Brácha mi volal, že mu není dobře. Neměla jsem čas a druhý den už bylo pozdě

Bratr byl složitý člověk. Často lhal, nebyl na něj spoleh, a tak jsem si postupně vytvořila odstup. Bylo to jednodušší, než se pořád zklamávat. Věděla jsem, že nežije úplně dobře. Alkohol, cigarety, možná i něco víc. Občas jsem slyšela, že se dostal do problémů, ale brala jsem to jako jeho život, jeho rozhodnutí.

Netušila jsem, že zůstal úplně sám.

Pamatuju si ten večer úplně přesně. Byla jsem na rande, konečně něco, na co jsem se těšila. Telefon mi několikrát zazvonil. Viděla jsem jeho jméno, ale nebrala jsem to. Říkala jsem si, že to zase bude něco, co počká. Nějaký problém, který si způsobil sám.

Pak přišla zpráva. „Prosím tě, nejsem ve svý kůži. Mohla bys přijet?“
Podívala jsem se na to, chvíli váhala, ale pak jsem odepsala, že se mi to nehodí. Že se ozvu ráno. Byla to jedna krátká věta, bez přemýšlení. Bez pocitu, že by šlo o něco vážného.

To byla poslední zpráva, kterou jsem mu kdy napsala.
Dodnes nevím, co přesně se tu noc stalo. Možná si šel lehnout, možná se snažil to nějak rozchodit. K doktorovi by stejně nešel. Nikdy na své zdraví nedbal, všechno odkládal. Možná si myslel, že to přejde.

Nepřešlo.

Ráno jsem mu zkusila volat. Nezvedal to. Nejdřív jsem tomu nevěnovala velkou pozornost, ale pak se ve mně něco pohnulo. Takový ten tichý neklid, který nejde vysvětlit. Nakonec jsem tam jela.

Museli jsme sehnat náhradní klíče. A pak jsme ho našli.
Ležel doma, už bez života. Infarkt.

Od té chvíle si v hlavě přehrávám ten večer pořád dokola. Ten telefon, tu zprávu, tu jednu odpověď. Stačilo sednout do auta a jet. Stačilo to vzít vážně. Stačilo málo.
Jenže já jsem měla jiný program.

Lidé říkají, že si to nemám vyčítat. Že jsem nemohla vědět, co se stane. Jenže tohle není o tom, co jsem věděla. Je to o tom, že mě potřeboval. A já jsem nepřišla.

A s tím se žije hrozně těžko.