Můj ex se žení
- Partnerské vztahy
- Anonymní
- 21.05.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O láskách navždy minulých... Jsem opilá láskou, co neodkvétá. Je duben, jeden z roků krátce po zrození nového milénia a každou metabolizmu schopnou buňku mého těla prostoupila láska ryzosti dukátového zlata.
I přes svých sto osmdesát centimetrů živé výšky musím zaklánět hlavu, abych mohla vzhlížet do jeho propastných hnědých očí ukrytých za obroučkami brýlí, co téměř neodkládá. Mocné paže horolezce mne dokáží zvednout z podlahy a přenést na lůžko jako nejkřehčí vílu z hedvábí.
Jen on mi rozumí, zná moje nejtajnější touhy, nesplněná přání i tajemství, co jsem nikomu nikdy neřekla a už znovu nepovím. Jeho citlivá a zranitelná duše mě objímá sněhobílými křídly a chrání před démony mojí duše, co mě stahují do Macochy sebezničení a které nedokáži sama setřást.
Jen on je ten první a poslední muž mého života, moje jediná pravá láska, kapelmajster mých iluzí a zbožných přání. Můj osud, on a nikdo jiný. Píše mi stohy sms a nekonečných e-mailů, které v té době stále obklopoval éter technologické novoty, plných nevšední lásky vyjádřené Nezvalovským šestistopým trochejem.
Šeptá, že jsem žena jeho snů, a vybírá hudbu na náš první svatební tanec, i budoucí společné psy. Všechno je to bláznivější než italská komedie, surrealističtější než Persistence paměti a opojnější než kouření heroinu.
Po letech trosečnické samoty, všednosti a každodenní šedi prožívám kolotoč emocí barvitějších než duhové kuličky ztracené v trávě, horskou jízdu dramatu lásky, kde všechno pulsuje, tepe a řinčí jako kopyta stáda nezkrocených mustangů, co se ženou přes suchou pláň mojí duše, a já doufám, že se nezastaví.
Nořím se hlouběji a hlouběji do oceánu těchto dunících (po)citů, obklopená mořskou pěnou jeho slov plných něhy a sladkých vyznání. Míjím Dům U Černé Matky Boží, co na mě jaksi varovně dohlíží cestou do školy v Celetné ulici, kde si obvykle uvědomuji svou dějinnou bezvýznamnost jakožto jedné malé tečky mezi miliardami dalších.
Náhle se vznáším nad štíty historie a zdá se mi, že díky kouzlu a magii ex se protkávám s nejmodřejším nebem a věčností, co mě unáší do metaprostoru, kde existuje jen on a já a nikdo další. Není zde svět nebo prostor, žádný konec ani počátek. Jen on a já.
Někdo si všímá, že hovořím stále více jako on, oblékám se dle jeho představ, dělám věci, které mi byly vždy cizí, protože si je přeje on. Nic z toho neslyším. Strašně se pohádám s matkou a prásknu dveřmi zlostněji než fúrie zrozená z Uranovy krve, když vysloví obavu, že jsem loutka zdrogovaná city manipulátora, řítící se ke zkáze.
Prchám do několikasetletého kostela a v horečkách se domlouvám s Bohem, že tohoto muže mi nechá. Jako součást našeho kovenantu na kámen píši bílou barvou jméno ex a zahrabávám ho do hlíny u baziliky. Bůh ho pro mne ohlídá.
Můj otec odchází z domu. Uvnitř hořím děsivěji než kostniční hranice, obklopená nocí nočních můr a roztřesenou rukou volám ex, aby mi poskytl útěchu a rozhřešení. Nezvedá. Neozývá se.
Píši mu e-mail i zástup sms, ve kterých mu vysvětluji, že nás opustil otec, já jsem zraněná a zmatená, a nevím si rady. Odpovídá mi na e-mail. Situace s otcem ho mrzí. Nicméně… následuje elegie plná patosu o jeho pracovním vytížení, očekáváních od vztahu, nestrávených emocích a podtrženo sečteno, vztah ukončuje.
Bledá, otřesená, neschopná mluvit zírám několik minut na monitor a modrá písmenka IBM se mi točí před očima jako halucinogenní šmoulové. Pak se mi z očí začne řinout ledová tříšť a jiskry bezedného vzteku. Co se stalo s francouzským valčíkem o svatební noci, kam se poděla věčná láska a slib, že mi nikdy neublíží? Zuřím, trpím, brečím, propadám se na dno beznaděje a bezmoci. Beznaděj strašně bolí…
Zalézám k matce do postele a díváme se na Ally McBealovou. Taky taková kráva, co nalítne kdejakému volovi, ale aspoň je u toho, na rozdíl ode mne, neustále dobře učesaná. Přichází sms, ex mě zve na snídani.
Scházíme se v kavárně Imperial a obklopené secesní krásou mi nad vídeňskou kávou a koblihou s rybízovou marmeládou vysvětluje, jak není připraven na závazný vztah, že naše emoce nejsou „rovnoměrně rozložené“ (Jak se rozkládají emoce? Něco jako plážové lehátko, nebo spíše jako mnohočlenové vytýkáním na součin?), náš vztah se odehrává „příliš rychle“ a on „potřebuje čas“ (svatební tanec ani chrty jsem nezačala vybírat já).
Neovládnu se a smáčím koblihu svými slzami, co nedokážu nijak zastavit ani přes opakování si mantry „neudělej mu tu radost a nebul před ním“. Návštěvníci kavárny na mě tupě civí a ex cosi neohrabaně blekotá. Odcházím, neohlížím se za ním, prchám přes křižovatku směrem, kde tuším vchod do metra C. Nikdy znovu jsem ho už neviděla.
Nepamatuji si, jak jsem se dostala domů. Nepamatuji si po několik dalších měsíců nic než tupou bolest a pocit, že mi někdo hodil na hrudník ocelovou kovadlinu a hrozně se tomu směje. Mažu všechny jeho e-maily, fotografie, sms, zametám po něm všechny viditelné stopy. Jela jsem k bazilice, vyhrabala kámen, který stále nesl jeho jméno, hodila ho z mostu do řeky a přestala mluvit s Bohem. Nic nepomohlo. Tajně doufám, že se mi ozve a zeptá se, jak se mi vede. Nikdy se to nestalo.
Ex odešel z mého života bez sebemenšího úmyslu se do něj kdy vrátit, ale ne z mé duše. V mé hlavě se mnou mluví každou minutu a v mých snech každou noc. Nikam neodešel, nikam neodchází, nikam neodejde.
Nejsem schopná o něm nahlas s kýmkoli mluvit, a tak veškerou bolest, hořkost a zášť musím trávit uvnitř sama jako Robinson bez Pátka. Občas propadám záchvatu vzteku, občas sebelítosti, občas mám chuť mu vyrvat srdce i duši z těla, občas líbat jeho tělo odshora až dolů. Teď potřebuji čas já.
Po dvou letech, kdy je v mé mysli se mnou stále každý den jako další démon, ve kterého se časem převtělil, zničehonic zadávám do vyhledávače jeho jméno. Vyskakují na mě jakési stránky. Je to svatební web.
Projíždí mnou zelený blesk a zima úzkosti, polévá mne horko a zrychluje se mi dech. Web do posledních detailů popisuje, jak ex potkal svou vyvolenou (v práci), jak ji pozval na první schůzku (večeře), jak ji požádal o ruku (u moře) a z jaké rodiny jeho pod ramena mu sahající vyvolená pochází (bohaté). Zuřím, trpím, brečím, propadám se na dno beznaděje a bezmoci. Je definitivně konec.
Sadomasochisticky si prohlížím jejich fotografie na pláži, kam říkal, že mě vezme, jejich svatební fota z luxusního hotelu, kde má na sobe smoking a růži v klopě, jeho vyvolená má na sobě krajkové šaty na zem a v ruce kytici žlutých růží. Mých oblíbených.
V slzách se opět uvnitř tříštím na tisíc kousků, co už nikdo nesloží. Měla jsem to být já. Po pár minutách slzy ustávají a cítím se podivně svobodná. Někdo zdvihl onu kovadlinu a moje žebra nejistě poznávají, co to je dýchat opět zplna.
Ještě jednou otvírám web a vracím se k detailu, co uvízl v oku mé mysli: datum jejich první schůzky. První máj roku onoho a onoho… V půlce května roku onoho a onoho jsem seděla v kavárně Imperial a brečela do koblihy s rybízovou marmeládou. Najednou to začalo dávat smysl: Žádná nepřipravenost na vztah, či nerozložené emoce, píchal s kolegyňkou. Můj ex. Svině až do konce.
Jeho svatba se stala důstojným zpopelněním všech mých zaživa pohřbených přání a snů a s povděkem jsem tak rozprášila všechny relikty toho, co mohlo být, které sužovaly mou mysl. Můj ex je pryč. Už mi neublíží.
Časem potkávám ex2. Basketbalistu, s uhlově černými vlasy a mefistovskýma očima, z kterého vyzařuje živočišná mužnost. Jeho otec je Jihoameričan a ona exotická uhrančivost znamená, že ex2 má nadprůměrnou spoustu kamarádek a známých s vagínou, co na něj slintají přátelštěji než nekastrovaní jezevčíci, a proti čemuž ex2 nic nenamítá. Nežárlím, nejsem kupec benátský. Alespoň to si myslím.
S ex2 je zábava a je ve všech ohledech cool: Společenštější než bulvární reportér, utrpěl solidní vzdělání, má rád old-school hiphop a sportovní auta. Jíme spolu, mluvíme spolu, spíme spolu. Poznávám jeho bratra, bližší i vzdálené kamarády, chodím na jeho zápasy, kde moje ruce tleskají jako palmové listy v hurikánu. Dává mi na veřejnosti pusy, držíme se za ruku a nikdo se tomu nediví.
Divím se já, když si všimnu, že si přes sms domlouvá rande. Nikoli se mnou. Ex2 mi s klidem vysvětluje, že potkal jakousi dívčinu přes internet a chce se s ní sejít. Na mou otázku, co to má přesně znamenat, se tváří nechápavě.
Pak mi s blahosklonností Papeže vysvětluje, že my dva spolu přeci oficiálně nechodíme ("počuvajte Kefalín, a čo Vy si predstavujete pod takým pojmom "oficiálně""), což je evidentně skutečnost, se kterou jsou seznámeni všichni, a především všechny, kromě mě.
Třese mnou chladná ruka probuzení a rozbíjí se mi další domeček z karet. Ten aférista a zparchantělec! S bouchnutím dveří odcházím a neohlížím se. Je mi hůře, než když se napráskám zkaženými konzervami: jsem kámoška povýšená na matraci, nikoli přítelkyně, což je v mých očích méně než kamarádka.
Zuřím a mám chuť nakopnout nejen jeho, ale všechny jeho kámoše a kámošky, protože jediný člověk, co věřil a choval se, že ex2 s mou osobou chodí, jsem byla já, akorát mi to naprosto nedocházelo. Jak z Felliniho tragikomedie.
Krušnost situace mě bolí, ale už nebrečím. Je to jen konec něčeho, co nikdy nebylo, nic víc. Dopotácela jsem se na tramvaj a už nikdy znovu jsem ho neviděla. Tajně jsem doufala, že se mi ozve a zeptá se, jak se mi vede. Nikdy se to nestalo.
Po pár letech přichází s fanfárami zahraniční státní návštěvy Fejsbúk, a já jednoho dne zadám jméno ex2. Oženil se. Na pláži na ostrově v Karibiku. Nevěstu v krátkých saténových šatičkách s nekonečným závojem v mých očích vybíral tak dlouho, až přebral, a bílý oblek mu nesluší. Kýčovité fotografie mají přes 700 „lajků“.
Dívám se do jeho tváře, která zestárla aspoň o dekádu, a necítím vůbec nic. Ani smutek, ani nostalgii, jen podivnou lhostejnost s nádechem pohrdání. Nenávist není opak lásky. Lhostejnost ano. Neraduji se z jeho svatby, nebrečím nad ní. Dospěla jsem.
Můj ex se oženil. A vůbec nic víc. S Bohem si od té doby začínáme zase povídat.
Přečtěte si také
Bojím se! Jednou bude můj majetek spravovat otec mého dítěte
- Anonymní
- 02.10.26
- 1281
Když jsme se s bývalým partnerem rozešli, zůstala mi nemovitost, kterou jsem vlastnila ještě před naším vztahem. Vždycky jsem počítala s tím, že jednou bude patřit našemu dítěti. Brala jsem to jako...
Učitelka dceři poradila, ať mě neposlouchá. Doma z toho byla hádka
- Anonymní
- 02.10.26
- 1376
Dcera už je pomalu ve věku, kdy přichází první známky puberty. Doma už se dokáže ostře ohradit a čím dál víc mi dá zabrat, abychom se zbytečně nedostávaly do konfliktu. Je to pro mě těžké období,...
Jedna nečekaná věc, co u nás funguje na rýmu. Jsme happy celá rodina
- Anonymní
- 02.10.26
- 618
Podzim u nás doma znamená jediné. Jakmile začne být venku sychravo, někdo začne smrkat. Letos to odstartovala mladší dcera, během pár dní se přidala starší a nakonec jsem samozřejmě skončila s...
Dcera potřebuje sport. Kroužky ale mají i závody, kterých se dcera bojí
- Anonymní
- 02.10.26
- 391
Dcera má propadlé kotníčky a doktor nám řekl, že musí posílit hlavně střed těla a že se to dost možná samo srovná. Doporučil nám třeba tanec nebo gymnastiku, protože samotné cvičení doma je sice...
Tchyně mi mluvila do výchovy. Její synové přitom neumí ani uvařit vajíčka
- Anonymní
- 02.10.26
- 3306
Když mi tchyně začala radit, jak mám vychovávat svoje děti, snažila jsem se to brát s nadhledem. Říkala jsem si, že má zkušenosti a možná chce jen pomoct. Jenže po čase mi začalo docházet, že žena,...
Byla to chyba? Zjistila jsem, že nejlepší škola nemusí být ta nejprestižnější
- Anonymní
- 01.10.26
- 3395
S manželem máme oba celkem vysoké příjmy, takže když došlo na to, kam půjde naše dcera do školy, chtěli jsme pro ni to nejlepší. Soukromých škol je dnes už opravdu hodně a my měli štěstí, že za nás...
Tchyně mi tajně učí dítě říkat „mami“ jí. Nechci rozpoutat válku
- Anonymní
- 01.10.26
- 2242
Nejdřív to vypadalo jako nevinné babičkovské rozmazlování. Jenže pak jsem zaslechla, jak tchyně říká mojí dvouleté dceři, aby jí říkala „mami“. Manžel tvrdí, že to myslí ze srandy, ale já mám čím...
„To nezvládneš,“ řekla učitelka mému synovi. Kvůli jedné větě jsem se neudržela
- Anonymní
- 01.10.26
- 1818
Syn přišel ze školy a hned mezi dveřmi oznámil, že už nikdy nechce chodit na tělocvik. Nejdřív jsem si myslela, že se mu prostě nechce cvičit. Pak mi ale řekl proč.
Říkala jsem, že moje dítě nebude mít telefon. Stejně jsem ho koupila
- Anonymní
- 01.10.26
- 917
Dlouho jsem nechápala rodiče, kteří dávají dětem mobily pomalu ještě v porodnici. U nás doma byla jasná pravidla. Žádný telefon, dokud to nebude opravdu potřeba. Neviděla jsem jediný důvod, proč by...
Rozvod s násilníkem a boj o děti mi vzal veškeré iluze. Střídavá péče mě ničí
- Anonymní
- 01.10.26
- 965
Když jsem se do Petra zamilovala, nikdy by mě nenapadlo, že o pár let později od něj budu utíkat a bát se o život svůj i našich dětí. Petr se začal vybarvovat až po narození našich dvou dcer. Když...
Škoda, že jsi anonym, za takové dílo není třeba se stydět. 
Myslím, že zrovna tuto frázi by asi měli používat jen ti, co ten heroin opravdu požili, aby fakt věděli o čem píšou. Jestli pisatelka heroin zkusila, beru zpět, ale pochvalu za to ode mě teda mít nebude 
přeji hodně štěstí v životě 
takhle vyvalený, a znovu 
utčitě ten pořádný chlap ještě přijde! A ti ex možna už jsou v amoku stereotypu 
i bych jim to přála, teda aspoň tomu prvnímu! přeji ti hodně štěstí! PS: zase napiš 