Miluj mě, prosím
- Rodičovství
- sebaanez
- 02.05.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Srdíčko, chlapečku můj krásný. Můj živote! Jsem vedle Tebe, jsem Tvá maminka, víš to?
Tenhle deníček si vytisknu a až budeš velký, dám Ti jej přečíst.
Ani nevím, jak mám vlastně začít…
Když jsme se dozvěděli, ze Tě čekáme, byli jsme s Tvým tátou nesmírně šťastní. Já plakala, on také. Poprvé jsem viděla jeho slzy. Těhotenství bylo strašné. Samé komplikace, ale i přes to všechno jsi se narodil skoro v termínu a hlavně ZDRAVÝ!!!
Porod byl krásný. Sice nekonečný, bolestivý, hodně bolestivý, kdy mou euforii z toho, že Tě budeme mít konečně u sebe, střídala okamžitě obrovská bolest, ale přesto na něj vzpomínám s láskou. Pamatuji si tu úlevu, kdy jsi vylezl, a pamatuji si ten pocit štěstí, tu nekonečnou euforii, kterou při vzpomínce na porod zažívám znovu a znovu. Bolest je rázem ta tam!
První dny, týdny s Tebou byly náročné. Kojení nám moc nešlo, ale bojovala jsem ze všech sil! To Ti potvrdí i tatínek. Ale tehdy asi nastal bod zlomu. Já se soustředila jen na vypité litry, na to, co mohu a nemohu jíst, aby Tě nebolelo bříško, na to, kolik jsem odsála mléka. Na to, kolik jsi vlastně vypil, a zda jsi měl dost. Nepřestávající návštěvy u doktorky, vážení, měření, zda mi přibíráš tak, jak bys měl. Doktorka mi ze zoufalství půjčila váhu domů, abych si Tě mohla vážit sama, ale nakonec jsi to vzdal Ty sám. Asi jsi věděl, že to ničemu nepomůže, ani návštěvy LP, ani elektrické odsávačky, věděl jsi lépe, než já, že když to nejde, tak to prostě nejde.
Po Tvém samovolném odstavení jsem pátrala, kde se stala chyba. Díky tomu jsem dnes studující LP a v budoucnu můžu radit maminkám a kompenzovat si to, co mě nevyšlo. Zase je to pouze Tvá zásluha, děkuji Ti za to!
Čtvrtým měsícem nastal klid, co se MM týče, papal jsi krásně UM, a člověk by řekl, že má hysterie okolo Tvého stravování je u konce. Kéž by!!! Začaly příkrmy a další kolo. Kolik jsi snědl, stačí to? Málo mi, lásko moje, přibýváš. Máš dostatek tekutin? Ukaž, sáhnu na fontanelu. A sakra, je propadlá. Na, tady, pij čajík. Jsi dehydrovaný ( mé, a pouze mé představy).
S Tvým tatínkem jsme se začali kvůli tomu hádat, naše harmonická láska plná respektu a porozumění je pryč. Jak to vrátit? Prý se mám už konečně uklidnit, nebo navštívit psychologa. Já, která se snažím, aby Ti nic v životě nechybělo. Srdíčko moje, nezlob se, že jsem Ti nutila jídlo, i pití, chtěla jsem pro Tebe jen to nejlepší.
Vždyť jak jsem mohla vědět, že Ti tímhle způsobem mohu způsobit averzi k jídlu? Jak? Pláču, vztekám se, když nepapáš, navíc mi ani nepřidává fakt, že mi málo přibýváš. Jsi pod hranici. Jak se zbavit téhle vlastnosti? Jak přestat byt přehnanou matkou? Jak se začít více soustředit na Tvůj psychomotorický vývoj, a ne stále vážit gramy snědeného jídla? Nebo volat doktorce kvůli miniaturním pupínkům? Jak přestat dávat si do hlavy hrůzné scénáře? Které ničí naší vysněnou rodinu? Jak? Přejde to? Na to mi nikdo neodpověděl. Naštěstí odpověď na mou otázku zněla: ano, přejde. Ne úplně, ale bude to mnohem lepší.
Půl rok Tvého života mi utekl. Byl pryč, a už ho nikdy nikdo nevrátí. Sice jsem se radovala z Tvých pokroků, seděla s Tebou celé dny na dece, koukala, jak postupně dostáváš odvahu opustit deku a následně celý pokoj. Sice se plazíš jak padlý voják, ale to je asi normální, nebo ne? Radši se ujistím telefonátem p. doktorky. Tak prý ano, je to zcela normální, každé dítě má svůj způsob pohybu.
V devátém měsíci stále nesedíš, nevadí, do ničeho Tě nenutím. Až si budeš chtít sednout sám, sedneš si. Juuuu, Ty lezeš!! Hurá! Počkat, ale lezeš po jednom loktě. Sakra, mám volat? Ne, to se spraví, věřím Ti!
Nesu Ti mlíčko do postýlky. Vidím dobře? Ty sedíš!!! Jsem tak šťastná, ukápla mi slza. Ani nejstudovanejší matematik by nedokázal spočítat, kolika pusinkami jsem Tě zahrnula. A Ty mi na oplátku ukazuješ úsměv, s těmi Tvými spodními zoubky. Tak moc miluji, když se směješ, tak moc, že několikrát denně Tě sama přinutím se hystericky smát, nedokážu popsat, jaké pocity to ve mě vyvolává.
S postupem času si uvědomuji, že má péče o Tebe je přehnaná. Ale zbavit se toho neumím. Pouze z části.
Péče o Tebe není vůbec náročná, z pohledu normální maminky. Dokonce by každá chtěla mít miminko jako jsi Ty. Tak šikovné, tak překrásné, zdravé!!! Nepláčeš, když se bouchneš a máš modřinu, nepláčeš, když máš 39 °C horečky spolu s oparem, a kašlem. Nepláčeš, dokonce, ani když Ti rostou trojky nahoře, o kterých se říká, že jsou nejbolestivější. Nepláčeš, když odejdu z pokoje a zhasnu, nepláčeš, když vůbec odejdu. A to je právě ono. Srdíčko moje, máš mě vůbec rád? Nebo jsi prostě jen flegmatik a všechno, včetně mě, máš na háku?
Kolikrát slyším, jak se kamarádky baví o tom, že když se ztratí svému dítěti z dohledu, spustí tím automaticky šílený řev. Ale Ty ne, neříkám, že to chci, ale nějaký náznak toho, že mě máš rád, bych si přála. Kdyby jsi nepotřeboval najíst, přebalit, uložit, vůbec mě k životu nepotřebuješ. A opět ta otázka: zlepší se to? Budu doufat, že odpověď je ano.
Tvá babička, tatínkova maminka říká, ze jsi zlaté děcko. To já přece vím.
Babička je moc hodná, věřím, že ji budeš mít moc rád. A moje matka? Na tu si uděláš názor sám. Ovlivňovat Tě nebudu. Máš skvělého tatínka. Moc Tě miluje. Všichni pro Tebe chceme jen to nejlepší. Milující rodinu, proto doufám, ze budeš chytrý, a nenecháš se obelstít mojí mámou. Moc Tě miluji, a odpusť mi, prosím. Bude to jen a jen lepší, uvidíš. Věř mi!!!
Co v dopise nebude, pouze informace pro vás, čtenářky. Návštěva u psychologa mě ujistila v tom, že problém je na straně mé matky. Nové skutečnosti, které jsem zjistila, mě ovlivňovaly tím způsobem, že jsem si chtěla dokázat, že jsem lepší máma než byla ona. Ona si v klidu odešla ráno z domu, a nechala tři batolata samotné doma, celý den. Otec v práci. Jakmile se vracel, ona byla doma o něco dříve a hrála si na matku. Otec měl pár podezření, ale žádný důkaz. Až jednou sousedka už konečně zavolala sociální pracovnici.
Co viděla? Tři batolata v jedné postýlce, stojící, držící se za žebřiny. Hladové od rána, červené od pláče, mokré až ke krku od moči a od výkalů. Jeden z bratrů tímto přišel o zdravý rozum. Jeho mozek se následkem hysterického, neutišeného, dennodenně opakujícího se pláče nevyvinul tak, jak by měl. Je mentálně postižený.
Dostala za to trest? Ne, otec ji pouze zmlátil v afektu jak žito! Šla do vězení, ale pouze kvůli alimentům. Proto!!! Proto jsem taková. Mám panickou hrůzu z toho, že bych byla jako ona, nedala dítěti, to, co potřebuje. Teď vím, že dítě potřebuje klidnou, vyrovnanou matku, ale pomohl mi pouze psycholog. Jeho prohlášení, že nejsem a ani nikdy nebudu jako ona. A že touha být tak dobra matka, jak ona byla špatná, je k ničemu, a mému synovi neprospěje. Svého milovaného syna si teď už konečně užívám. Někdy mám zase ty své přehnané stavy, ale je jich málo.
Už jen doufám, že to bude stále lepší a lepší a se svou matkou se nesrovnávám. Ona je zrůda, já milující matka…
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1488
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 873
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1508
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 627
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 368
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20042
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2569
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2837
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2556
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1712
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....