Moje dvě lásky

Venku prší a mlha halí podzimní den do chmurného obleku. Poslouchám hudbu a přepadají mě myšlenky na Štěpánka. Jak moc mi chybí. Moc. Jsem zrovna v 7 měsíci těhotenství, kdy jsem na konci tohoto měsíce přišla o Štěpku. Doléhá to na mě. I když Maxmiliánek svými šťouchanci mi ty dny dělá hezčí a pokaždé mi vykouzlí úsměv na rtech. Miluji to svoje miminko v bříšku a je pro mě tím nejcennějším darem.

*

Do porodu nám zbývá cca 84 dní ale budu ráda, když vydržíme ještě dva měsíce. Těším se až se s Maxmiliánkem setkáme a moje náruč nebude prázdná. Vím, že mi Štěpánek posílá energii a chrání nás. Posílá nám víru a naději. Bez něho bych nebyla dneska, čím jsem. Moc mě jeho ztráta změnila. Změnila mě k dobrému. Rozloučení s mým chlapečkem mě posílilo a dokázala jsem tu bolest nést snesitelněji.

Štěpánek bude stále mojí součástí, nikdy nikdo mi ho ze srdce nevezme. Bude to můj syn a věřím, že se spolu ještě potkáme… jednou. Teď se musím soustředit na Amálku a na miminko v bříšku. Potřebují mě a chci být pro mě usměvavá a pohodová máma.

20. prosince 2014 mi sdělili, že zústávám v porodnici na rizikovém… termín jsem měla až za dva měsíce.

A za dva dny byl konec… srdce pukalo a s tebou tiše umíralo. Z mého miminka se stal andílek. Jako, kdyby to bylo dnes… cítím tvoji vůni a vybavuji si tě ve své náruči. Objímám tě do nebíčka, lásko chybíš mi. Jsi můj malý chlapeček, můj andílek v náruči. Děkuji ti za Maxmiliánka. Poslal jsi mi moc krásné štěstíčko… Opatruj se mi tam, tam někde mezi hvězdami. Miluji tě… líbá tě tvá maminka.

Tady je celý můj příběh:

ŠTĚPÁNEK

Je pondělí 22. prosince 2014, už týden ležím na gynekologii pro krácení děložního čípku. Jsem na na konci 30 tt a dnes mě čeká kontrolní ultrazvuk. První dcerka se též narodila předčasně ve 34+4 tt též pro krácení děložního čípku a špatné placentě.

Se Štěpánkem jsme posnídali naší oblíbenou sladkou snídani a vesele mě čutká. Hladím ho a povídáme si, že dnes za námi přijede tatínek se sestřičkou a babička s dědou. Je mi dobře a jsem smířená, že tady budu i přes svátky.

Konečně jdu na ultrazvuk a uvidím toho svého tygra. To jsem nevěděla, že to bude naposledy, kdy uslyším jeho srdíčko.Na ultrazvuku se paní doktorce nelíbily průtoky, takže volala pro konzultaci do Prahy. Čípek je pořád stejný. Doktoři v Praze se rozhodli, poslat mě k nim na vyšetření. Buď si mě tam nechají a nebo pošlou zpátky, záleží jak dopadne vyšetření u nich. Popřípadě na císaře.

Šla jsem na monitor, kde bylo vše pořádku. A už na mě čekala sanitka do Prahy. Bylo asi 11:15 hodin. V sanitce jsem ještě přemýšlela nad jiným jménem, protože kdyby se Štěpánek musel narodit, tak by měl narozeniny, Vánoce a svátek v jednom týdnu. Cesta do Prahy trvala asi 20 minut.

Přijela jsem do Prahy, ujala se mě porodní asistentka a sepisovala se mnou osobní údaje. Počítač s ní nechtěl spolupracovat… mezitím přišel doktor a že mám jít vedle na vyšetřovnu. Lezla jsem na kozu, s tím břichem to bylo hrůza. Vypadala jsem jako kdybych opravdu měla rodit, ale prý to bylo jen moc plodové vody. Byla jsem nervozní.

Nejdříve mě s kontroval pohmatem čípek a nezdálo se mu, že by byl nějak extrémně nízký. Prý na druhé těhotenství je to v pohodě. Pak osudný ultrazvuk. Hledá, hledá, hledá… a já už jsem nervozní. Na vyšetřovně je se mnou PA, doktorka a doktor, který mě vyšetřuje. Dívám se vyděšeně po všech… ten pocit ve mně se opravdu nedá popsat.

Najednou doktor říká, nevidím srdeční aktivitu. Nechápu, když ještě před chvilkou bylo vše v pořádku. Telefonem volá dalšího doktora. Opakuje se to samé. Můj svět se začíná hroutit. PA mě uklidňuje a doktor mi cosi vysvětluje. Nevnímám, nechápu. Můj syn nežije. Štěpánek umřel… Tři doktoři nade mnou stojí jak sudičky a já umírám se Štěpánkem. Nechápu nic, pláču a přemýšlím, co řeknu manželovi, co řeknu Amálce a jak se na mě budou ostatní dívat.

Doktor volá manželovi a vše mu vysvětluje… já stále ležím na koze a porodní asistentka mi dává něco na uklidnění. Pomáhá mi dolů a obléknout se. Vše se hroutí, vše. Moc to bolí, moc. Doma je vše připravené pro příchod Štěpánka. Ještě dva měsíce do porodu a najednou je konec…

Ptají se mě, kde chci rodit. Chci zpátky do své porodnice, chci mít rodinu na blízku. Je mi hrozně. Injekce začíná působit, najednou nevnímám tu strašnou realitu. Volám manželovi. Pláčeme oba. Moc ho potřebuji u sebe. Bude mě mít ještě rád? Břicho se boulí. PA mí říká, že je to způsobené tím, jak tam miminko bezvládně plave. To není možný, že nežije. Odmítla jsem sanitku, přijede pro mě kamarád, který mě odveze zpátky do Benešovské porodnice.

Přijela jsem zpátky do porodnice po 16 hodině. Všichni jsou tak smutný. Nikdo takový konec nečekal. Přijíždí manžel a objímáme mě. Pláčeme… ubytovali mě na nadstandardu, kde jsem byla daleko od všeho. Doktorka mě šla vyšetřit, jsem otevřená na 2 cm. Je mi nabízen epidurál a něco na urychlení porodu. Odmítám. Dostala jsem jen injekci na uklidnění. Dávám si sprchu a dívám se jen nepřítomně do zdi.

Před 18 hodinou dostávám dva čípky do konečníku. Už ani nevím proč. Jsem otevřená asi na 5 cm. Ještě kontrolní utz, jestli opravdu nebije srdíčko. Doktorka se ptala jestli má vypnout velkou obrazovku. Ano, vypněte prosím. Po čtvrté potvrzeno, Štěpánek nežije… po injekcích na uklidnění mi vůbec nic nedochází. Cítím se tak prázdně…

Rozhodnuto, půjdu do porodního boxu. Připadám si jako kdybych šla na popravu a ne k porodu svého mrtvého syna, které ho
musím porodit i když se tomu strašně bráním… Vidím na doktorce, že i ona má u očích slzy. PA se mě ptá jestli budeme dávat jméno. Samozřejmě! Manžel s mojí sestrou zůstávají na chodbě. Manžela jsem nenutila aby šel se mnou, nechala jsem rozhodnutí na něm. Dnes je mi líto, že jsem ho nepřesvědčila aby tam byl se mnou.

Dostala jsem antibiotika. V 19 hodin mi propíchli plodový obal a ze mě tekla a tekla zkalená plodová voda. Musela jsem ještě na WC a tam jsem se zmítala lítostí a kontrakcemi. Pak přišla jedna pořádná a já myslela, že už ani nedojdu do boxu. Tak jsem zmobilizovala všechny síly a došla do porodního boxu a říkám paní doktorce, že už se tlačí hlavička. Kontrakci jsem ani nenechala odeznít a už se škrabu na lehátko.

Doktorka koukla a hned se šlo na věc. Ještě se mě optala jestli chci malého vidět. Určitě! Asi na tři zatlačení byl venku, prostě už jsem neměla sílu tlačit… tak to šlo pomaleji než jsem čekala. Najednou ze mě ten můj tygřík vyklouzl. Byl tak nádherný a já pořád čekala, že začne plakat. Doktorka mi ho dala do náruče. Úplně se mi podlomily ruce, takovou tíhu jsem nečekala.

Byl nádherný, vlasatý. Ty malé prstíčky. Zavřený očička. Prohlížím si moje voňavé miminko. Loučím se. Hladím ho, pusinkuji a očichávám. Říkám mu jak ho miluji, jak ho miluje tatínek a sestřička Amálka. Jak moc jsme se na něj těšili. Mám Štěpánka u sebe
20 minut. Mezitím mi odchází placenta. Nepláču, jen mám zlomené srdce a možnost se sním rozloučit mi dává i pocit útěchy.

Pouštím ho do nebíčka… jeho andělské míry 1920 g a 44 cm a čas, kdy přišel na svět jako andílek 20:10 hodin. Byla jsem 30 + 5 týden těhotenství. PA mě odváží za manželem a sestrou. Jsem strašně unavená. Mám opět něco na uklidnění. Mluvím o Štěpánkovi jak byl nádherný a maličký.

Ubytovali mě daleko od dětského pláče a manžel mohl být po celou noc se mnou. Celý personál je hrozně milý a chápavý. 23. prosince 2014 mě v 15 hodin propouštějí domů… kdyby byl problém mám okamžitě přijet. Manžel ještě ten byl v pohřebním ústavu zařídit kremaci našeho synka. Přijíždím domů a hroutím se. Tento stav trval 14 dní, než jsem opět pomalu začínala fungovat.

Podle pitevního protokolu byl Štěpánek zdravý. Nová doktorka, kterou jsem si vyhledala po špatné zkušenosti, mě poslala na genetické testy. Byla domněnka, že se do pupečníku dostala krevní sraženina, která byla pro miminko fatalní.

Výsledky z genetiky dopadly dobře, nenašlo se nic co by ovlivňovalo další těhotenství. Nalezena mutace genu CFTR. Genotyp F508del/Wild v heterozygotním stavu. To znamená v dalším těhotenství sledování na hematologii a časté ultrazvukové kontroly.

Manžel a dcerka mi moc pomáhali se vrátit do běžného života. Pro dcerku jsem musela být máma a ne smutná troska. A také mi pomáhali přítelkyně na facebookové stránce, se kterýma jsem měla stejný termín v únoru. Byli a jsou můj hnací motor. Jejich slova a vzkazy mi moc pomáhaly, překonat tu strašnou bolest ze ztráty syna.

6. května 2015 jsem na těhotenském testu našla // a vše probíhá v pořádku. Termín porodu mi stanovili na 8.ledna, ale mám počítat, že to bude opět o něco dříve. Pro mě je hlavní aby bylo vše v pořádku.

MAXMILIÁNEK

Hospitalizace 26. listopadu. A to jsem se do teď cítila tak v pohodě. Ale paní doktorka mě chce mít pod kontrolou.

Do soboty jsem ležela na porodním oddělení. Byl mi podáván gynepral a pak magnesium. Napíchány kortikoidy na dozrání plic. Maxík je z toho všeho moc ospalý. Takže jeho pohyby jsou jen tak letmé. V sobotu jsem přeložena na oddělení pro rizikové těhotenství, kde jsem ležela do úterý. Magnesium podáváno v tabletách.

V úterý ráno je natáčen monitor. Lékařce se nelíbil, takže přichází skoro hodinový monitor, při kterém přihlížela i velká vizita a řešilo se, co dál. Já nervy na pochodu, kdy jsem brečela do polštáře, že takhle ne. Doktor mi povídá, že by pro mě bylo lepší, kdyby malý už byl venku. Souhlasně kývnu.

Na monitoru jsou nepatrné kontrakce, takže zpátky na porodnické oddělení. Po ultrazvuku se rozhodne co dál, jestli sekce nebo vyvolání. Na ultrazvuku průtoky v pořádku. Každé tři hodiny monitor. Rozhodnuto vyvolání a sekce nebude. Počkáme jak moje tělo zareaguje.

  • 10 hodin - jsem na porodním oddělení, přijel manžel a díky němu se hážu do pohody. Posílám manžela domů, kdyby něco tak budu volat. Občas cítím nepravidelné bolesti, ale spíše mě trápí křížové bolesti. Pomáhá sprcha. Každé tři hodiny monitor.
  • 17 hodin - mě vyšetřuje PA a hlásí, že nález je pořád těhotenský. Vidí to spíše na zítřejší odpoledne.
  • 18 hodin - výměna služeb.
  • 19 hodin - monitor, sprcha, večeře a chvilku dívání na televizi. Přišla se za mnou podívat moje gynekoložka. Má noční. Tak kdyby to na mě přišlo, tak budu v dobrých rukách.
  • 21 hodin - rozhoduji se, že půjdu spát. Občas mě pobolívá v kříži ale není to nic hrozného.
  • 22 hodin - přišla PA, že se natočí monitor a že mě vnitřně vyšetří.

Vyšetřila mě, napojila mě na monitor. A povídá, že jsem otevřená na 4 cm! Cože? Nevěřím. Já chtěla jít spát. :-) Tak jde telefonovat doktorce, jestli udělat přípravu. Rozhodnuto, příprava k porodu. Zažila jsem svůj první klystýr. Jako doběhnout na záchod… měla jsem co dělat. Když to nutkání konečně polevilo, tak jsem si dala sprchu.

PA mi říká, že mám zavolat muže. Bylo 22:52 hodin. Jdeme do porodního boxu. Nesu si poklady, které opravdu nutně potřebuji u porodu. Doktor na sále žertuje na moji adresu. Já si do toho nenechávám kecat a hážu úsměvy na všechny strany.
PA mi říká, že takových rodiček by tady brali více.

Lehám si na lehátko a připojují mě k monitoru. Doktorka mě vyšetřuje. Nález 5 cm. Háčkem mi píchla vodu. Teče a teče. Pak se ždímá a ždímá. Mám se postavit aby působila gravitace. Píšu kamarádce smsku, že čekám na manžela a chystáme se rodit. Bylo 23:25 hod.

Byla mi nabídnuta sprcha. Přijímám s velkou vděčnosti. Na sprchu se těším jak malá holka. Úsměv na tváři mám stále a vydržel až do konce… manžel zatím nikde… sprcha je ale moc příjemná. Chvilku si sprchuji břicho a chvilku záda. Užívám si to.
Manžel dorazil. Převléká se do eráru. Ráda ho vidím.

Ještě na mě zapůsobil klystýr. Manželova hláška:,,ty smrdíš,, a já na to,,já rodím.,,

Jdeme do porodního boxu. Je něco po půlnoci… otevřena na 9 cm… ale bolesti skoro žádné. Nebylo to nic hrozného co by se nedalo vydržet. Mám dýchat aby se malý posunoval dolů. PA mě chválí jak mi to skvěle jde. Stačím se ještě dmout pýchou, jak jsem šikovná. A pak přišlo závěrečné tlačení. Manžel tlačí se mnou a vždycky mi PA říká na bolest tlačit a pak si odpočinout. Já žádnou bolest necítím, jen takový tlak. Takže na ten vždycky reaguji a soustředím se na miminko.

Trochu mě nastřihli, ale i díky tomu se Maxík dostal lépe ven. Viděla jsem ještě, jak ze mě vychrstla voda a hned za tím miminko a plakalo na celý porodní box. Bylo 00:30 hod 2. prosnce 2015.

Kluk jako buk. Manžel je dojatý. Líbe mě. Žertuje na adresu PA, že si měla k pláštěnce ještě vzít holinky. Malého odnášejí na ošetření a já jsem celá dojatá a šťastná. Maxíka mi přinášejí na ukázaní. Přivítala jsem Maxíka a dala mu pusinku na čelíčko. A už Maxíka odnášejí do inkubátoru.

Manžel hlásí 2 530 g a 46 cm. Krásné. Po chvilce odešla i placenta. Pár stehů a už jsem mohla odpočívat a dojímat se. Na závěr injekce fraxiparinu… týden těhotenství 33 + 5, apgar 10-10-10, z porodnice nás propouštěli 16. 12. 2015

Ani ne po roce jsem dostala od Štěpánka ten nejkrásnější vánoční dárek. Miluji je oba… přála bych si je mít u sebe oba… ne jen jednoho.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
yse
837
2.1.18 00:26

Smutny, smutny a jeste jednou smutny, presto krasny denicek. Slza za Stepanka.

  • Nahlásit
  • Zmínit
2.1.18 10:06

:,( :,( :,(…jste statečná!!
Přeju už jen štěstí!!! Buďte všichni zdraví!!! :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2.1.18 11:57

Jezisi :,( :hug: to je krasny a dojemny denicek. Je mi to strasne lito.pres slzy jsem nemohla ani cist :-(. Gratuluji k Maxikovi a preji uz jen stesti. :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
4072
2.1.18 15:56

Brečím. Včera jsem brečela u jiného, také smutného deníčku. Koukam na svuj 7-
mesicni poklad a nedokazu si tu bolest ani predstavit. Gratuluji k synkovi a preji uz jen stastne chvile :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
2.1.18 18:08

Tak to jsem obrečela.. gratuluji ke zdravému chlapečkovi.
Taky jsme čekali Štěpánka, odešel o něco dříve, než váš :srdce:

  • Nahlásit
3395
2.1.18 19:44
:srdce: :hug:
  • Nahlásit
  • Zmínit
3.1.18 11:47

Moc smutný deníček, posílám :hug:
Maxík měl teda ale na 34tt nádhernou váhu :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
12740
5.1.18 11:48

@RockerkaS Dobrý den,

moc Vám děkujeme, že jste měla odvahu svěřit se se svým opravdu silným příběhem. Držíme palce, ať už teď probíhá všechno hladce a přejeme celé Vaší rodince hodně štěstí. :kytka:

Budeme se také těšit na případné pokračování Vašeho deníčku, třeba o tom, jak se Maxíkovi daří. :)

Pěkný den
adminka Eliška

  • Nahlásit
  • Zmínit
7.1.18 21:17

Nám se měl narodit Štěpánek na tyhle Vánoce.. místo toho jsem ho na Mikuláše v 37 tt porodila Štěpánka mrtvého.. Andílci jsou snad spolu a dávají pozor na své sourozence. :srdce: Ani nevíš, jak moc jsem u Tvého příběhu plakala.. jen vidím nebo slyším jméno Štěpánek a podlamují se mi kolena.. ale u nás to je ještě moc čerstvé :,(

  • Nahlásit
  • Zmínit