct a kousek, když jsme úspěšně absolvovala autoškolu a měla jsem velkou radost. Chtěla jsem jít s někým slavit, ale najednou nikdo neměl čas. Jela jsem do Prahy a volala Georgovi, ten měl čas. Prý to hezky oslavíme.
Vystupuji z tramvaje na zastávce, kterou už si nepamatuji. Ale pamatuji si jeho, modré džíny, bílá košile, kožená bunda přes ni. Zářivý úsměv s blankytně modrýma očima - „gratuluji“. Přátelské objetí. Pamatuji si taky sníh a ukrutnou zimu, která nás po chvíli donutila hledat úkryt. „Nemám žádný prašule, ale zkusím tě propašovat k nám na kolej… jen bacha, návštěvy tam nesměj a asi tam bude protivnej spolubidla“ Nevadí, přežiju všechno za hrnek čaje, který je mi vzápětí slíben.
Tedy tradá na kolej, proplétáme se změtí ulic a nakonec i chodeb jakéhosi většího komplexu. Potichu! Opatrně! Hlavně nenápadně. Drží mě za ruku a já si říkám, že je fakt príma. V pokoji spolubydla není, George zamyká zevnitř a nechává klíč v zámku. Prý aby nerušili blbý kamarádi, kteří by mohli být hin z toho, že tam má holku. Nevadí mi to.
Dívám se na něj, jak sype do puntíkovýho Granko hrníčku čaj a přemýšlím. O co je lepší než Michal, který mi často lhal a podváděl a mi posílal i sprostý(rozuměj oplzlý) sms a co všechno mu chybí, co všechno má ten druhý muž, s kterým bych si uměla představit zbytek života. Ten se jmenoval Jirka. Já ho znala jen chvíli, ale vždy se mi zdál dokonalý. Říkal mi „moje vílo“. Tehdy jsem ještě nevěděla, že už je rozhodnuto a já se nikdy k Jirkovi nedokážu vrátit na dýl než jednu schůzku.
Mezi tím mým rozjímáním (a čekáním na čaj) nějak konverzujem o tom jak ten řidičák oslavit. A já pořád přemýšlím. Najednou mě George drží a ty ruce na mých ramenou mě vytrhnou z přemýšlení. Stojí u mě blíž, než by se mi líbilo.
A říká, že ví, co by pro mě mohl udělat, a v tu chvíli mě políbí. Jinak než kdy předtím na tvář či čelo - normální francouzák - a já se rychle vzpírám, protože tohle nechci. Jestli se mnou chce chodit, tak jo… ale žádný hup někde na vysokoškolský koleji.
Říkám něco jako „Počkej, co děláš?“ a on na to „Neboj, já to umim, nebude to bolet.“ A tak se tam chvilku pereme a mně se podaří dostat k něm zamčenejm dveřím, ale klíč je pryč. Dochází mi, že jsem v pasti a jeho ruce mě zase svíraj. Mám vztek na něj, možná i na sebe chci křičet, ale nemůžu. Pak vidím, jak drží v ruce ten pitomej puntíkovanej granko hrník, a snad ani nevidím, ale cítím tu ránu, která mi přistála na tváři…
Teď už má v ruce jenom porcelánový ouško a mě všechno bolí. Dopadla jsem na postel, sedím a vyděšeně na něj koukám. Teď jsem to pochopila, nic mě nezachrání.
Aby se i on ujistil, že jsem pochopila, v klidu mi to zopakuje „Hele, klíč nenajdeš. Kolej je touhle dobou zaručeně prázdná, jestli budeš ječet, neva, spousta holek u toho ječí.“
Já ječet zkouším, ale tím odlomeným ouškem to do tváře hrozně bolí, taky už mi teče krev a on má v rukou hroznou sílu, nedokážu ho přeprat. A tak to nakonec dokončil…
Dokonce byl tak hodný, že mě poslal do sprchy. Prohlížím si tvář, meju se a teprve teď se mi spouští slzy. Pořád jsem s ním zamčená v pokoji.
Nemá smysl to popisovat dál (prostě už je mi z toho příliš zle). Byl tak „galantní“, že mě dovedl zpátky na tramvaj… a pak už jsem ho nikdy neviděla. Příliš dlouho jsem o tom nikomu neřekla. Překvapilo mě, že to máma nepoznala, ale jsem ráda - moc by mě bolel pohled v jejích očích, kdybych jí to říkala.
Zpět k Jirkovi, už o něm byla zmínka. Setkala jsem se s ním dřív… Možná mi bylo 16-17. Jemu o osm víc, dodnes vím, kdy má narozeniny a vždy mě svrbí prsty napsat mu přání. Ale nebylo nám souzeno ono „osudové setkání“.
Měl tehdy dívku, s níž žil, ale pomalu to ukončoval, jen hledal nové bydlení a tak. Viděli jsme se párkrát, říkal mi „víla“ a já jemu (i když tajně) rytíř na bílém koni - nevěděl to. Byl vším, čím může ideální chlap být, snad jen - byl to policista a než kdy něco začalo, odjel na misi do Kosova a pak další a další státy. Vždy jsme si trochu psali, až se jednou vrátil z Afgánistánu…
Bylo mi devatenáct, setkali jsme se. Díval se na mě, seděla jsem na lavičce, dotkl se mě a já se stáhla. Řekl „Je ti zima?“ a já hloupá, řekla ne. Koukl na mě přátelským okem rytíře „Takže se mě bojíš, něco se děje.“ Nechápala jsem. Vysvětloval cosi o mluvě mého těla. Smála jsem se a vymluvila se na něco… snad zlozvyk či co. Ale měl pravdu a já to věděla.
Říkala jsem tomu bubliny ve svědomí… věděla jsem, že on by mi nikdy neublížil, ale nedokázala jsem s ním být sama - protože by mohl a protože už jsem si nikdy nechtěla svou hloupost vyčítat.
Taková bublina se objevila z ničeho nic, praskla a vypustila na povrch obrovský strach. Milovala jsem ho jako nikdy nikoho dřív v životě a možná i jako nikdy nikoho po tom, tedy kromě mého manžela. Ale bylo to až příliš brzo a říci jsem se mu to až příliš bála. Ono těžko by se takovej sedmadvacetiletej chlap crcal s vyděšenou náctiletou. Pak jsem se vymluvila na nemoc a pak na další a pak odjel zase někam na misi… prý ho v Čechách nic nedrží.
Bylo to se mnou těžký pak. Kluci přicházeli a odcházeli. S žádným z nich jsem nespala a nedovolovala jim žádné důvěrnosti, možná to byla jen hra, zda si nějakého připustím k tělu - no nepřipustila.
Bylo mi dvacet jedna, když jsem potkala dalšího muže. Zase byl starší a zase o osm let, ale v něčem byl jiný. Dodnes nechápu v čem, možná se mnou trávil dost času, možná měl dar poslouchat a hlavně naslouchat. Chodili jsme spolu 3 měsíce, když jsem mu řekla, proč se bojím, že pro něj nejsem ta pravá a proč by si ve svém věku měl hledat ženu jinou, která mu bude moc dát víc než procházky po nocích. Měsíc poté jsme spolu měli první sex, protože jsme to oba moc chtěli a snažili se. A do půl roku to pro mě byla normální záležitost.
Bubliny ve svědomí se objevovaly pořád. Pořád tu jsou, když jsem s jiným sama, když jsem někde zamčená. Ale tomuhle jednomu muži věřím, pomalu začínám věřit i jeho/našim přátelům, s kterými občas vyrážíme na výlety. Někdy jsem chvíli sama s jinými muži s kamarády, kteří by mi neublížili. A postupem let se i v jejich přítomnosti bubliny ve svědomí vytrácí.
Bylo mi dvacet šest, když jsme konečně s tímto mužem měli společné bydlení. Oba jsme věděli, že dítě moc chceme. A tak mi bylo dvacet šest, když se mě při sexu zeptal, zda může. Ano, může… nějak jsem tehdá nechápala, co ta otázka přesně znamená, ale pochopila jsem, když do mě vypustil svou životadárnou tekutinu.
Týden jsem o tom přemýšlela. Opravdu chci já mít dítě, opravdu jsem já připravená na to být matkou? Dnes už vím, že ano.
Je mi dvacet sedm a stále jí nejsem. Toho muže (mimochodem jmenuje se Honza) jsem si před pár měsíci vzala a nyní máme jediný cíl - potomka. O tom, jak se nám snažení daří a pak zase nedaří, možná budou další deníčky. Ale než budu moci psát o nich, prostě jsem musela napsat tenhle… Snad se nebudete zlobit. Děkuji.
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 97
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 113
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 234
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 145
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 145
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1891
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1132
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2035
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 833
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 504
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
moc mě mrzí, co se ti stalo, tohle by se nemělo stávat nikomu 
držím palce!
ukápla mi slza…krásný deníček…evidentně jsou tato traumta stále živá…doporučila bych kineziologii…i mě pomohla 
A tak celkově si říkám, žes musela taková „individua“ tak nějak přitahovat, nevím, neznám tě, nechci ti křivdit, ale evidentně se to s tebou táhne od začátku (ten radši nekomentuju).
Dobře se to četlo
napiš zase brzo něco! 