Jak jsem se nedočkala IVF
- Snažení
- Niny
- 10.10.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O tom, jak jsem se před prázdninami chystala na umělé oplodnění, jak jsem se chystat přestala, protože se vše změnilo... Je to možná trochu delší čtení, omlouvám se.
V posledním a předposledním deníčku jsem psala mnoho o tom, jak se chystám na IVF a jak snad budu mít konečně od září v práci smlouvu na dobu určitou… a tak i ono mateřství bude s jistotou návratu na pracovní pozici.
Ale všechno je jinak, během třech měsíců se můj život otočil o 360°. Ale myslím, že jsem ve cestě za miminkem o pár kroků blíž cíli. Posuďte sami.
Nakonec jsme se s lékaři rozhodli ještě jeden cyklus na IVF počkat. Tak aby vše (stimulace, odběr i transfer) vycházelo na prázdniny a tím pádem na dovolenou - já budu v klidu, bez stresů, čímž se snad zvýší pravděpodobnost na úspěch. Onen poslední měsíc zkusíme věnovat ještě jednomu pokusu IUI. A já tak nabyla jistotu, že v září už budu nastupovat do nové školního roku těhotná.
Možná to ode mě bylo trochu nezodpovědné, ale paní ředitelka se v posledních letech chovala takovým způsobem nefér, že mi to vůči ní vůbec blbé nebylo. Udělala na mě tolik podrazů, že se snad ani sama nemůže divit.
Koncem roku přicházelo v práci mnoho administrativy a také hodnocení pedagogů. Pohovor v ředitelně, o tom, co jsme zvládli a co ne. Já za sebou měla jeden průšvih, velký, ale vlastně jsem si říkala, že pokud se rozhodne pro výpověď, bude mi to jedno. Holt nebudu mít onu vysněnou smlouvu na dobu neurčitou a čert to vem.
K mému překvapení se v ředitelně ukázalo, že paní ředitelka za mnou 100% stojí, chápe, jak se situace udála, a že jsem jí takřka neměla jak zabránit. Také jsem se dozvěděla, že jsem jedna z nejlepších metodiček ve škole, mám k dětem skvělý vztah a umím rozlišit, co potřebují a jak jim pomoci se mnoho nového naučit. A že by mne ráda příští rok více využila. Samá superlativa.
Když přišlo na rozsah mé práce příští rok a na to, co během příštího roku budu od školky potřebovat, došla řeč i na mou léčbu v Iscare (které se ve školce prostě rok ví), i nadále to znamená jeden den v měsíci volno kvůli zákroku IUI. Ředitelka nadšeně kýve, že s tím není problém.
Jaké je pro mě však překvapení, když ke mě další den přijde s tím, že zákon již neumožňuje dát mi smlouvu na dobu určitou a z tohoto důvodu si chce vzít ještě čas. Na rozmyšlenou, zda-li mě tu příští rok potřebuje. Prý nemám dostatečný tah na branku a ničím výrazným kolektivu nepřispívám.
Dá mi vědět za týden v pátek 26.6. Já v tu chvíli nějak nemám sílu jakkoliv reagovat. Téměř automaticky kývu a následně jí jdu ještě poprosit, zda by mi verdikt mohla sdělit už ve čtvrtek, protože v pátek nejsem v práci. V pátek 26.6. mě totiž čekala ona poslední inseminace a já chci být jen a jen v klidu.
Doma všem (manželovi i rodičům) oznamuji situaci s tím, že počítám, že mi smlouvu neprodlouží - jsem jediná, kdo tomu věří, ale já říďu znám tři roky, znám i jejího pragmatického partnera a je mi jasné, že on jí spočítal, že se nevyplatí prodlužovat smlouvu holce, co každým měsícem může přijít do jináče.
Trochu se bojím sama sebe. Vím, že jsem nervózka a snažím se myslet jen na miminko. Ať to ve čtvrtek dopadne jakkoliv, soustředím se hlavně na to, abych byla v klidu. Sama sebe přesvědčuju, že je jedno, jestli budu mít práci nebo ne.
K mému pobavení mi ve čtvrtek opravdu sděluje paní ředitelka, že mi dále smlouvu neprodlouží a že jejími slovy: „Nechci, aby sis myslela, že si za to můžeš ty, ale mě prostě zamrzelo, jak chladně si reagovala, když jsem ti řekla, že o tom uvažuji.“
Chachacha… čekala, že jí budu prosit o smilování. Vlastně na mě celý ten „vyhazovací pohovor“ působil tak, že čeká, až zaprosím a že mi snad místo chce nechat, až zaškemrám.
No nezaškemrám. Dvakrát jsem se ve škole otočila autem, abych vyvozila všechny věci, rozloučila se s kolegyněmi a odjela na prázdniny. Zvláštní, opravdu mi to není líto, ani slza neukápla. Jen loučení s kolegyněmi bylo trochu citové, ale lítost žádná.
Celým srdcem jsem upjatá na miminko, inseminace, menstruace, stimulace odběr vajíček, transfer a pokud by to náhodou nevyšlo, stihne se i transfer zmraženého embrya a to vše do konce prázdnin. Takový je plán.
Když svůj plán nastiňuji manželovi a už asi posté počítám, kolik nás to IVF bude stát, zamračí se a říká: „Ty nevěříš, že ta inseminace bude k něčemu?“ Ne, že bych nevěřila, proto se snažím být tak strašně pozitivní a odmítám se stresovat už teď,. Jen mám záložní plán.
Čas běží a mé čekání na menstruaci je nekonečné, tedy je na řadě těhu test…
MŮJ BOŽE, JE POZITIVNÍ. Dva dny to před mužem tajím, než čárka zesílí. Další dva týdny chodím na krev jako samoplátce. HCG stoupá více než dobře, pomalu začínám tomu štěstí věřit a peníze připravené na IVF schovávám.
Plán se mění: Koncem července to prozradíme rodičům a na podzim možná pomalu začneme nakupovat výbavičku.
Můj muž ale ještě nevěří. Jede se mnou k lékařce a zcela uvěří až ve chvíli, kdy mu ukazuje malou tečku na ultrazvuku. Za týden máme přijít na potvrzení akce srdeční, poté k obvodnímu gynekologovi.
Nakonec na kontrolu jdeme až za čtrnáct dní. Opět já i manžel, lékař se chvíli dívá, pak vysloví to, co už jsem slyšela a doufala, že už nikdy neuslyším:
„Přestalo se vyvíjet, bohužel se to někdy stává. Je prostě nemožné, že po 9. týdnu nebude viditelná srdeční akce.“
Svět se zastavil. Na zítra byli pozváni naši rodiče, aby se jim dobrá zpráva oznámila. Místo toho jsem dostala 14 dní, abych se rozkrvácela, jinak prý mám přijít a domluvíme revizi dělohy. Naštěstí si mé tělo časem poradilo samo.
A já se slzami v očích začala obrážet pohovory, naštěstí hned druhý vyšel a získala jsem stejné místo jen v jiné škole.
Musím říct, že mě dost překvapilo, že na každém z pohovorů zaznělo: „Já bych se vlastně neměla ptát, ale plánujete rodinu?“ A tak jsem řekla, že ne. A tak jsem tedy byla přijata. Štve mě, že člověk musí lhát, aby mohl pracovat.
Když jsem se trochu vzpamatovala a objednala se do Iscare na kontrolu, paní doktorka Musilová (jí velké díky) mi vlila novou sílu do žil. Napsala mě i manžela na genetické i imunologické vyšetření a mě ještě poslala na hysteroskopii. Nyní čekáme na výsledky toho všeho.
Mám novou práci, kde si myslí, že rodinu neplánuji, ale zatím se zdá, že celkově tu je méně stresu, než jsem byla zvyklá. Takže vlastně nakonec velmi dobrá změna.
Právě se vzpamatovávám z hysteroskopie, která snad proběhla dobře. A opět se nic nenašlo. Na imunologii jdeme příští týden a každým týdnem by měly být výsledky z genetiky. Pak snad budu vědět více.
Do budoucnosti koukám s nadějí. Konečně někdo (paní doktorka Musilová) vyslovil, to, čeho jsem se bála - otěhotnět můžu, problém bude asi miminko donosit, a tak je potřeba zjistit, proč se to děje.
Přečtěte si také
„Už na mě nesahejte!“ Na tchyni jsem vyjela před rodinou a pleskla ji přes ruku
- Anonymní
- 09.05.26
- 381
Možná jsem to přehnala. Jenže po měsících, kdy moje tchyně ignorovala, že mi její neustálé sahání na břicho vadí, ve mně při jedné rodinné návštěvě něco prostě prasklo. A reakce, která přišla,...
Děti jsem si vysnila. Realita mateřství je pro mě ale velkým zklamáním
- Anonymní
- 09.05.26
- 232
Vždycky jsem chtěla být mámou. Celý život jsem se těšila, až budu mít děti. Také mě stálo hodně úsilí vůbec otěhotnět. Věřila jsem, že mateřství bude krásné a naplňující, přesně tak, jak o něm...
Pokladní okomentovala moje vložky tak nahlas, že se otočila celá fronta
- Anonymní
- 09.05.26
- 218
Chtěla jsem jen rychle nakoupit pár běžných věcí. Jenže když pokladní u pásu nahlas okomentovala balení vložek, které jsem kupovala, otočila se za mnou skoro celá fronta. A já měla chuť z toho...
Shodila jsem prvních pět kilo. Podle manžela je to jen „šroubek z tanku“
- Anonymní
- 09.05.26
- 201
Mateřství mi dalo dvě nádherné děti, ale vzalo mi mou postavu. Po porodu mi zůstalo dvacet kilo navíc. Dvacet kilo, která pro mě nejsou jen číslem na váze, ale těžkým batohem únavy, hormonálních...
Život na vedlejší koleji (4. díl)
- Anonymní
- 09.05.26
- 143
Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 1937
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 2537
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 2138
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 814
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 876
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
ale u mě nebyl ani problém s otěhotněním, vždy vlastně na první pokus, ale vždy to skončilo potratem. Nakonec jsme zkusili poslední šanci IVF s PGS (vyšetření chromozomů embryí) a zjistila se příčina.
.
Štěstí potká i tebe 
moc držím palce, aby o tom šťastném konci byl dalsi deníček 